John Lutz

John Lutz

Frank Quinn 1. – Temnější než noc

Nad New Yorkem se vznáší temný stín

sériového

vraha.

Již

několikrát

se

nepozorovaně vkradl do bytu svých příštích

obětí, vyčkal na příhodný okamžik a vykonal

pečlivě připravený hrůzný čin. Nikdy po

sobě nezanechal žádnou směrodatnou stopu,

jen cynický dárek pro zavražděné manželské

páry.

Pro bývalého policistu Franka Quinna je

tento případ poslední příležitostí, jak si

napravit pošramocenou profesní pověst. Do

pátrání proto vloží všechny své schopnosti i

zkušenosti, ale tajemný zabiják mu stále

uniká. Jak se zdá, pokud chce Quinn ukončit

vrahovu krvavou sérii, bude muset zjistit

nejen to, kým je geniální pachatel nyní, ale i

to, kým byl dřív. A bude to muset udělat co

nejrychleji, protože v městě s osmi miliony

obyvatel se může kdokoli stát další obětí –

anebo být sám vrahem…

1

Jan Elznerová se s hrůzou vytrhla ze spaní.

Cosi ji vyrušilo z příjemných snů, které rázem zapomněla. Z kuchyně k

ní dolehl nějaký zvuk. Natáhla ruku, aby strčila do svého manžela Martina,

ale nahmatala pouze hladkou přikrývku a chladný polštář. Možná se

probudil chvíli před ní a šel se podívat, co se děje.

Jan se usmála a ponořila se zpátky do mělkého spánku. Její muž se jistě

vrátí do postele a všechno bude zase v pořádku. Zvuk nejspíš vydává

výrobník ledu v lednici, anebo v některé skříňce spadl nějaký nestabilní

předmět. Martin to jako obvykle vyřeší. Je to muž, který…

Zaslechla čísi hlas.

Nerozuměla, co říká, ale byla si jistá, že patří Martinovi. Znovu se

podívala na radiobudík u postele. S kým se to manžel ve tři hodiny ráno

vybavuje? Hovor utichl.

Jan pootevřela oči a nehnutě ležela ve tmě. Okny ložnice k ní doléhaly

vzdálené zvuky rozespalého Manhattanu. Z dálky k ní zalétl tlumený výkřik

a pak zavřískla siréna, jako když zavyje vlk na lovu. Dole v ulicích tiše

hučela auta. Zvuky noci. Jan se převalila na záda a pozorně se do nich

zaposlouchala…

Začala se bát, i když věděla, že nemá čeho.

Nemám strach. Není čeho se bát.

Uvědomovala si, že to není pravda.

Martin si nikdy nepovídal sám se sebou. Nedovedla si ani představit, že

by to dělal.

Ozvalo se třesknutí. Pak cosi tiše bouchlo a kutálelo se po kuchyňské

dlažbě.

Posunula se k okraji postele a posadila se. Srdce jí zběsile tlouklo.

Vzpomněla si, co jí před mnoha lety řekla babička: Srdce zná pravdu dřív

než hlava. Srdce všechno ví jako první. Za dveřmi ložnice bylo vidět

obdélník světla, které vycházelo z kuchyně a šikmo dopadalo na podlahu v

předsíni. Vtom se přes něj mihl stín.

Co to tam Martin provádí?

Jan se zvedla. Jednou bosou nohou stála na tkaném koberečku vedle

postele a druhou na chladné dřevěné podlaze. Naleštěné dubové podlahy

patřily k věcem, které s Martinem na bytě v Upper West Side měli nejradši.

Věděli, že tady budou šťastní.

A také tu šťastní byli. Vlastně jsou.

O čem ví její srdce, ale hlava ne?

Strach se podobal droze. Nutil ji vstoupit do předsíně a kráčet ke světlu

na jejím konci i přes hrůzu, kterou cítila. Musela zjistit – potřebovala nutně

vědět – co ji tak děsí. Přiměla ztuhlé nohy pod hedvábnou noční košilí k

pohybu a šla dál. Bledé ruce zatínala v pěst. Slyšela jenom, jak její bosé paty

dopadají na dřevěnou podlahu. Potácela se směrem ke světlu a příšernému

vědomí, jemuž se nedokázala ubránit.

Zahnula za roh a zůstala stát ve dveřích kuchyně.

Zatajila dech a hleděla na výjev před sebou. Na podlaze v jasně

osvětlené kuchyni ležel Martin zkroucený v jakémsi černém stínu. Na lesklé

šedé desce stolu ležela igelitová taška a kolem ní byly rozházené potraviny.

Na podlaze kousek od Martinovy pravé paže se válela konzerva tuňáka.

Právě ta spadla na zem. Skutálela se ze stolu.

Jan vyslovila manželovo jméno a o krok k Martinovi přistoupila.

Když se zpoza kuchyňského ostrůvku vztyčila temná postava a

přiblížila se k ní, vlastně ji to ani nepřekvapilo. Potvrdilo to její hrozivou

domněnku. Muž cosi držel v pravé ruce. Je to zbraň? Ne. Ano! Zbraň s

jakýmsi nástavcem. Pistole s tlumičem.

„Prosím vás.“ Jedna ruka jí vylétla před obličej. „Prosím vás.“

Nezabíjejte mě. Mě ne! Ještě ne!

Téměř neslyšela tlumené puf!, které pistole vydala. Kulka jí protrhla

maso a roztříštila kost. Zaryla se jí mezi prsa a šikmo jí vletěla do srdce.

Jediná olověná střela vtrhla do jejího světa a rozervala ho na kusy.

Rozcupovala její život, ukončila její minulost i budoucnost, zkrátka všechno.

Ležela na zemi a ještě dýchala. Bolest už necítila, ale hrůzu ano. Muž s

pistolí se krátce sklonil nad Martinem, pak Jan opatrně překročil, aby si

neumazal boty od krve, a nerušeně kráčel ke dveřím.

Na okamžik zahlédla výraz ve tváři zrůdy, která ji připravila o všechno,

co měla a čím byla. Vždyť je to on! Byl neskutečně klidný. Spokojeně se

usmíval jako obyčejný řemeslník, který právě dokončil potřebnou součást

své každodenní práce.

Trochu zvědavě se na ni podíval. Zřejmě usoudil, že je mrtvá, a dál jí

nevěnoval pozornost.

Nemýlil se. Jenom se o několik sekund unáhlil v odhadu.

2

Blesk!

Fedderman zamrkal. Technici pořídili další fotografii a automatický

navíječ filmu ve fotoaparátu vrčel jako miniaturní mixér. Členové týmu,

který ohledával místa činu, byli roztroušení po celém bytě. Fotografovali,

nanášeli na předměty roztok luminolu, vysávali a pinzetami sbírali vzorky.

Elznerovým nevadila ani jejich všetečnost, ani kaluže krve v kuchyni.

Bylo jim jedno i to, co se jim stalo.

Takhle lidi dokáže proměnit náhlá smrt. Uprostřed hrůz, které

Fedderman během služby u newyorské policie zažil, mu právě tohle

připadalo jako jediné milosrdenství.

„Budete už s těmi dvěma hotov?“ otázala se jeho partnerka Pearl

soudního lékaře, pečlivě upraveného mužíka jménem Nift. Kdyby se jeho

život ubíral jiným směrem, možná by udělal kariéru u filmu, kde by skvěle

ztvárnil Napoleona. Pobíhal kolem těl už patnáct minut a sděloval Pearl a

Feddermanovi své první dojmy.

„Teď si s nimi můžete chvíli pohrát. Až skončíte, tak je, prosím vás,

zapněte do pytlů.“

Tenhle Napoleon byl pěkně protivný.

Fedderman viděl, jak Pearl cestou k tělu Martina Elznera ze všech sil

šlápla Niftovi na nárt. Nejspíš to udělala schválně. Její pohodlné černé boty s

pěticentimetrovými podpatky, které nosila, aby vypadala vyšší, dokázaly být

pěkně nebezpečné.

Nift sebou trhl bolestí a uskočil vzad. Přitom málem odkopl konzervu

tuňáka, která ležela na zemi.

„Pokud možno nešlapejte do krve,“ prohodila Pearl.

Úplně si Nifta přestala všímat. Sehnula se a opatrně z Elznerových

ztuhlých prstů vyprostila poloautomatickou pistoli značky Walther. Zastrčila

do hlavně tužku, aby zbraň mohla přesunout do plastového sáčku na důkazy.

Nift po ní střelil očima a vyrazil ke dveřím. Vyšel z nich a ani se

neohlédl. Svůj nechutný smysl pro humor si odnesl s sebou. Fedderman o

vyšetřovatelce Pearl Kasnerové věděl, že si nenechá od nikoho nic líbit,

dokonce ani od Napoleona. Právě kvůli tomuto rysu se už několikrát dostala

do potíží a zkomplikovala si kariéru. Fedderman ji kvůli její povaze měl rád,

ale předpokládal, že už moc dlouho partnery nezůstanou. Příští rok touhle

dobou Pearl nejspíš bude řídit taxík nebo prodávat parfémy v obchodním

domě Macy’s.

Pearl byla pěkná ženská. Měla nádherná prsa a hezký zadek. Kdyby

byla o něco vyšší, mohla by být herečkou či modelkou. K tomu měla

pronikavé tmavě hnědé oči, černé vlnité vlasy a nos trochu nahoru. Byla svá.

Fedderman si někdy v duchu říkal, že kdyby byl mladší a svobodný, možná

by se ji pokusil sbalit. Ale se svými občasnými poruchami erekce, zápachem

z úst, chronickými bolestmi břicha, plešatějící hlavou a skoro čtrnácti

kilogramy nadváhy by u ní rozhodně nepochodil.

Pearl jednomu technikovi podala sáček s pistolí a střelila po

Feddermanovi pohledem, jako by věděla, na co myslí.

Ona to ví. Jsou přece už několik měsíců partneři – od chvíle, kdy Pearl

začala mít potíže. Oba věděli, že to ani pro jednoho z nich není žádná výhra.

Tak to jejich nadřízený také zamýšlel. Pokud si začnou lézt na nervy, mají

smůlu. Stejně jako ti dva na podlaze v kuchyni.

Na oddělení vražd zavolala motorizovaná hlídka. Na místo činu

dorazila na základě telefonátu sousedky, která si všimla, že má ve stěně v

kuchyni dírku jako po kulce. Když správce pustil policisty do bytu, zjistili,

že otvor je skutečně od náboje. Prolétl tělem Jan Elznerové a pak skrz zeď,

která byt Elznerových oddělovala od sousedů. Policisté případ předali

kriminálce a zajistili místo činu.

Pearl s Feddermanem vyslechli nájemníky, kteří bydleli z obou stran

vedle Elznerových, nad nimi a pod nimi. Nikdo z nich žádný výstřel

neslyšel. Nift ale říkal, že k vraždám došlo někdy mezi druhou a čtvrtou

ranní, kdy je podle lékařů lidský spánek nejhlubší. Fedderman věděl, že

když je tou dobou někdo z jakéhokoli důvodu vzhůru, mohou se přihodit

strašlivé věci.

Při pohledu na tratoliště krve na podlaze se mu zvedl žaludek. Ani

všemožné hrůzy, které za léta služby viděl, mu nepomohly vybudovat si

imunitu. Podíval se na kuchyňský stůl. „Co říkáš na to jídlo? Vypadá to,

jako by se jedna z obětí, případně obě zrovna vrátily z nákupu a ukládaly

potraviny do lednice a do skříněk.“

Pearl na něho upřela oči jako trnky. „Ve tři ráno? V pyžamu a županu?“

„Já vím, že to zní jako pěkný nesmysl, ale třeba byli nakoupit a

zapomněli jídlo vybalit. Pak si na něj vzpomněli, vstali a šli ho uklidit.

Přitom se začali hádat. Manžel popadl pistoli, oddělal ženušku a pak sebe.

Takové věci se na světě stávají.“

„Myslíš v našem světě?“

Fedderman s Pearl nechtěl zabřednout do metafyzické rozepře. „Tak co

řekneme kapitánu Eganovi? Že jde o vraždu a následnou sebevraždu?“

„S tím pičusem bych se nejradši vůbec nebavila.“

„Pearl…“

„No jo, dobře… Stoprocentně to vypadá na vraždu a následnou

sebevraždu. Obojí způsobil tlak života ve velkoměstě a nával manželského

štěstí.“

Fedderman ulehčené vydechl. Pearl nehodlala revoltovat proti systému

a dělat problémy. Fedderman měl svých potíží dost.

„Ale něco na tom drhne.“

„Tak je to vždycky,“ poznamenal Fedderman. „Ale musíme jednat na

základě důkazů. Máme dvě mrtvoly. Jelikož manžel má kolem díry v hlavě

popáleninu, pistole v jeho ruce je nepochybně vražedná zbraň. Vypadá to, že

zastřelil svou ženu, pak si uvědomil, co provedl za šílenost, a zabil se.

Vyrovnal se s tím se ctí. Vrah spáchal sebevraždu. Vyšetřujeme zločiny jako

na běžícím pásu. Sotva se jeden vyřeší, objeví se další. Až vyřešíme tenhle,

přivalí se na nás jiný. A jedeme dál.“

„Dál ano, ale rozhodně ne nahoru,“ podotkla Pearl.

Fedderman věděl, na co naráží. I když se jí podaří udržet si práci u

policie, nemá nejmenší šanci na povýšení. Vyšší posty pro Pearl nebyly.

Po incidentu s kapitánem Eganem věděla, jak na tom je. Věděli to

všichni.

Pearl a Egan.

Když na to Fedderman někdy pomyslel, začal se usmívat.

3

„Vy jste Quinn, že?“

Muž stál ve dveřích bytu v omšelém domě ve West Side. Byl středního

věku a řídly mu vlasy. Měl protáhlý obličej s podbradkem a pod

zádumčivýma hnědýma očima se mu dělaly fialové váčky. Upravený knír

mu šedivěl. Byl mohutný, ale nad opaskem mu viselo velké břicho. Vypadal,

jako by ho sestavili z částí, které nejdou dohromady. Drahý, na míru šitý

modrý oblek na něm visel jako kus hadru koupený ve výprodeji.

Naposledy se viděli před čtyřmi lety, takže Quinna snadno poznal a

Quinn to věděl.

Dál bez hnutí seděl na odřené pohovce a hleděl ke dveřím. „Ano, jsem

Quinn,“ potvrdil celkem zbytečně Harleymu Renzovi, zástupci náčelníka

newyorské policie.

Frank Quinn byl štíhlý, svalnatý a měřil sto osmdesát pět centimetrů.

Měl dvakrát zlomený nos, hranatou čelist a nakrátko ostříhané, nepoddajné

tmavé vlasy. Lidé si ho pamatovali zejména kvůli jeho zeleným,

neproniknutelným očím policisty, které jako by na první pohled dokázaly

odhalit ta nejtemnější tajemství každé lidské duše. Dnes měl narozeniny.

Bylo mu pětačtyřicet. Potřeboval by se oholit, obléct si čistou košili, čisté

spodní prádlo a začít nový život.

„Bylo odemčeno,“ řekl Renz a vešel do maličkého neuklizeného bytu.

„Nebojíte se, že vám sem někdo vleze a vybílí vám to tu?“

„Sem by šel krást jen úplný blázen.“

Renz se usmál a jeho tvář dostala výraz smutného baseta. Vzápětí stáhl

koutky úst, ale vypadal pořád stejně. „Nikdy jsem vám to neřekl, ale mrzí

mě, jak to dopadlo mezi vámi a May. Myslím rozvod a to ostatní kolem.

Vídáte se s ní ještě? Nebo se svou dcerou? Jmenuje se Laura, že?“

„Lauri. May se se mnou nechce stýkat. Nemá k tomu taky žádný důvod,

až na Lauri. A ta neví, co vlastně chce. Co si o mně má myslet.“

„Vylíčil jste jí svou verzi událostí?“

„Poslední dobou jsem k tomu neměl příležitost. Je pod vlivem May. Ta

jí říká, co si má myslet. Odstěhovaly se do L. A., aby ode mě byly daleko.“

Renz zavrtěl hlavou. „Jediná výhoda manželství je, že je to instituce.

Jako vězení a blázince. Já jsem byl ženatý šestadvacet let a pak mi žena

utekla s mým bratrem.“

„Slyšel jsem o tom,“ poznamenal Quinn. „Lidi se tomu docela smáli.“

„Dneska už se tomu taky směju. Dokonce i takové změny se na tomhle

úžasném světě dějí. I vaše mizerná situace se může zlepšit.“

Quinn věděl, jakou situaci má Renz na mysli. Před čtyřmi lety ztratil

dobrou pověst, práci i rodinu, když ho nespravedlivě obvinili z pohlavního

zneužívání dětí. Musel čelit obžalobě, že znásilnil třináctiletou dívku. Nikdy

ji neviděl, natož aby jí ublížil. Věděl, proč to na něho navlékli. Netušil však

jak.

Byl dobrý, dokonce skvělý policista. Všichni respektovali jeho

neústupnost a chytré řešení případů. Nikdy se nevzdával, před ničím

neucouvl. Vykazoval výsledky.

Byl velice dobrý detektiv, takže když vyšetřoval vraždu jednoho

drogového dealera, jeho pozornosti neušla ani ta nejmenší maličkost.

Neúnavně pátral všude možně, dokud neodhalil systém úplatků a korupčních

praktik, do kterého byli zapleteni mnozí jeho kolegové od policie. Z toho, co

bude muset udělat, neměl vůbec žádnou radost. Věděl však stejně dobře jako

oni, že se se svými podezřeními bude muset obrátit na oddělení pro vnitřní

záležitosti. Pověděl to svému nadřízenému kapitánu Vinci Eganovi mezi

čtyřma očima.

V kontaktu s oddělením pro vnitřní záležitosti ho však někdo předběhl a

informoval jeho členy o brutálním znásilnění nezletilé dívky v Brooklynu.

Quinna to ohromilo, i když zpočátku neměl strach. Byl nevinný. Jistě se

jednalo o mylné obvinění.

Ukázali mu knoflík, který se našel na místě činu. Stejný knoflík

Quinnovi scházel na košili, kterou měl na sobě toho večera, kdy ke

znásilnění došlo. K jeho naprostému úžasu ho pak oběť označila v řadě

podezřelých. Identifikovala ho podle výšky, tělesné konstituce a klikaté

jizvy na pravém předloktí, protože násilník měl přes obličej přetaženou

punčochu.

Quinn věděl, že ho neobvinili omylem. Udělali to z preventivních

důvodu.

Zabavili mu počítač, který měl na psacím stole na služebně. V jeho

poště se našly tři výmluvné e-maily poškozené dívce, kterou v životě

neviděl. Na pevném disku počítače bylo uloženo dětské porno toho

nejtvrdšího kalibru.

Řekli mu, že to s ním vypadá velice bledě. Quinn věděl, že mají pravdu.

Tu hru znal a věděl, co bude následovat.

Nabídnou mu možnost dostat se ze svízelné situace.

Přesně to udělali. Dali mu na vybranou mezi odchodem do důchodu s

částečnou penzí a obviněním z pohlavního zneužívání dětí a znásilnění

nezletilé dívky.

Quinn si uvědomil, že zkorumpované policisty musel na výsledky jeho

pátrání upozornit Egan, který byl do věci určitě také zapletený.

Nejspíš to byl právě politicky schopný Egan, který zabránil Quinnovu

trestnímu stíhání a udržel tím všechny nekalosti u newyorské policie pod

pokličkou. Quinn věděl, že mu stejně nikdo nebude věřit. Nabídce rozuměl.

Byla součástí korupčních praktik. Celou záležitost viděl realisticky.

A tak přijal ubohou penzi a přišel o práci a všechno ostatní.

Úplně o všechno.

Netušil, že ho to tak rychle a dokonale zničí. Jeho pověst,

důvěryhodnost i manželství byly najednou pryč.

Jako by to nestačilo, musel vyžít jenom z částečné penze. Stal se z něho

vyděděnec, který nemůže najít práci ani slušný byt, protože se dostal na

neoficiální policejní seznam násilníků. Kdykoli začal mít pocit, že se

konečně pohnul kupředu, osoba, jež měla v rukou jeho budoucnost, se

nějakým způsobem dozvěděla o jeho údajném provinění.

Ten, kdo Quinna srazil na kolena, si nepřál, aby se zvedL

Když ho opustila May, chyběla mu tak, až z toho začal mít zdravotní

problémy. Bolel ho žaludek a tížil ho jako kámen.

Nyní sice často vzpomínal na Lauri, ale na May už tolik nemyslel. Renz

měl pravdu. Všechno se mění.

Quinn kapitánu Harleymu Renzovi nikdy nevěnoval přílišnou

pozornost. Považoval ho za ctižádostivého pleticháře. Renz rád

shromažďoval informace o druhých a zacházel s nimi jako hráč pokeru.

„Pil jste?“ zeptal se Renz.

„Ne. Je teprve deset dopoledne. Příšerně mě bolí hlava.“ Kapitán vytáhl

z kapsy plastovou lahvičku a napřáhl ruku ke Quinnovi. „Nepomohl by vám

ibuprofen?“ Quinn ho zpražil pohledem.

Renz lahvičku zastrčil zpátky do kapsy. „Tady ta čtvrť není tak špatná,“

poznamenal a rozhlédl se kolem sebe. „Ale v tomhle bytě je pěkný chlívek.“

„Dům se má renovovat, takže tu mám nízkou činži. Navíc jsem si

objednal malíře.“

„Johnnieho Walkera?“

„Kdepak. Toho si nemůžu dovolit.“

„Při troše štěstí se to může změnit. Možná dostanete nějaké peníze a

zase si začnete vážit sám sebe.“

„Jak asi?“

„Přišel jsem za vámi.“

„A řekl jste mi, že je tady pěkný chlívek.“

„Těší mě, že máte pusu pořád stejně proříznutou jako dřív,“ řekl Renz.

„To znamená, že nejste úplně na dně.“

Quinn sledoval, jak si Renz sedá do odřeného ušáku naproti ošuntělé

pohovce. Spojil prsty ve stříšku, jako by se chystal pomodlit. Quinn si

vzpomněl, že pro Renze to vždycky bylo typické gesto. Lidem, kteří dělali

stříšku z prstů, nedůvěřoval.

„Můj návrh se týká nevyřešené vraždy,“ řekl Renz.

Quinn si sice původně přál, aby si do něho kapitán kopl a odešel, ale

teď cítil, jak se mu zrychlil tep. Jakmile je člověk jednou policajtem, zůstane

mu to už navždycky, pomyslel si hořce. Modrá krev barvu nemění. Proto tu

také celé dny vysedávám a utápím se v sebelítosti.

„Slyšel jste o vraždě manželů Elznerových?“ zeptal se Renz.

Quinn zavrtěl hlavou. „Na zprávy se nedívám. Je mi z nich akorát

smutno.“

Renz mu vyložil, o co kráčí. Manželé Jan a Martin Elznerovi byli před

deseti dny nalezeni ve svém bytě v Upper West Side.

Oba zemřeli v časných ranních hodinách, zhruba ve stejnou dobu.

Pistole, z níž se střílelo, se našla v ruce mrtvého manžela. Byl to starý

poloautomatický walther ráže osmatřicet. Sériové číslo zbraně někdo

rozleptal kyselinou.

„Tak je to u poloviny ilegálně držených zbraní v New Yorku,“ podotkl

Quinn.

„Vypadá to tak. Elzner byl zabit jedinou ranou do spánku.“

„Má na ruce střelný prach?“

„Trochu. Ale pokud mu do ní někdo zbraň strčil, mohl se na ni dostat

při tom.“

„Jsou kolem rány nějaké popáleniny?“

„Ano. Výstřel vyšel z těsné blízkosti.“

„Takže jde o vraždu a následnou sebevraždu,“ řekl Quinn.

„To je oficiální verze. Tomu chtějí věřit.“

„Chtějí? Kdo?“

„Newyorská policie. Já ne. Já si myslím, že oba Elznerovy někdo

zavraždil.“

Quinn se zabořil hlouběji do prosezené pohovky a ošil se. Bolest hlavy

neustupovala. „Proč si nemyslíte totéž, co ostatní?“ zeptal se Renze.

„Za prvé se chci stát policejním náčelníkem. Náčelník Barrow

počátkem příštího roku ze zdravotních důvodů odchází do důchodu. Uvažuje

se o kandidátovi, který by ho mohl nahradit. Hlásím se na tu pozici.“

„Koukám, že roli pitomce jste si na to už nacvičil.“

„Na oddělení vražd jste byl nejlepší, Quinne. Pokud přijmete moji

nabídku, můžete se tam vrátit.“

„Žádnou jsem neslyšel,“ opáčil Quinn. Zase nějaká nabídka! Olízl si

rty. Měl je suché. „Ale začněme popořadě. Proč si myslíte, že Elznerovy

někdo zavraždil?“

„Mluvil jsem se soudním doktorem Jackem Niftem. Je to můj starý

kamarád.“

Quinna nepřekvapilo, že se Nift přátelí s Renzem. Oba byli pěkní

pitomci a skvěle se k sobě hodili.

„Nift mi mezi čtyřma očima pověděl, že úhel, ve kterém kulka vlétla do

těla, neodpovídá sebevraždě – její dráha směřuje moc dolů.“

„Vyloučil Nift možnost, že by si mrtvý mohl zranění přivodit sám?“

„Ne,“ doznal Renz. „Ale z jeho slov je patrné, že to není moc

pravděpodobné. Na některých vypálených kulkách byl navíc vryp jako od

tlumiče. Jako by se zdeformovaly o nějakou nerovnost. Jenže pistole, kterou

držel Elzner v ruce, tlumič neměla. 1 když na hlavni po něm možná byly

stopy.“

„Ale pistole se stopami na hlavni ani nábojnice s vrypem nic

nedokazují, stejně jako úhel dráhy kulky.“

„To je pravda,“ řekl Renz. „Ale ještě tu je jídlo.“

„Jídlo?“

„Na stole byly nějaké potraviny a pár poloprázdných igelitových tašek.

Na zemi ležela konzerva tuňáka. Prodavači v nejbližších obchodech ani

lahůdkách si nepamatují, že by u nich toho dne nebo večera jeden z

Elznerových nakupoval nebo objednával jídlo k doručení. V taškách nebyla

žádná účtenka.“

„To je zvláštní,“ připustil Quinn.

„Není obvyklé, aby lidi po půlnoci vybalovali nákup, najednou někoho

jen tak zabili a pak spáchali sebevraždu,“ řekl Renz.

Quinn se v duchu pozastavil nad Renzovou naivitou.

Čekal, že kapitán bude pokračovat, ale Renz mlčel „To je všechno? Víc

důkazů nemáte?“

„Zatím ne.“

„Moc přesvědčivé to není.“

„Zatím.“

Quinn vstal, přešel k oknu a přitiskl si dlaň na rozbolavělé čelo. Když se

podíval na ulici o tři poschodí níž, musel přimhouřit oči. Ráno bylo teplé, ale

podmračené. Po ulici chvátalo několik lidí v lehkém pršiplášti. Několik

dalších rozevřelo deštník.

„Jaký je ten váš návrh?“

„Rád bych, abyste vraždu Elznerových tajně vyšetřil,“ řekl Renz. „S

mou tichou pomocí. Budu co nejdéle zadržovat důkazy, takže úplný přehled

o případu budeme mít jenom my dva. Dostanete dobře zaplaceno a nebudete

se ptát, odkud ty peníze pocházejí. A pokud ten případ vyřeším – tedy

vyřešíte – a stanu se policejním náčelníkem, vrátíte se ke sboru a budete zase

mezi elitou.“

„To není moc čestná úmluva.“

„Jasně. Já zapomněl, že jste skrz naskrz poctivec. Vím, jakou máte

pověst, ale asi jste si už všiml, že moc možností nemáte. Nabízím vám

příležitost. A sobě vlastně taky. Zatím to vypadá tak, že novým policejním

náčelníkem budu buď já, anebo kapitán Vincent Egan. A vy víte, že ten

určitě nebude hrát čistě.“

Quinn se musel usmát. Renz si všechno dobře promyslel, než se za ním

vydal. Nikdy by za ním s případem nepřišel, kdyby s tím nesouhlasil některý

z jeho nadřízených. Možná, že i někdo jiný má pochybnosti a chce mít

Egana, Quinna a možná i Renze pod drobnohledem.

„Nevěřím tomu, že když budu případ vyšetřovat, Egan a ostatní se o

tom nedozvědí,“ řekl Quinn.

„Pokud budete pracovat dost rychle, Egan na nic nepřijde. A když něco

zjistí, něco si vymyslíme. Chci vás dostat z fyzického a psychického srabu,

ve kterém vězíte, a přimět vás pracovat. Tak, jak to umíte jen vy.“

„To druhé by bylo docela snadné,“ řekl Quinn a nepřestával se dívat z

okna.

„Ale nepůjde to bez toho prvního. Zvládnete to?“

Na ulici se rozevíraly další deštníky. Připomínaly tmavé květy, které se

najednou začaly rozvíjet. Napadlo ho, že by bylo příjemné, kdyby mezi

mraky zasvítilo slunce a dalo mu znamení.

K čertu s tím. Žádné znamení nepotřebuje.

„Můžu to zkusit,“ řekl a otočil se od pošmourného počasí za oknem.

„Ale i když se mi to povede, není mi jasné, jak byste mě mohl dostat zpátky

k policii.“

„Pokud se stanu náčelníkem, tak snadno.“

„Když všechno uvážím, nechápu, proč byste to se mnou měl zkoušet.“

„Cestou k vám jsem si všiml, že v téhle čtvrti je pár škol.“

„Jedna je přímo v téhle ulici. A kousek odsud je taky kostel. Ani jedno

mě moc nezajímá.“

„Já vím,“ řekl Renz. „Proto jsem se taky rozhodl, že za vámi zajdu.“

4

Nastal čas stěhování.

Claire Briggsová stála uprostřed prázdného obývacího pokoje a

spokojeně se rozhlížela po čerstvě vymalovaných stěnách. Usoudila, že

světle modrý koberec bude v kombinaci s šedobílou vypadat starší, ale

prozatím to nevadí. Všechny peníze utratila za barvu a několik kusů nového

nábytku, které potřebovala, a byla ráda, že může bydlet tady místo v

miniaturním přízemním bytě v Greenwich Village.

Mohla si to dovolit díky vedlejší roli v broadwayském komediálním

muzikálu Sláva šéfkuchaři! , který měl úspěch a stále se hrál. Claire si

nechala obarvit vlasy na blond a napodobovala francouzský přízvuk. Hrála

majitelku restaurace Mimi, která je zamilovaná do duševně chorého, ale

talentovaného kuchaře.

Claire byla štíhlá a středně vysoká, ale vypadala vyšší, protože měla

dlouhý krk a chodila vzpřímeně. Zastrčila prsty do postranních kapes svých

těsných džínsů a přistoupila k oknu, aby se z něj podívala ven.

O dvacet devět poschodí níž stěhováci vyložili starožitnou prosklenou

skříňku, kterou Claire koupila na bleším trhu, a strkali ji po ocelové rampě

na ulici. Skříňka pevně vězela v tlustém pěnovém obalu, aby se nepoškodila.

Claire se usmála. Byla ráda, že si najala firmu Tři chlapáci s vozem, kterou jí

doporučila tanečnice z muzikálu. Přes nezvykle originální název firmy byli

opatrní a pracovití. Navíc to byli opravdu pěkní chlapáci, přesně jak to stálo

v názvu. Jejich společnost čítala přes dvacet mužů a několik nákladáků a

sídlila v New Jersey za řekou East River. Na Manhattanu si rychle získávala

pověst spolehlivé firmy.

Claire odstoupila od okna a prošla bytem s dvěma ložnicemi. Zatím

měla vymalovaný pouze obývák a kuchyň. Ložnice musejí chvíli počkat.

Spát se bude stejně jenom v jedné. Druhá bude sloužit jako úložný prostor,

domácí kancelář a bude v ní malá rozkládací pohovka pro případné

návštěvy. V New Yorku byl luxus mít byt s nevyužitým pokojem, ale Claire

ho vždycky chtěla. Zapadal do jejích plánu, které ještě ani v jejích očích

nenabyly přesných obrysu.

Zaslechla hlasy a šoupavé zvuky. Potom někdo otevřel dveře. Claire

zašla do obýváku a našla tam jednoho stěhováka, jak drží dveře, zatímco

druhý dovnitř na rudlu veze skříňku. Muž, který manipuloval se skříňkou,

byl robustní a měl blondaté vlasy, protáhlé rysy a jasně modré oči. Byl

hezký a docela dobře by mohl být herec. Třeba to opravdu je herec, napadlo

Claire. Na Manhattanu už to tak chodilo. Hercem tam mohl být kdokoli.

Kdokoli mohl být čímkoli.

„Dejte to tamhle ke zdi,“ řekla a ukázala na stěnu. Chtěla, aby se starou

mahagonovou skříňkou zacházeli opatrně, i když nebyla příliš cenná. Měla ji

ráda a chtěla do ní dát broušené sklenice s dlouhými stopkami. Před dvěma

lety je zdědila po babičce, která nyní odpočívala na hřbitově ve Wisconsinu.

„Pěkný kousek nábytku,“ prohlásil blondýn, když se svým jen o něco

méně hezkým tmavovlasým kolegou smotal popruhy, sundal ze skříňky

ochranný obal a postavil ji ke stěně obýváku. „Bude to takhle dobré?“

„Kdybyste mohli trochu doleva,“ řekla Claire.

„No jasně,“ odpověděl tmavovlasý muž. „Tady velíte vy.“

„Jako šéfová jste skvělá. Radost pro vás pracovat,“ dodal blonďák a

mrkl na ni.

Claire si nedokázala pomoci a usmála se na něho. Rozhodně byl hodně

přitažlivý. Trochu připomínal moderního Vikinga. Kdyby se nezapletla s

Jubalem…

Ale ona se s ním zapletla. Trochu stáhla koutky úst, aby její úsměv

nebyl příliš výmluvný.

Třem stěhovákům trvalo asi hodinu a půl, než nákladním výtahem

vyvezli zbytek nábytku a rozestavěli ho víceméně tam, kde ho Claire chtěla

mít. Blondýn jí celou dobu věnoval zvýšenou pozornost. Jeho tmavovlasý

kolega a hezký holohlavý Afroameričan s postavou a pohyby tanečníka se

tím dobře bavili.

Když skončili, blondýn Claire podal podložku s papírem k podpisu a

pověděl jí, že jí poštou přijde účet. Řekla mu, že jim radši rovnou vypíše

šek, protože nerada nechává věci na později. Blondýn se doširoka usmál.

„To je fajn,“ řekl. „V téhle branži je to občas tvrdé. Někdy se blažená

odměna nedostaví.“

Trpělivě čekal na její odpověď, ale Claire se rozhodla, že se do hry na

dvojsmysly nezapojí. Tohle je čistě obchodní jednání. Vypsala šek, k

účtované částce přidala pořádné spropitné a podala ho Vikingovi. Potil se.

Stál u ní blíž, než bylo zdrávo, a vyzařoval horkost a vůni, která se Claire

proti její vůli líbila. Musela uznat, že ji příjemně znepokojuje.

Chvíli si šek okatě prohlížel, pak se usmál a řekl: „Jmenuju se Lars

Svenson, Claire.“

„A nepřijel jste nedávno ze Švédska?“ Nevěděla, co jiného by řekla.

Nejapná otázka jí sama od sebe vyletěla z úst.

„To sotva,“ odpověděl Svenson. „Žijeme tu už několikátou generaci. Co

Briggsová, co je to za jméno? Po manželovi?“

„Zatím ne,“ odpověděla Claire. „Ale brzy se to změní.“

„Brzy nic neznamená. Už máte datum svatby?“

„Ještě ne.“

„A už se vyslovil?“

„Až tak výmluvně ne. Máme určitou dohodu.“

Široce, smyslně se na ni usmál. „Dohoda není smlouva.“

Na jeho nepokrytý návrh zavrtěla hlavou. „Obávám se, že tahle ano.“

Svenson pokrčil rameny. „Ale pokud se ukáže, že zavraždil své

poslední tři manželky…“

Zasmála se. „Pak budu potřebovat stěhováka.“

Zvesela jí zasalutoval, ještě jednou se na ni usmál a vyšel ze dveří.

„ Uf! “ vykřikla Claire.

Přistoupila zpátky k oknu a dívala se, jak se Svenson dole vyhoupl do

kabiny náklaďáku. Posadil se ke kolegům a malá hranatá dodávka se

odlepila od obrubníku.

Claire znovu prošla byt a podívala se, kam muži postavili jednotlivé

kusy nábytku. Přistrčila stolek blíž k pohovce a prohodila dvě lampy.

Stála tam s rukama v bok a plánovala, kam v obýváku pověsí gobelíny,

když jí v kabelce zazvonil mobil.

Rychle přešla k tašce, která ležela na zemi v rohu místnosti, a telefon z

ní vylovila.

„Claire? Tady je Maddy,“ ozval se z přístroje ženský hlas. Byla to

Madison Cappová, tanečnice a Claiřina kamarádka, která jí doporučila

stěhovací firmu.

„Nazdar, Maddy,“ řekla Claire.

„Už u tebe byli ti stěhováci?“

„Právě odjeli. Díky za tip, byli skvělí. Nic nepromáčkli ani

nepoškrábali.“

„A navíc jsou dost pěkní, vid?“

„Musím uznat, že ano.“

„Byl s nimi i ten velký blondák? Nějaký Lars?“

„Jo. Lars Svenson.“

„Vyjel po tobě?“

„Tak trochu. Není náhodou herec?“

„Kdepak, je to jenom fešák, co umí oblbovat ženské. Jedna kamarádka s

ním před pár měsíci chvíli chodila. Taky ji stěhoval.“

„Vážně? Neřekla ti o něm něco?“

„Dlouho jsem ji neviděla. Odjela z města. Slyšela jsem, že dostala roli

někde v Evropě. V nějakém erotickém filmu. Je na to vybavená.“

„Sexuálně?“

„Ne, jazykově. Umí dvě řeči. Ale s Larsem byla určitě naprosto

spokojená bez ohledu na jazyk.“

„Tomu věřím,“ řekla Claire a zasmála se.

„Jenže ty někoho máš a je to vážné, vid?“

„Přesně tak. Jubala Daye. Je herec.“

„Toho znám! Vloni hrál ve Village v Metabolismu, že jo?“

„Jo. To je on.“

„Tak to chápu, že to bereš vážně. Co teď dělá?“

„Je na zájezdu s Metabolismem. Zrovna hrají v Kansas City.“

„Škoda, že nemůžete být spolu. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi.“

„Určitě zavolám. A ještě jednou děkuju, Maddy.“

„Hodně štěstí. Hezky si dál zařizuj hnízdečko.“

Claire telefon vrátila do kabelky a udělala přesně to, co jí Maddy řekla.

Dál procházela bytem, dotýkala se jednotlivých věcí, upravovala a

přemísťovala je. Připadala si jako skutečná hospodyňka.

Čím dál tím víc se jako hospodyňka opravdu cítila. Bylo to zvláštní.

Maddy řekla hnízdečko. Hnízda si stavějí ptáci. Vytvářejí si domov. Domov.

Právě na to Claire v poslední době často myslela a působilo jí to veliké

potěšení.

Co se to s ní stalo?

Najednou si uvědomila, že ve vzrušení ze stěhování se zapomněla

podívat do schránky v přízemí, jestli jí už na novou adresu začala chodit

pošta.

Sjela do vydlážděného vestibulu a otevřela mosaznou schránku s číslem

svého bytu. Nejprve si pomyslela, že se ani nemusela namáhat vyjít z bytu.

Kromě reklamy na úvěrový účet a kupónu na pizzu zdarma v ní nic nebylo.

Pak si všimla bílé obálky namáčknuté na stěnu schránky.

Uvnitř objevila další kus štěstí.

Byl to dopis napsaný úhledným písmem Claiřiny oblíbené tetičky Em z

Maine. V něm se skrýval šek.

Když Claire tetičce v e-mailu svěřila dobré zprávy o tom, že dostala

jednu z nejvýznamnějších rolí na Broadwayi, Em jí odpověděla, že jí posílá

blahopřání a malý dárek. A teď ho tu Claire měla. Dostala dost peněz na to,

aby mohla zrealizovat jeden ze svých největších snů, o kterém tetě často

říkala – najmout si bytového návrháře. Štědrý obnos od tetičky Em byl spolu

s novým bytem tím nejlepším dárkem, jaký si mohla přát.

Claire napadlo, že by mohla zavolat Maddy a dobré zprávy jí povědět,

ale pak si to rozmyslela. Maddy myslela skoro výhradně na tanec. Jako

hezky zařízený byt jí připadalo místo, kam se vešly dvě židle.

Možná proto byla jednou z nejčastěji obsazovaných tanečnic v New

Yorku.

Claire ji měla ráda, ale vždycky si myslela, že není dobré zajímat se

jenom o jednu věc.

Byla si jistá, že byt zamkla, a tak vyšla z vestibulu a kráčela k drogerii

Duane Reade o dva bloky dál, aby tam koupila hezké přání jako poděkování

pro tetičku Em.

Byl krásný teplý den. Svítilo slunce, v jehož paprscích se i plastové

pytle s odpadky u obrubníků leskly jako drahokamy osázené podél ulice.

Možná to bylo jen její náladou, ale lidé na ulici jí připadali klidnější, víc v

souladu se světem a šťastnější.

Život je někdy skoro dokonalý, napadlo Claire.

A také plný překvapení.

5

Pearl ležela v posteli ve svém ubohém bytě ve čtvrtém patře starého

domu a dívala se na popraskaný strop, který potřeboval vymalovat, stejně

jako ostatní místnosti.

Byt si pronajala před půl rokem. Minulý měsíc si koupila bílou

latexovou barvu a lesklý email stejného odstínu, štětce, škrabky, válečky,

misky na válečky, ochranné plachty a dokonce i jakýsi vynález s houbou na

dokončování rohů, okolí okenních rámů a dveřních zárubní. Na malování

měla všechno, co potřebovala. Chyběl jí jenom elán a čas.

Do plánů na zvelebení bytu jí každou chvíli něco zasáhlo – vražda,

znásilnění nebo vloupání. Trestné činy jí zabraly většinu času a Pearl na ně

spotřebovala skoro všechnu energii, kterou měla.

A tak malířské náčiní leželo v úzké komoře bez polic v předsíni a

čekalo, až ho vezme do ruky. Už několik týdnů se na něj ani nepodívala.

Kam vlastně v práci směřuje? Nejen ona, ale i všichni ostatní věděli

kam. Ubírala se tím směrem od večera, kdy došlo k rozepři mezi ní a

idiotem Eganem.

Toho večera nebyla ve službě. Zašla si do hotelu Meermont na toaletu,

protože podobných zařízení bylo na Manhattanu poskrovnu. Aby se dostala

k toaletám, musela projít spoře osvětlenou lobby obloženou dubovými

deskami. Cestou zaslechla, jak na ni někdo volá jménem.

Když se zastavila a otočila se, uviděla na vysoké stoličce na konci

dlouhého baru kapitána Vincenta Egana.

Usmála se na něho a nejradši by pokračovala v cestě, protože si nutně

potřebovala ulevit. Nemohla však ignorovat ani odbýt muže, který velel v

jejím okrsku a v mnoha ohledech rozhodoval o její budoucnosti.

„Dobrý večer, kapitáne Egane!“ Měla za to, že dokáže přesvědčivě

předstírat radostné překvapení a nestát přitom se zkříženýma nohama.

Možná byla až příliš přesvědčivá. Zavalitý Egan s býčí šíjí se svezl ze

stoličky a zamířil k ní. Trochu se mu motaly nohy a modré oči měl poněkud

zamžené. Pearl si zděšeně uvědomila, že je opilý.

„Šte tu tajně?“ zašišlal a přiblížil se k ní natolik, že poznala, že vypil

velké množství bourbonu. Podívala se na jeho sklenku na baru. Obsahovala

pouze napůl roztálý led. „Jesli ste tu tajně,“ zahuhlal přiopile, „tak ste mi

neměla řikat kapitáne.“

Hrozně moc potřebuju jít na záchod. „Já vím, pane. Nejsem tu tajně.

Nejsem ve službě a jdu s někým na večeři. Zastavila jsem se tu jenom, abych

si odskočila.“

Upřel na ni zrak a změřil si ji od hlavy až k patě. Měla na sobě svetr,

sukni a tmavě modré boty na podpatku. Svetr byl možná příliš těsný. Pearl

se hezky oblékla kvůli státnímu zástupci, který ji pozval na večeři. Dala se s

ním do řeči u soudu. Moc nevěřila tomu, že by se z večeře mohlo vyvinout

něco víc, ale říkala si, že by to měla alespoň zkusit.

Egan se kymácel ze strany na stranu, jako by stál na lodní palubě. Zíral

jí na prsa. „Takhle vyššvihlou sem vás eště neviděl.“

Ach bože. Byl zlitý, jak zákon káže. Když na ni promluvil poprvé,

nepřeslechla se. Opravdu se mu pletl jazyk.

„Ešště nikdy sem vás neviděl tak pšitažlivou.“

Taky jsi mě ještě neviděl čůrat na veřejnosti.

„Máte nádherný…,“ začal. „Totiž, dycky sem vás moc obdivoval,

policistko Kasnerová.“

„Kapitáne Egane, já musím…“

Položil jí masitou ruku na rameno. „De vo politiku, Kasnerová. Ste

dobrá policajtka, už sem si toho všimnul. Tvrdě makáte. Nezdáváte se. Ale

uvažujete vo roli politiky ve svý kariéže?“ Při otázce ji poprskal.

„Jistě, politika. Já opravdu…“

Přistoupil k ní tak blízko, že je od sebe dělilo jen několik centimetrů.

Konečky prstů jí přejel po tváři. „Poslyšte, Mopsinko…“

„Vaše řeči se mi opravdu nelíbí, kapitáne.“ Věděla, že Egan tím naráží

na její vytrvalost, ale také ji napadlo, že někteří kolegové se možná

posmívají jejímu pršáčku. Jeden z nich jí dokonce řekl, že u holky jménem

Kasnerová by takový nos nečekal. Nehodlala mu vysvětlovat, že její matka

je čistokrevná Irka. Místo toho mu bez úsměvu dala ránu loktem mezi žebra.

Kapitán Egan se ale usmíval. Pearl podobný úsměv viděla u mnoha

mužů. „Znám se s manažerem tohodle hotelu a můžu nám tu sehnat pokoj,“

řekl. „Jak vidim, hodíme se k sobě. Totiž chováme k sobě sympatie. To

poznám. Bylo by ve vašem i mým zájmu, abysme uvažovali o pokoji.“

Přikymácel se těsně k Pearl. „Šecky maj záchod.“

„To není dobrý nápad, kapitáne.“

„Ale já myslel, že musíte… to.“ Mrkl na ni. Pearl pochopila, že Egan se

o sobě domnívá, že je okouzlující.

„Tak nutné to není,“ odpověděla a ustoupila vzad, takže kapitán se už

prsty nedotýkal její tváře. Ten hajzl si vážně myslel, že mu to projde a že ji

dostane. Rozčilovalo ji to. Kdyby tak nutně nepotřebovala…

„Sem váš nadžízený, Mopsinko.“ Volnou rukou jí najednou sáhl na levé

ňadro a pevně ho stiskl. „Pokud máte vážné námitky…“

Nedostal možnost dokončit větu. Pearl vážné námitky měla. Pravou

pěstí mu uštědřila pořádnou ránu do čelisti. S uspokojením cítila, jak jí úder

vibruje paží až k rameni. Mířila dobře. Egan se zapotácel vzad a dopadl na

zem mezi dvě prázdné barové stoličky.

Ze všech sil se pokoušel vstát. Připomínal neplavce, který panikaří,

protože neví, že je na mělčině, a bojí se, že se utopí. Mával rukama a

nohama, až převrátil stoličku, které se pokusil zachytit. Široký obličej měl

zkroucený vztekem. Nebyl to hezký pohled.

V tu chvíli jakoby zázračně vystřízlivěl. „Poslyšte, Kasnerová!“

Pearl se však otočila na vysokém podpatku a rázovala k dámským

toaletám. Věděla, že tam za ní nepůjde.

Okamžitě pochopila, jak závažného přečinu se dopustila. Věděla, že to

zpackala. Naštěstí v baru byli svědci. Seděla tam řada mužů a několik žen.

Mnozí se na ni usmívali v zrcadle za

barovým pultem, když kolem nich procházela. Většina z nich byli

hoteloví hosté. Svědci. Pokud to bude nutné, vyhledá je. Ten pitomý Egan to

určitě ví. „Kasnerová!“

Teď se otočila. Sevřela ruku v pěst a zvýšeným hlasem se zeptala:

„Opravdu chcete, abych se vrátila, kapitáne Egane?“

Trhl sebou. Měl na sobě civilní šaty a nezamlouvalo se mu, že Pearl tak

nahlas říká jeho hodnost i jméno. Za současných okolností to nebylo vhodné.

Možná si uvědomoval, co Pearl dělá, a najednou mu došlo, jak je

zranitelný. Jako by náhle zjistil, že kolem jsou další hosté a dva barmani a

všichni se na něho dívají.

Vytáhl peněženku, hodil na barový pult vedle své sklenice několik

bankovek a vypochodoval ven.

Pearl pokračovala k dámským toaletám.

Za deset minut se odtamtud vynořila klidná, ale stále rozzlobená. Egan

byl pryč.

Když rychle kráčela barem do vestibulu, všichni přítomní jí zatleskali.

Večeře skončila fiaskem. Pearl nedokázala přestat myslet na kapitána

Egana a na to, co mu provedla. Pořád sebe i Egana obviňovala.

Zlost, deprese, stres. Pearlini staří známí.

Dny ubíhaly a ti staří známí se proti ní kupodivu neobrátili. Zvěsti o

incidentu se však na policii šířily, jako by je roznášel podzemní proud.

Žádná odveta se zatím nekonala. Egan byl ženatý a jeho výstup s Pearl

měl svědky. Navíc byl tak opilý, že se sotva držel na nohou, a ona byla

střízlivá. Nevložilo se do toho oddělení pro vnitřní záležitosti. Nikdo proti

Eganovi oficiálně nevznesl žádné obvinění. Takhle fungovala vnitřní

politika newyorské policie.

Pearl a její kolegové věděli, že Egan trpělivě čeká na příležitost. Pearl

neočekávala, že u policie vydrží dlouho ani že před sebou má oslnivou

kariéru.

¦ ¦ ¦

„Sakra!“ řekla směrem ke stropu a pokusila se myslet na něco jiného. V

hlavě jí vířil kolotoč, který se nedal zastavit. Možná by měla vylézt z postele

a vymalovat.

V půl dvanácté v noci, to je opravdu ideální doba.

Poněkolikáté v životě ji zamrzelo, že má jenom svou práci. Prožila však

několik katastrofálních vztahů a mužům přestala důvěřovat. Většině z nich.

Ne, všem. Celému zatracenému opačnému pohlaví. S žádným z nich se

nedalo žít.

Nejvíc času trávila s Feddermanem, protože spolu pracovali. Byl

celkem slušný, ženatý a měl tři děti. K tomu měl nadváhu, moc se voněl, byl

o osmnáct let starší než Pearl a víc než sex ho zajímaly těstoviny.

S tím by to nevytrhla.

Jiní muži, které potkala – kolegové od policie a další zaměstnanci města

– se ji někdy pokoušeli sbalit, ale žádný ji neoslnil. Sex je zajímal mnohem

víc než těstoviny a vlastně cokoli jiného. Nakonec toho všichni hodně

namluvili, ale skutek obvykle utekl. Těch několik chlapů, se kterými se

vyspala, jí nestačilo v posteli ani mimo ni. Navíc všichni byli užvanění.

Pearl to nevyhovovalo. Radši je poslala do háje. Když přišlo na to opravdu

podstatné, ani jeden z nich to neměl.

Možná si špatně vybírala. Anebo muži prostě byli takoví.

Propletla si ruce za hlavou a zavřela oči. Kdyby tak potkala chlapa,

který se jako chlap nebude jenom tvářit. Který se nebude chovat hrozně,

nebude se bát sounáležitosti a bude jí dávat najevo, že mu na ní záleží. Který

vůči ní nebude neupřímný.

A bude chápat, že jsem osamělá.

Nebude tak…

Usnula a zdálo se jí o tom.

O něm.

Někdy se jí to stávalo, když se večer nenapila skotské nebo si nevzala

pilulku na spaní.

Lars Svenson ženu nehodlal nechat spát. Jakmile zjistil, že usíná, znovu

ji šlehl bičem. Byl krátký a pružný a měl průměr tkaničky od bot, takže

štípal a nechával na ženiných nahých zádech úzké, bolestivé podlitiny.

Nemohla uhnout, protože ležela na břiše na posteli s rukama a nohama

připoutanýma k jejímu kovovému rámu. Nemohla nahlas vykřiknout,

protože měla ústa přelepená kusem stříbrné izolační pásky.

Znovu ji švihl. Docela hlasitě zaúpěla.

Lars ustoupil od postele a na ženu se usmál. Hleděla na něho skrz změť

vlasu, které jí visely přes levé oko. Liboval si v bolesti, jež se zračila v jejím

tmavém pohledu. Fascinovalo ho její poselství.

Několikrát ženu zlehka šlehl, aby příliš neporušil kůži.

Nedělala to poprvé. Bylo mu to jasné, sotva ji sbalil v baru v Greenwich

Village. Neseděla by tam, kdyby nehledala takovouto zábavu. Byla

boubelatá a snědá. Možná židovka nebo Italka. Na hlavě měla chomáč

blonďatých vlasů, které byly na první pohled odbarvené. Na tváři jí pohrával

široký úsměv, jemuž by se dalo říci temperamentní. Lars v jejích černých

očích snadno vyčetl, co chce. Ona v těch jeho viděla ochotu jí to poskytnout.

Po první skleničce navrhla, aby zašli k ní domů.

Když se svlékli, zjistil, že je ještě boubelatější, než když byla oblečená.

Přesto by ji stěží nazval tlustou.

Věděl, kam se má dívat. Všiml si modřin v okolí jejích bradavek a

nezřetelných jizev na stehnech a pozadí. Záda měla čistá. Zaměří se tedy na

ně.

Švihání ho přestalo bavit. Zastrčil jí bič mezi hýždě a přistoupil k

toaletnímu stolku, na který si postavil plechovku s pivem. Dal pod ni tácek,

aby nepoškodil lak. K nábytku měl úctu.

Žena vzlykala. Lars se napil piva a pozoroval ji. Možná nastal pravý čas

na rozhovor. Tiše jí poví, co dalšího s ní bude dělat. Pak si uvědomil, že

zapomněl její jméno. Znělo cizokrajně a špatně se pamatovalo.

Ušklíbl se. Ona mu paměť osvěžit nepomůže.

Otočila hlavou a pokusila se na něho podívat. Nevěděla, jestli je s ní

stále v pokoji. Neměl by odejít a nechat ji tam svázanou a se zalepenými

ústy. To by bylo porušení pravidel.

Lars si vzpomněl. Nebo si to alespoň myslel.

„Flo?“

Okamžitě zareagovala. Napjala hýždové svaly a natáhla se, aby se

podívala směrem, odkud přicházel jeho hlas.

„Když budeš hodná, Flo, možná tě ráno vezmu někam na snídani.“

Chtěl, aby věděla, že s ní zůstane celou dlouhou noc.

Zmohla se jenom na zaúpění.

Řekl si, že nesmí zanedbat její bosá chodidla.

6

Quinn do noci vysedával u maličkého stolku z šedého laminátu, kouřil

laciný doutník a pročítal spis zavražděných Elznerových. Renz mu přinesl

jeho kopii.

V půllitru z tlustého mlžného skla, který vypadal, jako by ho někdo

před lety ukradl někde v bistru, měl pivo. Pěnová čepice z něj opadla a

zanechala na skle světlou obroučku. Nápoj byl zteplalý.

Quinn vyfoukl kouř a opřel se. Odtáhl se od otevřeného spisu. Nebyly v

něm nijak cenné informace. Obsahoval věci, které nedávaly smysl a

naznačovaly, že střely, které zabily Martina Elznera a jeho ženu, nevypálil

Elzner. Podobně nejasná vodítka se však vyskytovala téměř u všech případů

násilné smrti. Pokaždé se objevily otázky, na něž neexistovala odpověď.

Zůstaly po náhle ukončených životech, jako by měly navždy pronásledovat a

nikdy nebýt zapomenuty. Když člověk dostatečně dlouho pracoval u policie,

neočekával, že někdy porozumí úplně všemu.

Quinn odložil doutník na prasklý talířek, který používal místo

popelníku, a napil se piva. Jedna věc mu pořád nešla z hlavy – nakoupené

potraviny. Elznerovi je museli pořídit těsně před zavírací dobou, a když

došlo ke střelbě, právě je ukládali do lednice. Jenže žádný z prodavačů v

okolních obchodech ani nonstop lahůdkářství, kam mohli na nákup zajít, si

nevzpomínal, že by je viděl. Samozřejmě bylo možné, že zašli do nějakého

obchodu hned vedle jejich domu a nikdo je nepoznal. Anebo je poznal, ale

rychle na ně zapomněl. Lidé nemají neustále oči na stopkách pro případ, že

se jich někdo bude vyptávat, jestli něco neviděli.

Takže zakoupené jídlo možná zůstane další nezodpovězenou otázkou.

Pak tu byla ještě zbraň, poloautomatická pistole Walther ráže třicet

osm. Takový kalibr dokáže nadělat hodně hluku, ale žádný ze sousedů

střelbu neslyšel.

I to bylo možné, zejména vzhledem k hodině, kdy Elznerovi zemřeli.

Ale když se k tomu připočtou stopy na hlavni a vrypy po kulkách, nahrává to

domněnce, že zbraň byla velmi pravděpodobně opatřená tlumičem.

To by samozřejmě znamenalo, že vrahem nebyl zesnulý Martin Elzner.

Manžele usmrtil člověk, který si nemohl dovolit riskovat, že ho někdo

uslyší. Přitom věděl, že když někdo chce někoho zabít a pak spáchat

sebevraždu, nenašroubuje na pistoli tlumič, proto ho odnesl. V tom případě

je vrah ještě na svobodě.

Quinn se podíval na hodinky, které před lety dostal od May k

narozeninám. Bylo po půlnoci. Půjde si lehnout. Renz mu na zítra ráno

zařídil návštěvu bytu Elznerových, a tak chtěl být bdělý a co nejvíc se

podobat muži, jímž býval.

Jímž pořád je!

Zavřel spis, típl doutník o talířek a dopil zteplalé pivo, aby se mu lépe

usínalo.

Se svými vyhlídkami byl spokojen. Neočekával ani nepotřeboval nic

extra.

Stačila mu vhodná příležitost, od níž se mohl odrazit.

V koupelně si vyčistil zuby, naklonil se blíž k zrcadlu a prohlédl si je v

něm. Byly moc zažloutlé a trochu křivé. Některé asi byly i zkažené. Příliš

dlouho je zanedbával. Možná by mu prospěla návštěva zubaře. Kdysi dávno

při rvačce přišel o několik stoliček a můstek, který mu tehdy udělali, už

praskl. Nějaké vlastní zuby mu však zůstaly. Usmál se a zavrtěl hlavou nad

vyzáblým, drsně se tvářícím smolařem, který se na něho díval ze zrcadla.

Vypadal hrubě, přímo hrozivě. Budil hrůzu.

Přestal se usmívat a odvrátil se od zrcadla. Dělalo se mu ze sebe nanic.

Klesl dost hluboko. Teď, když se znovu díval vzhůru, to konečně

pochopil. Do jaké propasti se to dostal! Byl z něho vyděděnec, násilník, o

kterém si sousedi šeptali a jemuž se vyhýbali. Přes míru pil, moc přemýšlel a

byl příliš dlouho sám. Bála se ho i jeho žena a vlastní dcera.

Taková nespravedlnost!

Otočil se zpátky k zrcadlu a napřáhl ruku zaťatou v pěst. Měl sto chutí

rozbít ten obraz ztroskotance, roztřískat ho na kousky, aby připomínal jeho

zničený život.

Znovu se zasmušile usmál a podíval se na sebe smutnýma očima.

Rozbíjení zrcadel pěstí je pitomost a patří do filmu. Symbol tvrdáctví. Ve

skutečném životě se jím nedá ničeho dosáhnout a nic neznamená.

Jeho problémem byla sebelítost. Připomínala drogu, která ho dokázala

stáhnout ke dnu stejně jistě jako omamné látky prodávané na ulici.

Přistoupil k šatníku a zalovil v něm. Než dostane od Renze zálohu, musí

si vystačit s tím, co má.

Samé odrbané hadry. Mám šatník jako nějaký zatracený vandrák.

Možná to nebylo tak hrozné. Nevlastnil sice slušný oblek, ale dokázal

dát dohromady jakž takž rozumnou kombinaci zmačkaných džínsů,

společenské bílé košile s dlouhými rukávy, v níž mu bude v této roční době

příšerné horko, a modrého sportovního saka, které nevypadalo až tak zle.

Stačí, když zamaskuje roztrženou chlopeň kapsy. Černé boty, které si před

lety pořídil, byly v pořádku. Neměl je příliš ochozené a byly pohodlné.

Když se oholí a trochu zkrotí své nepoddajné našedivělé vlasy, bude

zase vypadat docela jako policajt.

Protože jím také je.

Je policajt.

Plno krve.

To bylo první, co Quinna druhý den ráno zaujalo, když z kliky dveří

sundal policejní pásku a odemkl si byt klíčem Elznerových, který Renz

přilepil dozadu do jejich spisu.

Manželé zemřeli v kuchyni. I když z fotografií pořízených na místě činu

to nebylo zřejmé, zdálo se, že než Jan vydechla naposled, asi půl metru se

plazila po zemi. Na čerstvě natřených bílých dveřích zanechala krvavé

škrábance. Podle Quinna se na ně nepokoušela napsat poslední vzkaz, ale

spíš se jich v agónii zachytila.

Obešel krevní sedlinu na podlaze a přistoupil ke stolu, kde stále ležely

potraviny. Konzerva tuňáka, která předtím byla na zemi poblíž těla, teď stála

vedle malé igelitové tašky bez názvu obchodu. Uvnitř bylo několik

pomerančů, pecen pšeničného chleba a sklenice burákového másla. Podle

spisu neobsahovala taška kromě pomerančů nic, co by se mohlo zkazit. Byly

v ní také dvě sklenice delikatesního jahodového džemu.

Quinn se ničeho nedotýkal, jenom se naklonil nad tašku, aby se podíval

na cenovky na džemu. Byl drahý.

Odešel od stolu a prozkoumal dírky ve stěně, které v ní zůstaly po

kulkách, jež prolétly tělem Jan Elznerové. Byly dvě. Jedna široká, se

zubatým okrajem od zdeformované kulky, která předtím prošla příliš silnou

vrstvou tkáně či kostí. Druhý otvor byl kulatý a měl hladké okraje, jako by

ho do stěny někdo vyvrtal. Byl to pozůstatek po kulce, která prolétla do

vedlejšího bytu a vedla k nálezu těl.

Quinn stál v kuchyni a v útrobách cítil svíravý tlak. Nepřipadalo mu, že

na místě činu došlo k vraždě a následné sebevraždě. Nenaznačoval to hrubý

náčrt pozice těl ani neuklizené potraviny. Nezdálo se mu to promyšlené ani

naplánované.

Střílet měl Elzner. Pokud by ale Jan uprostřed vybalování potravin

zastavila náhlá násilná smrt, její tělo by přece nedopadlo na místo označené

na podlaze. A její manžel by jistě se sebevraždou nespěchal natolik, aby

přitom ze stolu srazil konzervu tuňáka.

I když to všechno bylo možné.

Quinnovi to tak zkrátka nepřipadalo. Viděl v tom vraždu. Navíc bizarní

a nesmyslnou. Nic netušící pár klidně vedl svůj každodenní život. Pak si

nějaký zvrácený hajzl řekl, že už to stačilo, a oba manžele zabil. Možná

jenom proto, aby se mohl dívat, jak umírají. Bylo to čiré zlo. Quinn se toho

slova nebál. Už dávno zjistil, že zlo je hmatatelné, a jakmile se někde

vyskytne, hned tak odtud nezmizí. Teď sídlilo v kuchyni Elznerových jako

letitý nepřítel.

Musíš s tím něco udělat. Když to nezpackáš, dokážeš vypátrat, kdo to

provedl.

Uvědomil si, že úplně odbočil od původní vyšetřovací verze a domnívá

se, že vrahem není Martin Elzner.

Napovídal mu to instinkt, kterému každý ostřílený policajt důvěřuje.

Quinn vešel do ložnice Elznerových. Až na neustlanou postel, v níž

manželé podle všeho spali, tam bylo uklizeno. Na podlaze vedle postele

ležely růžové dámské bačkory s otevřenou patou a nízkou podrážkou. Neříká

se jim pantofle?

Řekl si, že nesmí zapomenout podívat se, jestli byla mrtvola Jan

Elznerové bosa. Pokud ano, může to znamenat, že se najednou probudila,

protože ji vyděsily nějaké zvuky v kuchyni, a chvátala tam tak rychle, že si

zapomněla nazout bačkory. To by znamenalo, že v posteli ležela sama,

protože jinak by nejdřív probudila manžela.

Ty bačkory jsou zajímavé.

Vlastně pantofle.

Quinn ještě chvíli zkoumal ložnici a potom zašel do koupelny. Nenašel

tam nic užitečného ani zajímavého.

Vrátil se do kuchyně a otevřel lednici. Obsahovala obvyklé potraviny.

Krabici zkyslého mléka. Nespotřebované přísady, šest plechovek coly a dvě

plechovky piva. V jedné dveřní přihrádce stála láhev pomerančového džusu

a neotevřená láhev vína, v další sklenice nakládané zeleniny a dvě plastové

láhve minerálky. Jedna byla otevřená a do poloviny spotřebovaná. Byla tam

i sklenice téhož jahodového džemu, který stál na stole.

Quinn vzal zmuchlanou suchou utěrku, která ležela na lince vedle

dřezu, a džem otevřel. Sklenice byla skoro plná.

Zavřel ji a vrátil ji na původní místo. Zavřel lednici a utěrku hodil

zpátky na linku. Přistála vedle skleněné vázy s malou kyticí zvadlých

žlutých růží, které odumřely krátce po smrti Elznerových. Quinn otevřel

mrazák nad lednicí.

Našel tam tři mražená jídla z kuřat z volného výběhu. J ak volný

doopravdy byl? Dále zmrazené maso zabalené v bílém papíru z řeznictví a

dózu s gumovým víkem obsahující sušenky s čokoládovými kousky.

Předklonil se a nahlédl do přihrádky výrobníku ledu. Byla plná kostek.

Chlad vanoucí z mrazáku příjemně ochlazoval teply vzduch v místnosti.

Když Quinn zavřel jeho úzké bílé dveře, naskočil motor lednice. Na jejích

dveřích byly dva ozdobné magnety – Socha svobody a rozvinutá americká

vlajka. Nevisel pod nimi však žádný vzkaz. Například kdo nás asi chtěl

zabít.

Řekl si, že už viděl dost. Vyšel z bytu, zamkl ho a na dveře opět

připevnil žlutou policejní pásku. Byl rád, že nemusí dýchat zápach, který se

linul všemi místnostmi. Třebaže kaluže krve už zaschly, nechutně nasládle

páchly a Quinnovi se vracely nepříjemné vzpomínky. Vybavil se mu až

příliš vysoký počet míst činu, na nichž došlo k násilné a krvavé smrti. Léta

odstraňování té nejhorší špíny, jíž lidé zaneřádili vlastní životy i životy

druhých. Vzpomněl si na ženu z Queensu, která žiletkou podřízla hrdlo

svému spícímu manželovi a pak zohavila jeho nahé tělo. Nebo na muže z

Lower East Side, který zastřelil milence své ženy, pak tři členy její rodiny a

nakonec i sebe. Takové věci řešil celá léta. Změnilo ho to, aniž by si toho

všiml? Aniž by mu to došlo? A proč mu to tak chybí?

Proč ho May opustila záhy poté, co ho zdiskreditovali a připravili o

živobytí? Pochybovala snad o jeho nevině od samého začátku? Pozorovala

na něm něco, čeho si on sám nevšiml?

Čekal na výtah a prohlížel si svůj obraz v naleštěných ocelových

dveřích. Řekl si, že vypadá docela dobře. Byl čerstvě oholený, měl bílý

límeček a tmavou kravatu. Policista z oddělení vražd v práci.

Až na odznak. Ten mu scházel.

Ozvalo se tlumené bouchání a hučení kabelů. Výtah přijel.

Když se nablýskané dveře otevřely, na chodbu z nich vyšel

uniformovaný policista, o němž Quinn věděl, že se jmenuje Mercer. Byl to

mohutný muž s širokými rameny, přimhouřenýma očima a brunátnou pletí.

Quinn se s ním před lety několikrát setkal a nebyl si jistý, jestli ho muž

pozná.

Mercer na něho kývl a zdvořile ustoupil, aby Quinn mohl nastoupit do

výtahu. Také na policistu kývl a zadíval se mu do očí.

Měly naprosto neutrální výraz. Byly to oči poctivého policajta.

7

Marcy Grahamova si naprosto nutně musela vyzkoušet světle hnědý

kožený kabát a hned z toho vznikl problém.

Věděla, že manžel Ron jí koupi nerozmlouvá proto, že by se mu kabát

nelíbil, ale protože za něj nechce zaplatit. Vykládal jí nesmysly o tom, že jí

přidává kila. Bylo to absurdní. Její odraz v zrcadle obchodu s luxusními

dámskými oděvy Tambien’s to jenom potvrzoval. Zúžený střih tříčtvrtečního

kabátu ji zeštíhloval. Já navíc s váhou nemám problémy. Kromě toho byl

kabát za neuvěřitelnou cenu. Stál polovinu, protože už bylo po sezóně.

Až však bude koncem roku chladněji, bude ho moci nosit kamkoli.

Líbila se jí na něm jeho jednoduchost. Muže k němu nosit různé doplňky,

udělat z něj elegantní anebo naopak sportovní model. Světlá barva kůže

skvěle ladila s jejíma modrýma očima, světle hnědými vlasy a čistou pletí.

„Vypadáte v něm o pět kilogramů lehčí,“ pošeptal jí prodavač, když

Ron odkráčel k misce, která dříve sloužila jako popelník, aby do ní odložil

žvýkačku. „Ne že byste to potřebovala, ale…“

Marcy jenom přikývla. Neodvážila se odpovědět, protože Ron už se k

nim vracel. Stáli před vysokými zrcadly, která byla natočená tak, aby se v

nich člověk viděl ze tří stran.

Prodavač byl hezký štíhlý muž v modrém obleku s bílým proužkem.

Měl hnědé oči s dlouhými řasami. Černé vlasy si hladce sčesal dozadu a v

týlu je sepnul do culíku. Na dvou prstech každé ruky se mu skvěly stříbrné a

zlaté prsteny a v uchu se mu blýskala náušnice s diamantem. Marcy věděla,

že Ronovi stačil pohled na prodavačovy šperky, aby vůči němu pojal

okamžitou averzi.

„Podívejte se na sebe ze všech stran,“ vybízel prodavač Marcy a

postrčil ji blíž k zrcadlům. „Ten kabát svým způsobem zdůrazňuje vaše

křivky, vidíte?“ Nemrkl na Marcy, ale na Rona.

„Nesnažte se zatahovat mě do oblbování zákaznic,“ vyjel na něho Ron.

Usmíval se, ale Marcy a možná i prodavač věděli, že to myslí vážně.

Muž se na Marcy usmál. „Stejně je pravda, že tenhle kousek zdůrazňuje

vaše přednosti,“ řekl.

„To je čistě subjektivní,“ ozval se Ron.

„Já myslím, že střih kabátu hezky podtrhuje křivky ženského těla.

Anebo naopak?“

„To si fakt myslíte?“ otázal se Ron sarkasticky. Marcy viděla, že s ním

stále víc lomcuje vztek. Dostali se na tenký led. Za chvíli s tím subtilním

zženštilým mužem ztratí trpělivost.

Pokrčila rameny a usmála se v zrcadle na prodavače. „Manželovi se

nejspíš nelíbí, takže…“

„Ach! Kdovíproč jsem si myslel, že je to váš kamarád nebo starší

bratr.“

Ron po prodavači střelil pohledem. „Nejsem si jistý, ale mám takový

dojem, že mě někdo právě urazil.“

Prodavač pokrčil rameny. „To jsem rozhodně nechtěl.“

„Já myslím, že chtěl.“

Prodavač znovu pokrčil rameny. Jeho gesto však tentokrát mělo jiný a

jednoznačný význam. Výsměch.

Marcy napadlo, že teď nevypadá jako neškodný prodavač. Možná byl

gay, ale nepůsobil zženštile. Rozhodně nepřipomínal typického prodavače,

jakého by člověk hledal v rádoby luxusním obchodě, jako byl Tambien’s.

Prodejna se po pravdě řečeno jako nóbl obchod jenom tvářila, aby její

majitel mohl vyšroubovat ceny nahoru. Prodavačovo štíhlé tělo pod oblekem

s bílým proužkem se zdálo pevné a silné. Upravené ruce s žilnatými hřbety

měl v poměru k své hubené postavě příliš velké. Zpod pravé manžety mu

vykukovala vyšisovaná modrá skvrna, která možná původně byla tetováním.

Marcy by ty ruce ozdobené prsteny nerada viděla zaťaté v pěst.

„Rone, nech toho, prosím tě,“ řekla a začala si rozepínat kabát.

„A čeho?“ zeptal se. Díval se přitom ale na prodavače, ne na svou ženu.

Na rozdíl od ní si nevšiml, že štíhlý muž, který vypadá jako model, by mohl

být nebezpečný.

Prodavač se usmál. Byl sice o pětadvacet kilogramů lehčí než sto

osmdesát pět centimetrů vysoký, devadesát kilogramů vážící Ron, ale

nedával najevo vůbec žádný strach. Ani nemrkl hnědýma očima s dlouhými

řasami.

„Proč bych měl něčeho nechávat?“ zeptal se Ron. „Nelíbí se mi, jak se

tady ten chlápek chová.“

„Pokud jsem řekl něco nevhodného, velice se omlouvám,“ řekl

prodavač a povýšeně, neupřímně se usmál. Měl dokonale rovné bělostné

zuby.

Ronova tvář potemněla. Marcy viděla, že mu naběhla fialová žíla na

spánku a začala mu v ní prudce pulsovat krev. Byla to jasná známka toho, že

se za okamžik přestane ovládat. Opodál stála vysoká žena ve značkových

kalhotách, nátělníku a s příliš velkým množstvím šperků a prohlížela si

zboží. Podívala se na ně koutkem oka a rychle poodešla po plyšovém

koberci.

„Rone, prosím tě. Já si ten kabát svléknu.“ Marcy roztřesenými prsty

zápasila s knoflíky. „Vlastně ho nechci.“

„Můžu vám nějak pomoci?“ ozval se čísi hlas. Mezi prodavače a Rona

se rozhodně postavil muž, který vypadal, že má v obchodě hlavní slovo. Stál

blíž k Ronovi. Byl malý, plešatý a měl tmavý knírek. Stejně jako prodavač

měl na sobě oblek s bílým proužkem, jen s tím rozdílem, že ten jeho nebyl

modrý, ale čokoládově hnědý. „Jsem manažer prodejny.“

„Neřekl bych, že nám pomůžete, ale tenhle hajzl vyjel po mé ženě,“

prohlásil Ron.

Marcy zavrtěla hlavou. „Proboha, Rone!“

Prodavač tam stál s rukama svěšenýma podél těla. Byl naprosto klidný.

Skoro jako by se dobře bavil. Marcy napadlo, že možná patří k malým

mužům, kteří mají nutkavou potřebu popichovat vysoké muže, aby si

dokázali, že jsou chlapi. Třeba je to typ, který se díky drsné zkušenosti

naučil bojovat a ze všech sil chce dokázat svou statečnost. Předváděl se

nejen před dámou, ale především sám před sebou.

„Vy jste flirtoval se zákaznicí, Iro?“ otázal se manažer a podíval se na

prodavače. Z jeho tónu bylo zřejmé, že ho taková možnost zcela ohromila.

„Samozřejmě, že ne. Pokud to tak vypadalo, rozhodně se omlouvám.“

Marcy se ulevilo, že je z problému venku. Svlékla si kabát a podala ho

prodavači.

Nenápadně se uklonil, vzal si od ní svršek a volnou rukou jí podal svou

navštívenku. „Kdybyste si to rozmyslela, jsem Ira,“ řekl s úsměvem.

„Ví, že jste Ira, a určitě si to nerozmyslí,“ prohlásil Ron. „Přestaňte na

ni tlačit.“ Sevřel manželčin loket. „Pojd, Marcy.“

Marcy se nechala odvést ke dveřím. Věděla, že manžel má pocit, že nad

prodavačem získal navrch, a hodlá odejít dřív, než se situace změní. Byla

ráda. Situace byla už tak dost trapná.

„Marcy je hezké jméno,“ poznamenal za nimi tiše Ira.

Ron se tvářil, že jeho poznámku neslyšel, ale Marcy si nebyla jistá.

8

Stál ve dveřích prodejny zavazadel na protější straně ulice a sledoval,

jak Marcy Grahamova vychází z Páté federální spořitelny, kde pracuje jako

specialistka na půjčky. Před skleněnými dveřmi banky zasazenými do

naleštěných kamenných pilířů se zastavila a podívala se vzhůru na oblohu,

jako by očekávala, že bude pršet. Potom nejspíš zavrhla nápad vrátit se do

budovy pro deštník a vykročila po chodníku.

Šel za ní.

Věděl už, kudy obvykle chodí a jaký má každodenní časový rozvrh.

Znal její oblíbená místa i její zvyky. Po práci nasedla na metro ve stanici,

která byla vzdálená dva bloky od banky. Rád ji sledoval při chůzi. Kráčela

po chodníku v botách na vysokých podpatcích a teplý vítr jí tiskl sukni ke

stehnům. Ňadra a hnědé vlasy jí při každém kroku nadskočily. Bez zaváhání

vstoupila na dlouhé zastíněné schodiště vedoucí k turniketům.

Sledovat ji, jak jde po betonových schodech, se rovnalo zázraku. Když

jí nikdo nestál v cestě, scházela po nich rychle, skoro jako by z nich

graciézně padala. Vnímal ji úplně celou – sílu a uvolněnost jejích nohou,

pohyby jejích rukou. Jak se jí vlasy smýkají ze strany na stranu, jak se jí

houpají boky. Pohyb, protipohyb, rytmus času a vesmíru. Některé ženy v

sobě měly všechno.

Vystoupila na zastávce dva bloky od domu, kde bydlela, a zbytek cesty

došla pěšky. Byl to její každodenní zvyk, pevně ukotvený v zajetých

kolejích jejího života. Věděl, že návyky jí dodávají pocit bezpečí. V

opakování spočívalo bezpečí zejména proto, že se v něm neskrývala žádná

překvapení. Život pro ni sestával ze zvyklostí a hojnosti. Poskytovalo jí to

útěchu. Ani si neuvědomovala, jak je moudrá.

Někdy ji sledoval celou cestu z banky. Jel týmž vlakem mířícím do

rezidenční čtvrti, kde bydlela. Občas dokonce seděl ve stejném vagónu.

Sledoval ji a nechal se unášet představami. Někdy měli oba štěstí, že se jim

v šedém podzemním světě podařilo najít místo k sezení. Na ženu, jako byla

Marcy, dost často zírali úchyláci, kteří se metrem běžně vozili. V takových

chvílích si ho příliš nevšímala, protože si dělala hlavu kvůli tichým

zevlounům, kteří zcela nepokrytě toužili po každičké části jejího těla.

Po růžové a červené barvě jejího těla. Po odstínech jejího masa a

neviditelné bělosti jejích kostí.

Marcy se však zevlounů nemusela bát. Už někomu patřila, i když o tom

zatím neměla potuchy.

Z šedi podzemní stanice ji následoval do pestrobarevného světa nahoře

a pak za ní šel po ulici až k bytovému domu s fasádou obloženou šedými

kameny. Potom přešel ulici a našel místo, kde mohl stát, aniž by překážel

chodcům. Pozoroval odtud okna bytu Grahamových.

Občas spatřil jednoho z manželů, jak přechází po bytě. Byl to jenom

nenápadný pohyb za skleněnými tabulemi. Nahlížel do jiného světa, v němž

byl pouhým duchem a Marcy jeho nejzářivějším obyvatelem.

Pokaždé tam zůstal jenom několik minut, možná deset. Fascinovalo ho,

že nic netušící Marcy a její manžel přecházejí tam, kde před chvílí chodil i

on. Dotýkají se věcí, jichž se dotýkal i on. Možná sedí na židli, na níž je

ještě cítit teplo jeho těla. Žijí, dýchají, dotýkají se sami sebe a jeden druhého

navzájem. Jsou ve svém soukromí – v místě, které právě opustil, aby ji mohl

sledovat. Nechodil za Marcy z práce domů, aby zjistil, kam jde, ale aby ji

zblízka pozoroval, když si myslí, že je sama.

Toho večera se ochlazovalo a bylo příjemně. Setmí se až za nějakou

dobu a v bytovém domě se hned tak nezačne svítit. To byla škoda, protože

by velice rád viděl, co se dnes večer stane mezi Marcy a Ronem. Nejlepší

čas na pozorování byl po setmění, kdy se Marcy a její muž pohybovali za

sklem. Kdyby se podívali ven, neviděli by nic kromě vnitřku svého bytu –

odrazu sebe samých a svého světa.

I kdyby se nějakou náhodou podívali přesně směrem, kde stojí,

nespatřili by ho.

Jsem neviditelný.

¦ ¦ ¦

Prý za ním přišel policista v uniformě a s nikým jiným nechce mluvit.

Kapitán Vince Egan to nechápal. Obyčejnému policajtovi dalo dost práce

obejít obvyklou proceduru a dostat se rovnou ke kapitánovi. Pokud měl

špatný odhad a kapitán to, co měl na srdci, neuznal za důležité, bylo zle.

Egan se spokojeně rozhlédl po kanceláři obložené dřevem. Při tom

pohledu se nedivil, že obyčejný pochůzkář musí sebrat veškerou odvahu,

aby za ním přišel. Na stěnách visely zarámované fotografie, na nichž byl

Egan s různými špičkami newyorské policie nebo pózoval na banketech a

různých ceremoniálech s nejvýznamnějšími newyorskými politiky. Mezi

fotografiemi a čestnými uznáními viselo několik snímků Egana s lidmi z

showbyznysu. Například stará černobílá fotografie, na níž drží kolem ramen

zpěváka Tonyho Bennetta. Pořídili ji před lety v Los Angeles, i když Egan

stále tvrdí, že to bylo v San Franciscu. Visel tam i starší barevný snímek z

newyorské premiéry jednoho filmu, na němž si Egan povídá s herečkami

Jennifer Jason Leighovou a Bridget Fondovou. Byla tam fotografie Egana se

zpěvákem a bavičem Waynem Newtonem. Všechny fotografie byly

podepsané.

Kancelář působila impozantním dojmem. V takové místnosti může

pracovat jedině impozantní a důležitý člověk. Někdo, za kým se jen tak

nechodí s kdejakou pitomostí nebo stížností na chod policejní stanice.

Čekání Egana unavovalo. Co je to sakra za chlapa a co chce? A co s

ním provede, až si ten chlap odvykládá své a vypadne?

Doufejme, že nepřišel kvůli charitě. Kvůli nějakým zvířatům, na která

Egan nemůže odmítnout přispět penězi ani časem, protože by vypadal jako

idiot.

Jako když si jeden polda kdysi dodal odvahu a požádal Egana, aby

veřejně promluvil o tom, jak ohavným způsobem se chovatelé na rančích

chovají k činčilám, než z nich nadělají kožichy.

Eganovi mohly činčily být ukradené. Jak takové zvíře vlastně vypadá?

Podíval se na hodinky a opět zadoufal, že ten chlap co nejdřív přijde.

Měl už pět minut zpoždění a komplikoval tak druhým život. Například

Eganově uniformované sekretářce Doris, která si říkala asistentka a za

obvyklých okolností by už odešla, ale takhle musela čekat ve vedlejší

kanceláři.

Doris určitě sedí za psacím stolem vzpřímená jako voják. Dělá to stále a

vždycky vypadá, jako by spolkla pravítko. Možná ještě dopisuje nějaké

dokumenty. Egan se opřel na koženém kancelářském křesle a myslel na ni.

Žádná velká krasavice to nebyla a Egan obvykle sex do práce nemotal, ale

co se před půl rokem rozvedla, připadala mu stále atraktivnější. Pravda, bylo

jí už přes padesát, ale pořád měla pěknou figuru, a i když nebyla oslnivá

krasavice, za ošklivku by ji také rozhodně neoznačil. Navíc se mu na ní

líbila ještě jedna věc – víc než dosud si potřebovala udržet práci.

Egan se usmál. Doris se chovala velice eticky a dělala, jako by neměla

žádné erotogenní zóny. Když ji teď ale mužíček nechal kvůli mladší slepici,

možná by se k němu mohla lísat. Některé ženské jsou kvůli práci schopné

lecčeho…

Ozvalo se známé trojí zaklepání na dveře. Ty se vzápětí napůl otevřely

a objevila se v nich Doris.

Nezačala nosit těsnější kalhoty, co je zase svobodná? Egan si všiml, že

určitě zešedivěla a také je širší v pase. Ale stejně…

„Přišel strážník Mercer, pane.“

Charlie Mercer. Sakra! Říkal mu přece, že za ním nemá chodit, pokud

to nebude důležité. I teď, po čtyřech letech.

Najednou se ho zmocnila tíseň. Co když je to důležité?

Přikývl a narovnal se. Pravou rukou si přisunul nějaké papíry, které

ležely na stole, aby to vypadalo, že je pozorně pročítá.

„Pošlete Mercera dovnitř, Doris.“

9

Marcy Grahamova to nechápala a v duchu se ptala sama sebe, jestli se o

to vůbec má pokoušet.

Našla doma kožený kabát, který si zkoušela v Tambien’s. Ten, kvůli

kterému se Ron pustil do prodavače. Ira jenom plnil svou pracovní

povinnost, když se jí ten kus oděvu ze všech sil snažil prodat, ale Ron se

kvůli tomu naježil. Kabát ležel na područce pohovky. Nebyl tam pohozený,

ale pečlivě rozprostřený, aby ho spatřila, sotva vejde dovnitř. Příjemné

překvapení.

Marcy odložila kabelku na malý stolek vedle lampy a přistoupila ke

kabátu. Dotkla se ho a pohladila ho. Kůže byla jemňounká. Právě to ji na

něm zaujalo jako první. Otočila klopu, pak zvedla rukáv, ale cenovku

nenašla.

Podržela kabát v napřažené ruce a celý si ho prohlédla. Nedokázala

vydedukovat, jak se tam dostal. Oblékla si ho a pomyslela si, že je stejně

příjemný jako v obchodě. Došla v něm k vysokému zrcadlu vedle dveří.

Usmála se na svůj odraz a otočila se na jednu stranu a pak na druhou,

skoro dokola. Podívala se přes rameno, jako by se loučila s milencem.

Svlékla si kabát a položila ho zpátky na opěrku pohovky. Je to dárek od

Rona? Nejspíš. Jiné vysvětlení se ani nenaskýtalo. Cítil se provinile, protože

vyletěl a málem zboural Tambien’s, a tak se jí chtěl omluvit. Bylo by mu to

docela podobné. Byl vztekloun, ale dokázal se chovat i velice roztomile.

Stála tam s rukama v bok a hleděla na kabát. Jak má zareagovat? Co

bude Ron očekávat, až vejde? Měla by kabát nechat na pohovce? Možná

bude lepší, když ho pověsí do skříně a bude dělat, že o ničem neví. Bude

Rona škádlit a pohrávat si s ním jako kdysi. Anebo kabát položí na postel a

nechá jeho, aby ho našel. To by mohlo být zajímavé. Pak by mu mohla

projevit vděk za nečekaný dárek tím, že by se mu sama darovala. Hráli by si

jako zamlada.

Z předsíně se ozval tichý zvuk a v zámku zarachotil klíč.

Dveře se otevřely a Marcy neměla čas dál uvažovat, co udělá. Ron vešel

do bytu.

Nejdřív si nevšiml jí ani kabátu, protože se otočil a zamkl. Pak se otočil

zpátky a uviděl ji. Jeho zrak okamžitě zalétl k pohovce, kde ležel kabát. Ve

tváři se mu zračil nelíčený údiv. Marcy však věděla, že když musí, dokáže

být přesvědčivý herec. Určitě překvapení nad kabátem jenom předstírá.

„Není to…“

„Ty víš, že je,“ přerušila ho a usmála se.

„Ty ses tam vrátila a koupila to? “ Jeho údiv se proměnil ve zlost.

Marcy se v hlavě spustil tichý alarm.

„Samozřejmě, že ne. Vždyť to přece víš.“

„Jak bych to mohl vědět?“

„Protože jsi mi ten kabát koupil a rozložil jsi ho na pohovku, abych ho

našla, až přijdu domu.“

Prudkým pohybem si povolil kravatu, takže mu na krku visela nakřivo a

připomínala oběšencovu oprátku. Potom vystrčil bradu kupředu a rozepnul

si horní knoflík košile. „Proč bych to asi dělal?“

Marcy byla ohromená. Těžko hledala slova. „Já… no… Když, já

vlastně nevím.“

Nesmím říct „protože mě miluješ“. Tvé oči a pulsující žíla na spánku

jsou jasným znamením, že teď bych ti to připomínat neměla.

„Ty sis myslela, že je to dárek ode mne?“ Rozvázal uzel na kravatě a

nechal si ji volně viset na krku. Skoro jako by se ji chystal sundat a Marcy s

ní uškrtit.

„Co jiného bych si měla myslet? Přišla jsem z práce a našla jsem tu

kabát, o kterém jsi věděl, že ho chci.“

„A který jsme nekoupili.“

„Mohl sis to rozmyslet.“

„Ale já jsem si nic nerozmyslel. Takže jak se sem dostal?“

„Už jsem ti říkala, že jsem si myslela, že je od tebe. Kdo jiný by ho tu

nechal? Celý den jsem byla v práci a od našeho bytu nikdo jiný než my dva

klíč nemá. Kromě správce Loua.“

Ron zavrtěl hlavou. Možná by se zlobil víc, kdyby věděl, proti komu

má svůj vztek namířit. „Louovi je pětašedesát a takový kabát by si nemohl

dovolit. Navíc je nemožné ho sem dostat, aby opravil kapající kohoutek,

takže pochybuju, že by nás zahrnoval dary. Po tom, co jsem si s ním

promluvil, by sem v naší nepřítomnosti vůbec nikoho nepustil.“

„Tak kdo to byl?“

Zaťal pravou ruku v pěst a přidržel si ji těsně před hrudníkem. „Ten

podělaný prodavač z Tambien’s – ten Ira.“

„Ale jak by to provedl? A proč by to asi dělal?“

„Věděl, že ten kabát chceš.“ Ron přistoupil k pohovce a svršek z ní

zvedl. Zmuchlal ho a hodil ho zpátky na pohovku. „Nebyl u něj žádný vzkaz

nebo tak?“

„Vůbec nic. Našla jsem ho tak, jak jsi ho viděl.“

Ron zmuchlaný kabát zvedl a strčil si ho do podpaží. „Jdeme.“

„Kam?“

„Do Tambien’s.“

„Ty ho chceš vrátit?“

„Vrátit ne, protože jsem ho odtud nikdy neodnesl. Dáme ho chytrákovi

Irovi a přidáme k němu varování.“

„To nejde, Rone. Nemůžu to udělat. Ještě chvíli počkáme a trochu to

promyslíme.“

„Odjinud se sem dostat nemohl. Kdo jiný by ti ho asi dal?“

„Jak by se sem Ira dostal?“

„To nevím, Marcy,“ odpověděl Ron netrpělivě. „Stejně jako nevím, jak

kouzelníci uhodnou správnou kartu, ale vím, že to dovedou.“

„Proč by mi ale dával dárek? Co by za něj asi tak mohl dostat?“

„Ježíšmarjá, Marcy, co myslíš?“

„Vždyť jsme se viděli jen jednou a byl jsi u toho ty.“

„No a? Možná je to takový ten podělaný psychouš, kterému stačí

jednou vidět ženskou a hned mu přeskočí.“

„To je možné…“

„Určitě to tak je.“

„V tom případě se k němu znovu nepřiblížím.“

Ron do sebe vtáhl vzduch, povzdechl si a přejel si předloktím přes ústa,

jako by se pořádně napil a voda mu přitom vytekla na bradu.

„Dobře,“ řekl. „Zůstaň tady. Já tu věc teď vezmu a odnesu ji do

Tambien’s. Však my zjistíme, jak to je. A něco s tím uděláme.“ Vyšel ze

dveří a byl pryč.

Za hodinu se vrátil bez kabátu. Marcy se dívala, jak si svléká sportovní

sako a věší ho do skříně v předsíni. Zdál se klidnější. Obličej už neměl tak

rudý a nebyla mu vidět modrá žíla na spánku. „Vzali si v Tambien’s ten

kabát?“ zeptala se.

„Nevzali,“ odpověděl Ron. „Tvrdili, že ho neprodali. Prý se dá koupit v

několika newyorských obchodech. Řekl jsem jim, že ho možná Ira prostě

vzal a donesl ti ho. Hrozně se naštval a já mu pohrozil, že mu utrhnu hlavu.

Ten hajzlík se jenom usmál.“

„Bojím se, že by mohl být nebezpečný,“ řekla Marcy. „Trochu z něj jde

strach.“

Ron pokrčil rameny. „Každopádně jsem mu řekl, že jestli sem ještě

někdy vleze, uříznu mu koule.“

A pak tnu utrhneš hlavu. Anebo obráceně? „Jak na to reagoval?“

„V obchodě kabát nechtěli vzít zpátky. Prý jedině s účtenkou. Ira a ten

jeho přiblblý manažer ze sebe začali dělat profíky – byli hrozně zdvořilí, ale

chovali se jako debilové.“

„Co jsi udělal?“ zajímala se Marcy.

„Řekl jsem jim, že jim na peníze kašlu. Hodil jsem kabát na zem a šel

jsem pryč. Měla jsi vidět, jak se tvářili.“

„Ten kabát stál osm set dolarů, Rone.“

„Nás nestál nic. Nemá pro nás vůbec žádnou cenu.“ Odkráčel do

kuchyně a za několik minut se vrátil se sklenicí vody a několika kostkami

ledu. Marcy sledovala, jak se zhluboka napil. Zaklonil hlavu a ohryzek v

mocném hrdle mu s každým douškem poskočil.

„Pořád si myslíš, že se sem Ira nějak vkradl a kabát mi tu nechal?“

zeptala se, když skončil.

Vypil polovinu vody. Sklonil hlavu, zadíval se do sklenice a zakroužil s

ní, takže kostky ledu zachřestily. „Nevím,“ odpověděl. „Vážně nemám

tušení. Ale pokud ano, tak si sem už podruhé netroufne. Zastrašil jsem ho.“

Marcy si nebyla tak jistá.

Kdovíproč pochybovala, že se Ira někdy nechal od něčeho odradit.

10

Harley Renz tentokrát zdvořile zaklepal na dveře Quinnova bytu.

Quinn se podíval do kulaté špehýrky a prohlédl si zdeformovaný obraz

policejního kapitána. Renz nedočkavě přešlápl, napřáhl před sebe ruku a

zvedl ji, aby se podíval na hodinky. Vypadal jako uspěchaný zaneprázdněný

muž, který ztrácí drahocenný čas kvůli ubožákovi, jako je Quinn.

Quinn chvíli počkal, dokud Renz znovu nezaklepal, tentokrát hlasitěji.

Teprve potom otevřel.

„Dobrý den, Quinne,“ řekl Renz prostě a kývl na pozdrav. „Ohlásil

bych se vám přes domácí telefon, ale na tlačítku je asi šedesát let stará vrstva

laku.“ Pozorně si Quinna prohlédl. Stál tam jen v ponožkách, ale měl na

sobě nové šedé kalhoty a bílé triko s krátkým rukávem. Nevypadal tak drsně

jako posledně. „Koukám, že jste se nechal přistřihnout.“

„Spíš ostříhat,“ řekl Quinn. „Kdybych se nechal jen přistřihnout, vůbec

byste to nepoznal.“

Renz se usmál. „A taky máte nové hadry. Jsem rád, že jste ty peníze,

které jsem vám poslal, dobře využil. Můžu vstoupit do toho vašeho

chlívku?“

„Jistě. Budete se dobře hodit k výzdobě,“ odpověděl Quinn a ustoupil

vzad a trochu stranou. Když Renz vešel, zavřel za ním dveře.

Renz se posadil na pohovku a přehodil si nohu přes nohu. Potom se

kolem sebe rozhlédl. „Nevím, jestli to měla být urážka, a je mi to celkem

jedno. Uklidil jste tu. Na zemi se neválí žádné časopisy, noviny ani slupky

od pomerančů. A ta plíseň v rohu je nová?“

„Ta je stejná jako předtím. Slupky nešly ke koberci, tak jsem je vyhodil.

Vy k němu taky moc nesedíte.“

„Nezapomeňte, že teď jsem váš přítel, Quinne. Vaše cesta nahoru a

zpátky k policii.“ Renz okatě začichal, pokrčil nos a přimhouřil oči. „Nevoní

to tu špatně. To je insekticid? Nebo pálíte vonné tyčinky?“

„Přišel jste mi připlatit?“

„Potřebujete víc?“

„Zatím ne,“ odpověděl Quinn po pravdě.

„Zjistil jste něco u Elznerových nebo v jejich spisu?“

„Nic moc,“ řekl Quinn. „Vrásky na čele mi dělá to jídlo. Jahodová

marmeláda.“

„Marmeláda?“

„Vlastně džem. Docela drahá delikatesní značka. Mezi jídlem v

igelitkách na kuchyňském stole ho byly dvě sklenice. A v lednici byla další,

skoro plná.“

Renz si dal nohy vedle sebe, zkřížil ruce na prsou a zamyslel se. „Takže

jídlo koupil někdo jiný. Někdo, kdo nevěděl, že Elznerovi mají plno

marmelády.“

„Džemu.“

„Stejně je to divné. Dvě sklenice…“

„Možná to byl dárek od někoho, kdo věděl, jak moc mají Elznerovi rádi

zrovna tenhle druh.“

„Dárek.“ Renz udělal stříšku z prstů. Představa dárku se mu líbila, až na

jednu drobnost… „Ale proč by jim někdo kupoval dárek a pak je zabil?“

„Třeba je původně nechtěl zabít.“

„Třeba.“ Renz se pousmál. „A náhodou u sebe měl pistoli s tlumičem.

Pokud máte pravdu, je důležité, že tam určitě byl někdo třetí. Vrah, který je

pořád na svobodě.“

„Někdo třetí, kdo možná odešel ještě předtím, než Elznerovi přišli o

život.“

Renz se na Quinna zašklebil. „Neprovokujte. Vím, že o případu

začínáte uvažovat podobně jako já.“

„Trošku ano,“ připustil Quinn. Nechtěl, aby si Renz myslel, že začal

uvažovat skoro stejně jako on. „Taky může být náhoda, že ty igelitky na

sobě nemají jméno obchodu. Nebo vrah schválně jídlo koupil někde, kde

nemají označené tašky, a nikdo si ho tudíž nebude pamatovat.“

„Velmi dobře, Quinne. Byl jsem si jistý, že se na to budete dívat trochu

jinak a přijdete s něčím novým. Nezklamal jste mě.“

„Nadouvám se pýchou. Ale vy jste přišel říct něco nového mně, viďte?“

„Ano. Bohužel se změnila situace. Egan zjistil, že se případem

zabýváte. Mám takový dojem, že mu to řekl policajt jménem Charlie

Mercer.“

„Není náhodou velký, s hranatými rameny, nemá modré oči a snědou

tvář?“

„To sedí.“

„Když jsem u Elznerových nastupoval do výtahu, zrovna vystupoval.“

„A pořádně si vás prohlédl?“

„Stejně jako já jeho.“

„Takže je to jasné. Ten hajzl to určitě donesl Eganovi.“ Renz svraštil

obočí. „Udělal chybu, za kterou pořádně zaplatí. A dřív, než si myslí. Egan

už nejspíš informoval kancelář náčelníka. Možná i někoho z médií. Moc si

nepomohl.“

„Proč ne?“

Renz narovnal obočí, ale na čele mu stejně zůstaly vrásky. „Protože

jsem přešel do ofenzívy. Dal jsem vědět všem lidem z médií, které znám, že

jsem vsadil na dobrého člověka – tím myslím vás. Bezpečí občanů je

důležitější než politikaření u policie a malicherná pomstychtivost, takže jsem

požádal Franka Quinna, aby se na případ Elznerových podíval, protože je ze

všech nejlepší. Pokud se o tom už nemluví ve zprávách, brzy bude. Dřív než

se vytasí Egan se svými informacemi. Policie vás z případu nestáhne,

protože by jí to udělalo špatné jméno. Z toho znásilnění vás nikdo oficiálně

neobvinil a nedostal jste se před soud. Jste obětí neopodstatněných pomluv a

zasloužíte si druhou šanci. Taky jsem vám zajistil tým detektivů, kteří budou

pracovat pod vaším vedením.“

Quinna jeho slova překvapila. „Tým?“

„Jsou dva, ale dostanete k nim ještě dočasnou pomoc, až ji budete

potřebovat a pokud ji budete potřebovat.“ Renz se na pohovce předklonil.

„Víte, jak to funguje, Quinne. Vražda typického manhattanského páru

znamená obrovský zájem médií. A média znamenají tlak. Zvládnete to?“

„Zvládnu. Ten tým… Jsou to dobří policajti?“

„Jasně, že jsou. Jeden z nich je váš bývalý partner z dob, kdy jste jezdil

v motorizované hlídce, Larry Fedderman. Ta druhá je jeho partnerka Pearl

Kasnerová.“

Fedderman. Quinn se skoro usmál. Když na něho před čtyřmi lety

nastrojili to znásilnění, Fedderman byl u celé newyorské policie snad jediný,

kdo nevěřil, že by Quinn něčeho takového byl schopen. Musel za to pak

poslouchat hloupé vtipy, snášet zlé pohledy a řešit samé hrozné případy.

Povídalo se o něm, že Quinnovi pořád věří. „Feddermana beru. Co ta

Kasnerová?“

Renz si na pohovce poposedl, jako by právě zjistil, že sedí na něčem

ostrém. „Na policii nemá zrovna valnou reputaci, ale je skvělá.“

Ale ne. „Nemá valnou reputaci?“

„Je poněkud vznětlivá. V tom se vám trochu podobá. Dostává se do

stejných problémů jako kdysi vy.“

„Má zrovna nějaký?“

„Ano i ne.“

„Co znamená to ano?“

„Vince Egan po ní vyjel v lobby jednoho hotelu a ona mu dala přes

hubu.“

Quinn na něho nevěřícně zažíral. „Policajtka ve službě praštila kapitána

policie? Tak to ji každou chvíli vyhodí.“

„Řekněme, že to má docela nahnuté.“ Renz Quinnovi vysvětlil, že Egan

byl v době incidentu opilý a všemu přihlíželi svědci. Podobné problémy

newyorská policie nerada ventilovala na veřejnosti. Začalo to vyšetřovat

oddělení pro vnitřní záležitosti, než se o tom dozví média. „Tenhle postup

přece znáte,“ řekl Renz.

„Egan ji stejně dostane.“

„Pokud spolu s vámi a Feddermanem rozlouskne případ Elznerových,

tak ne.“

Quinn teď lépe chápal Renzův úhel pohledu. Vrazil ruce do kapes

kalhot a začal jen v ponožkách přecházet po bytě. „Nelíbí se mi to. Je v tom

moc lidí, kterým jde o krk. Co Fedderman? Taky je v nějakém průšvihu?

Taky ho vyřešení případu vyléčí ze zhoubné nemoci?“

„Vy jste ten, koho ten případ může vyléčit ze zhoubné nemoci, Quinne.

Říká se jí osamění a zkáza.“

Zasáhl do černého. Quinn se zastavil a otočil se k němu.

„Měl byste vědět, že když jde člověku o krk, není to zase tak zlé,“ řekl

Renz. „O tom vlastně je celý život.“

Quinn cítil, jak z něho vztek vyprchává. Renz měl pravdu.

„Zítra ráno se můžete sejít s Feddermanem a Kasnerovou,“ pokračoval

Renz. „Řekněte si kdy a kde. Myslel jsem si, že tady se sejít nebudete chtít,

protože váš byt není vhodný pro návštěvy, i když se po podlaze neválejí

slupky od pomeranče.“

„Zítra má být hezky,“ řekl Quinn. „Můžeme se sejít v Central Parku u

vchodu z Osmdesáté šesté ulice. Řekněme v deset?“

„To půjde. Oba budou v civilu.“

„Budu vyhlížet Feddermana. Jak vypadá Kasnerová?“

„Asi byste měl vědět, že Fedderman trochu přibral, hlavně v pase.

Kasnerová je malá, hezká, má hnědé oči, husté tmavé vlasy a pěkná prsa.“

„A pěkný direkt.“

„Pravý,“ přitakal Renz. Pousmál se a vstal z pohovky. „Vím to od

známého, barmana z hotelu Meermont. Složila tam Egana jako nic. Vy si s

Pearl budete dobře rozumět.“

„Jako sůl a pepř,“ dodal Quinn. Začínal ke Kasnerové chovat určité

sympatie, i když věděl, že možná hraje na dvě strany a bude pracovat nejen

pro něho, ale i pro Renze.

„Spíš jako pepř a pepř,“ řekl Renz a vyšel ze dveří.

Quinn naslouchal, jak na dřevěných schodech vrzají jeho vzdalující se

kroky. Potom se ozvalo vzdálené zasvištění venkovních dveří, které se

otevřely a zase zavřely.

Nevěděl jistě, do čeho se zaplétá, ale jeho život se alespoň opět ubíral

vpřed.

Nebo nějakým směrem.

To je bolest!

Zdá se, že jí nikdy nebude konec.

Žena se dál plížila ke dveřím a bič stále dopadal na její holé hýždě,

masitá stehna a někdy jako překvapení i na nahá záda.

Věděla, do čeho se pouští, takže si za to může sama, přesně jak říkával

její otec. Je to její vina. Svazuje ji jako neviditelná pouta.

Až zakusí bolest a odpyká si zasloužený trest, uleví se jí. Okovy jí

sklouznou a ona bude opět neposkvrněná.

Slezla z koberce a rychle se plazila ke dveřím. Věděla, že neunikne, že

jako vždycky nemá nejmenší šanci. Ž ena s vysokoškolským diplomem a

odpovědnou prací… Co tady dělám? Zaťala zuby a zaúpěla. Nebude křičet,

aby neporušila daná pravidla. Zakázal jí křičet, aby ji nezaslechli sousedé a

nezavolali policii. Jak by to potom vysvětlila? Holými koleny narážela do

prkenné podlahy. Zoufalé pleskání jejích rukou bylo hlasitější než její steny.

Bič jí zasvištěl těsně u ucha. Mezi lopatkami ucítila palčivou bolest,

která se jí rozšířila až k rameni. Potom ji ucítila i na jemné vnitřní straně

pravého stehna. Tenhle chlap věděl, jak se zachází s bičem.

Byla tři metry ode dveří.

Následovala další rána, po níž se jí rozhořela pravá hýždě. Intervaly

mezi jednotlivými údery se zkracovaly. Plazila se ještě rychleji, až ji bolela

kolena a spodní části dlaní. Bič ji rázem dostihl a žahl ji jako ohnivý dračí

jazyk.

Drakem, z jehož úst jazyk vyjel, byl muž, který nad ní stál.

Možná si potom lehnou vedle sebe. Schoulí se mu do náruče a on bude

předstírat, že ji miluje. Nebude to skutečné, stejně jako to, co s ní teď dělá,

ale na tom nesejde. Na skutečnost nemá nárok.

Napřáhla ruku a konečky prstů přejela po dveřích. Popadl ji za kotníky

a stáhl ji zpátky do nesvobody.

Všechno začalo znovu.

Co tady dělám?

11

BENT OAK, MISSOURI, 1987

Dva dny předtím, než Luther Lunt oslavil čtrnácté narozeniny, státní

zaměstnanci v Jefferson City hodili do plynové komory kyanidovou peletu a

usmrtili jeho otce.

Lutherova matka byla už přes rok po smrti. Zemřela ve stejný den a

stejným způsobem jako jeho sestra Verna – ve spršce broků z otcovy

remingtonky. Luther si zbraň dvakrát vzal na lov a věděl, co dokáže udělat s

divokým králíkem. Mámu s Vernou zřídila mnohem hůř.

Chlapci se do paměti navždy vryl pohled na tu scénu, na zápach a zvuk

tenčícího se pramínku krve, který stékal po matčině rozstříleném hrdle.

Luther proplakal několik dní a nocí. Proč jen musela Věrna jít za

mámou a povědět jí, co s tátou provádějí? Věděl, že by jí to neměl zazlívat,

protože jí bylo teprve dvanáct a nakonec to byl jeho otec, kdo to do ní ze

staré dvouhlavňové pušky napálil.

Luther to však Verně zazlíval, stejně jako matce. Vždyť o tom všichni

věděli, tak proč o tom Věrna s mámou musely otevřeně mluvit? Když to

začaly probírat, stalo se to skutečností a bylo potřeba s tím něco udělat. Do

té doby všechno šlo hladce. Nebo to alespoň šlo.

Od doby, co otec začal chodit do Vernina pokoje, už nevkročil k

Lutherovi.

Byla to Vernina chyba.

Vernina a také mámina.

Potom Lutherovi sebrali tátu a nechali ho hnít v cele v Jefferson City.

Když vyčerpal všechny možnosti odvolání, čekal tam jenom na smrt.

A nechal Luthera úplně samotného.

„Příšerně zkusil,“ říkala o Lutherovi po vraždách jeho prateta Marjean

ze Saint Louis. „Jenže mně je sedmaosmdesát a přežívám na nuzné penzi. Já

tomu chudákovi sotva pomůžu.“

A tak Lutherovi našli náhradní rodinu – Daru Blackovou a jejího

manžela Norberta. Kromě Luthera, který byl nejstarší, měli v opatrovnictví

ještě další tři děti. Dara byla zavalitá žena s kulatým obličejem, která skoro

pořád nosila stejnou špinavou zástěru. Dohlížela na staré farmě na děti,

zatímco Norbert maloval stěny domu a stodol v okolí.

Luther ji sledoval, jak pobíhá po domě, až příliš široce se usmívá a

někdy si při práci píská. Věděl, že Dara tuší, že Norbert děti pohlavně

zneužívá, ale dělá jakoby nic. Na farmě se o tom nikdy nemluvilo. Luther si

říkal, že je to tak možná nejlepší.

Stát Blackovým za pěstounství platil a Norbert něco vydělal malováním

pokojů. Bylo potřeba, aby se Luther vyučil nějakému řemeslu, a tak ho s

sebou Norbert bral jako neplaceného učedníka. Luther musel zastat velkou

část těžké práce. Tahal skoro dvacetilitrové kbelíky, přestavoval žebříky a

lešení a seškraboval ze dřeva starou barvu Norbertovým nepoužitelným

nářadím. Naučil se především vydržet celý den pracovat se žhnoucím

sluncem nad hlavou.

Den po otcově popravě utekl.

Po jedenácti měsících a třech dnech ho našli, jak spí za kontejnerem na

odpadky v Kansas City, a vrátili ho k Blackovým na farmu.

Lutherovi zase začal starý známý život se všemi peripetiemi a

hrozivým, komplikovaným vyvažováním sil.

12

NEW YORK, 2004

Anna Carusová na nic nezapomněla.

Dost dobře ani nemohla, protože se odněkud zase vynořil ten člověk.

Psali o něm v novinách a ukazovali ho v televizi. Lidé si o něm povídali v

metru, na autobusových zastávkách a v bistrech. O Franku Quinnovi, který ji

znásilnil.

Média lidem připomínala jeho minulost a hroznou věc, kterou jí před

čtyřmi lety provedl, ale Anna cítila, že celý příběh se trochu pozměnil.

Quinnovi, který za svůj čin nikdy nestanul před soudem, bude odpuštěno.

Koneckonců ho přece nikdy neobvinili, natož aby ho ze zločinu usvědčili. A

násilník zůstává nevinný, dokud mu jeho zločin neprokážou. Dokonce i když

ublíží dítěti. Tak to stojí v ústavě.

Takhle to žalobci pověděli Anně, její matce a celé rodině. Nemohli prý

Quinna zatknout a postavit před soud, protože podle nich pro to neexistoval

dostatek důkazů. Měli jenom informaci, že pachatel byl urostlý, na obličeji

měl punčochu a na ruce jizvu. Sdělilo jim ji vyděšené dítě, které násilníka

vidělo v šerém pokoji. Měli stejný knoflík, jaký scházel na Quinnově košili a

stejně dobře mohl chybět na stovkách jiných košil. Nebyl to dostatečně

pádný důkaz. Na služebním počítači mu našli navštívené webové stránky s

dětskou pornografií. Všechno se skládalo do svědectví, které sice

vzbuzovalo emoce, ale nemělo přílišný význam. To jí pověděl zástupce

žaloby. Pachatel byl naneštěstí dostatečně chytrý a použil kondom, takže

neměli ani vzorek DNA, na jehož základě by ho mohli usvědčit.

Na druhé straně, kdyby kondom nepoužil, Anna by mohla přijít do

jiného stavu.

Co je to ksakru za možnosti? Ať se člověku přihodí kterákoli, vždycky

bude toužit po té druhé.

Anně bylo osmnáct, ale nebyla o mnoho vyšší než ve čtrnácti letech.

Narostla jí prsa a nohy, i boky měla spíš ženské než dětské. Stále však byla

hubená, křehká a vystrašená. V mnoha ohledech zůstala hnědookou

dívenkou s úzkým obličejem, kterou Quinn zneužil. Jenom byla krásnější,

protože měla hezky řezanou čelist a trošku větší, ale dokonalý nos. Stala se

černovlasou hispánskou ženou-dítětem s výrazným, skoro jestřábím

profilem. Když se však otočila, člověk jí na očích viděl, že ji cosi

pronásleduje a že svým způsobem navždy zůstane dětská a rozbolavělá.

Někdy si kladla otázku, zda by se její život ubíral jiným směrem, kdyby

nebylo Quinna. Změnil nějak nejen její vnitřní, ale i vnější růst? Nezničil ji

navždy?

Odvrátila zrak od prasklin ve stropě svého pokoje a zavřela oči. Není to

fér! Obzvlášť dneska ráno. Vůbec to není fér, sakra!

V posledních několika dnech nedokázala ovládnout své myšlenky.

Znovu ji pronásledovaly zlé sny, což znamenalo, že ji opět pronásleduje on.

Viděla, jak se přikrčený protahuje pootevřeným oknem jejího pokoje,

zatímco vedle spí její rodiče. Dnes tam spala jen její matka, protože otec je

opustil. Viděla před sebou Quinna, jak ho spatřila tehdy. Byl urostlý a v

noční tmě a stínech z ulice se zdál obrovský. Na tváři měl punčochu, která

mu zdeformovala rysy, takže nevypadal jako člověk. Ohnutými zády se

zachytil za kovový rám okna. Byl to jediný zvuk, který bylo v tichém pokoji

slyšet. Anna si ho dodnes dobře pamatovala. Pořád jí zněl v uších, chtěl

nabýt významu a volně letět. Někdy se ozýval, když hrála na violu, a Anna

se ho pokaždé snažila přehlušit.

Stalo se to měsíc před jejími čtrnáctými narozeninami. Byla tak

zděšená, že nedokázala ani vykřiknout. Byla úplně ochromená. Měla stažený

krk a zoufale se snažila nadechnout. Ležela v propocené posteli. Kalhotky a

velké triko jí neposkytovaly potřebnou ochranu.

Neochránily ji před ničím.

Na některé podrobnosti z toho, co následovalo, raději nemyslela.

Nechala je zasunuté někde, kam se nechtěla znovu podívat.

Vzpomínala si, že násilník měl vyhrnuté rukávy a po pravém předloktí

se mu táhla klikatá jizva. Cosi jí říkalo, aby si ji zapamatovala. Aby na ni

nezapomněla.

I ve své hrůze a bolesti věděla, že je schválně hrubý, že se jí záměrně

snaží ublížit.

Proč? Co komu provedla? Vždyť toho muže ani nezná.

Anebo ano?

Zaplašila tu myšlenku, sotva jí vytanula na mysli. Ze všech sil si

představovala, že je někde jinde, že je někdo jiný, a čekala, až to skončí.

Neponižují, nešpiní a navždy neničí ji, ale někoho jiného. Řádové sestry ve

škole ji varovaly. Varovaly všechny dívky.

Děvky! Biblická děvka! Nic horšího neexistuje.

Víš, že hřešíš. Víš to a nedbáš toho.

Když se konečně zvedl a nechal ji tam na propocené posteli zprzněnou

a neschopnou pohybu, ve tmě bylo vidět cosi světlého. Anna pochopila, že

muž má kondom.

Uvědomila si, že si ho nenavlékl kvůli ní, ale kvůli sobě. Nechtěl od ní

chytit nějakou strašnou chorobu. Tím její pokoření jen dovršil.

„Anno!“

Byl to hlas její matky.

Anna na chvíli usnula a znovu se ponořila do dávných snů, o nichž si

myslela, že jsou navždy pryč. Nebo ne pryč, ale konečně uzavřené kdesi v

její mysli, odkud nemohou uniknout.

Jenže ony unikly jako tygři z klece v zoo. Quinn byl opět na scéně.

„Zaspala jsi, Anno. Vstávej. Dneska máš velký den. Čtyři roky jsi kvůli

němu dřela, takže nesmíš přijít pozdě.“

Anna se přinutila překulit na bok a opatrně se posadila na okraj matrace,

jako by očekávala, že se starou hanbou se vrátí i stará bolest. Zase jí bylo

třináct. Ta smolná třináctka.

Problém spočíval v tom, že Quinn měl opět moc. Když viděla jeho

fotografii a jeho jméno na stránkách novin a slyšela, jak si o něm lidé

povídají, opět jí bylo třináct let, i když se jí blížila osmnáctka.

Kdyby ho tak mohla zabít! Řádové sestry by ji za takové myšlenky

pokáraly, ale na jejich škole už odmaturovala a může si myslet, co chce.

„Nesmíš přijít pozdě,“ varovala ji opět matka.

Anna jí dala za pravdu. Musí zapomenout na minulost a soustředit se na

přítomnost. Na první den letní školy na Julliardově konzervatoři. První den

jejího stipendijního studia hudby.

Celé roky kvůli tomu dřela. Byla to její terapie. Únik, který se nakonec

zcela nepovedl, jak se ukázalo.

Nejisté vstala a šla do koupelny.

Smolná třináctka. Smolařka Anna.

Alespoň má stipendium. Nic víc jí nezbylo. Ze všeho jí v nitru zbyla

jenom… hudba. Třináctka. Dítě.

Věděla, že nikoho nezabije.

13

Quinn seděl na sluncem zalité lavičce v Central Parku hned u vchodu z

Osmdesáté šesté ulice a sledoval, jak se k němu ti dva blíží.

Fedderman vypadal pořád stejně, jenom byl o něco objemnější. Sako

zmačkaného hnědého obleku mu povlávalo a kravatu měl nakřivo. Vlekl se

stejně jako dřív. Měl méně vlasů, takže mu letní větřík neměl tolik co

cuchat. Zdálo se, že nemůže popadnout dech, jako by měl co dělat, aby

udržel krok s rychle, rytmicky kráčející malou ženou vedle sebe.

I na dálku to vypadalo, že Pearl Kasnerová generuje energii. Měla

úsporné, rozvážné a rozhodné pohyby, takže svou ráznou chůzí trochu

připomínala robota. Vypadala jako studie kontrastů světla a tmy – bledý

obličej, v němž planuly tmavě hnědé oči a svítily jasně rudé rty, rámovala

hříva černých vlasů. Měla na sobě šedou sukni a černý blejzr, i když bylo

teplé dopoledne. Jako by někdo dal malému dítěti jenom černou a bílou

pastelku a řekl mu, ať nakreslí ženu. Výsledek jeho snahy tu kráčel parkem.

Pearl Kasnerová byla kompaktní, celistvá a téměř neskutečně živoucí.

Quinn vstal z lavičky a ucítil na ramenou teplé sluneční paprsky.

„Nazdar, Fede,“ řekl.

Fedderman se usmál. „Quinne! Tak jsi zase na koni, jak to má být.“

Oba muži si potřásli rukou a objali se. Fedderman Quinna pětkrát či

šestkrát poplácal po zádech, než se od sebe odtrhli.

„Ne abys tuhle příležitost prošvihl,“ řekl.

„Neprošvihnu, spolehni se,“ ujistil ho Quinn.

„Já jsem tu taky,“ ozvala se Pearl.

Quinn se na ni podíval. „To je pravda. Promiňte, že jsme si vás

nevšímali. Jsme s Feddermanem staří…“

„Já vím,“ přerušila ho Pearl. „Dlouho jste spolu dělali. Jeden druhému

jste kryli záda, všechno jste spolu sdíleli, flirtovali jste se stejnými

servírkami, bili jste se bok po boku. Fedderman už mě informoval.“

Fedderman se na Quinna zašklebil. „Tohle je Pearl. Je to bojovnice.“

Quinn o krok ustoupil a prohlédl si ji. Přes své sarkastické poznámky se

usmívala a odhalovala dokonalé bílé zuby. „Už jsem o vás slyšel, Pearl. Že

jste bojovnice. A taky že máte detektivní nadání.“

„Já jsem o vás už taky slyšela, nadporučíku.“

„Stačí, když mi budete říkat Quinne. Oficiálně pro newyorskou policii

pracuju jenom jako externista.“ Quinn si zapnul sportovní sako, aby skryl

skvrnu od kečupu na nové kravatě. „Takže o sobě už všechno víme, i když

bych vám možná mohl povědět ještě něco o Feddermanovi. A všichni taky

víme, proč jsme se tu sešli.“

„Protože bydlíte v hrozné díře,“ řekla Pearl.

Fedderman zakroutil hlavou.

„Kruci, Pearl!“

„U mě to vypadá úplně stejně,“ řekla Pearl. „Byt je mrňavý, je v něm

hrozné horko a potřebuje vymalovat.“

„Máte tam šváby?“

„Ti by tam nepřežili.“

Quinn se na ni pousmál. Pearl se dál zubila a vyzývavě se na něho

dívala skoro černýma očima, za které by ji před čtyřmi sty lety upálili na

hranici jako čarodějnici. Teď by ji možná rád upálil Egan. To mluvilo v její

prospěch. Jaká bolest pohání tebe?

„Budu za šéfa?“ zeptal se jí. „Anebo spolu budeme soupeřit?“

„To by byla ztráta času,“ odpověděla Pearl.

Quinn se jí radši nezeptal, jak to myslela. „Pojdte, posadte se,“ řekl. „Já

už jsem se naseděl dost.“

Když usedli na lavičku, Fedderman se nahrbil a roztáhl nohy. Pearl byla

vzpřímená a na klíně měla zápisník. Vypadala, jako by čekala, že jí Quinn

začne diktovat.

Quinn jim pověděl, co zjistil ze složky Elznerových a co si myslí.

Pearl si udělala několik poznámek a pozorně naslouchala. Quinn měl

pocit, jako by na něm její pohled zanechával jizvy.

„Ten džem mi taky připadá divný,“ řekla, když skončil. „Měli v lednici

skoro plnou sklenici, a když šli do obchodu, koupili dvě další, úplně stejné.“

„Třeba nevěděli, kolik džemu mají doma,“ nadhodil Fedderman.

„Anebo se hodlali na několik týdnu zabarikádovat v bytě a živit se jenom

jahodovým džemem. Anebo za ně nakoupil někdo jiný. Někdo, kdo nevěděl,

jaké jídlo jim došlo.“

„Nebo si myslel, že ti dva se nemůžou delikatesního džemu nabažit,“

podotkla Pearl. „Osobně se přikláním k třetí možnosti – že jídlo koupil

někdo jiný.“

Fedderman se předklonil, zajel si rukou pod ponožku a podrbal se na

kotníku. Quinna by zajímalo, jestli na druhém kotníku stále nosí pouzdro s

revolverem malého kalibru. Fedderman k němu vzhlédl a nepřestával se

škrábat. „Takže budeme předpokládat, že oba Elznerovy někdo zabil?“

„Nic jiného nám nezbývá,“ řekla Pearl. „Jestli nechceš na konci kariéry

dělat na samých příšerných případech, já nechci zůstat bez práce a Quinn se

nechce zase vrátit do role…“

„Vyděděnce,“ dokončil za ni Quinn.

Přikývla. „Tak, vyděděnce. Párie. To se mi líbí. Je to hrozně

křesťanské.“

„Není to z Bible,“ řekl Fedderman. „To slovo pochází ze starořečtiny.“

Pearl se na něho zadívala. „Vážně?“

„Nemám tušení. Ty jsi tak naivní, Pearl.“

„O tom pochybuju,“ podotkl Quinn a nápadně se podíval na hodinky.

„Takže od teď pracujeme na tom případu.“

„Nemáme nic nového, čeho bychom se mohli chytit,“ namítl

Fedderman.

„Tak budeme znovu pracovat s tím, co máme. Vy dva ještě jednou

projdete důkazy a podíváte se, jestli jsem něco nepřehlédl. Potom si znovu

promluvíme se sousedy Elznerových. Se všemi ve vedlejších domech, kdo

mohli něco vidět. Zjistíme, jestli náhodou třeba jediný člověk něco

nezaregistroval. Vy znovu projdete složku zavražděných, Pearl. Já s

Feddermanem vyslechneme svědky.“

Pearl by nejradši poznamenala cosi o tom, že jí svěřují jenom

papírování, ale nakonec se udržela a mlčela. Věděla, že Quinn ji hodnotí a

zkouší. Cosi jí napovědělo, že je to jedna z nejdůležitějších zkoušek, jakými

musela v životě projít.

„Tak v šest večer zase tady. Pokud bude pršet, sejdeme se v bistru Lotus

na Amsterdam Avenue.“

„Tam si člověk koleduje o otravu,“ řekla Pearl.

„Já vím,“ odpověděl Quinn. „Vybral jsem ho, protože podle mého pršet

nebude. Kde máte auto?“

„Zaparkované na Central Park West,“ odpověděl Fedderman.

„Tak jdeme. Pearl nás může vysadit u domu, kde bydleli Elznerovi,

odjet s autem na stanici a dát se do toho spisu.“

Pearl s Feddermanem vstali. Fedderman se protáhl. Narovnal záda a

zamával rukama, které stále vypadaly abnormálně dlouhé, i když přibral.

Potom spolu s Pearl vyrazil za Quinnem. Slunce stále víc hřálo. Všichni

věděli, že nejspíš jenom mrhají časem, ale ani jeden z nich nic nenamítal.

Quinna těšilo, jakým způsobem jejich první setkání proběhlo. Za

hloupými řečmi a vtipkováním se skrýval počátek vzájemného pochopení a

možná i úcty.

Možná se z nich stával tým.

14

Choulil se na zemi v rohu a v levé ruce svíral složený kus bílé látky.

Usmíval se.

Pomalu se zvedl, přitiskl si napuštěnou látku k nosu a zhluboka se

nadechl benzenových výparů. Benzen se jako rozpouštědlo už moc

nepoužíval, ale on na něj byl dlouhou dobu zvyklý a přizpůsobil se mu.

Vybral si ho jako drogu pro navození vidin a dlouhodobých i krátkodobých

vzpomínek.

Znovu se nadechl a zamžikal očními víčky. Přenesl se zpátky do

kuchyně Elznerových, kde opatrně a tiše vyndával potraviny z igelitových

tašek a pokládal je na stůl, než je uloží do lednice a do skříněk. Jako obvykle

měl na rukou latexové rukavice tělové barvy. Zachichotal se a podíval se na

ně – připomínaly opravdové prsty, ale bez nehtů. Sáhl po konzervě tuňáka.

Vtom se objevil Martin Elzner. Vypadal úplně stejně jako té noci –

vlastně toho časného rána. Byl ohromený a ústa měl otevřená údivem, zlostí

a strachem… Všechny emoce se mu zračily v očích. Plavé vlasy měl

rozcuchané, jak se převaloval ve spánku. Opravdu se mu takhle ježily?

Vypadal díky tomu ještě ohromeněji, když ve své kuchyni našel neznámého

člověka, jak vybaluje nákup.

Ten neznámý, který však neznámý vůbec nebyl, na stůl postavil

konzervu tuňáka. Elznerův náhlý příchod do kuchyně pro něho také byl

překvapením. I když až tak naprosto překvapený se necítil. Byl odsouzený

ke zklamání i zradě. Věděl, že něco takového se může stát, že se to stane, a

byl na to připravený. Že by si to přál?

Usmál se.

Vdechl výpary.

V duchu se vrátil k Elznerovi, který ohromením nedokázal ani

promluvit. V očích se mu objevil ještě větší děs, když spatřil pistoli s

objemným tlumičem. Došel k příšernému poznání. Udělal grimasu a otočil

se stranou. Zvedl ruku, jako by se pokoušel odehnat obtížný hmyz, který mu

bzučí kolem hlavy. Smrt dokáže být hrozně otravná.

Jen k němu běž blíž… Nesmíš zasáhnout ruku… Musejí si myslet, že

zemřel až po ní…, že spáchal sebevraždu, chudáček nepříčetný.

Zrádkyně zemře až po něm.

Už byl dost blízko. Pozvedl zbraň a v jediném okamžiku muži pevně

namířil na hlavu. Ozvalo se uspokojivé puf! tlumeného výstřelu, jako by se

maličký motorek pokoušel udělat ještě jednu otáčku. Martin Elzner hlasitě

žuchl na kuchyňskou podlahu.

Ustup dozadu, přesně jako jsi to udělal tam. Taková je choreografie

snů.

Najednou cosi zarachotilo. Volnou rukou srazil konzervu tuňáka ze

stolu. Přesně tak se to stalo. Pokud Elznerovu ženu neprobudil pád

manželova těla na zem, řinčivý zvuk plechovky, která dopadla na dlažbu a

kutálela se po ní, ji rozhodně probere.

Vdechl benzen. Nepoškodil dlažbu? Podlaha se mu docela líbila. Měla

neobvyklou béžovou barvu se skvrnkami…

To stačí. Stála před ním ve dveřích a ve tváři se jí zračil údiv nad

náhlou změnou jejího života, nad koncem její minulosti i budoucnosti.

Věděly to. Vždycky věděly, co je čeká.

Když se žena instinktivně zapotácela směrem k padlému manželovi,

zajel si volnou rukou do rozkroku. Jan se chtěla dostat ke své pravé, jediné

lásce, ke svému druhovi v životě i smrti. Nezadržitelně ji to k němu táhlo,

působila na ni gravitační síla, nevyhnutelná fyzikální zákonitost lásky, konec

lásky…

Konec lásky…

Po nějaké době nadešel čas na další film. Opět si v hlavě přehrál noc v

kuchyni Elznerových. Ohromovalo ho, jak mocný má intelekt a jak dokáže

ovládat své vzpomínky. Dostal se do bodu, kdy rekonstrukci událostí

dokázal zrychlovat či vracet jako film v přehrávači. Jako by v duchu tiskl

tlačítka a sledoval, jak se zrychlené obrazy pohybují tam a zpět spektrem

jeho vzpomínek – zastaví se, ulpí na obrazovce a pak se znovu přehrají.

Zpomalil je a vychutnával si, co vidí. Znovu vše prožíval v živějších

barvách…

Vyndával jídlo z tašek, srazil konzervu tuňáka. V kuchyni se objevil

Martin Elzner. To je ale překvapení!… Pak se film zastaví, přehraje, zrychlí.

Střelec zamíří a vypálí tlumenou ránu. Ve vzduchu visí štiplavý zápach

výstřelu. Zůstává i v jeho mysli. Film se zrychlí. Muž znovu vdechne

výpary. Jan Elznerová tam stojí bosa v tenké noční košili ke kolenům… teď

o polovinu zpomal… Na zemi vidí manžela a jeho krev, která je temně rudá,

skoro černá. Udělá k němu i ke krvi krok… Počkej, dokud nebude skoro u

něho, skoro nad ním… teď zpomal…

Její oči… věděla to!

Volná ruka se opět spustila dolů.

Představoval si, jak několikrát za sebou tiskne spoušť. Vyvrcholil.

Ty barvy! Ty barvy jsou fantastické!

Vdechl benzen.

Konečně nastal večer.

Za celý teplý letní den to ani jednou nevypadalo na déšť, a tak se Quinn

se svými detektivy znovu sešel na lavičce v parku u vchodu z Osmdesáté

šesté ulice. Nešikovně, ale příjemně seděl na tvrdé lavičce a pil vodu z

plastové láhve, kterou si koupil u stánku na ulici. Sledoval Newyorčany,

kteří si park užívali, dokud bylo světlo a zloději zůstávali zalezlí ve svých

úkrytech. Když se teď trochu ochladilo, bylo tu víc lidí. Jakási žena tlačila

sportovní kočárek, pár lidí tu běhalo a kolem prosvištělo několik bruslařů v

helmách a s chrániči na rukou a nohou. Připomínali kybernetické postavy,

které utekly z nějaké počítačové hry.

Pearl s Feddermanem se k němu blížili společně. Na první pohled jim

bylo horko a doléhala na ně únava. Pearl se vlekla a Fedderman měl

vyhrnuté rukávy bílé košile. Sako si přehodil přes rameno. Quinn si

vzpomněl na dobu, kdy mladší Fedderman vcházel do místností se sakem

přes rameno zavěšeným za poutko na ukazováku a zpíval přitom: „ring-ading-ding“ jako Sinatra v době, kdy po něm ve Vegas a všude jinde šíleli.

Quinn si nedokázal představit, že by starší a tlustší Fedderman, který na

ramenou kromě saka nese i břímě svých zkušeností, dokázal ještě dnes totéž

vypustit z úst.

„Ring-a-ding-ding,“ ozval se Fedderman unaveně.

Quinn se usmál a Pearl se na oba muže upřeně zadívala. Pořád byla

krásná. Na pozadí lesklých bělem se jí kontrastně černaly duhovky. V horku

se jí trochu rozmazala řasenka, takže to vypadalo, jako by kolem pravého

oka měla drobnou modřinu, jako by se s někým přes den poprala. Zcela

vyloučené to nebylo.

„To je takový starý vtip,“ objasnil jí Quinn.

„Připitomělé chlapské tajnosti,“ prohlásila Pearl.

„S tebou to nemá nic společného, Pearl,“ ujistil ji Fedderman. Byl

unavený a neměl chuť čelit jejím náladám.

Quinna napadlo, že Pearl ztrhaná po dni stráveném namáhavou a nejspíš

zbytečnou prací kupodivu vypadá atraktivněji, než když je odpočatá. Vytáhl

zpod složeného saka dvě láhve vody, které koupil a schovával je pod

oděvem před sluncem, a podal je kolegům. Oba detektivové mu poděkovali,

odzátkovali láhve a zhluboka se napili. Quinn se díval, jak se Pearlino štíhlé

bledé hrdlo při každém polknutí hýbe.

„Tak co máme?“ zeptal se, když dopili.

„Nic nového,“ odpověděla Pearl a zápěstím si z brady otřela vodu, která

jí na ní ulpěla. „Ale zato máme větší jistotu o tom starém. Chci říct, že

známe obsah celého spisu nazpaměť.“

„Tak to u policie chodí,“ podotkl Fedderman a pokrčil rameny. Položil

ruku na Pearlino rameno a podíval se na Quinna. „S jednou věcí se

zapomněla pochlubit. Znovu jsme vyslechli svědky a jeden nájemník, takový

osamělý děda, co bydlí ve stejném patře jako Elznerovi, zareagoval na

Pearliny ženské zbraně.“

Quinn se napil vody a zadíval se na Pearl.

„Využívám jich střídmě a opatrně,“ řekla.

„A jak ten děda zareagoval?“

„Vzpomněl si, že něco policii neřekl. Bydlí o tři byty od Elznerových.

Výslech byl krátký a navíc po telefonu.“

„Proč jste s ním mluvili?“

„Protože bydlí u výtahu.“

Quinn se usmál.

Pearl jeho úsměv opětovala. „Slyší výtah přes zeď. Jako hodně

osamělých lidí špatně spí a skoro celou noc, kdy zavraždili Elznerovy,

probděl. Vzpomněl si, že slyšel výtah a že mu to připadalo zvláštní, protože

bylo pozdě. Povídal, že ho předtím v tu hodinu nikdy neslyšel.“

„Bylo za pět minut tři ráno,“ vysvětlil Fedderman Quinnovi.

„Přesně?“

„Povídal, že se podíval na hodinky,“ řekla Pearl. „Do postele si je

nesundává. Prý mu připadalo, že výtah zastavil v jeho patře. Jeho a

Elznerových. Asi po dvaceti minutách zase sjel dolu.“

„Připadalo vám, že se mu dá věřit?“

„Rozhodně. Má speciální hodinky pro staré lidi, kterým slábne zrak.

Jsou velké asi jako budík a ručičky i čísla jim svítí tak, že by se s nimi dalo

číst.“ Pearl se znovu napila vody a chvilku pozorovala bruslaře, který se

kolébal kolem. „Nic moc to není.“

„Pomůže nám to stanovit čas smrti,“ řekl Quinn.

„A co máš ty?“ zeptal se Fedderman.

„Zašel jsem za svou sestrou Michelle.“

Oba se na něho podívali. „Za tou, co dělá burzovní analytičku?“ zeptal

se Fedderman.

„Přesně za tou.“

Pearl zavrtěla hlavou a ušklíbla se. „Tihle lidi nejsou zrovna moc

důvěryhodní.“

„Pokud jde o akcie, tak ne. Ale Michelle se nezajímá jenom o ně. Má

skvělou hlavu na matematiku a počítače. Dělá srovnávací analýzy jiných

věcí, než jsou cenné papíry, někdy jen tak pro zábavu. Včera jsem jí položil

jednu otázku a ona na ni skoro celou noc a část dnešního dopoledne hledala

odpověd. Pokud je možné ji najít.“

„Otázku o vrazích?“ zeptala se Pearl.

„Přesně tak. Využila svých internetových zdrojů a přišla se

statistickými údaji o sériových vrazích. Překvapivě vysoký počet z nich nic

neplánuje konkrétně, i když všichni přicházejí připraveni vraždit. Cítí

nutkání vyhledávat situace, ve kterých nebudou mít na výběr, a tudíž budou

mít pocit, že za smrt svých obětí nemůžou.“

„Takhle kecají veřejní obhájci,“ prohlásil Fedderman.

„Chce říct, že vytvoří příhodnou situaci,“ řekla Pearl, „jako když

teenageři provokují své rodiče. Dospělí by se měli umět ovládat, takže když

je někdo rozzuří, veškeré následky nesou oni. Tak aspoň uvažují puberťáci.“

Fedderman otevřel svou láhev vody a zhluboka se napil. „Někteří lidi

takhle uvažují až do sedmdesátky,“ podotkl.

„Takové přirovnání jako Pearl bych nezvolil, ale je dost trefné,“ řekl

Quinn. „Říkám tomu Michelina teorie vraždy. Vražda Elznerových možná

nebyla náhodná a pachatel přinejmenším očekával, že ji bude muset provést.

Byl připravený nebo dokonce všechno pro jistotu do detailu naplánoval. To

by znamenalo, že zabíjel z nějaké vnitřní pohnutky. A takové pohnutky

nikdy úplně nevymizí.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Fedderman.

„Prošel dveřmi, které se otevírají jenom jedním směrem a vedou zase

jenom k dalším dveřím.“

Fedderman zavrtěl hlavou. „Na stará kolena jsi záhadný jak tajemný

hrad v Karpatech.“

Pearl však okamžitě pochopila. „Chcete říct, že bychom měli počkat, až

spáchá další vraždu?“ zeptala se. „Že je to možná sériový vrah?“

„Který se teprve začíná projevovat,“ potvrdil Quinn a usmál se.

Pearl jeho úsměv poněkud děsil. Nebyl veselý. Připomínal spíš úsměv

lovce, který zvětřil stopu kořisti a nenechá se za žádnou cenu odradit od

pronásledování.

Přesně takhle se Quinn usmíval. Jednou už to viděla – když prošla

kolem zrcadla v ložnici sestry zavražděného dítěte. Nečekaně ten úsměv

zahlédla na své tváři. Tehdy ji jenom trochu vystrašil. Teď jí naháněl hrůzu.

Jak to, že toho Quinn tolik ví o dveřích?

Marcy Grahamova se vrátila z práce dřív než Ron. Metro bylo nacpané

k prasknutí a v prvním vlaku se tísnilo tolik lidí, že musela počkat na další.

Ke všemu utrpení jí ještě nějaký uspěchaný hulvát šlápl na nohu, když po

schodech stoupala na ulici.

Byla unavená, přehřátá a rozčilená. Posadila se na pohovku a vyzula si

boty. Prohlédla si kotníky, které byly po náročném dni v botách s vysokými

podpatky oteklé, přesně jak čekala. Měla

pocit, že prsty na levé noze, která byla o něco větší než pravá, jí někdo

strčil do svěráku. Když chce člověk v práci dobře vypadat, musí počítat s

nepohodlím.

Chvíli si vsedě přes punčocháče masírovala bolavé nohy a pak si

uvědomila, že má žízeň. Nejspíš je dehydratovaná od toho, jak se cestou

domu v letním vedru prodírala davem.

V bytě bylo příliš teplo. Vstala, boty nechala ležet na zemi a jenom v

punčocháčích došla k termostatu. O stupeň na něm snížila teplotu a

zaslechla, jak se spustila klimatizace. Z bytu se za okamžik stane chladné

útočiště před vedrem.

Jejich domov byl čerstvě vymalovaný a pohodlně zařízený. Zálohu,

kterou Ron dostal na nové pozici v práci, rozhodně utratili za dobrou věc, i

když se možná unáhlili. Nechali vymalovat byt, nakoupili nové oblečení,

které oba potřebovali, aby si udrželi styl, a splatili staré dluhy. Na účtě jim

opět nezbývalo skoro nic.

Marcy nasucho polkla a vzpomněla si, že má žízeň.

Z ventilace ve stropě na ni zavanul proud chladného vzduchu. Šla do

kuchyně. Byla si jistá, že v lednici je nějaká dietní cola.

Na spodní polici bylo plastové plato s šesti plechovkami.

Marcy jednu vyprostila z obalu, napřímila se a chtěla zavřít dveře

lednice. Vtom si všimla goudy, kterou si ráda dávala k svačině se slanými

sušenkami. Byla zabalená do fólie a zřejmě nebyla načatá, ale Marcy věděla

jistě, že od nákupu v supermarketu jí kousek snědla.

Otevřela přihrádku na maso a sýr. Vedle plastové krabičky se zbylými

masovými kuličkami ležel načatý kus sýra. Pokrčila rameny. Když byla

naposledy nakupovat, nejspíš vzala dva kousky. To nevadilo. Sýr se nikdy

doopravdy nezkazí. Možná to je jediná věc na celém světě, která zůstává

stejná.

Napila se z plechovky a šla do ložnice. Cestou se obratně sehnula a

zvedla ze země odhozené boty. Bude příjemné svléknout punčocháče a vzít

si na sebe chladivé kalhoty a nátělník. Sundala si šedou sukni a blejzr,

posadila se na postel a stáhla ze sebe punčocháče. Sukni s blejzrem pověsila

na ramínko, svlékla si halenku a hodila ji do bílého proutěného koše na

špinavé prádlo. Navyklým, téměř elegantním pohybem dala ruce za záda,

pokrčila je v loktech a rozepnula si podprsenku. Také si ji svlékla a spolu s

kalhotkami ji hodila do koše na prádlo. Celá nahá přistoupila k prádelníku,

aby si vzala čisté kalhotky.

Když otevřela zásuvku se spodním prádlem, našla v ní malou

bonboniéru s kytičkami. Ležela na složených kalhotkách. Nebyl u ní žádný

lístek, žádná kartička. Žádné vysvětlení.

Vzala bonboniéru a zblízka se na ani podívala. Plastový obal byl

neporušený. Bonboniéra byla od drahé firmy.

Že by dárek od Rona?

To sotva. Vzpomněla si na výstup kvůli kabátu.

Bonbóny však musejí být od Rona. Nikdo jiný přece přístup do jejich

bytu a do zásuvek jejího prádelníku nemá. Kožený kabát, kvůli němuž

vznikly všechny ty potíže, také musel koupit Ron. Ledaže by byla ochotná

uvěřit podivnému nápadu, že prodavač Ira z Tambien’s se dokáže dostat do

bytu a je do ní beznadějně zamilovaný. Jenže Ira nemohl žádným způsobem

zjistit, kde Marcy bydlí.

Ron. Určitě to byl Ron. Co se to s ním děje? Nepřeskočilo mu? Na nové

pozici je pod tlakem. Marcy věděla, že lidé se nechovají pokaždé logicky.

Dělají nevysvětlitelné věci a pak je někdy popírají i sami před sebou – jako

například dívka v jedné firmě, kde Marcy pracovala, která posílala kolegy na

různé adresy, kde se údajně dalo výhodně nakoupit oblečení a šperky.

Adresy však byly smyšlené a obchody a lidé, na něž kolegy odkazovala,

existovaly jenom v její hlavě. Ronova malá výstřednost není tak závažná.

Takže pokud má v hlavě nějakého brouka, který se projevuje tím, že jí

po bytě nechává dárky a zapomíná na to, je to docela neškodné. Za čas ho to

nejspíš přejde. Proč by tedy měla…

Marcy zaslechla, jak se v předsíni otevírají a zavírají dveře. Ron! Už je

doma.

Během okamžiku se rozhodla, že se mu o bonboniéře nezmíní. Když

mu ukázala kabát, se zlou se potázala.

Schovala bonbóny pod složené kalhotky a zavřela zásuvku prádelníku.

Právě včas. Na koberec dopadl jeho stín. Blížil se ke dveřím ložnice.

„Chytej,“ řekl a usmál se, když viděl, že je nahá a právě se převléká.

„Něco jsem ti koupil.“

Hodil jí lesklý předmět a ona ho zachytila. Skoro nic nevážil. Byl to

tenký zlatý náramek s malinkým diamantem v nezdobeném lůžku.

„Nemysli si, že je pravý. Na ulici je prodával nějaký chlápek a já jsem

neodolal.“

„Je krásný,“ řekla Marcy a připnula si šperk na zápěstí. Otočila

napřaženou rukou, jako by ho předváděla v teleshoppingovém pořadu.

Samozřejmě oblečená.

Pozoroval ji. Bylo na něm vidět, že má radost z jejího potěšení. „Je to

dost věrohodný padělek. A pokud ne, tak jsem udělal neuvěřitelně skvělý

obchod.“

Marcy k němu přistoupila a políbila ho na rty. Po několika vteřinách její

polibek opětoval a jednou rukou ji objal kolem nahých ramen. Opravdu ji

miluje. Možná skutečně má zvláštní nutkání kupovat jí dárky a někdy se k

nim nepřiznat.

To se dá přežít.

15

Quinn dojedl špagety a půlkou rohlíku vytřel omáčku z talíře. Seděl v

jídelně své sestry Michelle. Na newyorské poměry měla prostorný byt.

Nacházel se ve West Side a měl výhled na řeku. Protože v životě neviděla

nafouklého utopence, kterého policisté táhnou ke břehu, zřejmě si při

pohledu na vodní hladinu vybavovala něco úplně jiného než její bratr.

Asi jednou měsíčně Quinna zvala na večeři. Pokaždé udělala špagety s

omáčkou podle starého rodinného receptu. Quinnovi ta omáčka už lezla na

nervy, protože v ní bylo příliš mnoho česneku, ale vždycky si dal záležet,

aby snědl všechno, co dostal na talíř. Sestra pro něho byla spojnicí se

světem, kde se nemusel stydět, a nechtěl ji urazit. Její draze a moderně

zařízený byt navíc představoval vítanou změnu oproti prostředí, v němž se

obvykle pohyboval. Michelle kromě toho k večeři nalévala dobré červené

víno.

Většinou sice jedla v restauraci, ale Quinn věděl, že ráda vaří. Před šesti

lety se jí rozpadl vztah se ženou jménem Marti, s níž žila ve Vermontu.

Bratrovi o něm pověděla, až když jim zemřeli oba rodiče – dozvěděl se to

krátce po otcově smrti. Michelle se domnívala, že rodiče by se zděsili, kdyby

se o dceři dozvěděli pravdu. Quinn, který jako newyorský policista viděl

široké spektrum lidských osudů, o tom moc nepřemýšlel. Pokud šlo o něho,

do Michellina intimního života mu nic nebylo.

Když Marti o několik měsíců později přejelo auto, Michelle se vrátila

do New Yorku a začala využívat svých ohromujících matematických

schopností a svého titulu z Harvardu. Teď měla hluboký vztah ke své práci a

svému počítači. Quinna její milostný život nezajímal a nevyptával se na něj.

Navíc po ní sotva mohl hodit kamenem, když sám nebyl bez viny.

Michelle oběma nalila další skleničku vynikajícího australského

červeného vína, které nejspíš objevila na internetu. Zkoumavě se na Quinna

dívala přes špinavé talíře se zbytky salátu a krutonů. Byla o čtyři roky starší

než Quinn. V poslední době přibrala několik kilogramů a zmohutněla.

Nebyla však tlustá, spíš měla robustní kostru. Podobala se víc matce, ale

měla stejně hranatou čelist a zelené oči jako její bratr. Měla i tytéž

nepoddajné hnědé vlasy a nosila je skoro stejně krátké jako on. Na rozdíl od

něho si je však upravovala.

„Hodláš se mi svěřit?“ zeptala se.

„Jak jsi to uhodla?“

Pověděl jí o svých úvahách o případu Elznerových.

Chvíli na něho upřeně hleděla a pak se zeptala: „Co ti tví partneři? Co

jsou zač?“

S Feddermanem se seznámila před několika lety. Byl jí sympatický. O

Pearl jí Quinn pověděl teď.

„Připadá mi dost nekonvenční,“ poznamenala.

Quinn věděl, že nemluví o Feddermanovi, který byl dobrý poctivý

policajt. „Leckdo by ji rád zpacifikoval. Podle mého je to skvělá

vyšetřovatelka, ale je výbušná a nemá cit pro politiku.“

Michelle se ušklíbla. „To mi zní docela povědomě.“

„Taky si nejsem stoprocentně jistý, jestli jí můžu důvěřovat.“

„Vážně? Proč?“

„Jenom proto, že mi ji přidělil Renz a tomu se nedá věřit. Je docela

dobře možné, že má v popisu práce obstarávat mu informace.“

„Že na tebe má donášet?“ Michelle vždy mluvila otevřeně.

„Jo, dalo by se to tak říct.“

„Asi by bylo dobré na to pamatovat.“

„Na druhé straně mi ji možná přidělil jen proto, že Pearl je…“

„V háji.“

„Jemu tak třeba připadá, ale ve skutečnosti to s ní není tak špatné.

Jenom je… možná trochu moc svá.“

„Aha, takže tobě je sympatická,“

„Jistě. Tuhle ženskou není možné mít nerad. Ale Hitlera taky mělo rádo

plno lidí, než se z něj vyklubal Vůdce.“

„Takže Hitler?“ Michelle se opřela na židli, napila se vína a podívala se

na bratra přes broušenou obroučku sklenice.

„Na co myslíš?“ zeptal se.

„Vypočítávám pravděpodobnosti.“

„Jako vždycky,“ poznamenal Quinn. Nemusel se jí ptát, co se snaží

vypočítat.

Dopil víno, vstal a začal sklízet ze stolu.

Domů se dostal po deváté večer. Když otevřel dveře bytu, zaslechl

vyzvánění telefonu.

Zavřel za sebou, třemi dlouhými kroky přešel obývák a zvedl sluchátko.

„Tady Harley,“ ozval se Renz, když se Quinn ohlásil.

Takže už přešli na křestní jména.

„Mám pro vás nějaké informace, Quinne.“

No, tak úplně na křestní jména ještě nepřešli.

„Budou se mi zamlouvat?“

„Na tom nesejde. Informace jsou informace. Záleží na tom, co se vám

zamlouvá?“

„Doufám, že je to čistě akademická otázka.“

„Nebo na tom, v co doufáte? No nic. Mluvil jsem se svým zdrojem v

laboratoři. Stopy na pistoli, kterou měl mrtvý Martin Elzner v ruce,

stoprocentně jsou od tlumiče našroubovaného na hlavni. Odpovídají modelu

Metzger 800, což je nepříliš běžný tlumič pro poloautomatické pistole, který

se dá připevnit na hlavně všech velikostí.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Já taky ne, ale my nejsme odborníci na tlumiče. Je to prý levný typ

vyráběný v Číně a většinou se zasílá poštou. V obchodech se moc

neprodává. Jsou na něj reklamy v časopisech pro milovníky zbraní, rádoby

žoldáky a další romantické ozbrojené postavy.“

„Když vezmeme v potaz, že trh s použitými zbraněmi a příslušenstvím

je hodně velký, může být docela těžké ho vypátrat, i když to není oblíbený

artikl.“

„Jo. Na různých zbrojních burzách mohl desetkrát změnit majitele, nebo

ho někdo mohl na blešáku prodávat z kufru auta.“ Skoro jako by Renz měl

radost z možností, které se naskýtají. Ten Harley! „Na druhé straně to

můžeme zkusit. Budu vás průběžně informovat.“

Quinn Renzovi poděkoval a zavěsil. Pomyslel si, že je dost těžké najít v

širém světě určitou zbraň, natož tlumič.

Pokud by však pátrání po tlumiči značky Metzger 800 alespoň trochu

ztlumilo Renze, splnil by svou funkci.

Pearl si doma o samotě udělala pozdní večeři – kuřecí polotovar bez

tuku, který zapila skotskou se sodou. Tohle je můj nejhorší nepřítel,

pomyslela si.

Opláchla prázdnou sklenici a vrátila ji do skříňky. Zbytek večeře

vyhodila do koše. Nádobí bylo umyté.

Někdy se ptala sama sebe, jak by žila, kdyby Vern Shults zůstal naživu.

Když jim bylo dvacet, hrozně se milovali. Alespoň Pearl si to myslela.

Příbuzní, kteří jí zůstali, ji vyloučili ze svého kruhu za to, že se zasnoubila s

oddaným katolíkem. Ani Pearl netušila, jak oddaný věřící je. Jednoho večera

jí po sexu oznámil, že ruší zasnoubení, protože se rozhodl odejít do

kněžského semináře.

O týden později ho našli mrtvého ve vaně. Utopil se poté, co nejspíš

upadl a uhodil se do hlavy. Pearl zůstala na světě sama jako kůl v plotě.

Bůh se zkrátka pohyboval v záhadných kruzích a uvěznil Pearl v

nebeské geometrii.

Dosud se z ní nedokázala vymanit.

Chvíli se dívala na televizi a pak si pomyslela, že asi neusne, a tak zase

vyndala skleničku ze skříňky.

Marcy Grahamova nemohla spát. Věděla, že bonboniéra od firmy

Godiva je v zásuvce prádelníku pouhé tři metry od postele a čtyři a půl

metru od jejího spícího manžela. Vzpomněla si, jak přehnaně zareagoval na

kožený kabát z Tambien’s a jaké problémy svým chováním způsobil.

I kdyby jí Ron bonbóny opravdu koupil, možná by to stejně nepřiznal.

Anebo z nějakého nepochopitelného důvodu mohl zapomenout, že to udělal.

Marcy chvíli sbírala odvahu a pak tiše vylezla z postele a otevřela

zásuvku prádelníku. Potichu z ní vyndala bonboniéru a odnesla ji do

kuchyně.

Nedokázala si pomoci. Otevřela krabičku a ochutnala jeden bonbón.

Byl vynikající, vyrobený z lehkého karamelu plněného krémem.

Vzala si ještě jeden, zavřela krabičku a hodila ji do odpadkového koše

pod dřezem. Pak z role utrhla papírovou utěrku a zakryla s ní bonboniéru,

aby ji Ron nespatřil, pokud by náhodou šel něco vyhodit.

Když se vrátila do ložnice, opatrně vklouzla do postele, chvíli ležela a

naslouchala Ronovu pravidelnému oddechování.

Byla si jistá, že spí.

Cítila se v bezpečí.

16

Nerozčílil se snadno. Nad to už se povznesl.

Alespoň si to dosud myslel.

Tiše přecházel sem a tam. Tohle byla urážka, odmítnutí.

Bezmyšlenkovitý, bezohledný čin. Koho by takové popíchnutí nerozčílilo?

Koho by nebolela facka?

Nemusel se bát, že nadělá příliš mnoho hluku. Tiché zvuky jeho bot s

měkkými podrážkami přehlušovalo vytrvalé bzučení, které se neslo

místností.

Jako by stále sílilo a dostávalo se mu pod kůži. Odkud přichází? Co je

jeho zdrojem? Podíval se ven, ale neviděl vůbec nic, co by neodbytný zvuk

mohlo vydávat. Uvnitř budovy nikdo neluxoval ani neměl zapnutý nějaký

přístroj.

Bzučení neustávalo. Skoro jako by ho uvěznili v malém prostoru a

odněkud ho pozoroval obrovský, okřídlený dravý hmyz. Ohrožoval ho, mohl

ho snadno bolestivě bodnout a vpustit mu do těla paralyzující jed. Neodletí,

protože ví, že ho nakonec bodne.

Kolem je černo… černo…

Zvuk zesílil a byl pronikavější. Bzučení narušovalo frekvence jeho těla

a hrozivě mu vibrovalo každičkou buňkou. Takhle zní smrt a umírání. Konec

a začátek. Rojící se hmyz rozkladu a šustění křídel káněte. Včely a vosy ve

vlhkém temném podzemí. Belzebub…

Věděl, že pokud něco neudělá, začne křičet. A pokud se rozkřičí…

Rozechvělými prsty hmátl po uzavíratelném plastovém sáčku se

složeným kusem látky.

Anna Carusová byla zpočátku ráda, že se její dlouholetý sen konečně

stal skutečností. Chodila po kampusu Julliardovy konzervatoře v Lincolnově

centru, do knihovny a do síně Alice Tullyové, kde jednoho dne určitě bude

mít koncert nebo alespoň hrát v Julliardově orchestru či symfonickém

orchestru. Klidně se to může stát. Nad kampusem se tyčila kolej Mereditha

Wilsona, ale Annino částečné stipendium nezahrnovalo ubytováni. Každý

den do školy dojížděla metrem a obvykle s sebou táhla violu v odřeném

černém pouzdru, aby mohla cvičit doma i v některé z mnoha školních

zkušeben.

Hrou na violu se začala vážně zabývat asi šest měsíců po znásilnění.

Nástroj jí vyhovoval. Byl o něco větší a laděný o kvintu níž než housle a měl

zvučnější, melancholický hlas. Když na něj hrála, nepřišla na veselejší

myšlenky, ale zvláštním způsobem se uklidnila.

Blaženost z toho, že chodí na konzervatoř, jí však vydržela pouze

několik dní. Brzy začala být zklamaná jak se věci vyvíjejí. Připadalo jí, že

nikam nepokračuje, a nerozuměla si s vyučujícími. Ze všeho nejvíc však

byla zklamaná sama ze sebe. Ztratila odvahu. Říkali jí, že se to obvykle

stává. Najednou se ocitla mezi hudebníky se stejným nebo větším talentem.

Bylo přirozené, že jí zpočátku všechno připadalo těžké. Pak tu byl

samozřejmě ještě Quinn. Měla ho v hlavě, byl v její hudbě. Ve všem

rezonovala její nenávist vůči němu.

Sotva vešla do bytu a spatřila matku, věděla, že se stalo něco strašného.

Linda Carusová seděla zhroucená na židli u telefonu a bylo na ní vidět, že

plakala. Měla zarudlé oči a v pravé ruce s příliš dlouhými červenými nehty,

která připomínala dravčí spár, svírala zmačkaný papírový kapesníček.

„Mami?“ Anna k ní přistoupila a matka se okamžitě rozvzlykala.

Když se ovládla, s bolestí v očích se podívala na dceru. „Tvůj otec před

několika hodinami zemřel. Dostal infarkt,“ řekla.

Anna měla pocit, jako by dostala ránu do žaludku. Nahrbila se stejně

jako její matka. Přitom si však vzpomněla na všechno, co matka o otci

říkala, na jejich hádky. Nechápala, jak teď může být tak otřesená.

Zavrávorala, udělala krok vzad a posadila se na pohovku.

„Ale on přece se srdcem nic neměl.“

„Měl,“ oponovala matka. „Jenom jsme o tom nevěděly. Podle Melby to

netušil ani on.“

Melba byla přihlouplá upovídaná sestřenice, kterou Anna nemohla

vystát. „Bylo to… Totiž – šel do nemocnice?“

„Ne, přišlo to náhle. Melba povídala, že se netrápil. Aspoň něco.“

Matka si zmačkaný kapesník přitiskla na oči, jako by si je chtěla zatlačit do

hlavy, a znovu se rozplakala. Její hlasité vzlykání se rozléhalo po bytě a

měnilo jeho atmosféru. Jako by i stěny ronily slzy.

„Ježíšikriste,“ hlesla Anna.

„Neklej, Anno. V takové chvíli…“

„Dobře,“ řekla Anna roztržitě. „Bude mít pohřeb?“

„Samozřejmě. Vystaví ho v márnici poblíž jeho bydliště. Melba

nevěděla, kdy ani kde přesně to má být.“

Annin otec Raoul rodinu opustil několik měsíců po dceřině znásilnění a

Anna si rozvod rodičů svým způsobem dávala za vinu. Otec se odstěhoval

na okraj Queensu, poblíž autoopravny, kde pracoval jako účetní. Anna

slyšela, že se tam obchoduje s díly z kradených aut. Zloději tam prý

přijížděli s vozy, které mechanici rozebrali a díly prodávali. Anna tomu však

nevěřila.

Otce v jeho smutném osamělém domově navštěvovala stále méně.

Chodili spolu na snídani nebo na oběd a nenacházeli slov, ale Anna ho nikdy

nepřestala mít ráda. Ztráta ji nečekaně zasáhla až do hloubi duše a srdce jí

omotal a zatížil smutek.

Mimoděk se pokřižovala. To automatické gesto ji překvapilo. Zvláštní,

pomyslela si. V náboženství nenacházela žádnou útěchu. Její vírou byla

hudba. Její hudba, která možná nebyla dost dobrá. Najednou dostala chuť

zahrát si na violu.

Matka přestala vzlykat. „Jsi v pořádku, Anno?“

„Nejsem,“ odpověděla.

Když Marcy Grahamova ráno nalévala Ronovi do kávy plnotučné

mléko, všimla si, že je řidší než obvykle a je málo studené.

Otevřela lednici a osahala sklenice a poličky uvnitř, jako by chtěla

zjistit, jestli zařízení nemá horečku. Nebyly dostatečně chladné. Když se

podívala na kostky ledu v zásobníku, zjistila, že roztály a spojily se v

jednolitou hmotu. S námahou bílý zásobník vytáhla ven, několikrát do ledu

zabodla nůž, aby ho vyprostila, a hodila zásobník do dřezu.

„Podělala se nám lednice?“ zeptal se Ron.

„Vypadá to tak. Zavolám opraváře.“

„Nemělo by jí nic být, je v záruce. Nenech si od nikoho namluvit, že to

není pravda.“

„Neboj, nenechám.“

„Myslíš, že to mléko je použitelné?“

„Nezkoušela bych to,“ řekla Marcy. Ustoupila od lednice a prohlížela si

ji. Nebyla ani rok stará. Marcy ji otevřela, podívala se na telefonní číslo na

nálepce uvnitř a šla k telefonu.

Proto teď byla v kuchyni. Přišla dřív z práce, aby počkala na opraváře.

Na jmenovce přišpendlené nad kapsou měl napsáno, že se jmenuje

Jerry. Měl na sobě umazanou šedou uniformu. Byl však mladý, docela hezký

a nekoukal mu podolek košile. Levou líci mu těsně pod okem hyzdilo

několik tmavě hnědých mateřských znamének a na bradě mu bujelo strniště.

Kdyby se ale trochu upravil, vypadal by k světu. Tak zajímavého opraváře

Marcy nečekala.

Doufala, že není moc mladý a ví, co dělá. Odtáhl lednici od zdi a půl

hodiny za ní pracoval. Tvrdý černý kryt lemovaný chomáčky modré izolace

opřel o kuchyňské skříňky. Kdykoli Marcy zašla do kuchyně, aby se

podívala, jak to Jerrymu jde, uviděla jenom jeho lýtka, hnědé pracovní boty,

které snad nikde nenechají stopy, a nářadí na dlažbě.

Asi hodinu předtím, než se měl vrátit Ron z práce, se Jerry pozadu

vysoukal zpoza lednice a sáhl po krytu s izolací. Za několik minut ho

přišrouboval zpátky.

Vstal, přistoupil zepředu k lednici a otevřel ji, aby mohl nastavit

termostat. Motor okamžitě naskočil. Jerry sáhl mezi krabici mléka a

pomerančový džus, pak se otočil k Marcy a usmál se. „Jako nová.“

„Určitě?“ zeptala se Marcy.

„Proč se ptáte? Chcete se vsadit, že přestane chladit?“

Marcy se pousmála. „To ne. Nemyslela jsem to jako kritiku vaší práce.“

„Tahle šla snadno,“ řekl Jerry. „K motoru je připevněný řemen, který

roztáčí lopatky větráku. Ten dovnitř vhání studený vzduch a vyrovnává

teplotu v lednici. Ty řemeny většinou vydrží minimálně pět let.“

„Mám já ale smůlu,“ poznamenala Marcy.

„Tenhle se ale nepřetrhl.“

„Jak to myslíte?“

„Kdyby se přetrhl, našel bych ho. Někde by tam ležel. Jenže on je

pryč.“

„Není třeba pod lednicí?“

„Ne. Všude jsem se po něm díval.“

Je pryč? Marcy se zamračila. „Přece není možné, aby úplně zmizel.“

Opravář se usmál a pokrčil rameny. Pak se sehnul a začal házet hasáky,

šroubováky a další nářadí, které Marcy neznala, zpátky do kovového

kufříku. „Nemám v popisu práce zjišťovat, kde se válejí součástky z lednic.

Jenom je opravuju. Můžu si od vás zavolat?“

Marcy přikývla a poslouchala, jak telefonuje do kanceláře a hlásí, že u

ní skončil a jde opravovat další lednici.

Když se mu podepsala na růžový papír, který jí podal na podložce,

rozloučil se s ní a odešel.

Sotva v bytě osaměla, dostala strach. Možná, že jí nějaký neznámý

dobrodinec nechává dárky. Proč by jí ale rozbíjel lednici? Přihodilo se právě

to?

Udělal by něco takového Ron? Měl k tomu vůbec příležitost?

Nečekané dárky byly jedna věc. Byly výstřední a podivné, ale lichotily

jí a nijak ji neděsily. I když člověka rozhodně nutily k zamyšlení. Zírala na

mohutnou bílou lednici, která tiše hučela. Tohle je něco jiného. Jde z toho

strach.

Přistoupila ke skříňce pod dřezem a otevřela ji. Nadzvedla víko

plastového odpadkového koše a sáhla pod zmačkanou papírovou utěrku

navrchu. Zanořila ruku hlouběji.

Nic nenašla. Přinejmenším ne to, co i přes hrozivou předtuchu

očekávala.

Otevřela koš a podívala se dovnitř, aby si byla jistá. Bonboniéra, kterou

do něj včera v noci hodila, zmizela.

Pearl seděla u stolu v kuchyni a pila z láhve vodu. Bylo pozdě večer a

ona právě dojedla zbytek pizzy, která při ohřívání v mikrovlnné troubě

ztratila tvar a spekla se. Stal se z ní jedlý obraz od Dalího – byla stejně

surreálná jako svět, ve kterém Pearl žila.

Cítila, že jí začínají potíže. Plížily se nenápadně a hypnoticky a mohly

by ji snadno oklamat a vtáhnout do svého víru, pokud se nechá. Pokud jim

uvěří.

Stalo se to už několikrát.

Přistihla se, že až příliš často myslí na Quinna. Zpočátku jí připadal o

tolik starší, že románek s ním nepřicházel v úvahu. Pearl nepatřila k

bezmocným ženám bez špetky naděje, které hledají náhradního otce.

Ale on vlastně tak moc starý není. Pearl navíc brzy bude mít

narozeniny.

Vypadal starší, protože měl ve tváři vepsané těžké zkušenosti. Jako by

prožil drsný život venku, kůže ve tváři mu na slunci ztvrdla a nadělaly se na

ní hluboké vrásky. Obzvlášť v poslední době neměl snadný život a zvenku i

zevnitř jím zmítaly bouře. Z jeho tváře se dal vyčíst pevný charakter a

neústupnost, i když z ní působením času a těžkých ran osudu vymizela

mužná krása. Dokázala si ho představit, jak sedí shrbený v sedle unaveného

koně a dívá se na širou pláň, po níž se prohání vítr. Jeho kůň byl velký a

bílý, protože si ho představovala jako hrdinu.

Ten mizera by mel dělat reklamu na cigarety ne pracovat u policie.

Dopila vodu a usmála se nad svou lehkomyslností. Nemusela vždy být

sama sobě největším nepřítelem. Někdy byla jako dítě, které cítí nutkání

napřáhnout ruku a dotknout se ohně.

Opřela se na židli a podívala se na ušmudlané a popraskané stěny

kuchyně, které kdysi mívaly podivnou žlutou barvu. Věděla, co by teď měla

udělat. Měla by vymalovat. Všechno, co potřebovala, aby se byt projasnil –

štětce, válečky, škrabka, plachty, lepicí páska a několik litrů bílé barvy na ni

čekalo zavřené v komoře. Domácí jí malování schválil. Na téhle díře bylo

dobré, že si s ní mohla dělat, co chce, jenom ji nesměla podpálit. Ano, měla

by vymalovat.

Pearl věděla, že v několika následujících hodinách by se na práci mohla

alespoň připravit, možná dokonce vymalovat několik stěn. Stihla by se i

dobře vyspat, než se ráno sejde s Quinnem a Feddermanem.

Také věděla, že malovat nebude. Jako výmluvu měla případ

Elznerových.

V hlavě jí pořád zněla Quinnova slova, že Elznerovi možná nejsou

první, ale prozatím poslední oběti sériového vraha, který zabíjí manželské

páry. Pearl připadalo, že pro takový závěr Quinn nemá dostatek důkazů.

Nebyl však obyčejný muž ani obyčejný policajt. Za svou dlouhou kariéru

měl mnohokrát pravdu.

Manželské páry. Proč by je někdo zabíjel? Ze zášti? Protože manželé

spolu byli šťastní a on byl sám a nešťastný? To nebylo pravděpodobné. Po

světě chodí plno samotných nešťastných lidí, kteří nikoho nezabijí. Jenom v

New Yorku jich je víc než dost.

Například já. Tím pádem jsem podezřelá.

Quinn taky.

To je depresivní představa.

Dobře, to by stačilo. Koukej vstát a jdi si lehnout.

Zvedla se od stolu a prázdnou sklenici postavila do dřezu. Zašla do

koupelny a vyčistila si zuby. Pořádně byt zajistila – zamkla, dala na dveře

řetěz a zastrčila závoru. Zhasla světla, takže v bytě byla tma, až na paprsky,

které dovnitř dopadaly skrz chatrné závěsy. Cestou do ložnice se zdaleka

vyhnula komoře s barvami a malířským náčiním. Ani se nepodívala na její

dveře.

Aspoň že tomuhle pokušení jsem odolala.

Zašla do koupelny a zapila prášek na spaní, který jí předepsal doktor.

Chtěla uniknout svým myšlenkám a usnout. Pilulky fungovaly dobře, ale

Pearl si jich nechtěla brát příliš mnoho, aby si na ně nevypěstovala závislost.

Brala je nepravidelně a snažila se je neužívat několik nocí za sebou.

Dnes večer však pilulku potřebovala. Bála se, že pizza z mikrovlnné

trouby by mohla mít neblahý účinek na její sny. Byly na ní feferonky a

ančovičky. Nehodlala svému podvědomí a žaludku dát příležitost, aby se

proti ní spikly. Rozhodně si musí vzít prášek. Břicho se už proti pizze začíná

bouřit.

Na nahém těle měla jenom velké tmavě modré policejní triko. Okenní

klimatizace hučela, rachotila a foukala jí na holé nohy chladný vzduch. Pearl

ležela na posteli a myslela na případ Elznerových.

Její myšlenky se stočily ke Quinnovi.

Zase ho před sebou viděla, jak se hrbí na tom svém pitomém koni.

Už aby ten prášek zabral.

17

Marcy Grahamova se znovu probudila ze sna, který se jí poslední dobou

vracel. Zdálo se jí, že v ložnici s ní a Ronem někdo je. Stojí u nohou postele

a dívá se na ně, jak spí. Začala se pozvolna probírat a pak se s leknutím

úplně probudila.

U postele nikdo nestál.

Už zase! Ten sen je neskutečně živý!

Posadila se na posteli a rozhlédla se po šeré místnosti. Potom se

uvolnila a zase si lehla. Všimla si, že má přikrývku i polštář propocené, i

když v místnosti je chladno. Ron se vedle ní zavrtěl, povzdechl si a převalil

se na bok zády k ní. Blízkost jeho velkého těla ji uklidňovala.

Sen však byl tak živý, že nedokázala usnout. Uvědomila si, že byl

živější než jindy. Skoro si pamatovala mužovu temnou siluetu a to, jak tiše a

nehybně stál na místě a upřeně na ni a Rona hleděl.

Vůbec to nechápala. Jen skutečný maniak pozoruje jiné lidi, jak spí.

Anebo mu nešlo jenom o pozorování. Možná se chtěl ujistit, že spí, aby

mohl… co? Udělat něco jiného? Něco víc? Něco, na co potřebuje mít klid…

Marcy sebou hodila na bok a rázně si naklepala polštář. Vzbudila tím

Rona. Převalil se na záda a podíval se na ni.

„Stalo se něco?“ zeptal se rozespale.

„Nemůžu spát.“

„To mi došlo. Co je?“

„Nic.“

„Tak fajn.“

„Něco přece!“

„Co?“

„Já nevím.“

Ron se zhluboka nadechl a povzdechl si. „A chceš, abych se šel podívat,

vid?“

„Udělal bys to?“

Místo odpovědi se posadil a otevřel zásuvku nočního stolku na své

straně postele. Marcy věděla, že v ní má schovanou baseballovou pálku,

kterou si jednou koupil jako suvenýr. Byla to zmenšenina s podpisem

Sammyho Sosy, ale docela dobře mohla posloužit jako palice velká asi jako

policejní obušek.

Dívala se, jak její svalnatý manžel se svěšenými rameny, v bílých

spodkách a nátělníku, přešel přes ložnici a vstoupil do předsíně. Předsíň

zalilo světlo z obývacího pokoje. Slyšela, jak chodí po místnosti, dívá se do

všech možných skrýší a otevírá dveře šatníku. Jako správný pán domu, který

stopuje možného nepřítele, jenž přes obranný val vnikl do jeho hradu.

Marcy bylo najednou samotné v šerém pokoji nepříjemně. Vylezla z

postele a přidala se k manželovi. Kdyby nějakým nedopatřením v bytě

někdo opravdu byl, dva by na jednoho měli větší šanci než samotný Ron. I

když Marcy by to rozhodně nerada zkoušela.

Ron stál uprostřed obývacího pokoje s miniaturní pálkou ve svěšené

pravé ruce.

Podíval se na Marcy s rozcuchanými vlasy a ospalýma očima. „Nikdo

tu není. Dveře jsou pořád zavřené a všechno vypadá normálně. Nikdo se tu

neschovává.“

„Podíval ses do kuchyně?“

„Jasně. Taky všechno v pořádku. Nic se neděje, Marcy.“

„Ještě ložnici.“

„Cože? Vždyť jsme z ní zrovna vyšli.“

„Taky se tam dá schovat.“

„Jo, to máš pravdu.“

Usmála se na něho. Byl kvůli ní statečný. Chtěl jí vyhovět. Znamená to,

že na ni myslí a projevuje jí lásku.

„Počkej tu, já se tam podívám.“

Bosky se vrátil do ložnice. Těšil se, až si znovu lehne a usne. Ale proč

by Marcy nevyhověl? Na dohadování byl příliš unavený. A před několika

minutami se vybudil, protože si myslel, že něco opravdu slyšela a někdo je v

bytě.

Kruci, to se ale vybudil!

Trochu se uklidnil a vstoupil do šeré ložnice. Neobtěžoval se rozsvítit.

Přistoupil ke dveřím šatníku a napřáhl ruku s pálkou.

Může se stát cokoli.

„Nezapomeň se podívat pod postel!“ zavolala Marcy z obýváku.

Ron se zastavil a svěsil ruku s pálkou.

Muž, který ležel na břiše pod postelí, si přendal nůž s dlouhou čepelí do

druhé ruky, aby ho měl na straně postele, kde viděl bosé nohy Rona

Grahama. Když je pozoroval, dokázal odhadnout, kde se možná za chvíli

objeví Grahamův obličej a zranitelné hrdlo, až se sehne a podívá se pod

postel. Možná se mu s nožem bude špatně zacházet. Všechno bylo otázkou

polohy těla. Překvapí a vyděsí Grahama a ten na chvíli ztuhne. On tím

dostane příležitost rychle změnit polohu a seknout nožem. Je velice důležité

vidět, kde stojí bosé nohy a kam směřují jejich prsty. Muž s nožem se

nehýbal. Trup měl zvednutý kousek nad podlahu a sledoval bledé bosé nohy.

Sledoval je…

Ron došel k posteli a posadil se na ni. Rozhodně neměl náladu

předklánět se a dívat se pod ni, jestli se tam neschovává strašidlo. Nepodvolí

se Marcy úplně.

„Nikdo tam není!“ zavolal na ni. „Jenom pár chuchvalců prachu.“

Zvedl se a přistoupil k šatníku. Rychle otevřel jeho dveře a s obavami

sáhl mezi šaty, aby se ujistil, že se ve tmě nikdo neskrývá.

Pak se zarazil, protože mu došlo, že podlehl Marcyinu bludu. Co to

ksakru provádím?

Připadal si hloupě. Ušklíbl se, ustoupil vzad a zavřel dveře. Zavrtěl

hlavou a vrátil se do obýváku.

„Nikde nikdo,“ pověděl Marcy, která s ustaranou tváří stála vedle

pohovky.

Dlouze vydechla a pevně ho objala.

Políbil ji na chladné vlhké čelo. „Nepůjdeme zpátky do postele?“

„Jasně. Promiň. Já jen, že jsem si v poslední době dělala starosti a zdály

se mi příšerné sny.“

„Sny ti neublíží.“ Objal ji rukou v pase a vedl ji zpátky do ložnice.

„Ale dokážou pořádně vyděsit.“

Když zase leželi v posteli, přitulil se k ní. „No, a když už jsme

vzhůru…“

Vzal za lem její noční košile a vyhrnul ji vzhůru. Zapřela se patami do

matrace a prohnula se v zádech, aby svá ňadra vysvobodila ze zajetí těsného

materiálu. Ron se konečky prstů a rty zlehka dotýkal její pravé bradavky.

Vzedmula se v ní touha. Prsty mu zajela do vlhkých vlasů. Pořád však

nebyla ve své kůži a nesoustředila se na to, co dělá. Chtěla to, ale stále v ní

doznívalo hrozivé zděšení.

Pohrával si s její levou bradavkou a nehodlal přestat. Moc dobře ho

znala a věděla, že mu to nevymluví. Vlastně mu ani nic vymlouvat nechtěla.

„Můžu si vzít vibrátor?“ zeptala se. „Potřebuju se trochu uvolnit. Pořád

jsem dost otřesená.“

„Za chvíli tě roztřesu úplně jiným způsobem.“

„Rone…“

Zvedl hlavu. „Tak dobře.“ Políbil ji mezi ňadra a olízl jí kůži. Potom

přenesl váhu a vstal. Proti vibrátoru nic neměl. Bude jí říkat, kde a co s ním

má dělat, počká, až bude připravená, a pak…

„Pospěš si, prosím tě,“ řekla za ním, když otevřel dveře šatníku, aby z

horní police sundal vibrátor. Usmál se, ale neodpověděl.

Když spatřil cizí tvář a dvě dokořán otevřené oči, zalapal po dechu.

Ucítil, jak mu do těla zajíždí chladná čepel a míří vzhůru k jeho srdci.

Vnímal jenom palčivou bolest… Pohlcovala jeho svět, lásku, naději…

Všechno zmizelo a Ron rychle a bez dechu dopadl do temného výtahu, který

se řítil černou šachtou.

Pokusil se vyslovit Marcyino jméno, jako by to bylo kouzlo, které

nějakým zázrakem zastaví pád a zachrání ho, ale i to utonulo ve tmě.

¦ ¦ ¦

Marcy ležela se zavřenýma očima na zádech a konečky prstů si

masírovala bradavky. Najednou vycítila, že něco není v pořádku. Potom

zaslechla, jak Ron podivně hekl. Rychle se posadila na posteli jako loutka,

jejímiž provázky trhl loutkář. Viděla, jak Ron stojí v temném obdélníku

otevřených dveří šatníku a vzápětí se kácí k zemi.

Pokusila se na něho zavolat, ale podařilo se jí jenom přidušeně

zakrákorat.

Z šatníku vystoupila její noční můra.

Za půl hodiny vrah odcházel od domu, kde bydleli Grahamovi. Říkal si,

že tentokrát to bylo mnohem lepší než posledně.

A to díky noži.

Pistoli strčil Martinu Elznerovi do ruky. Nemohl si ji nechat, protože

policie při balistické expertize dokáže zázraky a snadno by zbraň

identifikovala. Bylo to zkrátka příliš riskantní a on přišel na to, že nemá

smysl zbytečně hazardovat. Už tak dost riskuje. A tak se z pistole stala

přesvědčivá rekvizita.

Měl však radši použít nůž. Vždycky by měl pracovat s nožem.

Pistoli otřel, aby na ní zůstaly pouze otisky Elznerovy mrtvé ruky, a

nechal ji na místě činu. Tlumič mu už také k ničemu nebyl, a tak ho hodil do

kontejneru na odpad. Teď už je jistě zahrabaný na nějaké obrovské skládce.

Dva dny poté si na bleším trhu ve West Side koupil otvírací nůž, jaký

používají skladníci a přepravci ovoce a zeleniny. Byl dlouhý a úzký, měl

kostěnou rukojeť a ostří z vysoce kvalitní oceli, která něco vydrží.

Když nůž kupoval, byl si jistý, že mu dobře poslouží. Měl pravdu.

18

Většina krve patřila ženě. Quinn měl pocit, že na jazyku cítí její

kovovou pachuť. Začal slinit a udělalo se mu zle od žaludku.

Společně s Pearl a Feddermanem stál v ložnici poblíž těla Ronalda

Grahama. Mrtvý ležel na zemi schoulený do klubíčka. Před ním se

rozprostírala kaluž krve. Vypadalo to, jako by se cennou tekutinu marně

snažil na poslední chvíli zachránit. Z jeho ztuhlých rysů se dalo vyčíst, že

skonal v příšerných bolestech. Quinn podobný výraz viděl ve tvářích mnoha

obětí, jež někdo střelil či bodl. Rány je okamžitě zneschopnily, ale oběti

ještě nějakou dobu trpěly, než jejich život definitivně vyhasl.

„Tady je to dost jednoduché,“ řekl soudní lékař Nift, který stál vedle

postele, na níž ležela Ronaldova manželka. „Dostal jednu bodnou ránu pod

hrudní kost. Vedla nahoru, rovnou do srdce.“ Potom ukázal na Marcellu

Grahamovou. „U ní je to naopak komplikované. Má přes desítku bodných

ran a záměrně pořezané erotogenní zóny.“ Ukázal na dvě hrudky v kaluži

sražené krve na posteli. „Tamhle leží její bradavky.“

„Ježíšikriste,“ hlesl Fedderman.

Nift se nad reakcí ostříleného policisty ušklíbl. „Řekl bych, že si vrah

pěkně užil s ženuškou, ale nejdřív odstranil mužíčka, aby se mezi ně

nepletl.“

„Hrajete si na detektiva,“ řekl Quinn.

„To přece nevadí,“ opáčil Nift. „Vy si zase můžete zahrát na soudního

doktora.“

Quinn mu nevěnoval pozornost a držel se pracovního tématu. „Zemřela

hned na první rány, nebo až později?“

„Podle krvácení to vypadá, že zemřela až poslední bodnou ranou do

srdce.“

„Chtěl, aby trpěla,“ řekla Pearl.

„Kdy zemřela?“ zeptal se Quinn.

„Brzy po ránu,“ odpověděl Nift. „V jednu nebo ve dvě, nejpozději ve tři

nebo v půl čtvrté. Bližší odhad budu schopen udělat později.“

Quinn se pohnul, aby se na místnost podíval z jiného úhlu. Ložnice byla

hezky zařízená a zdálo se, že je čerstvě vymalovaná. Většina nábytku

vypadala nově.

„Bydleli tu dlouho?“ zeptal se do pléna. Opět začínal velet. Byl zvyklý

přebírat vedení. Vyslal pohled k Feddermanovi.

Fedderman pochopil a odešel z ložnice, aby si popovídal s některým z

uniformovaných policistů, kteří přijali telefonát o vraždě a na místo činu

dorazili jako první. Všichni mlčeli, dokud se za několik minut nevrátil.

„Grahamovi se sem nastěhovali před třemi měsíci. Sousedé je moc

neznali. Jeden chlapík odvedle povídal, že se hodně hádali. Bylo je slyšet

přes trubky.“

„Měli bychom zjistit, co dalšího se k němu možná přes trubky doneslo,“

poznamenala Pearl.

Quinn jako by ji neslyšel. Prohlížel si místnost, zkoumal polohu

mrtvého a otevřené dveře šatníku. Díval se, jak je na ramínkách zavěšeno

oblečení. Hleděl na ženu, která ležela rozvalená na zádech s vyhrnutou noční

košilí, takže jí byla vidět ňadra. Co s nimi ten darebák udělal? Quinnovi se

zvedl žaludek. Polkl žaludeční šťávu, která ho pálila v krku. Ani po letech u

policie nedokázal pochopit, jak lidé dokážou jeden druhému provádět takové

věci.

Přiměl se přistoupit k ženě a zblízka si prohlédnout ji i okolí jejího těla.

„Vypadá to, že vrah se schovával v šatníku,“ začal. „Překvapil manžela,

když otevřel dveře. Když ho zabil, šel po manželce.“

„Musel na sobě mít její krev,“ podotkl Fedderman.

Quinn si nebyl tak jistý. Člověk, který umí dobře zacházet s nožem, ví,

jak lidé krvácejí, a dokáže před proudy rudé tekutiny uhnout.

„Nikde nejsou stopy po mytí,“ řekla Pearl. „Ale můžeme se podívat do

odpadů, jestli v nich není nějaká krev, abychom měli jistotu.“

„Třeba měla milence a manžel je nachytal, když to nečekali,“ podotkl

Fedderman. „Milenec se schoval do šatníku, ale možná vydal nějaký zvuk.

Manžel ho zaslechl a šel se podívat, co to je. Následovaly hrozné věci.“

„Ale ještě předtím se svlékl a vzal si na sebe věci na spaní,“

poznamenala trochu sarkasticky Pearl.

„Proč by ne? Milenec mohl být v šatníku uvězněný několik hodin.

Jenom doufal, že se bude moct vytratit ještě před rozbřeskem.“

„Jako ve francouzské frašce,“ rýpla si Pearl.

Nift se zasmál.

Quinn a jeho kolegové se na něho podívali.

„To jste celí vy detektivové,“ prohlásil Nift. „Ty vaše teorie jsou samá

pitomost.“

Quinn k mužíkovi natočil hlavu. „Jste si nějak jistý,“ řekl.

„Nepodívali jste se pořádně na manžela. Vždyť ještě drží nůž, kterým

zabil svoji ženu, a pak si ho vrazil do srdce.“

Quinn se vrátil k Ronaldovi a klekl si vedle něho na jedno koleno.

Viděl, že mrtvý v jedné ruce svírá nůž a tiskne si ho na břicho. Zlehka

odstrčil jeho paži, aby se na zbraň mohl podívat. Zdálo se, že je to tenčicí

nebo vykosťovací nůž s dlouhým úzkým ostřím.

„Byla to vražda s následnou sebevraždou,“ prohlásil Nift.

Quinn přikývl. „Vypadá to tak, detektive Nifte.“ Podíval se na Pearl s

Feddermanem a nenápadně natočil hlavu na stranu, aby jim naznačil, že

budou odcházet. „Necháme vás chvíli pracovat a pak se přijdeme zeptat na

přesný čas a příčinu smrti,“ sdělil Niftovi.

„Všechno bude v ohledacím protokolu,“ odpověděl Nift. Podíval se na

Marcellu Grahamovou a smutně zavrtěl hlavou. „Takových krásných koz je

věčná škoda.“

Quinn se na něho ani nepodíval a vyšel z ložnice. Pearl s Feddermanem

ho následovali. Prošli mezi techniky, kteří na předměty v obýváku nanášeli

luminol, kývli na ty, které znali, a zašli do kuchyně.

„Na mýdle je trocha krve,“ řekl technik, který se nakláněl nad dřezem.

Měl kudrnaté vlasy a byl asi tak velký jako Nift. Dával do sáčku na důkazy

malou kostku bílého mýdla. „Vypadá to, že to tu někdo umyl. V odpadu

budou další zbytky krve.“

„Pokud bude aspoň trocha patřit vrahovi, budeme mít DNA toho

hajzla,“ podotkl Fedderman.

„A pak už jenom stačí toho hajzla chytit a budeme ji mít s čím

porovnat,“ dodala Pearl.

„Ten nůž vzal tamhle?“ zeptal se Quinn a kývl směrem k otevřené

zásuvce nad spodní skříňkou linky.

„Nejspíš,“ odpověděl technik. „V tom šuplíku jsou nože. Byl takhle

otevřený.“

Quinn k zásuvce přistoupil a podíval se dovnitř. Byl v ní plastový

příborník. Ležela v něm drahá vývrtka, široké měchačky, vidlička s

dlouhými hroty a plno nožů s dřevěnými rukojeťmi. Vypadaly přesně jako

ten, který držel mrtvý muž v ruce.

Odvrátil se od zásuvky a podíval se na lednici. Byla velká a nejspíš i

zánovní. Stála na ní skleněná mísa, která asi sloužila na saláty. Vedle ní se

nacházela štíhlá váza se žlutou růží. „Sejmuli jste z lednice otisky?“

Technik přikývl. „Ale je to jedno. Podle toho, jak jsou rozmazané a

napatlané přes sebe, vám můžu říct, že tu nedávno někdo na všechno sahal v

rukavicích.“

„Proč by si Ron Graham navlékal rukavice?“ otázala se Pearl Quinna s

Feddermanem.

Odpověděl jí technik. „Už jsem to viděl, když zabili někoho, kdo

uklízel kuchyň v gumových rukavicích. Některé ženy si takhle chrání ruce.“

Najednou si všichni hrají na detektivy, pomyslel si Quinn. Technik však

měl pravdu. Rukavice jim moc nepomůžou. Přesto…

„Našli jste tu nějaké gumové rukavice?“ zeptal se technika.

„Zatím ne.“

„Aha.“

Quinn přikročil k lednici a dvěma prsty ji otevřel. Pearl s Federmanem

přistoupili blíž, aby se také podívali dovnitř.

„Nic zvláštního,“ řekl Fedderman zklamaně. Zatímco se díval na

krabice mléka a džusu, sklenice a lahve s přísadami a plechovky coly a piva,

na kotníky mu vanul chlad.

Pearl, která stála velice blízko Quinna, otevřela přihrádku na maso a

pak šuplík na ovoce a zeleninu. „Sýr,“ řekla, jako by byla u fotografa.

Quinn s Feddermanem se podívali vedle hlávky salátu, kam ukazovala.

Ležely tam čtyři velké plátky bílého sýra. Všechny byly úplně stejné, jen

jeden byl zpoloviny snědený a zabalený v plastovém obalu. Podle nálepek se

jednalo o druh NORSTRUM GOURMET dovezený z Nizozemí.

„Podívejte se na cenovky,“ řekl Fedderman.

„Je to delikatesa,“ vysvětlila mu Pearl. „Nejspíš skvěle chutná.“

„Čtyři kusy. Nebo skoro čtyři. Musí být hodně trvanlivý. Když člověk

koupí čtyři kusy najednou, přijde ho to na dost peněz.“

„Nevypadá to, že by Grahamovi plánovali večírek.“

Quinn je poslouchal. Jejich bystrost a zaujetí pro věc ho těšily. Už se do

případu pořádně zabrali, stejně jako on. Bylo to pro ně mnohem víc než

práce.

„Sejměte ze sýra otisky,“ poručil.

Technik se ušklíbl. „Děláte si legraci? Sýr přece ne…“

„Myslel jsem z obalu,“ přerušil ho Quinn. „Sejměte je z těch plastových

obalů.“

Zavřel lednici a podíval se na Pearl s Feddermanem. „My teď sjedeme

dolů.“

Celou cestu výtahem mlčel. Počkal, až budou venku na chodníku a

mimo doslech kohokoli v budově.

„Myslím, že je to náš vrah,“ řekl.

„Jo,“ přitakala Pearl. „Snaží se, aby to vypadalo jako vražda a

sebevražda.“

„Ale teď místo pistole použil nůž,“ zdůraznil Fedderman. „Dává to

smysl?“

„S podstatou jeho nutkání se to nevylučuje,“ řekl Quinn.

„Anebo si něco přečetl o sériových vrazích,“ dodala Pearl. „Má dost

informací a mění metody.“

Doprava se na okamžik zastavila, a tak přešli na druhou stranu ulice,

kde v jasném slunečním světle stálo zaparkované neoznačené policejní auto.

Usadili se ve voze. Fedderman usedl za volant, nastartoval a nechal

motor běžet. Klimatizaci zapnul na maximum. Ze zadního sedadla se ozvala

Pearl: „Nift bude dál postupovat v domnění, že jde o vraždu s následnou

sebevraždou. Možná se to ujme i u ostatních. Manžel měl zbraň v ruce,

nikde ani stopy po vloupání…“

„Nadlouho se to neujme,“ oponoval Quinn. „Prostě to nejde. Židle u

stolu v kuchyni byla odsunutá, jako by na ní někdo seděl. Na zemi vedle

postele byly šmouhy, jako by tam někdo uklouzl. Někdo se tam schovával, a

když zpod postele vylezl, setřel i prach, který tam byl.“

„Možná se tam schovával manžel a čekal, až se objeví milenec,“

napadlo Feddermana.

„Vždyť na sobě měl spodní prádlo,“ namítla Pearl. „Já myslím, že pod

postelí se schovával vrah. Pak postřehl šanci k útěku. Možná se dokonce

chystal utéct oknem, ale zaslechl Grahamovy, kteří přicházeli do ložnice, a

schoval se v šatníku.“

„Odkud by Grahamovi asi přicházeli?“

„To nevím. Možná z kuchyně. Třeba byli oba vzhůru a vstali, aby si

dali něco malého k zakousnutí.“

Fedderman chvíli mlčel a pokoušel se představit si věrohodnou situaci,

v níž by manžel zalezl pod postel jen ve spodním prádle. Že by to byla

součást nějakého plánu? Zdálo se to málo pravděpodobné, ba dokonce

vyloučené.

„Pak je tu ještě ten sýr,“ řekla Pearl. „Kolik lidí si koupí několik kusů

něčeho tak drahého najednou?“

„Stává se to,“ odpověděl Fedderman. „Boháči jsou… jiní…“

„Jenže Grahamovi nebyli žádní Rockefellerové.“ Pearl vyhlédla ven

bočním oknem a zalétla pohledem přes ulici k bytovému domu, ze kterého

právě vyšli. Cihlová budova měla spodní část fasády obloženou kamenem,

okna byla opatřená zelenými markýzami a po jednom rohu se pnuly rostliny

břečťanu zasazené v obrovských betonových květináčích. Ve vestibulu

neseděl žádný recepční, protože dům byl vybaven bezpečnostním systémem

s tlačítky, bzučákem a vnitřními dveřmi na klíč. Nebyl to nejlepší dům v

okolí, ale vypadal dost slušně. Bylo by zajímavé zjistit, jak vysoký nájem

Grahamovi platili.

Fedderman zařadil jedničku, ale nerozjel se. „Nesnídali jsme, a když

jsem koukal do té jejich lednice, dostal jsem hlad.“

„Třeba budou nějaké otisky na obalech od sýra,“ řekla Pearl hlasem

plným naděje.

„Na to bych nespoléhal,“ oponoval Quinn. „Pachatel musel vědět, že

cokoli svým potenciálním obětem koupí, možná půjde na expertizu, a tak

nejspíš všechno, co vnesl do bytu, otřel. Je chytrý.“

„To my taky,“ ozvala se Pearl ze zadního sedadla.

„Sýrová omeleta by nebyla špatná,“ řekl Fedderman.

Quinn se usmál a řekl: „Jeď.“

Pearl s Feddermanem po obědě vyslýchali sousedy Grahamových.

Quinn se posadil na lavičku v parčíku na Východní padesáté ulici a zavolal

Renzovi ze služebního mobilu, který mu policista obstaral. Číslo, na které

volal, mělo být na rozdíl od obvyklých čísel bezpečné nebo spíš utajené, a

tudíž pravděpodobně i neodposlouchávané. Možná by se dalo monitorovat s

pomocí levného odposlouchávacího zařízení, ale nikdo nevěděl, že Renz ten

telefon má.

„Chcete mi oznámit, že jste vyřešil případ Grahamových,“ řekl Renz,

když se mu Quinn ohlásil.

„Udělal jsem první krok,“ řekl Quinn. Musel trochu zvýšit hlas, protože

v přístroji slyšel ozvěnu a opodál neustále zurčel umělý vodopád.

„Grahamovi byli skoro na sto procent zavražděni.“

„Co je to za zvuk?“ zeptal se Renz. „Vy mi voláte ze záchoda?“

„Možná jste přeslechl…“

„Nepřeslechl,“ přerušil ho Renz. „Samozřejmě, že byli zavražděni.

Stejně jako Elznerovi. Proto jsem vás taky najal, vzpomínáte? Říkal jsem si,

že se to bude opakovat a případ se začne rozvíjet. Egan se na to ale pořád

bude dívat jako na vraždu s následnou sebevraždou.“

„Nift se na to kouká taky tak. Nebudu mu to vymlouvat.“

„Dobře. Jenže já znám základní fakta případu a vím, že Nift bude muset

po ohledání všechno nahlásit Eganovi.“

„Myslel jsem, že Nift stojí na vaší straně.“

„Teď zrovna ano. Jenže Nift je hlavně sám pro sebe. Může všechno leda

pozdržet. Poví Eganovi, že to byla vražda s následnou sebevraždou. Egan se

pak dovtípí, co vy už víte. A to je?“

Quinn Renzovi vysvětlil, v jaké poloze našli mrtvá těla. Pověděl mu o

setřeném prachu pod postelí, o židli odstrčené od kuchyňského stolu a o

čtyřech kusech drahého delikatesního sýra.

„Takže tentokrát je to sýr,“ řekl Renz, když Quinn skončil. „A nůž

místo pistole,“ dodal. „Čili pachatel vraždí opakovaně a mění metodu.“

„To se stává,“ řekl Quinn. „Jeho metoda není pevně spjatá s tím, co ho

pohání.“

„Na to, co ho pohání, máte přijít vy,“ prohlásil Renz. „Dostaňte se tomu

hajzlovi do hlavy, Quinne.“

„Dřív než Egan,“ dodal Quinn.

„To nechám na vás. Jak se vám pracuje s Pearl a Feddermanem?“

„Oba jsou dobří. Fedderman mi připomíná barváře. Pearl v sobě má

něco z teriéra.“

„Hlavně ať nezapomínají, že je Egan hodlá strčit do útulku.“

„Mají to neustále na mysli,“ ujistil ho Quinn.

„Chtěl jsem vám zavolat,“ pokračoval Renz, „abyste věděl, že s vámi

taky spolupracuju. Jsme na stopě tlumiči, který pachatel použil v případě

Elznerových. Je to Metzger 800. V posledních pěti letech se ho prodalo sto

třicet kusů přes bulletin Milovník střelných zbraní, který vychází dvakrát do

roka, a časopis Žoldák.“

„Vystopovali jste je všechny?“

„Nakonec to bylo jednodušší, než jsme si mysleli. Stovku koupila

domobrana z jihozápadní Missouri. Všechny se našly, když jim vláda před

dvěma lety zastavila činnost a zkonfiskovala zbraně. Těch zbylých třicet

jsme taky vypátrali. Víme, kde jsou, tedy až na jeden. Před čtyřmi lety si ho

přes Žoldáka poštou objednal nějaký Ed Smyth – s ypsilon po em – z

Tacomy ve státě Washington. Tvrdí, že ho o rok později prodal na výstavě

zbraní vousatému muži v nákladáku. O tom prodeji neexistuje žádný

záznam, protože se nejednalo o zbraň, ale jenom o příslušenství.“

Quinn se na vousatého muže s nákladákem ani neptal. „Co dalšího víme

o Smythovi s ypsilonem?“

„Že si ve stejném dni koupil ruský revolver. Prý je sběratel. Uvádí, že je

mu sedmdesát devět let.“

„Tak to náš člověk nebude.“

„Nebude, pokud to ovšem není nejstarší psychosexuální sériový vrah, o

jakém jsme kdy slyšeli. Tacomská policie má za to, že ohledně tlumiče

nelže. Znají ho, protože je blázen do zbraní. Prý je to poctivec.“

„Takže potřebujeme vystopovat toho vousáče s nákladákem, který od

něho tlumič koupil. To by nemělo být složité.“

„Nemělo,“ souhlasil Renz. Z tónu jeho hlasu bylo znát, že Quinnovu

sarkastickou poznámku čekal. „Smyth je opravdu poctivec. Vyryl do tlumiče

číslo svého sociálního pojištění. Máme ho a rozesíláme ho do různých

zastaváren a prodejen zbraní. Pokud vousáč tlumič prodal, najdeme ho.“

Quinn však věděl, že ten muž nebude vrah, kterého hledají. Člověk, po

kterém pátrají, je příliš chytrý na to, aby jako zbraň použil cokoli, co by k

němu mohlo dovést policii. Navíc tu bylo ještě něco jiného.

„Renzi…“

„Harleyi.“

„Harleyi. Vystopoval jste tlumiče prodané v posledních pěti letech, ale

co když ho ten člověk koupil dřív? Po Státech můžou kolovat stovky nebo

tisíce tlumičů, o kterých nevíte.“

„Začaly se tu prodávat teprve před pěti lety.“ Renz na něj zase byl

připravený. Quinn ho v duchu viděl, jak se samolibě uculuje. Rozčilovalo ho

to.

„Proč jste mi to neřekl dřív?“

„Zajímalo mě, jestli vás to napadne. Jestli jste pořád stejně bystrý.

Někteří policajti po odchodu do důchodu hodně rychle otupí. A musím vám

povědět, že vám chvilku trvalo, než jste na to přišel, Quinne.“

„Informujte mě o tom tlumiči,“ řekl Quinn a ukončil hovor.

Měl pocit, že stejně slyší Renzův smích. Skoro by byl rád, kdyby

tlumič, po kterém pátrají, do Států někdo propašoval z ciziny.

Egan seděl ve své kanceláři a kochal se dojmem, že má všechno hezky

pod kontrolou. S Niftovou pomocí přišel na to, že se jedná o dvojnásobnou

vraždu, rychleji, než by kdo čekal. Renz se domníval, že patolog je jeho

člověk. Nift si však hrál pouze na svém písečku a tajně si vsadil na to, kdo se

stane novým policejním náčelníkem. Malý arogantní soudní doktor Eganovi

zavolal a rovnou mu sdělil, že nůž nalezený v Grahamově ruce není

vražedná zbraň. Tvar ostří přesně neodpovídal ranám.

Egan se postaral, aby se zpráva druhý den ráno objevila v novinách a v

televizi. Newyorská média se jen o máloco zajímají vášnivěji než o sériové

vrahy. Protože pachatel oba páry zavraždil kolem třetí hodiny ráno a zcela

zřejmě se eroticky zajímal o ženy, média mu začala přezdívat Noční lovec.

Eganovi se to líbilo. Nechá to na newyorských novinách. Obyvatelé

města teď vědí o vrahovi, jehož jméno – vlastně přezdívku – znají. O

vrahovi, jehož si mohou v duchu představit, nenávidět ho a mít z něho

strach. Stala se z něho hvězda ve městě, které hvězdami žije.

Opřel se na kancelářském křesle a usmál se nad vývojem událostí.

Sériový vrah, který zabíjí v noci! Právě toho bylo zapotřebí, aby se

vystupňoval tlak na Renze, Quinna a tu mrňavou mrchu Pearl. Fedderman

mu připadal neškodný.

Egan byl sebejistý. Bitvy tohoto druhu neprohrával.

Noční lovec.

Proč vlastně ne? Docela se mu to líbilo.

„Noční lovec“ odložil složené Timesy na stolek z tepaného železa a

usmál se. Snídal vajíčka naměkko a loupák v restauraci ve West Side, která

měla stolky venku na chodníku. Jakýsi řidič jedoucí v řadě vozů mu úsměv

kdovíproč záviděl, nebo se jím cítil uražený, a tak mu ukázal prostředník.

Nevnímal to. Myslel na něco jiného. V duchu prodléval na neobyčejném

místě, kam se řidič za svůj bídný život nikdy nepodívá.

Zrakem znovu sklouzl ke složeným novinám.

Noční lovec.

Ano, to bere.

Znal se dost dobře a uvědomoval si, že Noční lovec bude brzy muset

ukojit své výjimečné potřeby. Za chvíli mu zase začne bzučet v hlavě.

Nejprve tiše, nesourodě a s energií disharmonických barev. Věděl, kdo bude

další. Nebyla však vdaná a žila sama. Nejspíš neměla ani milence.

Nebyla jeho typ, jak by řekli naprosto neschopní policejní

psychologové.

Proč mě tedy v noci k sobě tolik láká?

Měl by zjistit, jak to s ní doopravdy je. Rozhodně by to měl zjistit.

Když k němu přišel číšník, Noční lovec ukázal na nedojedený loupák na

svém talíři.

„Dám si ještě jeden. Jsou výborné,“ řekl.

Proč mě k sobě tak… ?

19

Toho dopoledne, kdy měl Raoul Caruso pohřeb, vytrvale mrholilo. Než

se ale do skromného příbytku Annina otce v Queensu sjeli smuteční hosté a

členové rodiny, vysvitlo slunce. Čekalo tam na ně pohoštění sestávající z

plněných těstovin, salátu a sušenek s kousky čokolády, které připravila

sousedka, jež se s Anniným otcem velmi dobře znala.

Anna se na ženu podívala. Byla to tmavooká padesátiletá vdova, která

kdysi bývala krásná. Nyní přibrala, ale stále zůstávala atraktivní. Neměl otec

se sousedkou poměr? Žena jménem Lilitta na pohřbu rozhodně velice trpěla.

Během obřadu vedle ní stál zaměstnavatel Annina otce. Jmenoval se

Stick a měl snědou pleť. Vypadal sprostě a nedůvěryhodně, přestože na sobě

měl drahý oblek. Do Raoulova domu po obřadu nejel. Rodinu tam

doprovázel Annin strýc Dale, bratr zesnulého a Melbin otec. Anna se s ním

setkala jen několikrát. Seděl na okraji pohovky, na koleně měl papírový talíř

plný těstovin a poslouchal, co mu vykládá neznámá žena vedle něho.

Patnáctiletá Melba, jíž se z pohřbu udělalo zle, se krčila v křesle a tvářila se,

jako by se měla každou chvíli rozplakat. Měla červené a napuchlé oči.

Annina matka měla oči skoro stejně zrudlé pláčem jako Melba.

Přistoupila k Daleovi a cosi mu pošeptala do ucha. Dale přikývl, položil talíř

na stolek s lampou a vstal. Anna sledovala, jak jdou po schodech do patra.

Lilitta, která stála vedle velkého nerezového kávovaru, je také viděla.

Odložila polystyrénový šálek a šla za nimi.

Anna chvíli váhala a pak se vydala za Lilittou. Když stoupala po

schodech, ohlédla se. Uviděla Melbu, která dál seděla se skloněnou hlavou,

pevně zavřenýma očima a roztržitě si dloubala uher na bradě. Nevšimla si

jich.

Když Anna vyšla po schodech, zaslechla hlasy a kráčela k otevřeným

dveřím na konci chodby.

Byla to otcova ložnice.

Tři dospělí tam stáli u nohou postele a tiše si povídali. Zdálo se, že

Lilitta potlačuje nejen zármutek, ale i zlost. Anna se podívala na postel, pak

na Lilittu a zase ji napadlo, jak to vlastně mezi ní a jejím otcem bylo.

„Je to těžké, ale měli bychom to udělat,“ říkal Dale. „Jsme rodina a

podle toho, co mi Raoul pověděl…,“ odmlčel se a podíval se na Lilittu, „vy

do rodiny taky skoro patříte.“

Annina matka si dcery všimla a posunkem jí naznačila, že má jít

dovnitř.

„Podíváme se do věcí tvého otce,“ řekla, „a uvidíme, jestli nám

nenechal něco, co bychom si mohly vzít na památku. Měla bys být u toho,

Anno. Je to pro příští generace.“

Anna nevěděla, jestli ti tři jsou jen sentimentální, anebo zda hledají

něco hodnotného. Ať to bylo jakkoli, nemohla je zastavit. Řekla si tedy, že

přistoupí na jejich hru.

Chovali se nejisté a provinile, jako by její otec byl stále naživu. Začali

otevírat zásuvky. Dale přistoupil k šatníku a trhl dveřmi, které byly

zkroucené a pevně držely v dřevěném rámu. Byl podobně vysoký jako jeho

zesnulý bratr. Začal z šatníku vytahovat oblečení – košili, dvoje kalhoty a

sportovní sako.

„Není na tohle trochu brzo?“ zeptala se Anna.

Lilitta se na ni usmála.

„Musíme být realisté,“ řekla Anně matka. Vzhlédla od zásuvky

prádelníku, v níž se přehrabovala, a střelila očima po Daleovi.

Anna pochopila. Matka se obává, že kdyby strýc dostal příležitost, vrátil

by se do domu sám a sebral by všechno, co má nějakou cenu.

Dale si jich nevšímal. Zvedl sportovní sako a prohlížel ho, jestli není

obnošené nebo prožrané od molů.

Annina matka z jedné zásuvky vyndala dřevěnou krabičku a položila ji

na postel vedle složených kalhot. Otevřela ji a začala na bílý přehoz se

střapci rozkládat šperky.

Anna okamžitě poznala, že všechny šperky jsou laciné. Byly tam

ocelové hodinky, které otec neustále nosil a na něž nedal dopustit. Lilitta je

vzala do ruky a láskyplně je potěžkala, jako by byly od značky Rolex a stály

dvacet tisíc dolarů.

Zatímco se všichni tři dospělí zaměstnávali šperky na posteli, Anna

přistoupila k šatníku. Na horní polici byly štosy časopisů Newsweek,

zaprášený telefon s kulatým číselníkem a krabice od bot. Anna ji sundala a

otevřela ji. Našla v ní nové běžecké boty. Když ji vracela na místo, všimla si

staré dřevěné krabice na doutníky, která byla schovaná na polici za botami.

Když po ní sáhla, zjistila, že je překvapivě těžká. Ohlédla se, aby se

ujistila, že si jí nikdo nevšímá, vstoupila do šatníku a krabici otevřela.

Ovanula ji letitá vůně tabáku.

Uvnitř bylo asi dvanáct stříbrných dolarů. Byly v gumičce, aby držely v

úhledném komínku. Vedle nich ležel malý revolver.

Anna se uchváceně podívala na revolver, vyndala ho z krabice a

potěžkala ho v pravé ruce. Byl příjemný, jako by do její dlaně patřil

odjakživa. Byl z modré oceli a měl kostkovanou rukojeť z ořechového

dřeva. Viděla matné mosazné náboje v bubínku a pochopila, že je nabitý.

Otcova zbraň.

Teď patří jí. Pro budoucí generace.

Je to moje zbraň.

Když ji teď měla, připadalo jí, že získala tajnou moc. Nechtěla o ni

přijít.

Neváhala, schovala revolver pod halenku a zastrčila ho za pásek sukně.

V přízemí zajde do koupelny a dá si ho do kabelky. „Anno?“ ozval se matčin

hlas. Otočila se s otevřenou krabicí na doutníky v ruce. „Co to máš,

broučku?“

„Peníze,“ odpověděla Anna a napřáhla k ní ruku s krabicí.

Annina matka si ji od ní vzala a rázem zapomněla na laciné manžetové

knoflíčky a kravatové spony na posteli.

„Moc to není,“ pravil Dale. Neskrýval zklamání. „Dvanáct dolarů.“

„Ale jsou stříbrné,“ oponovala Annina matka. „Třeba mají sběratelskou

hodnotu.“

„Licitátoři si takovéhle věci nechávají pro sebe. Nechci znít hamižně,

ale bylo by fér rozdělit ty mince na tři díly a nechat to tak.“

Annina matka se podívala na Lilittu.

„Má na mysli rodinu,“ řekla Lilitta. „Tedy sebe, vás a Annu.“ Zvedla

hodinky. „Já si nechám Raoulovy hodinky, jestli vám to nebude vadit.“

„Vůbec ne,“ ujistil ji Dale a odnesl krabici k posteli.

„Moje mince si klidně nech,“ řekla Anna matce.

Dívala se, jak Dale s její matkou pečlivě odpočítávají dvanáct

stříbrných dolarů – čtyři pro něho a osm pro ni. Brali je po jednom z

komínku a schválně se nedívali na data ražby. Lilitta je pozorně sledovala s

kamennou tváří.

Všichni se zajímali jenom o peníze a bylo jim jedno, jestli v krabici od

doutníků náhodou nebylo ještě něco.

Například revolver, který pevně spočíval na Annině boku.

Lars Svenson se vynořil z klubu Hádova brána v East Village a

zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu. Byl celý oblečený do

černé kůže – měl na sobě černé boty Doc Martens, těsné černé kalhoty,

černý nátělník a přes něj černou vestu s cvočky.

Klub, kam pravidelně chodil, ho zcela neuspokojil. Žena, kterou se tam

pokusil sbalit, patřila k někomu většímu a nejspíš i drsnějšímu. Larsovi to

vlastně nevadilo, protože když se k ní dostatečně přiblížil, zjistil, že modřiny

na jejím obličeji jsou jenom tmavý makeup. Dnes večer mu štěstí v sexu

nepřálo. Nesehnal ani drogy. Potřeboval ulevit pocitům viny a zlosti, které v

sobě stěží dusil. Tudíž potřeboval sehnat pervitin nebo kokain a někoho,

komu by mohl ublížit.

Všechny vztahy s ženami, které od puberty měl, vždy končily násilím.

Zpočátku se snažil sám před sebou popírat, že právě po tom touží, že právě

to doopravdy potřebuje, ale svou touhu potlačit nedokázal. Jen někdy své

nutkání dovedl ovládnout. Síla jeho vůle i popírání však postupem času

slábly a Lars v posledních několika letech svou potřebu přijal. Naučil se

vábit k sobě své oběti předstíraným zájmem a laskavostí.

Brzy zjistil, že se podobá lovci kladoucímu návnadu do pasti. Se svými

protějšky se měřil v důvtipu. Měly minimální šanci vyhrát. Zalíbilo se mu to.

Připadal si jako kdysi na lovu v minnesotských lesích – stejně jako tehdy i

teď vystopoval kořist, vyhnal ji z doupěte a polapil ji. Jediný rozdíl spočíval

v tom, že teď byl v New Yorku a lovil ženy, ne zvířata. Když nebyl na honu,

rád přímo kontaktoval ochotné oběti, které mu platily za způsobenou bolest.

Jako by lovil ptáky v kleci.

Minulý týden jednoho dne až do večera stěhoval nábytek. I poté

překypoval energií a toužil někomu ublížit. Zašel tedy do klubu a svým

šarmem, blonďatými vlasy a uměním svádět přiměl mladou ženu jménem

Tina, aby ho pozvala k sobě domů.

Usmál se při vzpomínce na Tinin důvěřivý kulatý obličej a kypré tělo.

Když si svlékla podprsenku a punčocháče, byla ještě tělnatější, než si

představoval. Měla to ráda drsné. Nebo si to alespoň myslela. Jakmile ji

svázal, strčil jí roubík do úst a mohl si s ní po zbytek noci dělat, co chce,

předvedl jí, co to znamená.

Usmíval se tak široce, že se dva kolemjdoucí zastavili a zírali na něj, jak

jde po chodníku. Teplouši. Vzpomínal na to, jak se Tina marně bránila a

přidušeně volala o pomoc. Na hrůzu a bolest v jejích očích, která se pak

změnila v odevzdanost. Namočila se do toho sama. Lars jí viděl na očích, že

si to uvědomuje. Nejdřív jí to ale musel několikrát trpělivě připomenout.

Nechala se o tom docela snadno přesvědčit. Provinilost měla v sobě, byla to

součást její osobnosti.

Jeho námluvy v klubu vítala a dokonce mu pověděla, že se jí líbí

bondáž a disciplína, drsný sex s trochou bolesti. Příkazy a bič jí nevadily,

pokud se používaly střídmě. B&D a S&M. Neprozradila mu, co z toho má

radši. Její chyba.

Ráno ji rozvázal a zeptal se jí, jestli s ním nechce jít na snídani. Tina se

však jenom celá ztuhlá a rozbolavělá nemotorně vyplížila z postele, skrčila

se v koutě a mlčky na něho nevěřícně zírala.

Lars se zasmál a začal se oblékat. Přitom jí řekl, že je úplně blbá nána.

Když odcházel z jejího bytu, ani se neohlédl. Nepřekvapilo by ho, kdyby na

ni zase někde narazil. Možná ho dokonce sama vyhledá. Některé se tak

chovaly, když jim člověk pomohl na vyšší úroveň. Potřebovaly stoupat

pořád výš a Lars je ochotně vynášel až do nebe, aby mohly uniknout svému

osobnímu peklu. Po nějaké době za ním začaly dolézat. Škemraly a

upisovaly mu svou duši. To, co od něho chtěly, si zároveň ošklivily, ale

jejich touha stále rostla. Bolest se pro ně stala drogou.

Když už byl u drog… Praskne mu kebule, pokud si rychle nešlehne.

Toulal se v ranním šeru ulicemi a hledal příležitosti. Přitom se pokoušel

myslet na něco jiného.

To něco se jmenovalo Claire Briggsová.

Byla typem ženy, jaké se Larsovi líbily – byla štíhlá, bezmocná a

dokonale ženská. Jakmile člověk těmhle typům ukázal cestu, projevovaly

přirozenou poddajnost. Stačilo je nakopat do zadku a postrčit je správným

směrem. Claire žila sama a byla herečka. Nejspíš měla bohatou rodinu. To

by se mu mohlo hodit, až ji naučí škemrat o svou přízeň.

Claire Briggsová. Ta rozhodně stojí za námahu.

Lars spatřil povědomého chlápka. Stál před vchodem do bistra. Byl to

obrovský Afroameričan s dredy a vypadal jako bývalý ragbista, který se dal

na reggae. Byl sice větší než Lars, ale neměl pevné svaly. Pohodlný život z

něho udělal zranitelného tvora. Povídal si s ženou, jíž dlouhé blondaté vlasy

visely skoro k zadnici. Chlápkovi se říkalo Handy a prodával drogy.

Žena prohodila cosi o palačinkách, pak zakroutila zadkem a vešla do

bistra. Dlouhé vlasy za ní jen vlály. Handy zůstal venku, zády se opíral o

cihlovou stěnu a požitkářsky kouřil cigaretu.

„Handy,“ oslovil ho Lars, když se k němu přiblížil asi na šest metrů.

Bál se, aby ho dealer nepřehlédl a nezašel za ženou do podniku. „Vzpomínáš

si na mě, chlape?“

Handy zahodil cigaretu a doširoka se na Larse usmál, až mu zasvítily

zuby. „Vzpomínám si na tvý peníze.“

„Tak to bych ti nějaký zase rád ukázal,“ řekl Lars a úplně zapomněl na

Claire Briggsovou.

Pro tu chvíli.

20

HIRAM, MISSOURI, 1989

„Je mu šestnáct,“ řekl Milford Sand. „Je dost starý, aby mohl pracovat a

postavit se na vlastní nohy. Kruci, já jsem…“

„Já vím,“ přerušila ho jeho žena Cara. „Ty jsi ve čtrnácti pracoval v

dole. Tenhle kluk, Luther, jako jediný přežil požár domu v Missouri, při

kterém zahynula celá jeho pěstounská rodina. Pak nějak dokázal skoro rok

přežívat na ulicích Kansas City.“

„To znamená, že není žádné neviňátko,“ řekl Milford.

„To znamená, že potřebuje trochu času, aby se uzdravil na těle i na duši,

Milforde. Měj s ním aspoň trochu slitování, prosím.“

Milford si odfrkl a vrazil ruce do rukávů svého saka tak prudce, že je

málem roztrhl ve švech. „Duše se nejlíp hojí, když tělo pracuje.“

Milfordovi Sandovi bylo třiapadesát. Byl skoro o dvacet let starší než

jeho žena a vypadal, jako by mu táhlo na sedmdesát. Úzká záda měl shrbená

od toho, jak se krčil u psacího stolu v hiramském dole na olovo, kde

pracoval jako účetní. Měl bledý ztrhaný obličej a nosil laciné brýle z

drogerie. Byly mu malé, a když si je nasadil na nos, vypadalo to, jako by

trochu šilhal. K soukromým výdajům přistupoval stejně jako k nákladům v

dole. Podle něho nemělo smysl utrácet za brýle na předpis, když mu úplně

postačily ty, které našel na otočném regálu v drogerii.

Zadíval se do zrcadla na toaletním stolku na své řídnoucí hnědé vlasy,

roztěkané modré oči a našpulená ústa a upravil si uzel na kravatě. Jednou

zaslechl, jak kdosi v dole říká, že se od přírody tváří, jako když se chystá

plivnout. Milford se neurazil. Ta poznámka byla docela výstižná. „V

agentuře mi říkali, že ten chlapec – Luther – má zkušenosti s malováním

domů. Promluvím s Tomem Wildem, jestli by ho nevzal k sobě do učení.“

„Já nevím…“

„To je pravda,“ přerušil Milford manželku unaveným, shovívavým

tónem. „Opravdu nic nevíš a nic vědět ani nemusíš. Hlavně se snaž, ať se tu

ten kluk cítí jako doma. Já se mu přes léto postarám o práci, aby si vydělal

na živobytí.“

„Možná by měl jít do letní školy. Zameškal už dva ročníky.“

„Možná prostě školu nezvládá a bude lepší, když se vyučí.“

„Milforde…“

„Musím do kanceláře.“ Popadl těžkou aktovku z hnědé kůže, která stála

vedle prádelníku. Na svou křehkou postavu měl překvapivě mocné a obratné

pohyby. Vyrazil ke dveřím, ale pak se zastavil. „V kolik hodin ho mají

přivézt z agentury?“

„V jednu odpoledne. Pokus se do té doby přijít domů, pokud je to vůbec

možné.“

„Promluvím s lidmi v dole,“ slíbil jí. Přinutil se ke kyselému úsměvu a

vyběhl z místnosti.

Za několik sekund Cara zaslechla, jak v přízemí práskly dveře proti

hmyzu a na venkovní dřevěné verandě dutě zadusaly Milfordovy boty. Asi

za minutu v garáži vrzavě nastartovalo jeho auto a ozvalo se skřípění

pneumatik na štěrkové příjezdové cestě. Byly to typické ranní zvuky. Pro

Caru takhle začínal každý dlouhý den – nasloucháním, jak manžel odjíždí do

dolu.

Důl. Myslel jenom na důl, na svou práci, na čísla a olovo. Na zisk a

ztrátu a na sloupce v účetní rozvaze. Caře připadalo, že olovo v ovzduší

nejspíš otravuje celé město.

Rozhodně otravovalo jejich manželství.

Když Luther toho sobotního odpoledne dorazil před dům, byl

překvapený. Očekával, že bude menší. Hleděl na krémového obra s šedými

římsami, širokou verandou a strmou taškovou střechou s mnoha vikýři.

Podobal se několikanásobně zvětšené chaloupce ježibaby z pohádky o

Jeníčkovi a Mařence. V široké ulici lemované stromy stálo několik

podobných domů, ale tenhle z nich byl největší a nejzachovalejší, i když byl

také starý. Rozkládala se kolem něj široká rovná zahrada ohraničená nízkou

kamennou zídkou. Rostlo v ní plno stromů a keřů. Za domem stála novější

garáž, k níž vedla štěrková cesta.

Luther se sociální pracovnicí vystoupili z klimatizovaného auta do tepla

venku. Na zahradě bylo hodně stinných míst a na zeleném trávníku klovalo

dvacet nebo třicet přičinlivých vrabců. Když Luther zabouchl dveře auta,

ptáci uletěli. Namáhavě zvedl naditý vak se svými věcmi, obešel auto a

kráčel k širokým dřevěným schodům vedoucím na verandu.

Veranda byla stinná a vinuly se po ní popínavé rostliny v květináčích.

Stála tam dvě houpací křesla. „Vypadá to tu, jako by tu bydlel Norman

Rockwell,“ zabručela si sociální pracovnice pod vousy. Byla štíhlá, měla

lesklé blondaté vlasy a vypadala lépe než většina státních zaměstnankyň.

Luther věděl, že kdyby tušila, že si ji prohlíží, naštvala by se.

Jejich kroky zaklapaly na dřevěné podlaze verandy a dveře domu se

otevřely dřív, než sociální pracovnice stihla zazvonit.

Když vešli dovnitř, představila se panu a paní Sandovým jako Helen

Simpsonová. Luther byl rád, protože cestou po dálnici zapomněl, jak se

jmenuje. Sledoval ji a poslouchal, jak mluví dobře známým, nacvičeným

způsobem. Usmívala se a v příslušných intervalech ho plácala po rameni.

Potom vyšla z domu a kráčela po příjezdové cestě ke svému zaprášenému

služebnímu autu bílé barvy. Měla po práci.

Šestnáctiletý Luther tam seděl se svými novými pěstouny. Všichni tři

naslouchali vrzání štěrku, jak Helen Simpsonová couvala od domu. Poté se

ve velkém třípatrovém viktoriánském domě, který Milford Sand s

manželkou zrenovovali, rozhostilo ticho.

Lutherovi se zamlouvalo, že bude jediným osvojeným dítětem v rodině.

Okamžitě se mu zalíbila Cara. Byla už starší – možná už překročila třicítku –

ale pořád byla hezká. Měla tmavé kudrnaté vlasy, hnědé oči a oválný obličej,

který by se skvěle hodil do medailonku na fotografie ve tvaru srdce. Úsměv,

kterým Luthera obdařila, se zdál upřímný.

Její manžel, Lutherův nový dočasný otec, se naproti tomu choval velice

odměřeně. Když se chlapec živil prostitucí v ulicích Kansas City, měl

možnost poznat podobné typy mužů. Připomínali lasici. Napadlo ho, že ho

možná paní Sandová bude muset před svým manželem chránit. Na první

pohled se nápadně lišila od paní Blackové.

Cara – vlastně paní Sandová – se na něho usmívala. „Dáš si sklenici

limonády, Luthere?“

Tak do toho. „Moc rád, paní Sandová.“

Vstala z pohovky, kde seděla vedle manžela. Na okamžik se zatvářila,

jako by měla slzy na krajíčku. „Neočekávám, že bys mi říkal matko,

Luthere. Stačí, když mi budeš říkat Caro.“

Milford také vstal. Předklonil se a předstíral, že si oprašuje kalhoty.

„Rád bych zůstal, ale musím do dolu.“

„Do dolu?“ otázal se Luther.

„Do hiramského dolu na olovo, kde pracuju jako hlavní účetní.“

„To zní skvěle,“ řekl Luther.

Milford vážně přikývl. „Je to skvělé.“ Rychle políbil Caru na tvář.

„Vrátím se na večeři, miláčku. Ahoj, Luthere.“

„Nashle,“ odpověděl chlapec jeho zádům, která se už vzdalovala.

Cara zašla do kuchyně a vrátila se se dvěma sklenicemi limonády.

Jednu podala Lutherovi a s druhou se posadila zpátky na pohovku naproti

ušáku, v němž seděl.

„Je hrozně pracovitý,“ řekla na manželovu adresu. „Někdy je v dole i o

víkendech. Když nestíhají zakázku.“

„Aha.“ Luther se napil limonády a rozhlédl se. „Máte fakt krásný barák.

Spoustu místa a plno hezkého nábytku.“

„Děkuju, Luthere. Pan Sand a já jsme ho několik měsíců renovovali.

První dvě patra jsou hotová a jednoho dne se dostane i na ložnice ve třetím.“

Napila se z vysoké neprůhledné sklenice a zkřížila nohy. Ostýchavě si stáhla

květovanou sukni přes kolena. „Zbrousili jsme podlahy, zmodernizovali

kuchyň… Udržovat starý dům je hrozně náročné. Nemá to konec.“

„Třeba vám s tím pomůžu,“ nabídl se Luther.

„Děkujeme.“ Usmála se. „Třeba ano.“

„Vím, že vás a pana Sanda otravuju.“

„Ale vůbec ne. Přihlásili jsme se jako dobrovolníci, protože rádi

pomáháme dětem – mladým mužům – jako jsi ty. A jestli tě to uklidní, pan

Sand se chystá u někoho poptat, jestli by tě nevzal do učení. Mohl by ses stát

malířem pokojů. S tím máš nějaké zkušenosti z předchozí rodiny, ne?“

„Malovat trochu umím,“ řekl Luther. Mluvil přiškrceně, protože si

vzpomněl, jak se oheň rozšířil po rozlité barvě a nabral na síle. Hořel ve

stále širším kruhu a plnil dům kouřem. Luther si myslel, že ostatní děti

vyběhly ven a v prázdném domě zůstal jen parchant Norbert s Darou, které

bylo všechno jedno. Měli tam být úplně sami a šukat nahoře v ložnici, aniž

by tušili, že se oheň šíří. Teprve když Luther zaslechl křik, zjistil, že…

„Mám ti ještě nalít?“

„Ne, děkuju,“ odmítl a plaše se na Caru pousmál. „Půjdu si vybalit věci,

jestli dovolíte.“

Cara postavila sklenici na tácek a vstala. „Samozřejmě, že ano. Ukážu ti

tvůj pokoj. Doufám, že se ti bude líbit.“

„Určitě ano,“ ujistil ji Luther a vykročil za ní.

V pondělí posnídali omelety a vejce, které jim připravila Cara, a

Milford pak zavezl Luthera do města, aby ho představil Tomu Wildovi.

Wildova malířská firma sídlila v zelenožluté budově s plochou střechou

na rohu, která vypadala, že kdysi sloužila jako benzínová pumpa. Stál před

ní rezavý otlučený náklaďáček značky Ford a novější bílá dodávka. Na

dodávce bylo napsáno jméno firmy a telefonní číslo. Vůz měl na střeše nosič

a na něm připevněné tři vysunovací hliníkové žebříky pocákané barvami.

Jedno křídlo zadních dveří auta bylo otevřené a bylo vidět šerý vnitřek vozu

s policemi plnými plechovek s barvami a složených plátěných hadrů. Vedle

ležely několikery štafle a dvě kozy na řezání dříví. Stály tam komíny

dvacetilitrových kbelíků z bílého plastu.

Milford zaparkoval svůj starý modrý Ford Fairlane u chodníku a pečlivě

zatáhl ruční brzdu, i když stáli na rovině. Když vystoupili z auta a kráčeli k

domu, neřekl ani slovo.

Lutherovi připadal starý náklaďák zajímavý. Bude ho řídit? Když

pracoval pro Norberta Blacka, jediné, co ho bavilo, bylo řízení náklaďáku.

Samozřejmě neměl řidičský průkaz. Norbert si kvůli tomu vrásky na čele

nedělal, ale Tomu Wildovi to možná bude vadit.

Když se přiblížili k domu, Luther ucítil známý zápach ředidla. Potom v

šeré budově spatřil podsaditou postavu v bílé montérkove kombinéze. S

pěstmi v bok stála u ponku. Z uzavřeného prostranství, kde se dřív podle

všeho opravovala auta, se ozývalo bouchání a chvění elektrické míchačky

barev, která prudce třásla čtyřlitrovou plechovkou barvy.

Muž u ponku vycítil, že není sám, a otočil se. Bylo mu něco mezi

třicítkou a čtyřicítkou a měl dobrosrdečnou tvář s hezkými rysy. Neustále se

usmíval a mhouřil přitom oči. Měl husté hnědé vlasy a nos jako bambuli

protkaný červenými žilkami. Stačilo se mu podívat do obličeje a člověk ho

hned měl rád, anebo mu přinejmenším důvěřoval. Luther viděl, že bílou

kombinézu má pocákanou mnoha barvami.

Muž sáhl za sebe a vypnul zuřivě bušící míchačku. Když stroj utichl,

podíval se na chlapce a roztáhl koutky úst ještě víc. „Tohle je on?“ zeptal se.

„Přesně tak,“ odpověděl Milford a formálně je představil.

„Prý máš s malováním nějakou zkušenost,“ řekl Wilde. Mluvil klidně a

přesně vyslovoval. Jako učitel.

„Nějakou jo,“ přisvědčil Luther. „Maloval jsem stodoly a taky pár

domů.“

„To by mělo stačit. Každé dva týdny dostaneš minimální mzdu. Víc si

dovolit nemůžu.“

„To mi vyhovuje.“

Všichni tři chvíli mlčeli. Potom Milford řekl: „Nechám vás tu, ať si

můžete popovídat o svých malířských zkušenostech a trochu se seznámit.“

Podíval se na Wilda. „Možná budu v práci až do večera. Zavezete Luthera k

nám, až skončíte, prosím vás?“

„Samozřejmě.“

Luther a Wilde sledovali, jak se Milford vrací k svému autu. Ohlédl se a

zamával jim. Posadil se za volant a rychle odjel, až se široký zadek auta

prudce zhoupl k zemi.

„Ten má svoji práci fakt rád,“ poznamenal Luther.

Wilde se zasmál. „Je to takový workoholik. Ale nenech se šálit jeho

křehkým vzhledem. Nějakou dobu byl v armádě u jízdy a pak několik let

dřel v lomu. Přitom studoval účetnictví. Je lepší si ho nerozházet, Luthere.“

Najednou jako by si vzpomněl na přerušenou práci a znovu zapnul míchačku

barev. Potom kývl hlavou k východu. Luther ho doprovodil ven, kde nebyl

takový hluk a mohli si povídat.

„Máme dneska nějakou práci?“ zeptal se ho. Pořád se pokoušel

představit si Milforda Sanda jako drsného chlapa. Šlo mu to ztěžka.

„Jasně. Umíš rohy, okna a dveře?“

„Rohy, okna a dveře?“

„Myslím malování rohů, okolí oken a dveří štětcem.“

„To jsem dělal,“ řekl Luther. Několik zkušeností opravdu měl, ačkoli

většinou Norbertovi jenom tahal materiál, oškraboval a brousil stěny nebo

válečkem nanášel barvu na velké plochy. Zkrátka dělal všechny namáhavé

práce. Někdy maloval pod okapy stodol a farem, kde se za horkých dnů

rojily vosy či sršně.

Wilde si ho prohlédl a Luther měl pocit, jako by mu bral míry. „Měl bys

vědět, že nejsem obyčejný malíř, Luthere. K tomuhle řemeslu je zapotřebí

kumštu. Umím skvěle kombinovat barvy. Dovedu poradit lidem, jaké barvy

spolu budou ladit. Svedu udělat odstín a namalovat stěnu tak, aby věci v

místnosti vypadaly co nejlíp. Umím opticky zvětšit nebo zmenšit místnost a

vytvořit světlo a stín tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou. Rozumíš mi?“

Luther přikývl. „Jste tak trochu umělec.“

Wilde se spokojeně usmál. „Někdy, Luthere… Někdy. Především jsem

mistr svého oboru. Proto si mě lidi najímají. A ty se k tomu musíš taky

dopracovat – chci, aby se z tebe stal mistr. Používej nadání, které máš od

Boha. Když ho nebudeš zneužívat, všechno ti bude vycházet, jak má. Věříš

tomu?“

„Možná.“

„Upřímná odpověd.“ Wilde zašel do provozovny, vypnul míchačku a

vyšel zase ven na slunce. „Mistrovství. Máš zájem?“

„Řekl bych, že jo,“ odpověděl Luther upřímně.

„Já taky,“ řekl Wilde a poplácal ho po paži. Neřekl no, uvidíme. Věřil v

Lutherovy dovednosti. „Pomoz mi naložit dodávku, ať můžeme vyrazit.

Trochu to někde natřeme a rozjasníme náš cíp světa.“

¦ ¦ ¦

Lutherovi den kupodivu utekl rychle. Zjistil, že ho malování opravdu

zajímá, pokud se dělá tak, jako to umí Tom Wilde.

Pracovali na starém domě na druhé straně města. Byla to třípatrová

viktoriánská stavba, která se podobala příbytku Sandových. Majitelé

prováděli celkovou rekonstrukci. Na zaučení to bylo ideální.

V několika následujících dnech Wilde Lutherovi ukázal, jak se podle

šablony maluje bordura v pokoji, jak se míchají různé odstíny jedné barvy a

jak se pracuje se stínem na hranách dveřních kazet, aby zapadly do plochy a

dveře se zdály širší. Naučil ho zacházet s míchačkou a barevným spektrem,

aby dovedl z odloupnutého kousíčku barvy přesně určit, jaký odstín má

namíchat. Luther dával dobrý pozor a dělal jen málo chyb. Ty, kterých se

dopustil, Torna Wilda nerozčílily. Naopak je chlapci pomohl opravit. Wilde

pracoval ustavičně, ale pomalu. Víc než peníze ho zajímaly výsledky.

Uběhl týden a Luther si to vůbec neuvědomil.

Dny mu utíkaly jako voda. Po večerech rád pozoroval Caru Sandovou

při domácích pracích. Utírala prach, luxovala anebo dělala večeři pro

Milforda, který z práce v dole neustále chodil pozdě. Cara měla nádherné

tmavé oči. Luther si nedokázal pomoci a hleděl na její oblé boky pod

domácími šaty a její elegantně tvarované kotníky. Měla zvláštně krémové

tělo a chlapec se ho toužil dotknout. Byl si jistý, že Cara netuší, že na ni

takhle myslí. Nechtěl, aby si toho všimla. Někdy se v její přítomnosti musel

hodně snažit, aby neměl erekci. Kdyby z nějakého důvodu musel najednou

vstát, mohla by si jí všimnout. Nefascinovalo ho jenom to, jak Cara vypadá,

že má svěží tělo a dokonalé oči i rty. Přitahoval ho i její úsměv a to, jak

naslouchala druhým, když mluvili. Opravdu jim naslouchala.

Luther ji ze všeho nejradši pozoroval při práci v kuchyni. Díval se, jak

stojí u dřezu a škrábe brambory nebo myje nádobí. Břichem se vždy tiskla

na hranu dřezu, takže její kulatá ňadra vypadala větší, než byla. Sledoval, jak

se jí šaty lepí na tělo a lýtkové svaly dávají jejím nohám hezký tvar, když se

natahuje pro něco ve skříňkách vysoko nad sebou.

Jednou Luthera přistihla, jak na ni zírá, když se předklonila a sáhla pro

něco dozadu do lednice. Předstírala, že si toho nevšimla. Chlapec však

věděl, že ho nachytala, a ona věděla, že to Luther ví. Sdíleli zvláštní,

nevyřčené tajemství. Lidi sbližuje to, o čem mlčí.

Cara dokázala vycítit, kdy má Luther hlad, a připravovala mu svačiny.

Jednou mu dokonce upekla broskvový koláč, když se zmínil, že ho má rád.

Její hlas se podobal hudbě. „Ty můj dorostence,“ říkala mu, když před něho

stavěla jídlo, a usmívala se na něho, až ho hřálo u srdce.

Začalo se mu o Caře skoro každou noc zdát. Někdy ráno zjistil, že ve

spánku prožil orgasmus. Jeho sny však nebyly pouze tělesné. Viděl v Caře

dámu. Nikdy ho nenapadlo, aby se jí skutečně dotkl nebo jí řekl, co k ní cítí.

Na ulici se záhy naučil zásadě, že do vlastního hnízda se nekálí. Milford

podle něho byl blázen, že trávil tolik času v práci.

Když dostal první výplatu, hned v sobotu zašel do drogerie a koupil si

tam strojek a pěnu na holení. Ani jedno vlastně nepotřeboval. K tomu si

pořídil kostku mýdla, které bylo kvalitnější než levné mýdlo od Milforda, po

němž ho svědilo tělo.

V drogerii poprvé zaslechl, jak si o něm lidé povídají. Poprvé také

uslyšel drby, které kolovaly o Tomu Wildovi.

21

NEW YORK, 2004

Quinnovi pozdě v noci zavolala May.

„Franku?“

Ležel už v posteli a skoro spal, ale její hlas poznal okamžitě. Kromě

toho byla jediná, kdo ho oslovoval křestním jménem.

Rychle se posunul dozadu, opřel se o zmačkaný polštář a přitiskl si

plastové sluchátko těsněji k uchu. „Stalo se něco, May?“

„Musím ti něco říct. Promiň, že ti volám tak pozdě, ale nemohla jsem

spát. Pořád jsem na to musela myslet.“

„Stalo se něco Lauri?“

„Ne, nic se jí nestalo.“

„Pořád spolu nemluvíme,“ řekl Quinn.

„Já vím. Mrzí mě to, Franku.“

Vážně? Vždyí to ty jsi ji proti mně poštvala. Kdybys mi věřila…

Quinn si povzdechl. Jaká pohroma se na něho řítí? „Co jiného tě ještě

mrzí?“ zeptal se.

„Trochu se bojím, jak vezmeš to, co ti chci říct.“

„Radši jsem si na to lehnul, tak do toho.“ Pokoušel se to obrátit v žert.

„Budu se vdávat.“

Quinn měl pocit, jako by na něho spadl strop, i když věděl, že by se

neměl vzrušovat. May už několik let nebyla jeho ženou. Přesto spolu něco

prožili a kdysi si bývali blízcí.

Vdává sel Ježíšikriste!

Přinutil se zeptat: „Kdo je ten šťastlivec?“ Znělo to příšerně banálně a

prázdně.

„Elliott Franzine. Pracuje jako kalkulant.“

To je úplně jedno, co ten chlap dělá. „Je úspěšný?“

„Docela ano. Dost dře.“

„Takže to bude usedlý, bezpečný chlápek, co chodí domů včas.“ Na

rozdíl od policajta.

„Ano. Víš, že bezpečí jsem vždycky potřebovala.“

„Nic takového ve skutečnosti neexistuje, May.“

„V tom případě tomu říkej předvídatelnost. To chybělo v našem

manželství. Nejistota člověka ubíjí, Franku.“

V tom měla pravdu. Mnoha policistům právě na tom ztroskotalo

manželství. „Jo, to chápu, May. Přeju tobě a…“

„Elliottovi.“

„…a Elliottovi to nejlepší. Opravdu.“

„Franku…“

„Život jde dál.“

„A co tvůj život? Jak to s tebou vypadá? K nám na druhý břeh se

dostaly nějaké zprávy o vraždách v New Yorku.“

„Svým způsobem jsem se vrátil k policii. Ale připadám si jako ve

zkušební době. Je to moje poslední šance.“

„Dopadne to dobře, Franku. Cítím to.“

A to, že jsem neznásilnil Annu Carusovou, necítíš?

Ještě chvíli si povídali o dceři, o nadcházející svatbě a o tom, že May s

Elliottem pojedou na svatební cestu do Cancúnu. Alespoň že někam, kde

nikdy nebyli spolu.

Když zavěsil, nemohl usnout:

May Franzinová…

Kolem půlnoci to vzdal a vylezl z postele. Zašel do kuchyně a ze zadní

poličky v kuchyňské skříňce vzal nenačatou láhev skotské.

May a Lauri Franzinovy…

Vytrácí se snad Quinn ze světa?

Druhý den ráno pršelo, a tak se Quinn sešel s Pearl a Feddermanem v

bistru Lotus na Amsterdam Avenue.

Podnik tvořila dlouhá úzká místnost s dřevěnými boxy u prosklené

stěny naproti pultu. Pod vysokým stropem z hrbolatého plechu visel kouř z

kuchyně. V bistru osaměle snídalo šest hostů. Tři seděli u pultu a tři v

boxech. Dva u pultu jenom pili kávu a četli si Post, ve kterém se nejspíš

psalo o Nočním lovci. Když Quinn vstoupil do podniku, na okamžik se mu

udělalo nevolno ze zápachu přeškvařené slaniny. Boxy sahaly dál než pult a

prosklená stěna. Quinn se posadil do zadního boxu a bez valného úspěchu se

pokoušel vypít trochu kávy a sníst koblihu s cukrovou polevou, než přijdou

jeho detektivové.

Doma si vzal deštník a došel sem pěšky, aby si vyčistil hlavu. Do určité

míry se mu to povedlo, ale hlava ho stejně bolela a žaludek se bouřil proti

polovině láhve skotské, kterou v noci vypil. Pokaždé, když někdo vešel do

bistra nebo vyšel ven, ucítil na kotnících chlad. Od průvanu z otevíraných

dveří ho studily záložky na kalhotách, které ještě neoschly.

Poslední závan studeného vzduchu způsobila Pearl. Dojela sem v

neoznačeném policejním autě sama. Fedderman včera s detektivem

Druckerem až do noci vyslýchal sousedy Grahamových, kteří chodili do

práce a přes den nebyli doma. Dnes se ti dva chystali znovu si promluvit se

sousedy z vedlejších domů. Zanedlouho měli přijet Feddermanovým

neoznačeným autem.

Quinn se chtěl zvednout, aby si ho Pearl všimla, ale ta už ho uviděla a

zamířila k boxu. Měla na sobě černé kalhoty a černé boty, které vypadaly

nepromokavě. Obojí doplňoval černý plášť do deště se zeleným lemováním

sahající po kolena. Neměla deštník.

Rozepnula si plášť, pověsila ho na mosazný háček na protější stěně a

vklouzla na sedadlo naproti Quinnovi. Zatvářila se zděšeně. „Vypadáte

příšerně, Quinne.“

Věděl, že by se měl urazit, ale neudělal to. Vždyť vlastně měla pravdu.

„Mám za sebou špatnou noc.“

Když na ni zavanul jeho dech, zakřenila se. „A táhne z vás jako z

palírny.“

„Přiznávám, že jsem nasával.“

Vysvětlil jí, co se přihodilo. Pověděl jí skoro všechno o Mayině

pozdním telefonátu. Jakmile spustil, nedokázal se zastavit. Slova v něm

bobtnala a musela ven. Potřeboval je říct nahlas a s někým je sdílet.

Její reakce ho překvapila. „Máte rozepnutý rukáv. Mácháte si manžetu

v kafi.“

Quinn sklopil oči. Na plandající manžetě bílé košile měl hnědou

trojúhelníkovou skvrnu. Pokusil se zapnout si ji levou rukou, ale nešlo to. Už

několik měsíců se mu nestalo, aby se mu takhle třásly prsty.

Pearl se napřáhla přes stůl a obratně mu knoflík zapnula. „Přijde dneska

s Fedem i Drucker?“

„Domluvili jsme se tak,“ odpověděl Quinn.

„Tak tu domluvu trochu pozměníme. Takhle by vás neměli vidět.

Odvezu vás domů.“

Na Quinnovi nejspíš bylo znát, že se při té představě zhrozil.

„Na druhé straně,“ pokračovala Pearl, „možná v té láhvi ještě něco

zůstalo. Takže vás radši dopravím k sobě domů a vy tam dospíte, co jste v

noci zameškal.“

„Tak zlé to se mnou není, Pearl.“

„Vždyť vypadáte jako notorik, Quinne. Jen pojdte.“

Vstala a sáhla po pršiplášti.

Quinn se znovu podíval na svou potřísněnou manžetu a roztřesené ruce.

Hlava mu třeštila a žaludek měl na vodě. Rozhodl se, že se s Pearl radši

nebude dohadovat. Poslušně za ní vyšel z bistra.

Cestou k autu mu řekla: „Podle mého potřebujete pořádnou snídani, a

ne tu cukrovou bombu s kofeinem, kterou jste do sebe soukal.“

Pearl se o něho stará. Chová se mateřsky. Kam to asi povede? „Nejdřív

něco sníte a pak se u mě natáhnete na pohovku. Řeknu Feddermanovi s

Druckerem, že vám dneska není dobře.“

„Poslyšte, Pearl…“

„Neděkujte mi, Quinne. A neodmlouvejte. Úplně nejlepší by bylo,

kdybyste dneska vůbec nešel do práce a sbíral síly na zítra. Abyste dva dny

za sebou nebyl jako ožralá mátoha.“

O necelou hodinu později seděl s vyhrnutými rukávy u jejího maličkého

kuchyňského stolu, kam mu naservírovala sýrovou omeletu, toast a místo

kávy sklenici pomerančového džusu.

Když dojedl, zul se a uvelebil se na Pearlině pohovce. Pearl chvíli něco

kutila v ložnici a pak odešla. Quinn pootevřel oko a přistihl ji, jak se na něho

s úsměvem dívá. Potom odešla.

Ten úsměv Quinn dobře znal – byl láskyplný a majetnický zároveň.

Ach bože, bože…, pomyslel si a upadl do černočerného spánku.

¦ ¦ ¦

°° Claire domyla okna v ložnici. Najednou zaslechla klepání na dveře.

To je zvláštní, pomyslela si. Někdo proklouzl do domu, aniž by se ohlásil v

domácím telefonu, dostal se do vestibulu a odtud do výtahu.

Na druhé straně to možná až tak zvláštní nebylo. Člověk, který klepe,

nejspíš vešel dovnitř s nějakým jiným návštěvníkem nebo obyvatelem domu.

Anebo dnes domácí telefon nefunguje.

Claiřin milenec, herec Jubal Day, přišel o roli v Metabolismu, protože

ten měl minulý týden v Kansas City derniéru. Vrátil se za Claire do New

Yorku a rozhodl se s ní žít, i když to znamenalo, že bude muset přijímat

nezajímavé role v druhořadých divadlech se skládacími sedadly a děravými

stropy. Claire předstírala, že ji neúspěch hry v Kansas City mrzí, ale ve

skutečnosti byla nadšená. Hezký štíhlý Jubal s rozcuchanými tmavými vlasy

a pronikavýma modrýma očima patřil sem. Patřil jí.

Vešla do obývacího pokoje se složeným hadrem, jímž myla okna, v

ruce. Jubal se zrovna zvedal z pohovky, na níž podřimoval. Claire se

pousmála a mávla na něho, ať si zase lehne. Vypadal příliš rozespale, takže

by ze sebe sotva dokázal vypravit srozumitelnou větu. Kráčela ke dveřím.

Když je otevřela, musela se chvíli upamatovávat na muže, který za nimi

stál. Byl vysoký, blondatý a svalnatý. Na sobě měl černý oblek a pod ním

černý pulovr.

„Lars Svenson,“ připomněl jí s úsměvem.

„Já vím. Jenom mi to chvilku trvalo.“

„Nejsem pořád za stěhováka. Žiju i jinak.“

Claire se usmála. „Každý máme několik životů.“

„V tom, který zrovna žiju, jsem si řekl, že se u vás zastavím a zeptám se

vás, jestli byste ho se mnou nechtěla trochu sdílet,“ prohodil Svenson s

nenucenou jistotou.

„No, pane Svensone…“

Zavrtěl hlavou a roztáhl koutky úst ještě víc. Bylo zřejmé, že se ji snaží

okouzlit. „Říkejte mi Larsi, Claire. Nemám žádné špatné úmysly. Jenom na

vás kdovíproč nemůžu zapomenout. Stěhuju hodně lidí a většinou je to

jenom práce. Ale…“

Najednou zmlkl a jeho obličej dostal jiný výraz. Úsměv z něj zmizel,

jako by ho Claire smyla přípravkem na okna, který měla na hadru v ruce.

„Přišel za námi někdo kvůli práci?“ otázal se za jejími zády Jubal.

Svenson se rychle vzpamatoval a už se zase usmíval. „Práci jsem si už

odbyl,“ řekl a plně se soustředil na Jubala. „Jenom jsem se tu zastavil, abych

se ujistil, že naše zákaznice je spokojená. Patří to k firemní politice.“

„K čí firemní politice?“

„Pan Svenson nám sem s kolegou vytáhl všechen nábytek,“ vysvětlila

Claire.

„Co to kecáte?“ zeptal se Jubal Svensona a odstrčil Claire stranou.

„Chcete mi tvrdit, že se pár dní po stěhování vyfiknete jako balík, co si hraje

na Newyorčana, a obejdete všechny klienty, abyste se ujistil, že jste jim

postavil pohovku na správné místo?“

„Většinou to děláme jenom u hezkých klientek.“ Svenson se

nepřestával usmívat, ale jeho světle modré oči dostaly jiný výraz. „Vím, že

nejste Claiřin manžel. Jste její bratr?“

„Jsem mnohem víc než bratr.“

Svenson ani nemrkl a neuhnul očima. Spíš se bavil, než aby se zlobil.

„Takže jste něco jako její osobní strážce?“

„Mimo jiné,“ řekl Jubal. Claire v jeho hlase cosi postřehla. Bál se, ale

nehodlal uhnout.

„Osobního strážce snad nebude zapotřebí,“ podotkl Svenson.

„Snad.“

Svenson se opět usmál na Claire a kývl jí na rozloučenou. „Pokud

budete chtít něco přemístit, máte na mě kontakt.“ Ustoupil vzad, otočil se a

loudal se k výtahu. Nikam nespěchal. Z řeči jeho těla bylo zcela zřejmé, že

se ovládá a nehodlá se vzrušovat.

Claire chtěla zavřít dveře, ale Jubal napřáhl ruku a přidržel je otevřené.

Oba Svensona sledovali, dokud nepřijel výtah.

„Ještě jednou děkujeme, že jste si nás vybrala,“ řekl Svenson, zamával

Claire na rozloučenou a nastoupil do výtahu. Dveře se za ním zavřely.

„Pěkný slizoun,“ prohodil Jubal, zavřel dveře a zastrčil bezpečnostní

závoru.

„Je pěkně drzý,“ přitakala Claire. „Když si sem klidně přijde.“

„Navíc vůbec nevypadá jako Švéd. Pochybuju, že se doopravdy

jmenuje Lars Svenson.“

„To mu nemůžeme vyčítat,“ řekla Claire žertem. „Ty sis taky změnil

jméno.“

„U herců je to běžné, ale u stěhováků ne.“

Jubal sebou zase hodil na pohovku, vzal dálkové ovládání a zapnul

zprávy v kabelové televizi. Obrazovka byla rozdělená na čtyři pole. Ve dvou

seděli muži a v dalších dvou ženy. Všichni byli oblečení do střízlivých

formálních šatů a dohadovali se o pravomocích Nejvyššího soudu. Claire

připomínali nepovedenou reprízu zábavného soutěžního pořadu Piškvorky z

Hollywoodu.

Zašla do kuchyně a zpod dřezu vzala novou láhev mycího prostředku,

aby mohla pokračovat s čtvercovými okny v ložnici.

Nezáleželo na tom, jestli je Lars Svenson opravdu Švéd. Nemohla ho

pustit z hlavy. Popuzovalo ji to, protože věděla, že přesně to stěhovák chce.

Možná ne přesně. Koneckonců je jenom muž.

Claire si uvědomila, že ji Svenson vlastně nijak nepřitahuje.

Přinejmenším ne obvyklým způsobem.

Bála se ho.

22

Žena v zrcadle dřív nebývala bohatá, ale nepopsala by se ani jako

chudá. Také nikdy dřív nebyla vdaná. Nastalou situaci vnímala jako velkou

změnu. Usmívala se.

Zrcadlo připevněné na zdi vedle dveří zanechal v předsíni předchozí

nájemník. Teď se v něm odrážel obraz Mary Navarrové. Bylo jí přes dvacet,

měla rusé vlasy po matce, tmavě hnědé oči po otci a nos, o němž její otec

říkával, že je vznešený. Byla průměrně vysoká a štíhlá a měla na sobě

napodobeninu bundy od Gucciho ze světle hnědé kůže, kterou si pořídila

ještě předtím, než dostala dědictví.

Mary se odvrátila od zrcadla a rozhlédla se po prostorném bytě na West

End Avenue. V duchu v něm začala rozmisťovat nábytek, který zatím stál v

pronajatém skladu v New Jersey. Opět pocítila vděk za získané dědictví, i

když by na něj mnohem radši ještě několik let počkala.

Stýskalo se jí po matce, která se před pěti lety utopila u pobřeží Floridy.

Chyběl jí i otec, který před půl rokem zemřel na rozedmu plic krátce poté, co

se Mary vdala za Donalda Bainese. Manželé se obávali, že s jedním platem

nevyjdou, i když Donald poté, co ho firma vyslala do New Yorku, dostal

přidáno. Mary předpokládala, že si bude muset na Manhattanu nebo v jeho

blízkosti najít práci.

Když se po otcově smrti dozvěděli, že Mary jako jeho jediný žijící

potomek dostane dědictví ve výši téměř jednoho miliónu dolarů, oba byli v

šoku.

Maryin otec Hector do Spojených států přicestoval v roce 1980. Byl

jedním z uprchlíků, kterým Castro dovolil opustit zemi, aby vyprázdnil

kubánské věznice a psychiatrické léčebny. Hectora Navarra uvěznili za to,

že při souboji kvůli ženě zabil mačetou svého soka. Ten muž byl zástupcem

nejvyššího komisaře. K incidentu došlo, když byl Hector ještě v pubertě, ale

skoro dvacet let strávil za mřížemi.

Když se najednou jako svobodný člověk ocitl na jihovýchodní Floridě,

maximálně využil situace. Šetřil si vydělané peníze a za rok si otevřel

čistírnu oděvů společně s partnerem, který podnik z větší části financoval.

Hector dřel, aby podnik poskytoval kvalitní služby a prosperoval. Za tři roky

otevřeli v Miami další tři pobočky. Hector sehnal peníze, vyplatil partnera a

rozšířil podnik. Jednu čistírnu založil ve Fort Lauderdale a druhou v Tampě

na opačném konci státu. Když zemřel, stále mu zbývala velká část peněz,

které vydělal, když před pěti lety, záhy po manželčině smrti, prodal licenci

jiné společnosti.

Tohle je opravdu skvělá země, pomyslela si Mary. Nebylo to poprvé, co

ji tato myšlenka napadla. Příležitost, která se jí naskytla díky otcovým

penězům, nehodlala promarnit. Majetek znamenal zároveň závazek. Ještě

počká s dítětem a na jaře se přihlásí na Newyorskou univerzitu. Časem jako

první v rodině získá titul. Třeba také založí vlastní čistírnu. Donaldovi její

plány nevadily. Přál jí úspěch.

Dokonalý manžel nebyl, ale přál jí jen to nejlepší.

Mít štěstí v lásce a ve financích, mít správné rodiče, správného manžela

a být ve správný čas na správném místě. O tom je život a člověk se musí

snažit toho co nejvíc využít, ať se děje co se děje, protože štěstí se k němu

může kdykoli obrátit zády.

V předsíni zachrčel domácí telefon, až se Mary polekala. Přešla přes

místnost, přistoupila k zařízení a stiskla na něm tlačítko.

Dole čekal malíř pokojů. Na smluvenou schůzku přišel na minutu

přesně. Otevřela mu bzučákem.

Projdou byt a udělají si předběžné plány, co s ním podniknou. Mary si

pozorně vyslechne jeho rady, pak si všechno důkladně promyslí a sdělí mu,

čemu dává přednost.

Poprvé v životě přesně věděla, co chce.

Noční lovec téhož dne v deset hodin večer kráčel po Broadwayi a

nevěnoval pozornost chodcům v protisměru. Nerad se kolemjdoucím díval

do očí. Nechtěl si k nikomu vytvářet vztah, netoužil po sebemenším náznaku

blízkosti. Svůj život i čas si pečlivě organizoval a stejně důsledně si vybíral i

vztahy s druhými. Všechny vztahy. Zůstával svůj.

Zastavil se a podíval se přes ulici, kde lidi večeřící u stolů na chodníku

před kavárnou ozařovala jasně červená tabule. Ženám jako by se v jejím

světle rozhořely vlasy a jejich tváře dostaly ďábelský nádech. Smály se s

hlavami zvrácenými vzad a ladně nořily lžíce do polévky. Opíraly se na

židlích a s úsměvem zvedaly k rudým rtům ukrojené maso či salát. Některé

si zaníceně povídaly nad kávou či zákuskem. Jejich jemnou kůži zdobily

šperky, které jako by se i na tuto vzdálenost posměšně blýskaly. Muži, kteří

seděli naproti ženám, se k nim nakláněli, aby k nim měli blízko. Vábila je

věčná touha, jíž podléhali už jejich pravěcí předkové a jež v nich přežívala.

Sedí tu jeden blázen naproti druhému.

Z restaurace se vynořil číšník. Od jednoho stolu vstali hosté a měli se k

odchodu. Kolem netečně projel cyklista, jako by ve své nadutosti nedbal, že

na chodníku nemá co pohledávat. Pokazil celý výjev, který se tak stal

minulostí a zapadl mezi vzpomínky.

Na celém světě nebylo skoro nic dokonalé. On to přece velice dobře

chápal. Nejprve bylo třeba udělat ústupky, učinit rozhodnutí, vymyslet a

uskutečnit plány a teprve pak člověk mohl prožívat dokonalé okamžiky.

Nerovnováha v kosmu se vyrovnala, rozměry se přizpůsobily a barvy se

zjasnily. Cítil a slyšel je jako hudbu. Jako hudbu!

Bylo to mnohem příjemnější než šedé bzučení, divoká změť

všemožných barev, úpadek pořádku a kontroly.

Na jeho hlavu se snesl vesmír a tlačil na ni, dokud ho nevyburcoval k

aktivitě. Pod hladkým masem a krásně bělostnými kostmi neexistovaly barvy.

Kaleidoskop sebou trhl a objevily se nové vzory a barvy, nová naděje.

Nové uspořádání a tvar. V jeho nitru se rozhostilo téměř naprosté ticho.

Vznikla nová záhada, ale stará potřeba zůstala.

Byla nesmrtelná, protože láska, nenávist a zrada se nikdy nemění. Ne

samy od sebe.

Někdo je musí změnit.

V jasném světle na jedné křižovatce se Noční lovec podíval na jméno,

které si červeným fixem pětkrát načmáral na vnitřní stranu zápěstí, kde mu v

modré mapě osudu viditelně pulsovala a proudila krev.

Mary Navarrová.

„Dneska už je ti dobře?“ zeptal se Fedderman druhý den dopoledne,

když došel ke Quinnovi s Pearl, kteří seděli v parku na lavičce u vchodu z

Osmdesáté šesté ulice. Jako obvykle na sobě měl neforemný hnědý oblek a v

pravém podpaží měl zastrčený deník Newsday.

„Úplně ještě ne,“ odpověděl Quinn. „Zjistili jste včera s Druckerem

něco?“

„Ani ne. Jako obvykle nikdo nic neviděl, nic neslyšel, nic nepoví. V

New Yorku si lidí ze sousedního domu vůbec nikdo nevšímá.“ Podíval se

zblízka na Quinna. „Ty jsi spal v šatech?“

„Dá se to tak říct. Tyhle přípravky pro noční léčbu rýmy člověka

dokážou úplně vyřídit.“

Fedderman se podíval na Pearl, která od jeho příchodu neřekla ani

slovo. To jí nebylo podobné. Fedderman si povzdechl. Quinn se mu zadíval

do očí a viděl, že bývalý policejní partner si v hlavě rovná informace.

Věděl, že by nemělo smysl Feddermanovi vysvětlovat, že strávil noc na

Pearlině pohovce a vůbec nic se mezi nimi nestalo. Fed by stejně věřil, čemu

by sám chtěl, ale nic by neřekl.

Fedderman mu podal složené noviny. „Asi by ses měl podívat na tohle.“

„Zase nám v novinách dali co proto?“

„Hlavně tobě. Je v nich rozhovor s Annou Carusovou.“

Když Quinn noviny rozložil, spatřil fotografii krásné mladé ženy s

tmavými vlasy a vážnýma hnědýma očima. Do dítěte měla daleko.

Nepamatoval si ji.

Pod snímkem však bylo její jméno a z očí jí čišelo obvinění stejně jako

před lety.

V rozhovoru dopodrobna líčila, jak ji Quinn znásilnil, a mluvila o svém

současném životě a o tom, že na hrůzný zážitek už nemyslí. Lépe řečeno

donedávna se domnívala, že tomu tak je. Ale znovu se jí všechno vrátilo,

protože Quinn dostává nezaslouženou druhou šanci. Za to, co jí provedl, si

neodseděl jediný den ve vězení. Stále ji pronásleduje pomyšlení na tuto

nespravedlnost. Svěřila reportérovi, že se jí to nelíbí, ale nějak už to přežije.

Nedávno jí zemřel otec a ona se s tím především snaží vyrovnat a

pokračovat ve studiu hudby. A dál žít.

Hraje na violu a to je dobrá terapie. Quinna se nebojí a nebude na něho

myslet. Prý bude v pořádku. Ať si kvůli ní nikdo nedělá starosti. Lidé mají

na práci důležitější věci. Ona sama také.

Mezi řádky planula nenávist.

23

Donald byl mimo město a měl se vrátit až nazítří večer. Mary

poobědvala v Café Un Deux Trois. Připomněla si, že je docela bohatá, a

místo metrem se do bytu na West End Avenue svezla taxíkem. Potřebovala

ještě něco změřit a znovu promyslet, co s okny v hlavní ložnici. Úžasný

výhled nesmí nic rušit.

Jakmile otevřela dveře bytu, spatřila čerstvou kytici žlutých růží ve váze

z průzračného skla. Stála na skládací kovové židli, která byla jediným kusem

nábytku v místnosti.

Když Mary přistoupila ke kytici, zjistila, že je k ní zelenou stuhou

přivázaná kartička. Když však opatrně sáhla mezi trny a vyprostila ji, aby se

na ni mohla pořádně podívat, zjistila, že není popsaná.

Hledala jiné stopy po dárci na květinách nebo zaoblené váze, ale

nenašla nic, co by napovídalo, kdo jí růže poslal.

Mary však věděla, od koho jsou. Od Donalda. Objednal je telefonicky,

aby je našla, až přijde. Věděl, že sem bude chodit každý den, dokud se do

bytu nenastěhují.

Bylo mu to velice podobné. Takhle jí projevoval pozornost.

Přesto bylo zvláštní, že zasilatelské službě nenadiktoval žádný vzkaz na

kartičku. Třeba si říkal, že prázdná kartička zvýší její zájem a překvapení.

Znal ji velice dobře.

Mary překvapení milovala.

„Nezdá se, že by pachatel vraždil podle nějakého vzorce,“ řekla Pearl.

Jeli po městě v neoznačeném policejním autě. Seděla za volantem,

Fedderman vedle ní a Quinn byl na zadním sedadle.

„Vzorcem by mohlo být to, že ke všem vraždám došlo v kuchyni,“

poznamenal Fedderman. „A kolem se válely věci jako například jídlo a

podobně, které tam na první pohled nepatřily.“

„Marcy Grahamovou a jejího manžela zabil v ložnici,“ připomněla mu

Pearl. Rychle zahnula vlevo před dodávku a naštvala řidiče, který na ni

rozzlobeně zatroubil. „Jdi do háje,“ pronesla roztržitě a hladce se vyhnula

díře ve vozovce. U chodníku čekaly na odvezení odpadky. Do auta se

ventilací linul jejich nasládlý zápach. Ani jeden z osazenstva se o něm

nezmínil. Na pachy ranního New Yorku byli zvyklí.

Jeli do bytu Grahamových, aby si ještě jednou prohlédli místo činu a

pokusili se najít něco, co předtím uniklo jejich pozornosti. Museli znovu

prozkoumat místo, které už prohlédli, a doufat, že najdou něco jako plochou

krabičku zápalek se vzkazem uvnitř, zapomenutou účtenku za vražednou

zbraň nebo schovaný klíč od sejfu, jak se to stává v televizi nebo ve filmech.

Proč by se to pro jednou nemohlo stát i ve hře s názvem Skutečnost?

„Určitý vzorec tu je,“ řekl Quinn. „Jenom zatím není zřejmý, a to ani v

hrubých obrysech. Ale on se objeví, i když se ho Noční lovec bude snažit

maskovat.“

„Ta tvoje jistota mi imponuje,“ podotkl Fedderman.

„Všichni tihle prevíti otročí svému nutkání, Fede. Právě proto musejí

zabíjet.“

„Zatím otročí dost úspěšně,“ ozvala se Pearl.

„Ty kuchyně,“ řekl Quinn. „Když budeme o bytech uvažovat jako o

scénách v divadle, tak všechny vraždy začaly v kuchyni, i když Grahamovi

přišli o život až v ložnici. Oba dva něco vytáhlo z postele, možná nějaký

zvuk z kuchyně, odkud pocházela vražedná zbraň a kde byl v lednici

delikatesní sýr navíc. Vrah se nejspíš schovával v šatníku, ale nejdřív se

zastavil v kuchyni.“

„Tomu říkám zvláštní hra,“ podotkl Fedderman. „Skoro jako by to

napsal ten Mamut.“

„Mamet,“ opravil ho Quinn. Často s May chodili do divadla. Byla to

jejich jediná nákladná neřest. Quinn se jí v poslední době neoddával.

„Mamet nemá nic společného s mamutem? Ani trochu?“

„Nemá.“

„Viděl jsi Lvího krále?“

„Neviděl.“

„Myslíte, že se pachateli stalo v kuchyni něco, co ho ovlivnilo na

zbytek života a pořád ho to pronásleduje?“ zeptala se Pearl.

„Připadá mi, že jo,“ odpověděl Fedderman dřív, než Quinn stihl

zareagovat. „Stačí, aby takovému hajzlovi ruplo v hlavě, a začne vraždit

jako divý. Ale tohle nám stejně moc nepomůže. Problém je v tom, že náš

vrah je magor a my jsme se mu zatím nedostali do hlavy. Možná, že

nevraždí podle žádného vzorce, jelikož je úplný cvok a měl by dostat papíry

na hlavu.“

„Jsou to tři věci,“ ozval se ze zadního sedadla Quinn. „Kuchyň,

netypické jídlo a to, že oběti byly poměrně atraktivní manželské páry žijící v

bytech na Manhattanu. To je vzorec, podle kterého pracuje.“

„Já mám taky kuchyň,“ řekl Fedderman, „a žili jsme s manželkou v

bytě na Manhattanu. A kdyby ses podíval do naší lednice, našel bys tam tak

netypické jídlo, že by ses ho bál pozřít.“

„Má pravdu,“ řekla Pearl. „I když vynechal tu atraktivitu.“

„Většinou mívá pravdu,“ opáčil Quinn. „To nám taky zachrání pověst.“

Vyhlédl ze špinavého okna a podíval se na bytový dům, kde bydleli

Grahamovi.

„Jsme tady.“

Ať už tady znamená cokoli.

24

HIRAM, M1SSOURI, 1989

Nízko nad řekou vanul vítr a přinášel s sebou déšť, který se na krajinu

usazoval v podobě teplého oparu. Venku se nedalo malovat. Barvy řídly a

stékaly po povrchu, sotva je na něj nanesli. Tom Wilde se rozhodl, že práce

venku pro ten den nechají. Jinou zakázku v tu chvíli neměl, a tak poslal

Luthera domů. Kolem druhé hodiny ho bílou dodávkou s nosičem na střeše

zavezl před dům Sandových a vysadil ho tam. Pověděl mu, že ráno musejí

začít brzy a budou pracovat celý den. Ať se Luther pořádně vyspí.

Luther Wildovi zamával a díval se, jak se dodávka zakymácela a

zahnula za roh. Stěrače se po širokém předním skle jen míhaly. Vydusal na

dřevěnou verandu, aby unikl mlze, a natáhl ruku, aby zazvonil.

Pak si vzpomněl, že v domě žije. Přinejmenším na chvíli je tam doma.

Stáhl ruku z tlačítka zvonku a sáhl na kliku. Dveře byly odemčené.

Otevřel je a vešel dovnitř. Budu si pořád připadat jako vetřelec?

Zpočátku se mu dům zdál úplně tichý, jako by nikdo nebyl doma.

Potom zaslechl tichý zvuk. Někdo si broukal.

Vykročil směrem po zvuku a v kuchyni našel Caru, jak si brouká

neznámou písničku. Válela těsto na koláč. Obličej se jí leskl potem.

Pokaždé, když se předklonila a přejela těsto válečkem, pod tenkou blůzou se

jí zhoupla velká ňadra.

Přestala válet světlou elipsu těsta a hřbetem ruky si otřela vlhké čelo.

Vzala do ruky červené síto, které vypadalo jako plechovka s držátkem, a

prosela na těsto další mouku. Když síto odložila, spatřila Luthera a přestala

si broukat.

„Díval ses na mě, Luthere?“ Napůl se usmívala. Jako by jí nevadilo, že

ji tiše pozoroval. Voněla potem a broskvemi.

„Jenom pár sekund, madam. Líbilo se mi to. Připadá mi, že vás práce

baví. Myslím vaření.“

Úsměv na její tváři se rozšířil. „Myslíš pečení.“

„Jo, jasně, tak jsem to myslel.“ Nejisté přešlápl. Po zkušenostech z

Kansas City se před ženami obvykle nestyděl. Tam ale věděl, co od něho

očekávají, jak se před nimi a k nim má chovat. Cara byla… prostě dáma.

Mezi ženou a dámou byl obrovský rozdíl.

„Pojd dál,“ vyzvala ho. „Posad se a chvíli si se mnou povídej, Luthere.“

Přiblížil se ke stolu, vzal jednu dřevěnou židli a posadil se. Najednou z

něho byl nesmělý puberťák, který neví, kam s rukama a nohama.

„Tohle bude další broskvový koláč,“ řekla Cara. „Jenom pro tebe.“

Luther nevěděl, co by řekl. Zamumlal, že děkuje.

„Jak si rozumíš s panem Wildem?“ zeptala se Cara a znovu se opřela do

válečku na těsto.

„Přijde mi fajn,“ odpověděl Luther a snažil se jí nedívat na prsa. Jak asi

vypadá sexuální život Sandových? Jistě nestojí za mnoho, když skoro ve

všem, co si řeknou, je slyšet hořkost. Milford navíc svou ženu skoro

ignoruje. Luther věděl, že Milford dokáže být na Caru pěkně zlý. Několikrát

zaslechl, jak se hádají v ložnici. Jednou dokonce uslyšel plesknutí, jako když

někdo někomu dá facku. Možná ji Milford uhodil. Na druhé straně to třeba

chtěla. Luther si vzpomínal na jednu ženu s bohatým manželem…

„Luthere? Vnímáš mě, chlapče?“

Zašklebil se. „Pořád ještě vnímám, madam.“

„Říkej mi Caro, ano?“

„Ano, Caro.“

Pokoušel se najít slovo, kterým by dokázal popsat, jak se cítí, když je s

Carou v kuchyni. Napadlo ho jenom klidný. Měl v nitru mír, jehož si dosud

příliš neužil. Cítí se takhle člověk, který má matku?

Pochyboval o tom. Tady šlo o něco jiného.

Cara vyválené těsto položila do koláčové formy, vytvarovala ho a

poklepáváním ho do ní vtlačila. Přebytečné těsto odřízla. Potom začala

šikovnými prsty tvarovat okraj koláče do malých vlnek.

Přiblížila se tváří k Lutherově obličeji. Cítil její horký dech a vdechoval

vůni jejího potu. Otočila se k němu a usmála se. Jejich oči se střetly a jejich

rty byly jenom kousek…

Najednou ji líbal.

Vůbec o tom nepřemýšlel. Nestihl si pomyslet, že by to neměl dělat.

Co to provádí? Je úplný pitomec, když takhle hrozivě riskuje. Zachvátil

ho strach.

Cara to poví Milfordovi. Jak její muž zareaguje?

Nejhorší bylo, že měl Caru rád. Moc rád. A teď prováděl tohle!

Ach, bože!

Když se od ní celý zmatený a znechucený sám sebou chystal odtrhnout,

předklonila se a začala ho také líbat. Pořádně, jazykem. Aniž by od sebe

odtrhli rty, Cara obešla roh stolu a ohnula se v pase, aby na něho lépe

dosáhla, jak seděl na židli. Luther cítil, jak se židle naklonila na stranu a pak

se zapotácela, když její nohy uklouzly na dlažbě. Najednou s paní Sandovou

– s Carou – ležel na kuchyňské podlaze a jejich těla se pevně tiskla k sobě.

Náhle se proměnil v Luthera, který se potuloval po krutých ulicích

Kansas City. Luthera bez nadějí, snů a iluzí. Vyznal se v ženách jako žádný

hoch v jeho věku. Věděl, co od něho Cara chce a jak se k ní má chovat.

Bojuje mými zbraněmi.

Jednou rukou jí zajel pod blůzu a druhou jí začal přes boky a zadek

stahovat džínsy. Zasténala a neobratně se pokusila rozepnout přezku na jeho

opasku.

Luther ji znovu políbil a pak odtáhl hlavu, aby všechno trochu zpomalil.

V tiché kuchyni bylo slyšet její sípavý dech. Upřeně na něho hleděla a

rozechvělá ňadra jí stoupala a klesala.

Na okamžik se zarazili. Mohli si to ještě rozmyslet. Budoucnost se

mohla ubírat jinudy. Oba to věděli. Stačilo, aby se rozpačitě usmáli, rychle si

zapnuli knoflíky a zipy a dělali, jako by se vůbec nic nestalo.

Jeden druhého svlékli. Nechtěli se zdržovat přemisťováním do jedné z

ložnic. Na zemi před dřezem ležel těžký tkaný koberec. Luther ho složil na

čtvrtinu a zasunul ho pod Cařiny zvednuté boky. Chvíli ji vzrušoval

jazykem, pak se nadzvedl a pronikl do ní.

Nedala na sobě znát překvapení nad Lutherovou zkušeností ani

nedostatkem zábran. Přesto se jí v očích zaleskl údiv a souhlas. Lutherovi

bylo jasné, že s Milfordem si moc sexu neužila a nyní se pohybuje na novém

území, po němž jí on bude zkušeným průvodcem. Cara zase dobře věděla, co

sex může znamenat a kam je dokáže zavést. Měli jeden druhého hodně co

učit.

Ukázal jí, že se vyzná a jak dobře se vyzná.

A chtěl se od ní něco přiučit.

Pro Luthera to nebyl jenom sex. Pro něho to byla láska.

Začal se každý den vracet domů na oběd. Hiram nebylo příliš velké

město, a tak nemusel chodit daleko, když někde maloval. Tom Wilde na

sobě nedával znát, že by něco tušil.

Cara Luthera brala do ložnice. Chlapec věděl, že s ní prožívá rozkoš na

místě, které patří Milfordovi. Zdálo se, že Caře se to právě proto v hlavní

ložnici líbí nejvíc. Pokaždé Luthera pevně sevřela nohama a kousala ho do

nahého ramene nebo ho popadla za zpocené vlasy a pobízela ho.

O svém životě s Milfordem nikdy nemluvila a nikdy si nestěžovala.

Jako by jí stačilo, že Luthera má.

Jednoho odpoledne Luther po sexu ležel s hlavou na Milfordově

polštáři. Podíval se přes bílé přikrývky na Caru a řekl: „Občas zaslechnu

nějaké drby o Tomu Wildovi.“

Zasmála se. „Ono se o tom pořád ještě mluví? Vždyť je to už plno let.“

Otočila se na bok, zabořila loket do polštáře a jednou rukou si ze strany

podepřela hlavu. „Co jsi slyšel, Luthere?“

„Že Tom kdysi učil na střední škole a dostal se do potíží kvůli nějakým

klukům.“

„Jo, pořád stejné drby,“ potvrdila Cara. „Nic víc to není, Luthere. Snad

si nemyslíš, že bychom tě s Milfordem nechali pracovat pro člověka, který

zneužívá děti?“

„Ty určitě ne,“ řekl Luther.

„Luthere! Milford není takový!“

„Jak víš, že ty řeči o Tomovi nejsou pravda?“

„Nikdy se nepřihlásil jediný svědek. Byly to jenom zkazky, které

roztrubovali lidi, kteří chtěli Torna Wilda připravit o práci. Otec nějakého

chlapce si prý stěžoval na vzdělávacím odboru. Pokud je to pravda, tak to,

co jim tam řekl, se nikdy nikdo nedozvěděl. Navíc ho žádný z chlapců přímo

neobvinil.“

„Co se tedy stalo?“

„Stalo se to, že Tom Wilde přišel o práci. Tohle je malé město, Luthere,

a lidi, kteří zneužívají děti, se tu ve školách netolerují, i když existuje jenom

podezření, že provádějí něco nekalého.“ Naklonila se k němu a zlehka ho

políbila na rty. „V tomhle směru si s Tomem Wildem nedělej starosti,

Luthere. Slyšela jsem o něm jiné věci – šlo o nějaké místní dámy a tomu

bych věřila spíš.“

Luther s ní souhlasil, i když přesně nevěděl, co se vlastně povídá. S

muži, kteří zneužívají děti, měl zkušenosti. S Norbertem Blackem a s jinými,

kteří mu za jeho služby platili. Wilde se jim vůbec nepodobal, i když Luther

samozřejmě věděl, že lidé mají různé stránky.

Rozhodl se, že si s Tomem Wildem nebude zatěžovat hlavu, ale pokud

začne mít nějaké podezření nebo se nebude cítit jistý, poví to Caře.

Teď má nejen milenku, ale i přítelkyni.

Tom Wilde věděl, že Luther se určitě doslechl, co se o něm povídá, ale

chlapec se mu o tom nikdy nezmínil. Proč by to také dělal? Jakmile ho

člověk blíž poznal, bylo mu jasné, že je protřelejší, než se na první pohled

zdá. Wilde si zjistil něco o jeho životě a dokonce měl podezření, že se v

Kansas City živil prostitucí.

Možná právě kvůli dnům a nocím stráveným na ulici se Luther nestaral

o Wildovu minulost. Navíc bylo vidět, že je dobře stavěný a silný. Nebál by

se ho, ať by slyšel cokoli, protože jako správný adolescent si myslel, že je

nesmrtelný.

Navíc spolu nebudou pracovat navždy. Luther koncem léta půjde do

školy, a pokud bude vůbec malovat, tak jen na poloviční úvazek.

Léto bylo dobré. Wilde dostával hodně zakázek. Luther pilně pracoval a

zručně a jistě maloval. Stával se mistrem svého oboru. Byl pozoruhodně

schopným žákem. Všechno, co mu Wilde předvedl, se rychle naučil a byl

dokonce tak dobrý, že zvládal i úkoly, které vyžadovaly skutečný um.

Luther měl talent. Wilde ho dovedl odhalit, protože kdysi učil výtvarnou

výchovu a některý z jeho studentů občas projevil nadání, jež se Wilde

pokusil podchytit a rozvinout. Obvykle to k ničemu nevedlo. Nadaný student

svůj talent ignoroval nebo ho nedovedl využít a potácel se dál vstříc

přízemní budoucnosti a přinejlepším průměrným výkonům. Wildovi bývalo

nanic, když to viděl. Takové mrhání! Takové příšerné mrhání! Město jako

Hiram dokázalo umělce zadusit a Wildovi působilo strašnou bolest, když se

musel dívat, jak umírá umění.

Možná, že blízkost a péče o nadanější studenty se stala živnou půdou

pro drby.

Anebo v tom bylo něco jiného?

Wilde si klevet všiml brzy. Zpočátku ho rozčilovaly, ale pak se jimi

bavil. Věděl, že se nezakládají na pravdě. Byl si jistý, že brzy ustanou,

protože jsou nepodložené.

Pletl se. Fámy nabobtnaly a změnily jeho osud. Začaly žít svým

vlastním životem a dosud neodezněly.

Byly pomýlené.

Wilda nezajímali chlapci, ale dívky. Jedna dívka. Tím těžší pro něho

bylo bránit se pomluvám a neustálým narážkám.

Dobře si pamatoval, jak po něm lidé vrhali kradmé pohledy, jak se mu

stále svíral žaludek a v noci nemohl spát. Hrozivá tíha toho všeho ho ničila,

jako by ho drtili na kaši a mleli na prášek.

Maloměstské drby a krutost ho nakonec připravily o místo učitele.

Ztráta zaměstnání ho mrzela, ale vztah s dívkou ne.

S tou by si začal znovu.

25

NEW YORK, 2004

Doktorka Rita Maxwellová seděla v otáčecím křesle potaženém kůží a

pečlivě pročítala složku, která před ní ležela otevřená na stole. Měla téměř

zvukotěsnou ordinaci. Tlustými stěnami skoro nepronikalo chrčení aut na

Park Avenue o deset poschodí níž a hluk také značně tlumily těžké závěsy a

plyšový koberec.

Ordinace byla zařízená v barvách země, které skoro splývaly v

jednolitou hněď. Narušovaly ji pouze zelené prvky – polštářky na pohovce,

stínidlo lampy z olovnatého skla, čínská váza, zelená podložka na psaní a

popínavá rostlina, která přepadávala z květináče na rohu knihovny. Všechno

to působilo spořádaným a uklidňujícím dojmem, který se zdál velice

profesionální. Pro doktorku Maxwellovou to bylo důležité. Psychoanalýza je

nejefektivnější v prostředí, které dodává sebedůvěru.

Rita v ordinaci na Park Avenue pracovala šest let. Předtím deset let

působila v Brooklynu. Získala si dobrou pověst a byla si jistá, že mnoha

pacientům opravdu pomohla. Začala brát tři sta dolarů za hodinu – a hodina

představovala pětačtyřicet minut čistého času. Pacienti jí ochotně platili,

protože skoro každý na Manhattanu, kdo chtěl podstoupit psychoanalýzu a

chtěl si vybrat dobrého doktora, se při shánění referencí doslechl o doktorce

Ritě Maxwellové. Její podnikání záviselo na tom, co si mezi sebou lidé řekli.

Povídali si hodně a Rita věděla proč. Měla výsledky.

Nemyslela si, že je arogantní. Každopádně ne v obvyklém významu

toho slova. Byla vysoká a spíš hezká než rozkošná. Měla nakrátko ostříhané

blondaté vlasy a vědoucí zelené oči. Ve svých pětačtyřiceti chodila

pravidelně běhat a někdy se zúčastnila maratónu. Byla v dobré kondici, měla

sílu a po všech stránkách působila zdravě. Její téměř mužská postava s

širokými rameny byla jako stvořená pro dobře střižené oblečení. Byla

úspěšná, dost bohatá i krásná, a tak si myslela, že má právo být spokojená se

svým životem. Jenom spokojená, nic víc.

Profesionální arogance byla něco jiného. Tou oplývala a dokonce ji v

sobě živila. Bylo jí to ku prospěchu. V jejích pacientech se odehrávaly různé

konflikty, ale všichni brzy vycítili její sebedůvěru a věděli, že dokáže

pojmenovat jejich problémy a vyřešit je. Cosi v jejím chování naznačovalo

neotřesitelný klid a rozvahu.

Rita druhé zklamala jen výjimečně.

Nehodlala zklamat ani pacienta, který měl přijít, a zběžně pročítala

složku se jménem David Blank, která ležela na stole.

I když muž se David Blank ve skutečnosti nejmenoval.

Otázkou zůstávalo, kdo doopravdy je a proč si vymyslel falešnou

identitu.

Informace v dotazníku, který Blank vyplnil, když za ní přišel, byly buď

nekonkrétní, nebo se nedaly ověřit. Adresa, již uvedl, byla na první pohled

falešná. Recepční Hannah při odchodu pokaždé vystavil šek. Rita se ho na

jeho smyšlenky nikdy nevyptávala. Blankova neochota sdělit o sobě cokoli

bližšího a jeho nedůvěra ji fascinovaly. Z čeho asi pramení?

Mnozí z jejích pacientů samozřejmě měli dobré důvody používat

smyšlená jména nebo přičítat trapné problémy „přátelům“. Blank však mezi

ně v tomto ohledu nezapadal. Rita si byla jistá, že důvod, proč k ní začal

docházet, leží někde jinde a ona ho ještě nezjistila.

Zběžně ho odhadla. Byl puntičkářský a možná měl nějaké nutkavé

stavy. Zcela zřejmě rád dělal tajnosti. Dokonce jí odmítl říct, kolik je mu let.

Měl tvář, ze které se jen stěží dal odhadnout věk. Mohlo mu být něco mezi

třiceti a padesáti. Na hlavě měl chomáč předčasně zešedivělých vlasů, ale

nepochybně to byla paruka. Podle všeho byl vzdělaný, nebo přinejmenším

sečtělý, a choval se jako profesionál.

Byl chytrý. O tom nebylo pochyb.

Pokud si však myslel, že dokáže přelstít Ritu Maxwellovou, obzvlášť na

jejím vlastním poli, čekalo ho velké zklamání. Byla si jistá, že se dokáže

dostat k jeho základnímu konfliktu, ke skutečnému důvodu, proč za ní přišel,

i když o něm zatím není schopen mluvit. Jenom potřebovala něco víc, čeho

by se mohla zachytit, a s pomocí této informace se jemně, pozvolna dobrat

pravdy. David Blank rozhodně nebyl jednoduchá osobnost. Pro Ritu bylo

výzvou odhalit, co skrývá.

Hannah byla na obědě, a tak o deset minut později Blankovi bzučákem

otevřela Rita. Jako obvykle přišel na minutu přesně.

Měl na sobě světle hnědé sportovní sako, tmavě hnědé kalhoty a světle

modrou košili s rozhalenkou. Na prostředníku levé ruky se mu skvěl prsten s

diamantem, který byl možná drahý. Jeho zlaté hodinky neznámé značky

vypadaly starožitně. Rita nedokázala dost dobře odhadnout, jak movitý

David Blank je, ale určitě se mu vedlo dobře, jinak by si ji nemohl dovolit.

Přívětivě se na ni usmál a kývl na pozdrav. „Jak se máte, doktorko

Maxwellová?“

„Dobře, Davide. Začneme?“

Doširoka roztáhl koutky úst. „Hodiny tikají, paní doktorko.“

Usadil se na sklopném koženém křesle. Rita poodešla od psacího stolu a

jako obvykle se usadila do ušáku opodál. V ordinaci sice stála pohodlná

pohovka, ale Blank se na ni odmítal posadit s tím, že nechce být typickým

pacientem, který u psychoanalytika leží. A tak si sedal do sklopného křesla,

které pokaždé nastavil dozadu, takže napůl seděl a napůl ležel.

„Kde jsme to byli, když nás tak neomaleně přerušil tok času?“

„V Montaně,“ připomněla mu Rita a zapnula diktafon. Všechna sezení

si s vědomím a svolením pacientů nahrávala na kazety. Bylo to snazší a

prospěšnější než si dělat poznámky.

Odříkala všechny náležité informace včetně data a času, aby pásku

mohla správně zařadit. Potom začala sezení.

„Aha, v Montaně…,“ řekl Blank.

Rita čekala, ale muž se nepustil do podrobností. „Na konci minulého

setkání vám bylo dvanáct,“ připomněla mu. „A pohlavně vás zneužívala

manželka rančera, který vás najal, abyste se u něho naučil shánět dobytek do

stáda.“

„Sociálka mě těm lidem odebrala,“ řekl Blank. „Ale o měsíc později mě

umístila do pěstounské rodiny, ve které panovala představa, že jakékoli

porušení zavedených pravidel si zaslouží přísný trest.“

„Jak vás trestali?“ zeptala se svědomitě Rita. Měla zápisník a pero.

Předstírala, že si dělá poznámky, aby jimi doplnila nahrávku na kazetě.

Pacienty to pokaždé uklidnilo. Vlastně tak měla co dělat a přitom do určité

míry zůstávala nestranná, díky čemuž pacienti nepřestávali mluvit.

„Nechtěli nám dávat pořádné jídlo.“

„Nám?“

„Byly tam se mnou ještě další tři děti.“

„Kde to bylo, Davide? Nezmínil jste se mi o tom.“

„Na farmě v Illinois.“

„Co tam pěstovali?“

„Kukuřici, sójové boby a vojtěšku.“

Rita si do zápisníku načmárala nesmyslné klikyháky.

„Jednou mi nedali tři dny pořádně najíst, protože jsem se ulil ze školy,“

spravedlivě se rozhořčil Blank.

„Ale mohl jste si stěžovat sociální pracovnici, která vás měla na starosti,

ne?“

„Kdepak! Moji takzvanou sociální pracovnici zajímalo akorát to, jak se

mi dostat do kalhot.“

Ale ale! pomyslela si Rita. Začala rychleji črtat po papíře a předstírala

zájem.

„Můžete mi vysvětlit, proč jsou některé ženy takové?“ zeptal se Blank.

„Vždyť mi tehdy bylo teprve třináct.“

„Byl jste na svůj věk velký, Davide?“

„Ježíšmarja, paní doktorko!“

Rita se začervenala. Podařilo se mu uvést ji do rozpaků, což se

nestávalo často. „Víte, že takhle jsem to nemyslela, Davide.“

„Dokážete mi odpovědět na to, proč některé ženy zajímají mladí

chlapci?“ nevzdával se.

„Existuje pro to několik různých důvodů. Co kdybyste mi o té sociální

pracovnici pověděl víc? Třeba vám budu schopná trochu osvětlit, jakou

motivaci měla ke svému chování. Možná ve vašem životě sehrála velice

významnou roli. Neřekl jste mi, jak se jmenovala.“

„To máte pravdu. Nepopsal bych ji jako člověka s nějakou motivací.

Spíš měla nutkavou potřebu.“

„Aha. Asi to tak bude. Nejspíš to bylo jenom nutkání.“ Pokud je to

vůbec pravda. Zadívala se mu do očí. „Zajímá vás nutkavé chování,

Davide?“

„Jistě. Dalo by se říct, že je to jeden z důvodu, proč tu jsem.“

„Povězte mi o těch dalších důvodech.“

„Povím vám, jaké to je, když je vám dvanáct a tři dny musíte vyžít

jenom o vodě.“

„Myslela jsem, že jste chtěl mluvit o té zamilované sociální

pracovnici.“

„Tohle se stalo rok předtím. Vodou si naplníte žaludek, ale jídlu se to

nevyrovná.“

„S tím souhlasím.“

„Jo, jasně.“

„Co jasně?“

„Že jsem chtěl mluvit o té zamilované sociální pracovnici.“

Na několik sekund ovládl situaci, ale pak mi vrátil moc.

Což znamená, že situaci skutečné ovládá.

Nakonec jí o vztahu se sociální pracovnicí pověděl. O schůzkách ve

stodole, v ženině autě a na farmě, když nikdo nebyl doma. Tu ženu zajímal

sadomasochismus a bestialita, a tak mladého Davida Blanka nutila k různě

úchylnému chování. „Byla jako divá do nenormálního sexu,“ řekl hořce.

„Nejsem si jistá, že existuje něco jako nenormální sex,“ poznamenala

Rita. „Lidské chování má široké spektrum.“

Trochu se narovnal a pronikavě se na ni zadíval. „Asi máte pravdu, ale

tohle bylo opravdu příliš.“

Do největších podrobností jí vyprávěl, co všechno s ním sociální

pracovnice před lety dělala. Chodili spolu do domu či do rozehřáté stodoly

plné včel, která páchla senem a hnojem. Měl velice živou představivost.

Rita ho nechala mluvit a sotva ho poslouchala. Diktafon všechno

zachytí a uchová na později. Byla si jistá, že to stejně jsou jenom lži.

Kamufláž… něčeho. Čeho, to zjistí časem.

Po zbytek sezení se držel stejného tématu. Hrál si s ní a tlachal za tři sta

dolarů za hodinu.

Své peníze si musím zasloužit.

Nenápadně se usmála. Nemohl donekonečna provádět slovní tance,

odbíhat od tématu a kličkovat. Byla trpělivá a prohnaná. Ve svižné

podvodnické hře nad ním zvítězí.

Jedno jí však dělalo velké starosti – byla si jistá, že David ví, že ona ví,

že lže, a zřejmě mu to nevadilo.

O to pro ni bylo těžší pochopit, proč k ní chodí na analýzu. Pokud to

měla být jenom šaráda, jejíž průhlednost si sám uvědomoval, proč by mařil

svůj i její čas?

Rita věděla, že ať je David Blank kdokoli, není typem člověka, který

mrhá časem nebo čímkoli jiným.

Mezi sezeními nebo po předčasném probuzení si nad svým záhadným

pacientem lámala hlavu. Stejně se k ničemu nedobrala. Někdy se zdálo, že

analytikem je on a Rita je pacientka. Vůbec nechápala, jak je to možné.

Měla však neochvějnou jistotu.

Se skutečným Davidem Blankem se dříve či později setká. A dozví se,

proč za ní přišel.

Mary Navarrová a Donald Baines právě na Broadwayi zhlédli muzikál

Sláva šéfkuchaři! a pak si zašli na pozdní svačinu do bistra na Západní

čtyřicáté čtvrté ulici. Po muzikálové komedii měli dobrou náladu, která jim

vydržela až domů. Donald odemkl byt, sáhl dovnitř a rozsvítil. Potom

ustoupil a nechal Mary vejít jako první.

Vstoupit do nedávno vymalovaného a zařízeného bytu jí stále činilo

ohromné potěšení. Ráda se dívala na drahou sedací soupravu z kůže v

neutrální barvě, umělecká díla na zdi a laťkové retro rolety na oknech.

Pokaždé se zastavila ve dveřích a všechno objala pohledem. Teprve pak

vešla dovnitř.

Tentokrát však její pohled nelaskal příbytek, ale rovnou padl na bílou

krabici na pohovce. Nevěděla, co to je, a navíc si byla jistá, že když

odcházeli do divadla, krabice tam nebyla.

Určitě to nějakým způsobem zařídil Donald. Jiné vysvětlení neměla.

Přistoupila k velké obdélníkové krabici. V jednom rohu měla zvednuté

víko. Vykukoval zpod něj záhyb jemného bílého papíru.

„Co to ksakru je?“ zeptal se za jejími zády Donald.

Nehraje to? Mary nemá narozeniny ani s Donaldem neslaví výročí

svatby. Proč by jí manžel jinak dával dárek? Ledaže by jednal čistě

impulsivně, což se u něho nedalo zcela vyloučit.

„Existuje jediný způsob, jak to zjistit,“ řekla Mary a nadzvedla víko

krabice.

Uvnitř byl další papír. Když ho rozbalila, uviděla hedvábné rudé

kimono, které před dvěma dny obdivovala v Bloomingdale’s.

Donald tam s ní nebyl. Nezmínila se mu o něm?

„Je krásné,“ řekla, vyndala kimono z krabice a podržela si ho před

tělem, aby si ho oba mohli prohlédnout. „Jak jsi to věděl?“

„Co jsem věděl?“

„Že se mi líbilo, ale nechtěla jsem za něj zbytečně vyhazovat peníze.“

„Jak bych to mohl vědět?“

„Protože jsi mi ho objednal v Bloomingdale’s.“

Přistoupil blíž a postavil se vedle ní. Napřáhl ruku a dotkl se jemné

látky. „Hrozně rád bych si tu chválu zasloužil, Mary, ale já jsem ti ho

nedal.“

Vzhlédla k němu. Zdálo se, že nelže. Když viděl, že kimono přijala,

jistě by se k němu přiznal.

„Musel ti ho poslat nějaký tajný ctitel,“ řekl Donald. Zdálo se, že si

nevymýšlí.

„Ctitel s klíčem od bytu?“

„Vypadá to tak. Anebo podplatil správce, aby ho pustil dovnitř.“

Taková možnost ho vyburcovala k aktivitě. Přistoupil k telefonu.

Mary kimono rozložila na krabici a zadívala se na něj. Poslouchala, jak

se Donald vyptává správce.

Když se k ní vrátil, řekl: „Nikoho do našeho bytu nepouštěl.“

„Pokud ho někdo podplatil, možná lže,“ řekla Mary.

„To mi nepřipadalo,“ oponoval Donald. Upřeně se zadíval na Mary a

svraštil obočí, až se mu oči zúžily do dvou škvírek. „Jsi si opravdu jistá, že

sis to neobjednala a pak jsi na to nezapomněla?“

„Na to bych nezapomněla, Donalde. A i kdyby, vysvětlovalo by se tím

kimono, ale ne to, jak se dostalo do bytu.“ Možná jsi ho objednal ty a

zapomněl jsi na něj jako na tu kytici. Každému občas přeskočí v hlavě.

Třeba to byl jeden z Donaldových tajemných darů. Možná nařídil správci,

aby dovnitř pustil poslíčka, a teď jenom předstíral, že mu volá. Květiny

možná také byly od něho. Růže, hedvábné kimono… Manželé mívají horší

chyby. „I pokud není od tebe, stejně děkuju,“ řekla.

„Neděkuj mi za něco, co jsem neudělal.“ Zdál se upřímně rozčilený.

„Kimono není ode mě, zrovna jako ty růže, co jsi tu našla, než jsme se

nastěhovali.“

„Neměli bychom vyměnit zámky?“

„Měli bychom o tom uvažovat.“ A já si zatím počkám, jestli se po tvých

výletech za nákupy neobjeví další záhadné dárky. Domníval se, že o Mary ví

úplně všechno, i když spolu byli jen něco málo přes rok. Možná se právě

dozvídá něco nového. Možná má nějaký tajný poměr.

Okamžitě tu myšlenku zavrhl. O růžích mu přece pověděla.

Možná si kimono koupila sama. Anebo je kleptomanka – v tom případě

je nemocná a dá se to léčit.

Ale on to potřebuje vědět.

Co kdyby najal soukromého detektiva, aby ji sledoval a zjistil, jestli se

při nakupování nechová nějak divně? Měl by o tom uvažovat.

Pokud je Mary nemocná, Donald jí chce pomoci. A pokud pro záhadné

dárky – nejdřív květiny, teď kimono – existuje nějaké jiné vysvětlení, určitě

chce vědět jaké.

Každopádně se obával toho, co se možná dozví.

Renz usedl naproti Quinnovi na prosezenou pohovku v jeho bytě,

rozhlédl se kolem sebe a kousl se do spodního rtu.

„Úplně zázračně jste to tu změnil,“ řekl. „Při každé návštěvě vidím

zlepšení. To ohnuté stínidlo na lampě je nové? Byla tamta stěna vždycky

tmavě zelená? A šálí mě zrak, anebo jsou švábi menší než dřív?“

„Říkal jste, že se mnou chcete mluvit o něčem důležitém,“ připomněl

mu Quinn. Je tenhle člověk opravdu jeho přítel a ochránce u newyorské

policie? Není to jeho nepřítel? Do jakého svinstva se to namočil?

„Neříká se tomuhle odrbané a laciné?“ zeptal se Renz, který si hodlal

dál hrát na chytrého. Když na něho Quinn vrhl zlověstný pohled, zatvářil se

rozpačitě a ztichl. „Dobře, jde o tohle.“ Podal Quinnovi složené noviny,

které s sebou přinesl,

„To jsou Tirnesy?“

„Ne, to je Voice.“

„Vždycky jste mi připadal jako typický předplatitel.“

Renz pokrčil rameny. „Mám poetickou duši.“ Upustil noviny na

konferenční stolek s kovovým okrajem. „V tomhle vydání je zajímavé to, že

je tam další pokračování ságy Anny Carusové.“

„Novináři si její příběh oblíbili,“ poznamenal Quinn. „To chápu.“

„V tom případě byste měl chápat i tohle: čím radši mají její příběh, tím

méně rádi mají ten váš. Zrovna v tomhle článku jste za padoucha. Je tam

stará fotografie, na které po výslechu vycházíte ze stanice. Tváříte se tam

naštvaně a vypadá to, že si každou chvíli rozepnete kalhoty.“

Quinn snímek znal. Fotograf ho zastihl, zrovna když scházel po

betonových schodech a máchal rukama. Pravici měl asi šedesát centimetrů

od těla, když fotograf stiskl spoušť. Ve dvojrozměrném provedení to

vypadalo, jako by si upravoval poklopec.

Na několik sekund opět pocítil nespravedlnost své situace, starou

marnost a zuřivost. Stal jsem se obětí svých dobrých úmyslů. Copak to ti

pitomá nevidí? Nikdy nebyl tak naivní, aby se domníval, že časem něco

nevyhnutelně napraví křivdu, která se mu stala. Nepočítal však s tím, že se

začne utápět v sebelítosti.

Uvědomil si, že Renz se při pohledu na výraz jeho tváře usmívá.

„Myslel jsem, že právě to mi nabízíte,“ řekl Quinn. „Že mě zprostíte

obvinění ze znásilnění, které nikdy nikdo nevznesl.“

„A tím pádem se nedá vyvrátit,“ připomněl mu Renz.

Quinn věděl, že kdyby obvinění bylo vzneseno, stejně by ho nikdo

nevyvracel, i když byl nevinný. Každý policista ví, že pokud jde o právo,

jednou z prvních obětí je obvykle pravda. Na chvíli na to zapomněl a hodně

se mu to vymstilo. Stále za to pykal. Renz o něm věděl, že je skoro na

mizině a že se mu upsal z čirého zoufalství.

Quinn ovšem netušil, že Renz je přesvědčen o jeho vině. Proto za ním

přišel. Aby člověk dokázal chytit perverta, jako je Noční lovec, musí

uvažovat podobně jako on. Musí se mu dostat do hlavy a stát se jím. A kdo

by to dokázal lépe než jeho spřízněná duše? Ať jeden pervert chytí druhého.

„Sleduju kvůli tomu média,“ řekl Renz. „Budu se maličko vychloubat a

řeknu, že na ně jsem tak trochu expert.“

„To uznávám,“ přitakal Quinn.

„Zatím je to teprve začátek, ale už teď vidím, jak z hrdinného a

osočovaného bývalého policajta, který dostal druhou šanci, postupně udělají

chlípného násilníka s odznakem, který se vysmívá veřejnosti. A ubližuje

rozkošné dívce, která se při pomyšlení na něj třese a navíc je velice

fotogenická.“

„Třese se při pomyšlení na někoho jiného.“

„Jako bychom to oba nevěděli.“ Renz smutně potřásl hlavou. „A stejně

tak oba víme, že je to úplně jedno, pokud nezaberete a nechytíte toho

šílence, co oddělává šťastné manželské páry v nejlepších letech.“

„Proto jste sem přišel? Abyste mi zapálil koudel u řiti?“

„Tak trochu. Pokud bych neměl, řekněte mi to.“

Quinn mu pověděl, jak vyšetřování pokračuje. I když ani jemu to jako

přílišné pokračování nepřipadalo.

„Máte úplné hovno,“ prohlásil Renz.

„Máme kousky…“

„Máte ho…“

„Dobře, fajn!“ Quinn výhružně zamával pěstí. Renz se uklidnil a

posadil se zpátky na pohovku.

„Máme kousky,“ pokračoval Quinn, „které jsme zatím nedali

dohromady. Začíná se nám rýsovat určitý vzorec. Obrázek. Tyhle případy se

na začátku vždycky takhle formují. Vy znáte média, Renzi. Já zas vím, jak

se vede vyšetřování.“

Renz si povzdechl. Dal si záležet, aby to Quinn viděl. Vzal Voice a vstal

z pohovky. Protáhl se a narovnal si jedno rameno. Dělal paží pomalé kruhy

jako nadhazovač v národní lize, který se obává, aby se mu nezablokoval

kloub.

„Nechám vás tu s tím, že nemáte moc času,“ řekl. „Jakmile budete mít

image v hajzlu, budete tam i vy sám. A zatím k tomu máte hezky

nakročeno.“ Hodil složené noviny zpátky na stolek. „Jestli mi nevěříte,

přečtěte si Voice. Srdce vám bude usedat. Budete mít sto chutí poslat

chudince Aničce Carusové peníze a kytky.“

„To už stejně chci,“ odpověděl Quinn Renzovým zádům, která se

vzdálila a zmizela na chodbě.

Nejspíš ho neslyšel.

Ani si nevšiml slz v jeho očích.

26

HIRAM, MISSOURI, 1989

Luther se celý měsíc zdokonaloval ve svém budoucím řemesle. Tom

Wilde ho ujistil, že ho časem může přiblížit umění, pokud ho na něj rovnou

nepovýší. Chlapec se naučil bravurně malovat podle šablon, vrstvit barvy a

vytvářet různé odstíny. Také dovedl skvěle stínovat a využívat tónu a

struktury barvy k vytvoření iluze.

S Carou se stýkal dál. Milford po večerech přesčas vysedával v důlní

kanceláři nad účetními knihami. Luther své večery trávil s Carou. Při jeho

doteku se čím dál snáze vzrušila a byla stále smyslnější. Pořád se od ní učil.

Říkal si, že pokud by ho milovala alespoň zčásti tak, jako on ji, byl by

dokonale šťastný. Byla pro něho vším.

Pro milence nebylo nic zakázané. Znali svá těla do nejmenších

podrobností.

Jednoho večera se stalo, že se Milford nečekaně vrátil domů dřív, a

když vešel do ložnice, našel tam Caru s Lutherem blaženě zaujaté

vzájemným orálním uspokojováním.

Na Milfordově straně postele.

Ohromeně zůstal stát, neschopen uvěřit svým očím. Musel se pořádně

podívat, aby se ujistil, že ta žena opravdu je Cara. A dělá… to, co

Milfordovi odmítá.

Milenci byli tak zabráni do sebe, že vůbec netušili, že je tam s nimi. To

ještě znásobilo Milfordovo ohromení a rozhořčení. Jako by pro ně vůbec

neexistoval. Ze všeho nejhorší byl pocit, že vetřelcem je on, že on tam

nepatří.

Tady, v mém domě, v mé posteli, s mou ženou… Proboha, pro boha

živého…

Pomalu rozevřel zaťaté pěsti. Byl naprosto klidný a vyrovnaný. Zvládl

svou zlost soustředit na jeden bod, i když ji nedokázal ovládnout. Přistoupil

k šatníku, otevřel ho a začal šátrat mezi pověšeným oblečením.

Nadělal dost hluku a vyrušil Luthera s Čarou z jejich činnosti.

„Milforde?“ Cara měla přiškrcený hlas.

Jen se boj! Milford cítil, jak zuřivost rozpaluje jeho nitro doběla.

„Milforde,“ ozvala se za ním znovu Cara. Takhle nikdy nechraptěla.

Jako by to ani nebyla ona. „Co to děláš?“

Sevřel v ruce teplé ořechové dřevo. „Hledám pušku,“ odpověděl

klidným, věcným hlasem.

„Milforde… Pane Sande… Počkejte,“ řekl za jeho zády Luther.

„Vysvětlím vám, jak se to stalo. Možná to pochopíte. Věřte mi, nesnažím se

vymlouvat, ale my jsme to s Carou neudělali schválně. Prostě se to stalo.

Nikdo za to nemůže.“

Jsi ještě moc mladý. Milford se temně usmál. A nikdy nezestárneš.

Sáhl na horní polici šatníku, nahmatal krabici s nábojnicemi a otočil se

ke své ženě a jejímu milenci. Zlomil hlaveň pušky a dal se do nabíjení.

„Ne, Milforde, to ne!“ Cara se přimáčkla k čelu postele a schoulila se u

něj jako malé dítě, které se snaží uchránit před blížícím se tornádem. Nahý

Luther, další aktér té nechutné scény, vstal z postele a napřáhl k Milfordovi

dlaň, aby ho zarazil.

„Rozmyslete si to, Milforde. Nedělejte to, prosím.“

Asi měl strach, ale ani trochu se nestyděl. Milfordovi to připadalo

divné. On sám by na Lutherově místě byl úplně zničený. A poléval by ho

stud.

Ale vždyť přece ví, z jakého prostředí Luther pochází. Ulice to

nechutné zvíře leccos naučila.

A od něj se to naučila Cáral

Milford vložil všechny nábojnice do komor a zručně zaklapl hlaveň, až

kovově cvakla. Puška byla účinná, tvrdá a neosobní. Na rozdíl od lidského

těla sloužila k jasnému účelu.

Cítil pach jejich kopulace, vnímal horko a vlhko. Byl si jistý, že se

rozhodl správně. Palcem odjistil zbraň.

„Nemůžete to udělat, Milforde,“ řekl Luther. Rychle se oblékal. Měl na

sobě napůl navlečené kalhoty a zapínal si košili.

„Ty šupáku,“ řekl klidně Milford. „Ty šupáku z ulice, ty nemáš právo

ani dýchat.“

Cara se dál choulila na posteli. Nahými pažemi si kryla hlavu a

naříkala.

Luther úpěnlivě prosil, ale neustupoval. Jako by chtěl Milforda

přesvědčit nějakým výhodným návrhem. „Rozmyslete si to, Milforde. Chci

říct, doopravdy o tom uvažujte.“

„Já o tom uvažuju. A co ty?“

„Já taky. A mrzí mě to. Opravdu se omlouvám. Prosím, nechte mě

odejít a Caře nic neudělejte. Nic víc po vás nechci.“

„Ani náhodou.“ Milford pozvedl zbraň, zapřel si ji do ramene a podíval

se přes její dvě hlavně na konec všeho.

Luther kulhal ke dveřím. V jedné ruce držel boty a druhou se pokoušel

zapnout si knoflík džínsů.

„Byl jsem úplný hlupák!“ zakřičel na něho Milford. „A ty jsi mě zradil.

Zradil jsi mě, ty všiváku! Ty zmetku z ulice!“

Stiskl spoušť levé hlavně. Z pravé se chystal vystřelit na Caru. Pak

hodlal znovu nabít a obrátit zbraň proti sobě.

Úderník klepl do nábojnice, ale puška nevystřelila.

Luther se dál snažil dostat ze dveří. Ani se neohlédl. Vypadal jako

absurdní skrčená figurka, která poskakuje a přitom se pokouší obléknout.

Ohromený Milford stiskl spoušť pravé hlavně.

Nic. Také selhala.

Nábojnice nejspíš byly na polici moc dlouho. Milford si řekl, že jsou asi

příliš staré.

Zařval a mrštil puškou po dveřích, které za sebou Luther mezitím

zabouchl.

Chlapec zaslechl Milfordův výkřik a bouchnutí, jak se těžká puška

nejspíš hlasitě odrazila ode dveří a dopadla na zem. Nezpomalil Prolétl

domem, seběhl po schodech a zamířil k hlavním dveřím. Cestou narážel do

věcí a odstrkoval nábytek. Cosi za ním spadlo a rozbilo se. Jako jeho život.

Pak se ocitl venku. Přeběhl přes dřevěnou verandu, seskočil ze schodů a

vyrazil do teplé noci.

Pryč!

Tvrdý život na ulici Luthera lecčemu naučil. Když zbraň před několika

týdny náhodou objevil, přesvědčil se, že není nabitá, a vrátil ji dozadu do

šatníku, kde ji našel. Potom upravil patrony v krabici na polici. Vysypal z

nich všechny broky i prach a vrátil je zpátky. Pak za sebou pečlivě zahladil

stopy, aby nebylo poznat, že v šatníku někdo byl.

Tohle preventivní opatření mu zachránilo život.

Co však teď bude dělat? Už padl soumrak a v prázdné ulici lemované

stromy, na niž se snášela tma, bylo ticho. Ozývaly se v ní jenom hlasy

cvrčku. Na křižovatce o blok dál se mihly přední reflektory auta, ale jinak se

nikde nic nehýbalo. Luther si byl jistý, že ho nikdo neviděl, jak vychází z

domu, ani nikdo neslyšel, co se dělo uvnitř.

Srdce mu tlouklo a celý se potil. Pot ho pálil v očích, takže špatně viděl.

Otřel si je rukávem a pak si hřbetem ruky přejel přes ústa. Ucítil chuť Cařina

těla. Cara!

Neměl by se vrátit a ze všech sil se ji snažit chránit?

Ne, to by jenom zkomplikovalo situaci. Když zneškodnil pušku,

prohledal dům, aby zjistil, jestli Milford někde nemá další zbraně. Teď

věděl, že Milford není ozbrojený a nezastřelí ji. Mohl by jí ublížit nožem

nebo holýma rukama… V tom případě už to udělal a Luther jí nepomůže.

Kdesi v dálce se rozštěkal pes, jako by chtěl Lutherovi připomenout

svět, který se rozkládá dál, za temnou ulicí. Ucítil vůni čerstvě posečené

trávy.

Nejlepší bude, když uteče co nejdál od domu, zmizí z téhle čtvrti a už se

sem nevrátí. Později ale k Sandovým zavolá, aby se ujistil, že se Caře nic

nestalo. Nenechá ji v tom. To ani náhodou!

Co má teď dělat?

Kam půjde?

Co s ním bude?

Nebylo to poprvé v jeho mladém životě, co sám sobě kladl tyto otázky a

nenacházel na ně odpověď.

Hrůza a osamění byly pokaždé horší.

Co se mnou bude?

Luther se probudil. Krčil se na sedadle Wildova zrezivělého náklaďáku

a klouby prstů si protíral rozespalé oči. Prasklým oknem dovnitř proudilo

ranní slunce a oslepovalo ho.

Zamžoural na hodinky. Bylo po desáté. V noci nevěděl, kam by šel, a

tak nakonec došel k Wildově zavřené malířské firmě a ustlal si v kabině

starého nákladáku zaparkovaného v zadním cípu pozemku. Ráno půjde do

práce a pokusí se zjistit, co by mohl dělat v dlouhodobějším horizontu.

Dokud má práci, bude mít i nějaké peníze a určité možnosti – pokud pro

něho stát nepošle sociální pracovnici.

Připadalo mu hodně pravděpodobné, že Milford nějakou dobu úřadům

nic nenahlásí. Nejspíš bude doufat, že Luther odjede z Missouri, a vymyslí si

nějakou báchorku o tom, proč od nich odešel. Nepřizná, že jeho žena spala s

dítětem, které měli v pěstounské péči. Stát by jim přestal posílat peníze,

které dostávají za to, že se dočasně starají o bezprizorná stvoření, jako je

Luther.

Podíval se na sebe do špinavého zpětného zrcátka a uhladil si vlasy

dozadu. Oči měl podlité krví. Viděl v nich výraz, který měly naposled v

Kansas City. Byly to zoufalé oči ztracence.

Bál se.

Uhladil si vlasy za uši, otevřel zrezivělé dveře starého nákladáku a

vylezl ven. Tom Wilde včera odjel s dodávkou domů, ale teď s ní parkoval u

chodníku. Nejspíš je v budově a asi si říká, kde toho krásného jasného rána

vězí jeho učedník Luther.

Luthera pronikavě zabolelo v bedrech. Jednu nohu měl zdřevěnělou.

Tvrdé, popraskané vinylové sedadlo nákladáku bylo nepohodlné. Chlapec na

něm dokázal spát jen v krátkých intervalech.

Zaťal pěsti, dal si je za krk a zaklonil se. V páteři mu luplo a jeho

zádům se ulevilo. Cítil se dostatečně probuzený a silný na práci a tahání

objemných kbelíků s barvou nahoru a dolů po žebříku. Přinejmenším si byl

jistý, že bude schopen pracovat, jakmile se trochu zahřeje.

Toporně dokulhal ke vchodu do budovy a pokoušel se nemyslet na

události předešlé noci. Nešlo to.

Bude to Tomu Wildovi muset povědět. Stejně se to časem dozví. A než

odjedou malovat, zavolá Caře, i kdyby to mělo znamenat, že bude muset

mluvit s Milfordem. Chtěl se ujistit, že Cara je v pořádku a že jí Milford

neublížil.

Jestli jí něco udělal…

Luther si řekl, že na to nebude myslet.

Když otevřel dveře a vstoupil do skladu s kanceláří, Wilde seděl na

vysoké stoličce u ponku. Nebyl v pracovním. Místo montérkové kombinézy

pocákané barvou na sobě měl vyšisované džínsy a tmavě modrý pulovr, ve

kterém mu přes den bude horko. Hrbil ramena a skláněl hlavu, jako by na

jeho krk byla příliš těžká.

„Tome?“

„Dobré jitro, Luthere.“ Wilde se na chlapce nepodíval.

Když konečně zvedl hlavu, aby na něho pohlédl, denní světlo odhalilo

podlitiny na jeho tváři a rychle tmavnoucí monokl na oku.

„Co se vám stalo?“ zeptal se ho Luther.

„Byl tu Milford.“

„Dneska ráno?“

„Přišel hodně brzo. Čekal tu na mě.“

„Co vám řekl?“

„Že u mě už nebudeš pracovat. Neměl jsem na vybranou. Dal se do mě

pěstmi, abych to prý dost jasně pochopil.“

„On proti vám něco má?“

„Jenom jsem byl po ruce. Mnohem radši by zbil tebe. Co se stalo,

Luthere? Co jsi provedl, kruci?“

„On vám to neřekl?“

„Ne. Soustředil se na bušení do mě.“

Ať si Milford své trapné tajemství ponechá. Ani Luther nemá nejmenší

důvod někomu vykládat, že s ním Cara spala. To by jí ublížilo nejvíc. A tak

pokud Milford chce ochránit svou a nakonec i Cařinu pověst, Luther proti

tomu nic nemá.

„Jenom jsme se pohádali. Neovládl se. Koho by napadlo, že se ubožák

jako Milford dokáže takhle rozběsnit? Trochu jsem mu vynadal a řekl jsem

mu pár věcí, které jsem si radši měl nechat pro sebe.“

„Určitě to stálo za to,“ podotkl Wilde. „Povím ti, že nemáš šanci se s

ním udobřit. S člověkem, jako je Milford, to nejde. Varoval jsem tě, že je

nebezpečnější, než se zdá.“ Znovu sklopil oči a zadíval se na zem. Potom

zvedl hlavu a podíval se chlapci do očí. „Nejde jen o to, že Milford dokáže

druhým hrozně ublížit. On má navíc v tomhle městě dost velké slovo. Lidi,

co ho znají, se ho bojí rozčílit. Pokud se tě zastanu, nebudu tu moct pracovat

ani žít. Musím udělat, co mi nařídil, Luthere. Musím tě propustit. Dělám to

nerad, ale nic jiného mi nezbývá.“

„Chápu,“ řekl Luther. „Byl jste na mě hodný, Tome, a já vám nechci

působit žádné další trable.“

„Milford tě tu hledal. Nedá si pokoj, dokud tě nenajde. Kde jsi byl celou

noc?“

„Tady, v kabině nákladáku.“

„Ježíšikriste! To jsi tu byl ve stejnou dobu jako on.“

„Asi jo. Musel jsem to zaspat.“

„To máš štěstí.“ Wilde strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní štos bankovek.

„Tady máš, co ti dlužím, a něco málo navrch. Nic víc pro tebe udělat

nemůžu, Luthere.“

Luther si peníze vzal a poděkoval mu.

„Kam teď půjdeš?“ zeptal se Wilde.

„Nevím. Tady zůstat nemůžu.“

„To je pravda, to nejde. Mrzí mě to.“

„To nic, Tome. Vy za to nemůžete.“ Luther vykročil ke dveřím.

„Nashle.“

„Buď opatrný.“ Wilde slezl ze stoličky, přistoupil k chlapci a potřásl

mu rukou. Potom ho mocně, nemotorně objal. „Dávej na sebe pozor. Když

tak skoč na autobus a někam odjeď, ale buď ve střehu, dokud nebudeš mít

město za zády.“

„Zvládnu to, Tome. Díky. Byl jste na mě hodný.“

Luther vyšel ze dveří a kráčel pryč. Ani se neohlédl. Slunce mu pražilo

do zad, jako by ho popohánělo.

Na autobusové nádraží však nešel. Nechtěl odjet z města, protože by

musel opustit Caru.

Byl si jistý, že Milford sedí v důlní kanceláři. Chvíli chodil po městě a

pokoušel se přijít na to, kam má jít. Kdyby si zaplatil pokoj v motelu,

Milford by ho časem vypátral. Možná dokonce obratem. V tak malém městě

jako Hiram se nedalo žít na ulici. Bezdomovce tam buď donutili, aby se

odstěhovali, anebo je zatkli za potulku. Šerif by ho hned první den sebral.

Luther netušil, kam by měl jít a co by měl dělat.

Co teď? Co se mnou teď bude?

Stál ob dům od velkého viktoriánského obydlí Sandových. Možná je

tam Cara sama. Mohl by s ní promluvit, aby ještě před odjezdem měl jistotu,

že se jí nic nestalo. Třeba ji něco napadne.

Nemohl si být stoprocentně jistý, že je Milford pryč. Když došel k

domu a vystoupal po schodech na širokou přední verandu, zrychlil se mu

tep. Podíval se do ulice. Pokud některý ze sousedů nekoukal z okna, nikdo

ho neviděl. Jediným nepřirozeným zvukem bylo neúnavné pípání

autoalarmu o několik bloků dál. Ve větvích nedalekého zimolezu bzučela

včela a létala kolem Luthera, jako by si ho měřila a byla zvědavá, jestli

sebere odvahu a ohlásí se.

Několik sekund poté, co zazvonil, Cara otevřela dveře a překvapeně se

na něho zadívala.

Vypadala dobře. Neměla na sobě jedinou stopu po bití. Možná si

Milford všechen vztek vybil na Wildovi.

„Caro… Není ti nic?“

„Není.“ Až teď si všiml, že plakala. V očích se jí leskly čerstvé slzy.

„Milford zašel za Tomem Wildem,“ řekla.

„Já vím. Zrovna od něho jdu. Wilde mě musel vyhodit. Milford ho zbil

a nedal mu na vybranou. Nevím, co mám teď dělat, kam mám jít. Poslyš,

není Milford…?“

„Není tu. Když se vrátil od Wilda, odešel do práce. Do své kanceláře v

dole. Posledních deset let tam tráví většinu času.“

Pootevřela dveře o něco víc a dvěma prsty se jemně dotkla Lutherovy

paže. Zlehýnka ho vtáhla dovnitř, jako by ho k sobě přitahovala

magnetickou silou, která je dokáže spojit i při sebelehčím doteku.

„Potřeboval jsem tě vidět,“ řekl Luther. Sotva dýchal.

Řekl by víc, ale Cara se k němu najednou přitiskla a začala ho zuřivě

líbat na ústa. Drtila jeho rty svými. Zasténala a rozechvěla se. Zaryla mu

prsty do zad a otočila se s ním. Ustoupili dál do domu a zůstali stát daleko

od okna ve dveřích, na němž byla záclonka. Zvenku je nemohl nikdo vidět.

Když se od sebe odtrhli, zadívala se mu zbožňujícím pohledem do očí a

řekla: „Jsi tady správně, Luthere. Sem přece patříš.“

Věřil jí. Bylo mu jedno, na čí jméno je hypotéka a čí jméno je na

oddacím listu. Do tohoto domu, ke Caře, patřil on.

U Cary byl doma.

27

NEW YORK, 2004

Věděl, kdy přijde z práce domů. Bude ji sledovat z okna. Dokáže ji

rozeznat i z dvanáctého patra. Ráno ji viděl odcházet do práce. Šel za ní a

pozoroval, jak v poledne obědvá v nóbl restauraci v ulici Central Park West.

Měla na sobě světle šedé šaty, v ruce držela červenou kabelku a nesla si

složený černý deštník pro případ, že bude pršet. Pozná ji podle oblečení,

dlouhých tmavých vlasů a způsobu chůze. Vždycky kráčela hrdě a

vzpřímeně, s mírně prohnutými zády, a hlavu držela vysoko. Pohybovala se

o něco rychleji než ostatní chodci. Skoro jako by byla na přehlídce a cítila

pohled někoho, kdo ji zpovzdáli sleduje a v davu kolemjdoucích se soustředí

jenom na ni.

Možná už to vycítila. Třeba už to ví.

Když osud nastolí správný okamžik, všechny ho vycítí a pochopí, že to

celou dobu věděly a zrazovaly mě. Rozumí tomu. Vědí, co je spravedlivé, a

chápou, že musejí zaplatit. Rázem se dovtípí, co znamená život a co smrt.

Zjistí, že mezi nimi není rozdíl. Mrknutí oka, zástava srdce, poslední

vydechnutí, nicota… bzučení… Jen nekonečně dlouhá barva. Jejich

poučením a darem je výsledná moudrost.

Podíval se na hodinky, přistoupil k oknu a vytáhl roletu. Přitiskl čelo na

sklo, aby lépe viděl, a podíval se dolů. Je od něho tak daleko!

A pak ji uviděl.

Nad její krásou se mu tajil dech.

Mary Navarrová kráčela po chodníku ke svému bytu ve West Endu.

Občas trochu pozměnila směr, aby se vyhnula okolním chodcům a předešla

ty, kteří byli pomalejší než ona. Popruh červené kožené kabelky měla šikmo

přes trup, aby ji o ni někdo neokradl. Složený deštník třímala v pravé ruce

skoro jako zbraň.

Kdyby se neusmívala, možná by dokázala zastrašit všechny chodce v

protisměru.

Vyťukala na tlačítkách kód a vešla do vestibulu domu. Podívala se do

mosazné schránky na dopisy s číslem svého bytu, jestli jí nepřišla nějaká

pošta.

Našla v ní jenom reklamní letáky a oznámení nabádající nájemníky, aby

se dostavili na setkání, kde se kvůli teroristické hrozbě budou projednávat

zvýšená bezpečnostní opatření v domě a přilehlých blocích.

Mary si pomyslela, že by tam možná mohl zajít Donald, a zavřela

schránku. Odemkla dveře do vnitřního vestibulu s výtahy.

Když stiskla přivolávači tlačítko, zjistila, že jeden výtah je ve

dvanáctém patře a druhý v pátém. Šipka, jež ukazovala na dvanáctku, se

nepohnula. Ta, která směřovala k pětce, okamžitě zamířila dolů. Na okamžik

se zastavila na trojce a pak pokračovala do přízemí.

Když se dveře zdviže otevřely, objevila se v nich robustní žena, kterou

Mary už viděla, a kývla jí na pozdrav. Vystoupila z výtahu v oblaku tmavě

modré látky a s vlajícím dlouhým šálem jasně rudé barvy na krku. Snaží se

vypadat štíhlejší. Mary nechápala, proč se lidé s nadváhou tak často

pokoušejí skrýt svá objemná těla pod neforemným oblečením, které jenom

zdůrazňuje jejich tloušťku. Pak si vzpomněla, jak si ráno v koupelně stoupla

na váhu. Pokusila se nemyslet na to, že za poslední měsíc kdovíproč přibrala

přes dva kilogramy. Poslední dobou s Donaldem příliš často chodili do

dobrých restaurací a dopřávali si tam až moc vydatná jídla.

Tohle musí skončit…

Nastoupila do výtahu a stiskla tlačítko s dvanáctkou. Přitom si opět

umínila, že začne držet dietu. Možná zkusí Atkinsovu. Ráda jedla steak se

salátem, vekou a pečeným bramborem a zapíjela to silným martini. Brambor

by se měla být schopná vzdát, možná i kousku veky.

Výtah ve dvanáctém patře zpomalil a zastavil. Trochu se zhoupl, než se

dostal do správné polohy. Potom se jeho dveře otevřely.

Když Mary vystoupila na chodbu, všimla si, že dveře vedlejšího výtahu

se zavírají.

V bytě se zastavila ve dveřích, jako to dělala často. Obdivovala jeho

prostornost a vkusnou výzdobu. Znovu si připomněla, že celý patří jí a

Donaldovi.

Teprve když vešla do kuchyně, aby si nalila sklenici vody, všimla si

dvou steaku zabalených ve fólii na rohu stolu. Byly to prvotřídní kusy, silné

a lehce žilkované. Přesně takové měla ráda.

Udiveně se na maso zadívala. Jak se tam… ?

Vyndala je snad omylem z lednice, když si do ní ráno šla pro sklenici

pomerančového džusu, a zapomněla je tam?

O tom pochybovala. Byla si jistá, že přihrádku na maso ani neotevřela.

Navíc si nevzpomínala, že by v lednici nějaké steaky vůbec byly. Možná je

koupil Donald, protože na dnešek plánoval romantickou domácí večeři.

Třeba ji chtěl překvapit, protože měli co slavit. Tím by se všechno

vysvětlilo.

„Donalde?“ Tón vlastního hlasu ji překvapil. Byl nezvykle vysoký. Zněl

vyděšené.

„Donalde!“ To už je lepší.

Vešla do obývacího pokoje a opět zavolala jeho jméno. Několikrát to

zopakovala, zatímco chodila po bytě a nahlížela do všech místností.

Byla tam sama.

Když znovu procházela obývákem, všimla si, že jedna roleta je

zvednutá.

Další věc, která tu nehraje.

Mezi roletou a steaky v kuchyni však nehledala žádnou spojitost. Roletu

mohla sama vytáhnout a zapomenout na ni. Anebo to udělal Donald.

Mary roletu stáhla. Připadalo jí, že tím místnosti navrátila eleganci a

vyváženost. Zběžně zaregistrovala šmouhy na okenní tabuli. Vypadaly, jako

by na okno někdo přitiskl tvář a díval se ven.

Vrátila se do kuchyně a nesměle se klouby prstů dotkla zabalených

steaků.

Byly studené.

Nemůžou tu ležet dlouho.

Mary se posadila ke stolu a zadívala se na drahé kusy masa, které ráno v

lednici stoprocentně nebyly.

Že by zase Donald? Hraje se mnou ty své hry?

Věděla, že by to popřel.

Tohle je divné. Velice divné.

Vybavila si, jak se syčivě zavřely dveře vedlejšího výtahu, když

vystoupila ve svém patře. Měla tehdy zvláštní pocit a naježily se jí vlasy na

šíji, ale nevěnovala tomu příliš velkou pozornost. Možná by na to neměla

myslet ani teď.

Nic… nic to neznamená… Jen si něco vymýšlím… Nemám strach…

Ale možná bych se bát měla.

Mary otevřela lednici, uložila steaky do přihrádky na maso a okamžitě

odešla z bytu. Ve vestibulu zjistila, že si zapomněla vzít deštník, ale

nehodlala se pro něj vracet.

Půjde si sednout do Starbucks v jejich ulici, aby zabila čas. Dá si kávu

moka a přečte si ranní noviny. Do bytu se vrátí později, až si bude jistá, že

Donald je doma.

Rozhodně si musejí promluvit.

Noční lovec stál ve výtahu ve dvanáctém patře a čekal na ni. Prstem

tiskl tlačítko pro otevření dveří, aby se nezavřely a výtah zůstal, kde je.

Když zaslechl, jak přijela vedlejší zdviž, pustil tlačítko a stiskl knoflík

označený přízemí. Dveře se zavřely ve chvíli, kdy se vedlejší výtah otevíral.

Na okamžik zahlédl lem její šedé sukně, když vystoupila na chodbu.

Výtah sjížděl dolů. Noční lovec se opřel o zadní stěnu a zhluboka se

nadechl. Na chvilku ji měl velice blízko. Cítil její vůni. Nebyl to parfém, ale

její vůně.

Vůně a barva jejího těla. Vůně jejích pohybů, úsměvu a pohledu.

Ona to ví.

Možná si to ještě neuvědomila, ale ví to. Na jakési temné úrovni svého

vědomí, v prastarém zákoutí své mysli si jistě uvědomuje, co nám osud

chystá. Tuší nevyhnutelnost i sílu touhy a ví, jak blízko si jsme. Jsme pevně

spojeni a přimknuti k sobě skoro jako jedna bytost.

Prvotní hřích. Prvotní zrada.

Skoro jako jedna bytost…

Ona to ví!

28

To je příšerné!

Pearl v ústech cítila hrozivou pachuť. Zuby měla potažené povlakem.

Usnula na pohovce při zprávách v kabelové televizi, protože na ni dolehl

neutěšený stav okolního světa. Nevzpomínala si, co se jí zdálo, ale sny v ní

zanechaly pocit beznaděje.

Povečeřela sama doma. Dala si malý steak s hranolky a lahůdkový

zelný salát. Zapila to sklenicí laciného červeného vína. Byla spokojená.

Když ve dřezu umyla nádobí, oblékla si staré džínsy a obnošenou košili a

malovala obývací pokoj, dokud se neunavila. Potom rychle uklidila a se

sklenicí limonády se posadila k televizi, než si půjde lehnout.

Na obrazovce běžela nová reality show. Několik mužů a žen spolu celé

týdny žilo v osamoceném majáku na ostrůvku. Jedna žena vyhrála v

tenisovém zápase každého s každým a diváci volali do televize a hlasovali,

který muž si ji má vzít.

Cože?

Pearl usnula a teď se probrala.

Bylo po jedné hodině ráno a v televizi se dva muži v modrých oblecích

s červenými kravatami dohadovali o potratech.

Pearl zamrkala a posadila se. Televize stála skoro uprostřed pokoje.

Stěna za ní byla téměř celá vymalovaná. Ani tento hmatatelný výsledek

jejího snažení jí však nepřinesl očekávané uspokojení. Deprimované žasla,

kde se v ní vzalo tolik optimismu a energie, aby z komory v předsíni vytáhla

malířské náčiní a začala válečkem nanášet barvu na stěnu.

Možná to mělo něco společného s Quinnem. Když se však na věc

podívala z jiného úhlu, připadalo jí to absurdní. Quinn by přinejmenším z

biologického hlediska mohl být její otec. Kdyby si spolu začali, jejich vztah

by připomínal staré filmy s Humphreym Bogartem a Lauren Bacallovou, v

nichž jako by nikdo neregistroval, že Bacallová je mladá a Bogart začíná

senilnět. Nebo vztah Freda a Ethel v seriálu Miluju Lucy. Co Ethel viděla na

fosílii, jako byl Fred?

Život Lauren Bacallové a nakonec ani Ethel by na druhé straně nebyl

špatný. Rozhodně lepší než být ženou s vyhazovem na krku, která se

zaháčkovala na obstarožního bývalého policajta, jehož všichni považují za

prznitele dětí.

Skoro všichni.

Muži na televizní obrazovce změnili téma hovoru a probírali deficit

státního rozpočtu. Pearl zaslechla cosi o „obětování budoucích generací“.

Pro Pearl, Quinna a Feddermana budoucnost skutečně nijak růžově

nevypadala. Seděli na větvi, kterou se pod nimi pokoušel podřezat někdo

hodně důležitý. Egan byl naprostý idiot a Renzovi nedůvěřoval ani Quinn.

Místní média začínala být hnusná a Quinn si jako jediný myslel, že skutečně

pokročili v pátrání.

Zítra zavolá jeho sestře. Možná se s ní někde pokusí sejít na kávu, aby

přišla na veselejší myšlenky. Michelle Quinnová stále čarovala na počítači a

na základě zjištěných informací optimisticky tvrdila, že její bratr nikoho

neznásilnil. Třeba se jí nějak podaří dát kybernetickou skládanku dohromady

a alespoň částečně odkrýt záhadu Nočního lovce.

Noční lovec. Pearl na toho úchyla dnes v noci nechtěla myslet. Nespala

by. Nevinný Quinn trpěl jako biblický nebožák vyhoštěný do daleké země,

aby tam činil pokání, zatímco vrah Noční lovec dál beztrestně ukájel své

sadistické choutky.

Pearl se nehodlala rozčilovat. Všimla si, že zapomněla zavřít jednu

plechovku s barvou. Nevadí. Teď už navrchu stejně nejspíš bude škraloup,

který poslouží místo víka. Je unavená a uprostřed noci se kvůli tomu nehodlá

vzrušovat. Ráno barvu a ostatní materiál strčí zpátky do komory a pokusí se

na ně zapomenout.

Jeden televizní mudrc mával rukama a snažil se překřičet protivníka.

Ujišťoval diváky, že se nemusejí obávat budoucnosti. Pearl vzala dálkové

ovládání, uťala muže uprostřed věty a šla si lehnout.

I ona mohla v životě cítit trochu uspokojení.

¦ ¦ ¦

Tamhle je! Byl si skoro jistý.

New York je velký, ale i tak se stávalo, že člověk nečekaně narazil na

známou tvář.

Neměla na sobě vyzývavé oblečení, jako když se setkali poprvé. Dnes

ráno byla oblečená jako zazobaná čůza, která dělá do byznysu. Vycházela z

budovy, ve které musel být nehorázně vysoký nájem. Podle jejího chování

poznal, že tam bydlí a nebyla tam jenom na návštěvě.

Měla však jiné vlasy. Byly nějak víc načechrané.

Stál na protější straně ulice. Chtěl se k ní přiblížit, aby se ujistil, že je to

opravdu ona, ale uniformovaný recepční, který se choval, jako by ji znal, jí

přivolal taxík a ona zmizela dřív, než se stihl dostat do její blízkosti.

Ne že by na tom záleželo. Byl si dost jistý. Na menší vzdálenost by

stejně mnoho neviděl. Při bičování dával pozor, aby šrámy zůstaly v

místech, která se skryjí pod oblečením. Totéž platilo pro modřiny. Možná by

byly vidět ty na kotnících. Udělal jí je, když ji chytil za nohy a odtáhl ji ode

dveří.

Má přece hrozně ráda hry, ne? To se přece rozumí.

Věděl, jak to u bohatých čubek bývá. Měla tenhle nóbl byt, kde žila

jako spořádaná občanka, a pak ještě jeden dole v Greenwich Village. Tam se

stávala ženskou, jež se nechá sbalit chlapem, který jí dopřeje, co potřebuje.

Tam byla skutečně sama sebou.

Sledoval, jak její taxík mizí mezi ostatními auty. Pak se znovu podíval

na vysokou moderní budovu za zády recepčního v barevné uniformě. Rád by

tu holku zase viděl. Jenže do jejího bytu v tomhle domě, s bezpečnostními

opatřeními, jaká v takové luxusní tvrzi platí, by se nikdy nedostal. Do bytu v

Greenwich Village nejspíš tak často nechodí. Určitě má dobrou, dokonce

skvělou práci. Musí být opatrná, takže by bylo obrovské štěstí, kdyby ji

chytil venku. Třeba ji zase potká v nějakém klubu.

Určitě by spolu ve svém utrpení dokázali chvíli být šťastní.

Mohla by si ho dovolit. Zvládla by financovat i jeho zlozvyky. Má

všechno, co on chce. Bude mu to chtít dát.

O to se postará.

29

„Vidíte, v čem je problém, Romule,“ řekl Victory Wallace, který

zařizoval honosný dům na Západní osmdesáté deváté ulici. Jeho klientem

byl bohatý velkoobchodník a jeho manželka, kteří se do města přestěhovali z

Turecka. Skoro už to vypadalo, že stará budova se nového hávu nedožije.

Stáli v koupelně vedle hlavní ložnice, která se nacházela ve druhém

patře. Prostorná místnost byla obložená béžovými dlaždičkami, měla

podlahu z žilkovaného mramoru a toaletní stolky s deskami z téhož

materiálu. Sprchový kout, do něhož by se vešlo několik osob, byl vybaven

nesčetným množstvím pozlacených trysek namířených všemi směry. Jeho

dveře vypadaly jako vrstvy rytého skla, mezi něž kdosi vtiskl ručně psané

milostné dopisy. Ze stropu visel zlatý lustr, který by se hodil spíš do síně v

Saúdské Arábii než do koupelny ve West Side. Victory Wallace (který se ve

skutečnosti jmenoval Victor Padilla) ho tam však kupodivu dokázal dobře

zasadit. V tom spočívalo jeho nadání.

Taktéž si uměl skvěle hrát na primadonu. Udělal z toho součást své

profesionální image. Romulus na to byl zvyklý a nevěnoval jeho manýrům

pozornost, i když oceňoval jejich prodejní sílu a styl a la Marlene

Dietrichová.

„Chci říct, Romule, že mí klienti jsou pod obrovským tlakem. Nutně se

potřebují nastěhovat příští týden a já musím mít všechno komplet hotové.

Chápete ten problém, člověče drahý?“

Romulus z rukávu svého černého obleku od Armaniho sklepl smítko a

přikývl.

Victory nasadil kukuč vyděšeného jelena, jenž si vzpomněl, že se blíží

lovecká sezóna. Zadíval se na Romula, jako by očekával bouřlivější reakci.

„Mí klienti chtějí, aby se něco udělalo s touhle příšernou ocelovou podpěrou.

Nedají si říct. Jenže ona je nosná. Prostě se s ní nesmí hnout!“ Victory byl

štíhlý, měl vosí pas a na sobě měl těsné značkové džínsy a černou košili s

blůzovými rukávy. Někdy nosil červený baret. Častokrát se kvůli klientům

musel oblékat a chovat excentricky, aby neprotestovali proti přemrštěným

cenám, které si účtoval. „Nosná ocelová tyč uprostřed koupelny! Vypadá

jako kus potrubí, kterým protéká odpad.“ Hrozivě se zašklebil a vyplázl

jazyk. „Chápete, čemu musíme čelit?“

„Tak kolem ní postavte hranatý sloupek ze sádry a schovejte ji do něj,“

navrhl Romulus.

Victory si přitiskl dlaň na čelo, jako by dostal záchvat migrény. „Ne,

kdepak, sádru na to použít nemůžeme, Romule. To už nejde. Není na to

čas.“

Romulus se podíval na pozlacené kohoutky a záměrně obnažené zlaté

trubky pod mramorovým umyvadlem. Je to hrozně vulgární, příšerně

nevkusné. „Říkal jste, že tyč připomíná potrubí. Tak ji zbytečně neskrývejte.

Ukažte ji. Pozlaťte ji jako ty ostatní. Bude to vypadat dobře, ale musím vás

upozornit, že to bude drahé.“

Victory mávl dlouhou pravicí do strany, jako by se pokoušel zbavit

otravného celofánu, který se mu přilepil na prsty. „Na drahotu už dávno

nehrajeme. O peníze tu vůbec nejde. S těmi se nemusíme vůbec obtěžovat.

Problém spočívá v tom, že ta trubka je ze slitiny, která se nedá pozlatit.“

Obdařil Romula úsměvem, který nepochybně považoval za okouzlující.

„Proto jsem vás požádal o radu, člověče drahý. Všichni v oboru tvrdí, že

když má člověk takovéhle dilema, okamžitě má zavolat Romulovi a on

přijede na pomoc jako kavalerie ve starém westernu, kde všechny barvy

vypadají, jako kdyby ukáply Gauguinovi z palety. Takže jsem vám zavolal.“

Victory si přiložil dlaň k uchu a předstíral, že pozorně naslouchá. „Jako bych

slyšel trumpetu, která vyhrává: Za kolik, za kolik?“

„Můžu vám tu podpěru natřít, takže bude vypadat jako pozlacená. Ale

bude to stejně drahé, jako kdyby byla ze skutečného zlata.“

„O peníze vůbec nejde,“ ujistil Romula Victory. „Mám ještě jednu

prosbičku, která mi zachrání život a nadchne mé klienty – opravdu moc vás

prosím, mohl byste to udělat co nejrychleji?“

„Bude vám to stačit za tři dny?“

Victory zavrtěl hlavou a rukou slova odehnal, jako by to byly včely,

které se kolem něho vyrojily. „Dva dny? Mohl byste to pokud možno

stihnout za dva dny? Klidně si připočítejte přirážku za expresní práci.

Dvacet procent.“ Mávl rukou jako při bekhendu. „Třicet.“

„Tak za dva dny,“ souhlasil Romulus.

„Jste opravdu skvělý, člověče můj drahý!“

„Jak jinak.“

Romulus vyšel z domu a zamířil ke svému cadillacu, který stál opodál.

Naprosto přesně věděl, co na ocelovou tyč použije – speciální barvu, která

vznikne smícháním zlatých lupínků s úplně obyčejnou podkladovou barvou.

Ani jedna přísada se nedala narychlo sehnat, ale Romulus si byl jistý, že je

najde mezi širokou paletou potřeb, které má v zásobě právě kvůli

požadavkům, jako byl ten Victoryho. Barva se musí odborně nanést ve třech

či čtyřech vrstvách, aby výsledek byl k nerozeznání od skutečného zlata.

Romulus se uvelebil v chladném interiéru svého vozu a odrazil od

chodníku. S úsměvem projížděl úzkými postranními uličkami a díval se, jak

za tónovanými okny auta ubíhá New York. Viděl maličké restaurace, které

se tvářily jako módní kavárny, auta zaparkovaná ve dvou řadách a milence,

kteří kráčeli těsně vedle sebe. Díval se na unavené lidi ztrhané životem, kteří

posedávali na betonových schodech. Hleděl na pomalu tápající, zmatené

ztracené existence.

Romulovi se dařilo čím dál tím lépe. Alespoň pro tuto chvíli měl

všechno pod kontrolou. Ve světě, který si pro sebe vytvořil, vládl pořádek a

spokojenost.

Pro své řemeslo vymyslel název specializovaný malíř. Nechal ho

zlatým písmem vytisknout na bílé vizitky společně se svým uměleckým

pseudonymem – Romulus.

Nebylo pro něho snadné vydobýt si úctu a obdiv těch, kdo na něho

zpočátku pohlíželi jenom jako na obyčejného subdodavatele, jako na

zručného natěrače stěn.

Záhy však zjistili, že není jenom obyčejný malíř. Proto teď mohl po

bytových návrhářích, kteří si ho najímali, chtít nehorázné peníze. Ti pak

svým bohatým klientům účtovali ještě nehoráznější částky. Skvěle

kombinoval barvy a stínoval zkosené hrany a lišty, takže panely na dveřích i

na přímém světle vypadaly plasticky. Dovedl barvy namíchat tak, aby co

nejlépe ladily se zařízením bytu. Měnil strukturu a odstíny, aby pokoje

vypadaly větší nebo naopak menší. Vytvářel světlo a stín tam, kde ve

skutečnosti nebyly.

Byl originální umělec. Jeho klienti to požadovali, stejně jako chtěli

originální oblečení a věci, které existovaly pouze v jediném exempláři.

Do práce přijížděl černým cadillacem a v černém obleku od Armaniho.

Veškerý materiál a náčiní nosil v jediném velkém černém kufru. Prováděl

dokončovací práce, když obyčejní malíři pokojů odešli domů. Byty si

obvykle odemykal klíčem, který mu opatřil návrhář. Nejradši pracoval o

samotě. Neměl rád, když ho někdo pozoroval nebo vyrušoval. Nerad

poslouchal cizí rady a protivilo se mu odpovídat na hloupé otázky.

Po návratu do svého bytu, který si zrenovoval tak, aby vyhovoval jeho

profesním potřebám, neztrácel čas. Shromáždil materiál, postavil se k ponku

a opatrně začal vytvářet potřebný odstín. Občas do barvy přidal kapku jiné a

upevnil téměř čtyřlitrovou plechovku do elektrické míchačky přišroubované

k ponku. Stroj věrně napodoboval pohyb ruky zkušeného barmana

míchajícího martini, ale pracoval mnohem rychleji a s větší silou, takže

dokonale promíchal obsah plechovky. Romulus sáhl po plátcích zlata.

Navlékl si latexové rukavice a jemně, zkušeně zlato konečky prstů nalámal,

takže se do barvy sneslo jako kovový sníh. Po každém zkusmém zamíchání

barvu několika tahy nanesl na kus trubky, o níž věděl, že je vyrobená ze

stejného materiálu jako podpěra v domě, který navštívil. Potom trubku

položil na dřevěný špalek a namířil na ni malý větrák. Za několik minut

barvu vysušil.

Na přesném složení pracoval tři hodiny, ale výsledek byl kouzelný.

Romulus Victorymu vytrhne trn z paty a Victory se zase ujme své

výnosné role. Bude se producírovat po městě a vychloubat se interiérem

domu před svými kolegy z branže, kteří patří k těm nejvyhledávanějším a

nejdražším v New Yorku. Romulově podnikání to jedině prospěje.

Jeho umění.

Dřel a pracoval s nářadím, které si většinou sám vyrobil. Používal malé

jemné štětce. Cítil přitom niternou radost a hluboké uspokojení, jaké musel

při práci prožívat samotný da Vinci.

Byl to druhý nejvyšší stupeň euforie, jakého Romulus dokázal

dosáhnout.

Lars Svenson seděl u stolu v Munchen’s a pozorně si prohlížel brunetu

na konci baru. Byla hubená jako narkomanka. Tmavé oči jí zaplály, kdykoli

se podívala do zrcadla za barem a zjistila, že ji Lars pozoruje.

Kromě vychrtlosti a očí se mu na ní líbilo ještě několik věcí. Například

to, jak sedí na stoličce s jednou nohou ovinutou kolem druhé, takže jí skoro

padá černá lodička. Také jak se občas zcela beznadějně zadívá do své

sklenice. Dobře ví, že ji sleduje. Určitě to ví. Zamlouvaly se mu i tmavé

podlitiny na jejích holých pažích a na krku.

Modřiny na jejím hrdle mu připadaly obzvlášť zajímavé.

Když vzal svou sklenici a přisedl si k ní, netvářila se nijak překvapeně.

Proč také? Kvůli tomu sem přece přišla. Kvůli tomu sem chodily všechny

ženy, které tu seděly.

Tohle je podnik zkrachovalých existencí.

„Chodíš sem pravidelně?“ zeptal se s úsměvem. Nechtěl na ni moc

tlačit.

„Ani nevím, jestli se to tak dá říct,“ odpověděla. Nevěnovala mu jediný

pohled.

„Já jsem Lars.“

„Já jsem v háji, Larsi.“

„Těžký večer?“

„Zatím ne. Ještě jsem se nerozkoukala.“

„Třeba ti dovedu pomoct.“

„Fakt si myslíš, že mi máš co nabídnout?“

Otočil ji na stoličce, takže se na něho musela podívat, a zazubil se na ni.

„Přesně vím, co potřebuješ, a můžu ti to dát.“ Naznačil barmanovi, aby jim

přinesl další pití.

Upírala na něho tmavé oči. Zračila se v nich potřeba.

„Dáme si pár skleniček, trochu se poznáme a půjdeme ke mně,“ řekla.

„Poznat bychom se měli,“ přitakal Lars. Tvářil se velice upřímně a

starostlivě. „Měla bys být opatrná. Mohla by sis domů přivést člověka, který

by ti mohl opravdu ublížit.“

„Pořád se o to snažím.“

Ještě před půlnocí ji s rozpřaženými pažemi připoutal k posteli a do

krve ji zbičoval. Strašně se jí to líbilo.

Krátce před půl jednou ve vydlabaném milostném románu objevil její

zásobu drog. Špatný koks, ale bude stačit.

Před třetí ráno mu předvedla, jak přišla k podlitinám na krku.

Před šestou od ní odcházel. Buď spala, nebo upadla do bezvědomí,

anebo byla mrtvá.

Netušil, jak se jmenuje.

Krátce po sedmé ráno seděl na lavičce na Washington Square. Město

kolem něho se probouzelo, protahovalo a dostávalo se do nálady.

Necítil se dobře. Tlak sice povolil, ale on věděl, že se znovu projeví.

Bylo to tak pokaždé a interval se zkracoval. Tentokrát měl zvláštní pocity.

Rozhodně jiné než dřív. Jak té ženě asi je? Snad… ji… nelituje?

To sotva.

Na trávě na protější straně náměstí seděl mohutný stařec v roztrhaných

hadrech. Pomalu se zvedl a pokusil se nakopnout holuba. Hodně štěstí!

Zachrchlal a vyplivl na trávu kus hlenu. Podkasal si příliš velké kalhoty a

odkulhal směrem, kterým odletěl holub.

Nechci dopadnout jako ten chlápek… Nikdy v životě…

Na rozdíl od bezdomovce byl Lars mladší, silnější a zaměstnaný.

Nejistě vstal z lavičky. Potřeboval jít domů, pořádně se vyspat a vyrazit do

New Jersey, kde mají odpoledne někoho stěhovat. Měl stažený žaludek a

kdovíproč se mu chtělo plakat.

Nehodlal se rozvzlykat. Uměl se ovládat.

Vykročil směrem k Waverly a v duchu si říkal, že za jeho bídné pocity

nejspíš mohou nekvalitní drogy.

Kde ty sračky koupila?

Možná by se měl zbytku kokainu zbavit. Ukradl ho té ženské a zastrčil

si ho pod košili, když odcházel z jejího bytu. Vlastně jí prokázal službu.

Někde tu hrůzu hodí do kanálu a zapomene na ni.

Možná by to opravdu měl udělat.

30

Čas od času se nesešli na lavičce v parku, ale u Quinna doma. Pearlin

byt byl příliš malý a Fedderman bydlel s rodinou v domě v Queensu a

moudře se snažil netahat si práci domů.

Pearl Quinnovi příbytek pomohla zútulnit a dokonce mu na bleším trhu

koupila nějaký nábytek. Odstěhovali špinavou prosezenou pohovku, která

vypadala, že by v ní mohlo leccos hnízdit. Vzali si na pomoc i dezinfekci ve

spreji. Podařilo se jim zmírnit letitý zápach z vaření smíšený s

přetrvávajícím odérem smrdutých doutníků, jež Quinn někdy kouřil. Byt

potom docela přijatelně voněl.

Všichni tři detektivové tam posedávali a pili pivo nebo limonádu. Quinn

ve svém velkém křesle a Pearl s Feddermanem na pohovce. Na konferenční

stolek postavili misku s křupkami a preclíky. Pearl se snažila přimět Quinna

s Feddermanem, aby se k odřenému starému stolku chovali slušně, a položila

na něj kulaté korkové podložky. Oba muži je však hned při druhé schůzce

ignorovali, a když jim to Pearl vyčetla, Fedderman se na ni podíval jako na

blázna. Tak starému stolku přece několik dalších vlhkých kruhů nemohlo

uškodit. Navíc měli na starosti mnohem důležitější věci.

„Takže si to shrneme,“ řekl Quinn, když si vzal preclík a zapil ho dietní

colou. „Dvě dvojnásobné vraždy. V obou případech šlo o manželský pár.

Podle ran se dá usuzovat, že pro vraha byly důležité ženy. V prvním případě

použil pistoli, ve druhém nůž. Jak manželé, tak jejich ženy měli práci, což je

ale obvyklé ve většině domácností. Patřili do zhruba stejné věkové skupiny a

ženy byly atraktivní. Totéž se dá říct o tisícovkách manželských párů v New

Yorku. Tyhle dva v podstatě neměly nic vysloveně společného.“ Podíval se

na Pearl. „Vidíte nějaké jiné podobnosti?“

Pearl postavila plechovku piva na stolek. Na podložku. „Zmínil jste se o

jediném významném rozdílu a tím je vražedná zbraň.“

Quinn se nad tím zamyslel. Mohlo to být významné. „Při první vraždě

se pachatel zbavil pistole tím, že ji strčil Martinu Elznerovi do ruky, aby to

vypadalo jako vražda s následnou sebevraždou. Když vraždil podruhé,

nejspíš si musel vzít nůž, protože další pistoli neměl. Nutnost získala navrch

nad nutkáním.“

„Anebo to své nutkání pořád ještě zkoumá,“ řekl Fedderman.

„Experimentuje, aby zjistil, která zbraň mu vyhovuje.“ Podíval se na Quinna

a pokračoval: „Vážně si myslíš, že jsme se někam pohnuli?“

„Nevím,“ přiznal Quinn po pravdě. „Nějaké souvislosti máme, ale

takhle podobná si je většina manželských párů.“

„To je fakt,“ přitakala Pearl. „Ale jsou tu i důležitější podobnosti – oba

páry byly bezdětné a žily v bytech. Manželé vraha buď pustili dovnitř, anebo

si sám odemkl. V bytech se našly věci, které tam na první pohled nepatřily –

potraviny na stole v kuchyni a totéž jídlo v lednici. V druhé vraždě figuruje

kožený kabát, který se manžel pokoušel vrátit do obchodu, kde ho nikdo

nekoupil. Muž obvinil prodavače, že ho jeho ženě dal darem.“

„Dary…,“ řekl Fedderman. „Mezi jídlem byly drahé delikatesní kousky,

které měly rády manželky. A Marcy Grahamova ten kabát krátce před smrtí

obdivovala v obchodě.“

„Vrah o těch ženách musel něco vědět,“ řekla Pearl. „Možná patřil k

jejich známým.“

„Ty páry se ale neznaly,“ namítl Fedderman. „Pohybovaly se v

odlišných kruzích.“

Quinn si lokl coly. „Zaměříme se na podobnosti. Na vzorec.“

„Oběti na tom byly finančně poměrně dobře.“

„To je dneska na Manhattanu nutnost,“ řekla Pearl a rozhlédla se.

„Aspoň v bytech, jaké měli oni.“ Natáhla se pro preclík. „Možná, že vrah

nechával manželkám dárky, i když je neznal.“

„Jako tajný ctitel,“ podotkl Fedderman.

„Něco na ten způsob. Trochu jako kdyby se jim dvořil a zahrnoval je

pozornostmi.“

„Sérioví vrazi většinou nebývají romantici,“ zdůraznil Quinn. „Pokud je

pachatel sériový vrah.“

„Ti muži by to svým manželkám určitě zatrhli,“ řekl Fedderman.

„Jeden se o to pokusil,“ dodala Pearl. „Šel do obchodu, kde jeho žena

obdivovala kabát, ale nekoupila si ho. Chtěl ho tam vrátit a ztropil kvůli

tomu pěknou scénu.“

„Takže vrah se v nějakém momentě dozvěděl, že ten kabát chtěla.“

„Jo. Prodavač povídal, že po něm hrozně toužila, ale muž jí ho

nedovolil.“

„Vrah ji musel vidět, jak si kabát zkouší.“

„Anebo zaslechnout, jak si o incidentu povídá s manželem,“ doplnil

Quinn. „Možná až za několik dnů.“

„Pravděpodobnější je, že ji sledoval v obchodě,“ ozval se Fedderman.

Quinn přikývl. „Anebo tam pracoval.“

„Ten prodavač, Ira, je pěkný slizoun,“ prohlásila Pearl. „Ale má

naprosto neprůstřelné alibi.“ Dopila pivo a postavila plechovku zpátky na

podložku. „Jediný vzorec, který by mohl něco znamenat, jsou ty dárky –

pokud to byly dárky. A ty kuchyně.“

Quinn si vzpomněl na její hypotézu, že vrah v dětství prožil trauma, ve

kterém figurovala žena v kuchyni. Většinou podobné spekulace považoval

za freudovské nesmysly, ale někdy je byl ochoten vzít v úvahu.

„Možná, že jeho matka příšerně vařila,“ řekl Fedderman.

Nikdo nereagoval, a tak pokrčil rameny.

„Víme, že vraha přitahují kuchyně,“ pronesla Pearl.

„Jako mě,“ dodal Fedderman a poplácal se po velkém břiše.

Pearl mu nevěnovala pozornost. „Ostatní může být jenom náhoda.

Potřebujeme z toho vzorce odhalit víc. Víc podobností, ze kterých by se

mohly vyklubat důkazy.“

„Všichni víme, co potřebujeme,“ prohlásil Fedderman kategorickým

tónem policisty.

Pearl se na něho nejdřív naštvala, protože si myslela, že si z ní utahuje,

ale pak si uvědomila, jak to myslel. Čím víc se toho o Nočním lovci dozvědí,

tím dřív ho dopadnou.

Existoval jediný spolehlivý způsob, jak zjistit něco víc.

Quinn bez rozpaků řekl: „Potřebujeme další oběti.“

„Další karty do hry,“ dodal Fedderman. „Pokaždé, když zabije, jako by

nám rozdal další karty.“

„A na nás se víc tlačí, abychom ho zastavili, což nám ztěžuje práci.

Takhle to funguje a on to určitě ví. Takovou hru hrajeme.“

Pearl na Quinna vrhla pohled, kterému se už naučil rozumět. Začínala ji

ubíjet frustrace. Rozehřívala se jako čajová konvice, která nepíská, ale

nadává.

„Pachatel taky cítí tlak,“ řekl Fedderman. „Brzy bude potřebovat další

dvojici.“

„Tohle fakt začíná pěkně smrdět, Quinne,“ prohlásila Pearl.

„Tak je to už od začátku.“

„Právě o tomhle tlaku jsme před chviličkou mluvili,“ řekl Fedderman.

„Egan s vrahem chtějí, abychom všichni začali mluvit jako vy dva teď.“

„Přestaň žvanit o tlaku, Fede,“ okřikla ho Pearl. „A taky o kuchyních a

karetních hrách.“

Fedderman si do úst vložil preclík.

Pearl se opět obrátila ke Quinnovi. „Takže taková bude naše strategie?

Budeme tady posedávat jako zombie, co čekají na další vraždu, aby si mohli

pochutnat na vnitřnostech?“

„Jako policajti,“ opravil ji Quinn. „A neposedáváme.“

Fedderman vstal a zastrčil si košili do kalhot, na nichž měl šle s

knoflíky.

„Co to děláš, hergot?“ vyjela na něho Pearl, kterou jeho náhlý pohyb

překvapil.

„Snažím se neposedávat. Vstávám a jdu pro další pivo. Chceš taky?“

„Víš, kam si to svoje pivo můžeš…“

„Nechte toho!“ přerušil ji Quinn, ale usmíval se.

Pearl se pořádně rozzuřila.

David Blank jako obvykle přišel přesně. Když se však posadil do

hlubokého koženého křesla, zdál se napjatější než při poslední návštěvě.

Jeho úsměv postrádal obvyklou samolibost. Netrpělivě se úkosem podíval na

doktorku Ritu Maxwellovou. Jeho pohled říkal, že oba vědí, že minuty běží

a čas jsou peníze.

Rita se rozhodla využít jeho neklidu a pokusit se z něho něco vytáhnout.

Dál mlčela.

Blank téměř po minutě řekl: „Tik tak, doktorko Rito.“

„To dělají bomby, Davide.“

„Hodiny taky. Ale je docela legrační, že mluvíte zrovna o bombách.

Časovaných bombách.“

„Že bych vám četla myšlenky?“ Časované bomby?

„Jen pár odstavců,“ odpověděl Blank.

„Máte pocit, že ve vás něco odtikává, Davide?“

„Myslíte asi, jako kdybych spolkl hodinky?“

„Dobře víte, jak to myslím. Něco – nějaký složitý pocit nebo skupina

emocí, které by mohly vést k výbuchu.“

„Výbuchu? Ne, to ne.“ Chvíli mlčel. „Ale co kdyby se mi v hlavě

hromadil určitý tlak? Jak si od něj člověk může ulevit, pokud nechce

vybuchnout?“

„Ten tlak vzniká z konfliktu, Davide. Můžete se o něj s někým podělit.

Když o něm povíte někomu, jako jsem já, možná vám pomůže, abyste

pomohl sám sobě.“

„Dokážete zastavit to tikání?“

„Svým způsobem ano.“

„Ale co když k tomu výbuchu už došlo?“

„A došlo?“

„Co když?“

„V tom případě by příčinou vašeho konfliktu a tlaku mohl být pocit

viny. S tím bych vám také dovedla pomoci.“

„Vy jste ale všestranná.“

Používá sarkasmus. Uniká mi. „Víte, jak to funguje, Davide: když se

někomu svěříte se svým pocitem viny, zeslábne, protože ho s někým sdílíte.“

„To nemá logiku.“

„Já vím, ale je to lidské. Funguje to tak vlastně už odpradávna. Byl jste

někdy u zpovědi?“

„Myslíte v kostele? Ne, nejsem katolík.“

„K tomu právě zpověď je – přináší úlevu od pocitů viny. Když se

člověk svěří se svým břemenem někomu druhému, očistí se. Církev na to

přišla před staletími a pořád se toho drží. Katolíkům možná stačí kněz. Jiní

potřebují někoho, jako jsem já.“

„A já spadám do kategorie těch jiných.“

„Říkal jste, že nejste katolík.“

„Církev věří tomu, že zpověď vede ke spáse,“ řekl Blank. „Já o spásu

nestojím.“

„Ale já myslím, že o ni stojíme všichni, Davide.“ Zdálo se, že o jejích

slovech důkladně uvažuje. „Všichni ne. Těm, kteří už jsou dávno ztracení, je

to jedno.“

„Považujete se za ztracence, kterému není pomoci?“

„Asi ano, když nestojím o spásu.“

„O co tedy stojíte? Z jakého důvodu jste za mnou přišel? Nějaký mít

musíte, jinak byste tu nebyl.“

„Stojím o úlevu, obyčejnou úlevu. Kvůli tomu, co možná provedu,

pokud jí nedosáhnu.“

„To jsou ale dvě otázky. Za prvé: od čeho potřebujete ulevit? A za

druhé: co možná provedete, když úlevy nedosáhnete? Myslím, že když

zodpovíme tu první, s tou druhou už si nějak poradíme.“

Blank mlčel a tvářil se pořád stejně.

„Týká se to drog?“ zeptala se Rita. „Pokud ano, můžu…“

„Nedá se říct, že zrovna drog.“

Rita vyčkávala. Vycítila, že nebude trvat dlouho a Blank se jí konečně

otevře. Mlčela. Ve své profesi považovala za nejtěžší přijít na to, kdy má být

zticha. Teď nemělo smysl něco říkat. Blank se musí rozhodnout sám.

Přes těžké závěsy na dvojitých oknech dovnitř doléhaly tlumené zvuky

vzdáleného městského provozu. Tiché zvuky z jiného světa, díky nimž se

ordinace zdála ještě tišší a izolovaná od všeho, co se děje venku.

Jako zpovědnice.

„Něco se určitě stane,“ řekl Blank.

Rita čekala.

„Dříve či později se vždycky něco stane. Přijdou na to. Vždycky to vím

od samého začátku, ale stejně to nic nemění. Patří to k důvodům. Dozvědí se

to o mně. A pak…“

Rita čekala.

„Lidi se druhým svěřují z různých důvodů, doktorko Rito.“

Rita dál vyčkávala.

„Stalo se to jednou v létě, když mi bylo šestnáct a žil jsem v Coloradu.

Pracoval jsem na půl úvazku v lyžařském areálu. V hlavní budově jako

servírka pracovala jedna starší žena, bylo jí kolem třicítky. Byla to sexy

blondýna a jmenovala se Bridget Olsonová, ale nebyla cizinka nebo tak.

Nemluvila se švédským přízvukem. Myslím, že pocházela z Iowy. Byla

rozvedená a moc pila. Vždycky se ke mně chovala hrozně mile. Majitel

areálu natáčel filmy, ale já tehdy nevěděl jaké. Zato Bridget ano. Jednou

večer mě požádala…“

Blank pokračoval a Rita předstírala, že si dělá zápisky. Naslouchala

známé intonaci hlasu svého záhadného pacienta. Nemusela se soustředit.

Diktafon všechno zaznamenával na pásku.

Stejně na tom nezáleželo.

Rita věděla, že Blank si všechno vymyslel.

]á na to přijdu, řekla si v duchu sebevědomě a nechala ho mluvit.

Hovořil dál a dál a snažil se ji šokovat nebo rozptýlit její pozornost. Rita líně

sledovala, jak se její pero skoro samo od sebe pohybuje po papíře a vytváří

nesrozumitelné klikyháky podobné depeším v neznámém jazyce. Jako by si

poznamenávala předchozí Blankova slova, která se zlehka dotýkala pravdy a

mohla být proročtější, než si myslel.

Dříve či později se vždycky něco stane. Přijdou na to. Vždycky to vím od

samého začátku, ale stejně to nic nemění. Patří to k důvodům…

Přijdou na to.

Rita věděla, že časem na to také přijde.

Pokud David Blank – nebo jak se vlastně jmenuje – hledá protivníka,

kterého přelstí ve hře, kterou sám vymyslel, měl jít někam jinam.

Jedno se o něm však dozvídala – byl chytrý. A věřil si.

Ale bylo potřeba, aby pochopil, že i když bude sebechytřejší, vždycky

se najde někdo lepší. Aby se k němu dostala a porozuměla mu, bylo

zapotřebí otřást jeho vírou ve vlastní nadřazenost.

To byl Ritin úkol.

31

V bytě bylo ticho, tma a dostatečně chladno, takže klimatizace zůstala

vypnutá. Pootevřeným oknem dovnitř proudil vzduch a vanul stinnými

pokoji. V ložnici i v celém bytě byl klid. Město za okny jako by také spalo,

nebo alespoň klimbalo. V takovém místě k člověku snadno přicházely sny.

Mary Navarrová se probudila. Vedle ní poklidně oddechoval Donald.

Byla si jistá, že z kuchyně zaslechla nějaký zvuk. Šťouchla manžela do žeber

a naléhavě zašeptala jeho jméno.

Cosi zamumlal a zvedl hlavu, aby se na Mary podíval.

„Určitě jsem z kuchyně zaslechla nějaký zvuk,“ řekla mu vystrašeně.

„To bude lednice,“ odpověděl rozespale. „Výrobník ledu nebo tak.“

„Spíš mi připadalo, jako by se tam někdo pohyboval a snažil se, aby ho

nebylo moc slyšet. Mám dojem, že jsem zaslechla, jak se otevřela a pak zase

zavřela lednice.“

Donald zhluboka vtáhl vzduch do plic, povzdechl si a podepřel se

oběma lokty. Byl velký, měl dlouhé silné končetiny a řídnoucí blondaté

vlasy. Nebyl ve formě a ani neměl velkou sílu, ale jeho mohutná postava

dodávala Mary pocit bezpečí.

Odkašlal si a polkl, aby ho bylo dobře slyšet. „Takže ty chceš, abych

vylezl z postele a šel si s tím hladovým zlodějem promluvit?“

„Nezlehčuj to. Možná bychom měli zavolat na tísňovou linku.“

„To by bylo jen plno zbytečných starostí.“

„Možná ne.“

Unaveně se posadil na posteli, otočil se k Mary zády a spustil nohy na

podlahu. „Půjdu se tam podívat, abys měla klid. Stejně se potřebuju trochu

napít.“

Nepředvádí se jenom, aby ji ohromil svým zdánlivým nadhledem?

„Dobře, jdi se podívat. Zavolám na tísňovou linku.“

„Nedělej to, Mary, vážně. Budou z toho jenom nepříjemnosti. Když se

pak stane něco opravdu závažného a zavoláme jim, možná nebudou

reagovat. Jdu se podívat do kuchyně. Na podlaze bude ležet kostka ledu

nebo něco, co vypadlo ze skříňky.“

„Tak mi to vůbec nepřipadalo.“

Sáhl za sebe a poplácal ji po koleni. „Protože jsi napůl spala.“

„Byla jsem vzhůru, Donalde. Nemohla jsem spát.“ Je to lež. Bojím se

tak, že mu lžu.

Vstal a bosky se vydal ke dveřím.

„Počkej!“ Mary vyskočila z postele a hodila na sebe župan. „Půjdu s

tebou.“

Zatímco na ni čekal, přistoupila k řadě knih na okenním parapetu a

vzala do ruky zarážku ve tvaru ananasu. Ananas měl povrch z malované

sádry, ale vyplňovalo ho olovo. Zarážka byla dost těžká a Mary ji v případě

potřeby mohla použít jako zbraň.

Donald jí ananas vykroutil ze ztuhlých prstů. „Dej mi to,“ řekl a

potěžkal zarážku v pravé ruce. „Nerad bych, abys zpanikařila, až uvidíš myš,

a nechtěně mě tím praštila.“

„Tady žádné myši nejsou.“

Mary ho následovala do předsíně. Proč to dělám? Proč nezůstanu v

ložnici a nezavolám na tísňovou linku?

Všechno se však odehrávalo příliš rychle a ona ho nemohla nechat jít do

kuchyně samotného. Navíc měl nejspíš pravdu. Ujišťovala se, že Donald má

pravdu. To, co slyšela, nebo se domnívala, že slyšela, pravděpodobně

neznamená žádné ohrožení.

I přesto se bála.

Kuchyň jemně ozařovalo světlo na sporáku, Mary stála trochu stranou

těsně za Donaldem, který vešel do místnosti. Hlasitě se nadechl a ztuhl.

Ustoupila ještě víc stranou, aby přes něho viděla do kuchyně.

U stolu seděl cizí muž. Před ním stála otevřená krabice mléka a

částečně vybalený pecen chleba. Mary si uvědomila, že cítí povědomou

vůni. Za okamžik zjistila, že se line z kořeněného masa. Muž pojídal sendvič

s pastrami. Nakláněl se nad stůl a zrovna se pořádně zakousl, když ho

vyrušili.

Tvářil se překvapeně, i když ne zcela. Spíš se zdál zklamaný a

rozzlobený.

To, co následovalo, jí vzalo dech.

Skoro jako by očekával, že ho nachytají. Byl připravený konat. Jediným

plynulým, bleskurychlým pohybem vyskočil ze židle, oběhl stůl a vytasil

dlouhý nůž. Mary si všimla, že má rukavice tělové barvy. V ústech měl

nerozkousané kořeněné sousto. Dlouhý tenký plátek masa mu visel mezi rty

jako potrhaný jazyk. Donald překvapením úplně znehybněl a nestihl

zareagovat. Jako by si to útočník dopředu nacvičil a do podrobností si

promyslel celou choreografii. Neváhal, přiskočil k jejímu muži a v přítmí se

zalesklo ostří nože.

Mary při pohledu na výbuch násilí a tryskající proud krve zůstala

hrůzou stát jako přikovaná na místě. Donald jí ležel u nohou skrčený na

boku jako panenka v životní velikosti, kterou tam někdo pohodil. V ruce

stále svíral sádrový ananas. Všechno se to seběhlo velice rychle. Hrozně

rychle!

Tohle se určitě děje někomu jinému. Já tu jsem jenom jako divačka.

Sleduju to jako film… Čas se má zastavit…

Za vlasy ji popadla silná ruka a trhla jí hlavou vzad. Mary věděla, že

muž se jí chystá podříznout hrdlo.

Dlouhý nůž jí však místo toho jako ledový rampouch zajel do měkkého

břicha. Nemohla popadnout dech a místo bolesti cítila spíš otupění. Pokaždé,

když jí podklesly nohy, ostří nože se zalesklo ve světle ze sporáku, probodlo

ji a přinutilo ji vstát. Mysl jí navzdory hrůze dál pracovala. Toužila padnout

k zemi. Chtěla, aby to skončilo, ale on to nehodlal připustit. Ještě ne. Ještě

neměla zemřít.

Ví, kam má bodnout, aby to bolelo, ale nezabilo mě to.

Stál za ní trochu stranou. Aby se příliš neumazal od krve. Teď změnil

pozici, takže jeho obličej byl jen malý kousek od jejího a dopadalo na něj víc

světla.

Já ho znám! Proboha, vždyť já ho znám!

Bodl ji jinak. Rychleji a těsně pod prsa. Otočil nožem, aby čepel projela

srdcem a zastavila ho. Ucítila příšernou bolest. Svět zbělel a pak pozvolna

šedl…

Poslední, co viděla, byla dychtivá tvář jejího vraha s vyplazeným

jazykem z pastrami. Byl nejasnou, známou vzpomínkou z tisíce zlých snů,

které se staly skutečností. Mary se propadala stále hlouběji a obě dlaně

nořila do teplé tekutiny na podlaze. Plížila se tichou temnotou, dokud se

zesláblou zakrvácenou pravičkou nedotkla pevného povrchu – stěny.

Začala na ni slepě psát ukazovákem.

32

HIRAM, MISSOURI, 1989

Z přední verandy se ozvaly jeho těžké kroky na dřevěné podlaze.

Otevřely se dveře a zase se zavřely.

Nebylo to nijak překvapivé. Milford se podle svého zvyku vrátil domů

včas k večeři, která bublala na sporáku. Cara už před nějakou dobou

nastavila hořáky na mírnou teplotu a termostat trouby otočila na sto padesát

stupňů. Potom vyšla do hlavní ložnice, kde na ni čekal Luther.

Nahý Luther se nad ní teď nadzvedl a posadil se na okraj postele.

Přerývaně dýchal a díval se, jak se jeho malé břicho nadouvá a splaskává

jako měch. Na špičce nosu měl kapku potu. Sklouzla z ní dolů a zanechala

na koberci tmavou, téměř dokonale kulatou skvrnku. Chlapec se na ni chvíli

pozorně díval a ztratil pojem o tom, kdo a kde je. Začínal dýchat klidněji.

Milenci nemuseli spěchat. Znali Milfordovy zvyky. Věděli, že zůstane

dole, posadí se na židli a dá si skotskou, kterou obvykle pije před večeří.

Cara byla i přesto nervózní. Vstala z postele a poprášila si tělo voňavým

pudrem. Pak si přes hlavu přetáhla šaty a uhladila si je na sobě. Větrák, který

se jim pomalu otáčel nad hlavou, pustila na vyšší rychlost. Přistoupila k

zrcadlu na toaletním stolku a upravila si vlasy. Luther už na sobě měl džínsy

a ostatní svršky svíral v ruce. Políbil ji ze strany na krk. Cara v zrcadle

vyhledala jeho oči a usmáli se na sebe. Jejich úsměvy vyjadřovaly tytéž tajné

touhy a úvahy.

Luther vyrazil ke dveřím.

„Luthere!“ zašeptala vyděšené Cara.

Zarazil se.

„Nezapomeň to tu.“ Ukázala na zakrytý porcelánový talíř na prádelníku.

Ležel na něm sendvič a zelenina z hovězího žebra, které se hřálo v kuchyni.

Kousek jídla, o který ochudili Milforda.

Luther se na ni usmál a vzal talíř do ruky, přes niž si přehodil košili. V

druhé ruce držel boty. Bos vyšel z ložnice a ťapal po chodbě k úzkým

schodům v zadní části obrovského domu. Nebál se, že ho bude slyšet. Pokud

Milford dole vůbec něco zaslechne, bude si myslet, že to je Cara, která mu

přechází nad hlavou. Anebo si řekne, že to jsou zvuky, které vydává každý

starý dům. Stejně jako starý člověk, jenž sténá, protože už je v letech a

praská mu v kostech.

Když vyšplhal do nevymalovaného a nezařízeného třetího patra, uvolnil

se. Milford s Carou měli v plánu pokoje v tomto patře vymalovat a vybavit

nábytkem, ale zatím s tím nezačali a oba věděli, že se k tomu stejně nikdy

nedostanou.

Luther se pohyboval volněji a kráčel chodbou k místu, kde ze stropu

visel tlustý provaz s uzlem na konci. Jako by tam byl připravený pro někoho,

kdo na něm udělá smyčku a pak se na něm oběsí. Položil boty na zem, zatáhl

za provaz a z otvoru ve stropě se spustily skládací schůdky na půdu.

Luther zvedl boty ze země, vylezl po schůdcích nahoru a pak je zručně,

i když s námahou, vytáhl vzhůru.

Ocitl se na šeré, stinné půdě. V patře pod ním nebylo ani stopy po tom,

že tudy prošel.

Cara mu opatřila skládací lehátko, spací pytel a dokonce i elektrický

vařič s jednou plotýnkou pro případ, že by jídlo, které mu dá, potřebovalo

ohřát. Měl tam knihy, většinou o malbě a zdobení interiérů. Četl si v nich při

světle jedné z holých žárovek, které visely na kabelech ze stropních trámů.

Jednu žárovku sundal a místo ní do objímky našrouboval zásuvku s

prodlužovačkou, z níž mohl napájet vařič a prastarý, ale tichý větrák. Když v

noci četl, obvykle zakryl větrací otvory půdy starou přikrývkou přestřiženou

napůl, aby ven neunikalo světlo. Vzduch se pak nepříjemně zahřál, takže si

musel nahý lehnout na spací pytel.

Když mu v jeho obydlí nebylo příjemně, pozdě v noci se po schodech

vyplížil do hlavního traktu domu. Milforda se neobával. Před ulehnutím pil

skotskou a tvrdě spal.

Luther s Čarou někdy souložil brzy po ránu, zatímco Milford spal v

patře nad nimi anebo chrápal pod nimi, pokud byli na půdě. Většinou se

však milovali dopoledne nebo v odpoledních hodinách, kdy Milford seděl v

důlní kanceláři a Luther se mohl volně pohybovat po domě. Když se

nemuseli bát, že probudí manžela, mohli se bezstarostně oddat své vášni.

Luther se občas vykradl z půdy, potichu vklouzl do ložnice manželů

Sandových a pozoroval je, jak spí. Uvažoval přitom, jaké by to bylo, kdyby

on byl na Milfordově místě. Kdyby mu patřila Cara, dům a status slušného

občana města Hiramu. Kdyby si všeho mohl dosyta užít.

V duchu si říkal, že na tom možná nezáleží. Byl docela spokojený a

příjemně si potají žil ve svém útulném půdním hnízdečku. Připadal si skoro

jako Cařino opečovávané domácí zvířátko. Jednou mu při sexu pověděla, že

ji ohromně vzrušuje pomyšlení, že se Luther schovává na půdě, zatímco ona

s Milfordem dole žijí svůj nudný život, anebo zatímco se s ní Milford miluje.

Lutherovi připadalo, že všechno svým způsobem velice dobře dopadlo.

Každý měl, po čem toužil. Všichni byli… dostatečně šťastní. Člověk si na

tomhle krutém světě ani nemohl přát víc.

A tak z půdy scházel jenom tajně v noci a nedělal to často. Občas se

přes den odvážil vyjít ven. Pokaždé se ujistil, že ho nikdo neviděl, jak

vychází z domu nebo se do něj vrací. I když v poslední době ven vůbec

nevycházel. Neustále hrozilo, že si ho někdo všimne, že ho někdo pozná a

zeptá se ho, kde bydlí a co pořád dělá.

Nestálo za to riskovat kvůli občasné troše slunečního světla a čerstvého

vzduchu. Všechno potřebné měl tady, v obrovském starém domě, který

považoval za svůj domov. Když ráno Milford odešel do práce, Luther se v

koupelně v přízemí osprchoval a vyčistil si zuby. Cara jeho oblečení prala

zvlášť. Dělala to vždycky přes den, aby si Milford nevšiml nadbytečného,

cizího šatstva. Luther měl na půdě džbán pitné vody a nočník pro případ, že

by nevydržel do rána.

Nejlepší byly chvíle poté, co Milford odešel do práce a milenci osaměli.

Cara někdy vyšplhala na půdu a říkala Lutherovi, jak ho zbožňuje, zatímco

ho pozvolna probouzela doteky svých úst. Obvykle skončili v hlavní ložnici,

kde nebylo takové horko. Luther se pak trochu oblékl a pomohl Caře s

domácími pracemi. Někdy se znovu pomilovali, někdy ne. Záleželo jenom

na nich.

Přestože nemohli ven a museli se skrývat, tolik svobody dosud ani

jeden z nich nepoznal.

Luther se posadil na skládací lůžko a dal si do ucha sluchátko

přenosného rádia na baterie, které dostal od Cary. Pak se na spacím pytli

natáhl na záda, dal si ruce s propletenými prsty za hlavu a poslouchal svou

oblíbenou místní stanici. Byl si jistý, že v prvním patře ho nikdo neslyší. A i

kdyby Cara s Milfordem byli ve své ložnici, Luther byl pořád o dvě patra

výš. Skoro jako by ve stejné budově měl oddělený soukromý byt. Proč by si

ve svém prostém, ale pohodlném domově v koutě rozlehlé půdy

viktoriánského domu měl dělat starosti?

V rádiu hrál místní diskžokej Roy Rabbit Lutherovu oblíbenou hudbu –

staré písničky ze šedesátých let. Plno kusů od Beatles. Ty měl Luther

obzvlášť rád. Snesl i The Monkees.

Když se Roy Rabbit rozloučil s posluchači a předal slovo zprávaři,

Luther si vyndal sluchátko z ucha a vypnul rádio. Snědl sendvič, který mu

připravila Cara. Vyndal z něj zelené fazolky a mrkev. V duchu si namlouval,

že to dělá, protože vychladly, ale dobře věděl, že by je nejedl, ani kdyby

byly teplé.

Po večeři zase poslouchal rádio, pak si chvíli četl a nakonec usnul.

Probudil se dlouho po půlnoci. Bylo mu horko a měl sucho v hrdle. Sáhl

po džbánu s vodou, který stál opodál, ale pak si řekl, že teplou vodu pít

nebude. Mnohem lepší by bylo něco studeného. Když vstal z lůžka,

uvědomil si, že má hlad.

Slezl z půdy a schůdky za sebou nechal spuštěné. Zadními schody se

proplížil do druhého patra. Na podestě se zastavil a tiše naslouchal. Byl si

jistý, že slyší, jak Milford chrápe.

Šel chodbou po zvuku a pootevřenými dveřmi ložnice nahlédl dovnitř.

Milford ležel jako hrouda pod bílou přikrývkou, která by podle Luthera

docela dobře mohla být pohřebním rubášem. Cara vedle něho ladně ležela na

boku a jednu dlouhou bledou nohu měla vystrčenou zpod přikrývky.

Luther se při pohledu na nohu usmál. Vypadala jako úd krásného

stvoření, které se teprve rodí. Pak se vrátil na podestu, sešel o patro níž a

zamířil do kuchyně.

Vzal si z lednice plechovku studené pepsicoly a všiml si, že v horní

přihrádce leží kousek broskvového koláče. Pepsi a koláč, to není špatná

kombinace. Pokud je poslední kousek koláče schovaný na zítra pro

Milforda, Cara už si něco vymyslí. Začíná jí to jít.

Posadil se ke stolu. Právě dojedl koláč a sahal po pepsi, když zaslechl

jakýsi zvuk. Rychle trhl hlavou do strany, až ho zabolel krk.

Ve dveřích stála Cara a tiskla si ukazovák na rty. Měla na sobě světle

modrou hedvábnou košili, pod níž byly vidět obrysy jejích plných ňader a

ztvrdlé bradavky.

„Ježíši, Caro!“ zašeptal Luther.

Přistoupila k němu, zvedla ze stolu talíř s drobky od koláče, odnesla ho

k lince a položila ho do dřezu.

„Snědl jsem Milfordovi koláč?“ zeptal se chlapec.

„Ne. Nebyl Milfordův. Navíc jsi ho už připravil nejen o koláč,“

odpověděla a ušklíbla se. „Pojď.“

Luther vstal s nedopitou plechovkou limonády a následoval Caru do

obýváku.

Hučení lednice se vzdalovalo. V obýváku bylo ticho a šero, ale

krajkovými záclonami dovnitř dopadalo tlumené světlo pouliční lampy,

takže se snadno zorientovali.

„Milford spí jako zabitý,“ řekla Cara. „Neuslyší nás.“ Vzala Luthera za

ruku a vedla ho k pohovce.

„Já chci tamhle,“ řekl a ukázal jinam.

Zachichotala se. „V Milfordově křesle?“

„Lepší místo si ani neumím představit.“

Vzal ji i za druhou ruku a pozadu ji vedl k velkému ušáku, který stál

přímo naproti televizi. Plechovku s pepsi postavil na účetnický časopis ležící

na nedalekém konferenčním stolku, svlékl si slipy a posadil se. Cara si

svlékla kalhotky, které měla pod noční košilí, a dosedla mu na klín. Políbil ji

na tvář a na ucho a začal ji dráždit rukou. Měl ji studenou od plechovky, ale

rychle si ji zahřál.

Natočila se, aby mohla své rty přitisknout na jeho. Nepřestávali se líbat

a Cara se posadila tak, aby mu viděla do tváře. Rozkročila se. Nadzvedla se,

aby jí mohl sát bradavky. Za okamžik na něho dosedla. Z hrdla se jí vydral

zvuk, který už Luther znal. Podobal se tichému, zoufalému dechu letního

větru, jenž vzdychá v listoví stromu.

Za půl hodiny Cara opět ležela v posteli vedle tiše chrápajícího

Milforda a Luther byl zpátky ve svém rohu půdy. Hřála ho láska a tajemství.

Tak sladce ještě nikdy nespal.

33

NEW YORK, 2004

Pearl s Quinnem na místo činu dorazili dřív než Fedderman.

Quinnovi v osm hodin ráno volal Harley Renz a informoval ho, že v

jednom bytě na Manhattanu zavraždili další manželský pár. Krev Mary

Navarrové prosákla štěrbinou v kuchyňské podlaze a roztekla se pod dlažbu.

Trochu se jí dostalo do spodního bytu, kde se na tapetě nad sporákem objevil

úzký jasně rudý pramínek.

Ve tři čtvrtě na osm byt Mary Navarrové odemkl správce a objevil

jejich těla. Předtím se na žádost nájemníků zašel podívat do spodního bytu,

kde zjistil, že kapalina na stěně je krev. Velice rozumně se ničeho nedotkl,

zamkl byt paní Navarrové a ze svého telefonu zavolal policii. Renz anebo

někdo z jeho tábora telefonát zachytil a okamžitě se spojil s Quinnem. Na

místo činu ještě nedorazili technici. Venku na chodbě stáli dva uniformovaní

policisté, kteří telefonát přijali poté, co ho Renz pustil dál. V bytě byli jenom

Quinn, Pearl a oba mrtví.

„Tak teď už máme vzorec,“ pronesla Pearl znechuceně.

Stáli v kuchyni a hleděli na zkrouceného Donalda Bainese a na jeho

manželku Mary Navarrovou, která ležela rozvalená v kaluži srážející se krve

na opačném konci kuchyně. Když jim správce sdělil, kdo jsou zavraždění,

oba mrtví pro ně byli pouze jmény. Teprve teď, když už bylo příliš pozdě, se

z nich stali lidé. Bývalí lidé. Pearl v sobě potlačila nutkání zvracet. Držela na

uzdě chladný vztek, který se v ní nahromadil pokaždé, když se poprvé

dostavila na místo vraždy. Násilná smrt vždycky chvíli visela ve vzduchu

jako zlovolný duch.

Quinn si navlékl latexové rukavice a Pearl následovala jeho příkladu.

„Zase se to stalo v kuchyni,“ poznamenal Quinn.

Opatrně došli ke stolu a dávali pozor, aby nešlápli do krve. Oba měli

svým způsobem radost. Vrah na své zvrácené smrtící cestě došel tak daleko,

že na místech činu v podstatě zanechával svůj podpis.

„Á, novinka,“ poznamenala Pearl při pohledu na krabici mléka,

rozbalený chléb a nedojedený sendvič na stole. Dotkla se krabice. I přes

rukavici okamžitě poznala, že má pokojovou teplotu. „Vypadá to, jako by

vraha vyrušili, zrovna když svačil.“ Hluboko se předklonila, aby si

důkladněji prohlédla sendvič. „Je s pastrami.“ Konečkem prstu zlehka

nadzvedla horní krajíček chleba a podívala se pod něj. „Hořčice a nakládaná

zelenina.“ Na stole nestál žádný kelímek s hořčicí ani sklenice nakládané

zeleniny. Sendvič však byl určitě domácí výroby. Nepocházel ze stánku ani

z restaurace s dovážkou.

Quinn se skláněl nad Donaldovým tělem. „Tady má bodnou ránu,“ řekl

a ztěžka se narovnal. Zapraskalo mu v chrupavkách, jako by mu tělo chtělo

připomenout, že už nemá kolena jako zamlada. Potom přistoupil k Maryině

mrtvole. „Má plno bodných ran. Napočítal jsem jich dvanáct a to nejspíš

nejsou zdaleka všechny. Většina z nich je kolem prsou a v podbřišku.“

„To odpovídá našemu pachateli,“ řekla Pearl. „Hlavní je pro něho

žena.“

„Manžel má v ruce něco, co připomíná ananas. Ne opravdový. Je ze

sádry nebo z kovu. Možná ho chtěl použít jako zbraň. Není na něm žádná

krev ani vlasy.“

„Škoda.“

Quinn se natočil, aby si mohl prohlédnout desku stolu. Nepohnul přitom

nohama, protože nechtěl šlapat v krvi. „Podívejte se do lednice.“ Jeho

vlastní slova mu zněla nemístně, jako by po té malé dámě chtěl, aby se

podívala, jestli je v lednici dost piva.

Pearl otevřela dvířka. „Je plná. Vidím tu mačkací láhev hořčice a

sklenici naložené zeleniny, která vypadá stejně jako ta v sendviči.“ Otevřela

hlubokou plastovou přihrádku na maso a našla v ní balíček se zbytkem

pastrami. „Maso je tu taky.“

„Takže vrah si nejdřív udělal sendvič, pak vrátil maso a přísady do

lednice, sedl si ke stolu a dal se do jídla.“

„Jako by se bál, aby se něco nezkazilo.“ Pearl zamrazilo. „Možná měl v

plánu vrátit se sem nějakou další noc a pokračovat v hodech.“

„Anebo je nutkavě pořádný.“

„To, co tu provedl, nemá s pořádností nic společného.“

„Co to mléko?“ zeptal se Quinn.

„Je teplé. A chybí sklenice. Pil rovnou z krabice. Je tak trochu pohodlný

a familiární. Bohužel taky nevychovaný.“

„Mělo by tu být plno DNA,“ řekl Quinn. „Ve slinách na krabici s

mlékem a na sendviči.“

„Možná tam budou i otisky zubů.“

„Ohromně by nám to všechno pomohlo, kdybychom ovšem měli vzorky

k porovnání.“

„Jednoho dne je mít budeme,“ ujistila ho Pearl. „A s jejich pomocí toho

hajzla dostaneme.“

Quinn se na ni podíval a pousmál se. Její prudkost ho už

nepřekvapovala. Nemá to v genech?

„Co když svačila jedna z obětí?“ zeptala se Pearl.

„Dobrá otázka. Tu nám časem zodpoví soudní doktor. Ale s tím, co se

Mary pokusila napsat na stěnu, nám asi nepomůže.“

„Cože?“

„Pojdte sem,“ řekl Quinn. „Ukážu vám to.“

Pearl přešla k místu, kde ležela Mary Navarrová. Oba se hluboko

předklonili, aby měli blíž k tomu, co začala vlastní krví psát na zed.

„Vypadá to jako šipka namířená nahoru,“ řekla Pearl.

„Houbeles,“ ozval se za nimi Feddermanův hlas. Vešel do bytu a

zezadu k nim přistoupil. „Je to moc špičaté a chybí tomu středová čára.“

„Taky to vypadá jako A bez čárky uprostřed.“

„Jo tak,“ řekl Fedderman. „Takže oběť možná začala těsně před smrtí

psát A. Taky by to mohla být polovina M.“

„Vypadá to, že zemřela jako druhá,“ pokračoval Quinn. „Stejně jako

Marcy Grahamova. Manžela dodělal jedním nebo dvěma bodnutími –

nedokážu to říct jistě a nechci hýbat tělem. A pak si veškerou frustraci vylil

na manželce.“

„Opravdu nesnáší ženské,“ poznamenal Fedderman.

Pearl ho sjela pohledem. „Jiní parchanti taky. Jinak by nevraždili.“

Vyšla z kuchyně a zamířila do ložnice. Místnost působila uklidňujícím

dojmem a byla vkusně a draze zařízená. Na rozdíl od mé ložnice. Postel

zůstala rozestlaná a peřina s prostěradlem ležela složená na židli. Jako by

oběti spaly jenom pod tenkou přikrývkou, kterou odhodily a zmačkaly, když

rychle vyskočily z postele. Třeba jeden z nich slyšel nějaký zvuk. Na

okenním parapetu stály vyrovnané knihy. Detektivky a životopisy. Bylo

mezi nimi i několik čerstvých bestsellerů. Na levé straně se nacházela zlatem

malovaná zarážka ve tvaru ananasu. Na pravé žádná nebyla. Tak tady manžel

vzal zbraň, pomyslela si Pearl. Jako by jednu nebo obě oběti probudil strach.

Manžel popadl příhodný tupý předmět – ananasovou zarážku – a odvážně šel

vyzkoumat, co se děje. Jako správný chlap. Jeho žena Mary udělala tu

chybu, že šla za ním.

Proč lidi nezavolají na tísňovou linku?

Pearl vešla zpátky do kuchyně a pověděla Quinnovi s Feddermanem, na

co přišla. Potom opět přistoupila k lednici a podívala se, jestli tam nejsou

dvakrát nějaké delikatesní potraviny. Nic neobvyklého neobjevila, ale přišla

na to, že kdyby manželé z nějakého důvodu zůstali uvězněni v bytě, několik

měsíců by se nemuseli bát vyhladovění.

Přešla ke vstupním dveřím a prohlédla si je. „Nejsou tu žádné stopy po

násilném vniknutí.“

Quinn s Feddermanem neodpovídali. Pearl si uvědomila, že si stavu

dveří všimli, už když vešli. Trochu ji překvapilo, že ji to nerozčiluje. S

profesionály se pracovalo skvěle.

Quinn si sundal rukavice, až to hlasitě plesklo. „Za chvíli dorazí

Eganova armáda. Předběhneme ji. Půjdu si dolů promluvit se správcem. Vy

dva začněte se sousedy a recepčním. Potom se sejdeme u mě a porovnáme si

poznámky.“

Pearl přikývla. Možná u tebe zůstanu přes noc.

Kde se to ve mně bere?

Vykročila z bytu s Feddermanem v těsném závěsu.

¦ ¦ ¦

Noční lovec stál pod sprchou a nechával na sebe dopadat jehličky horké

vody, které odplavovaly jeho myšlenky. Prožíval okamžiky uspokojení a

klidu. Měl vítězoslavné pocity. Když vypnul sprchu, věděl, že žádné bzučení

neuslyší.

Byl připravený a jeho temné tušení se potvrdilo. Stál u nohou jejich

postele a pozoroval je. Nic netušícího Donalda a Mary, která vše věděla, ale

nepřiznala by to. Spali tvrdě. Mary ležela blízko manžela, jako by i ve

spánku věděla, že se na ni někdo dívá a ruší její sny. Noční lovec si byl jistý,

že se milují. Jeho nemilovali a nikdy by je to ani nenapadlo, i kdyby tušili,

že tvoří dvě třetiny milostného trojúhelníku.

Mary to samozřejmě věděla, ale snažila se ke skutečnosti stavět zády.

Oběma rukama si uhladil mokré vlasy dozadu a vypnul sprchu. V bílé

koupelně plné páry se osušil hrubým froté ručníkem a pak s vlhkými vlasy

vyšel do chladné předsíně. Neobtěžoval se obléct. Dovnitř nikdo neviděl a

on se cítil příjemně tak, jak byl. V lednici si vzal sklenici ledové vody,

posadil se do rohu pohovky a dálkovým ovládáním zapnul televizi.

Usmál se. Ve zprávách kabelové televize se objevila svatební fotografie

Mary a Donalda. Titulek ve spodní části obrazovky oznamoval: VRAŽDA

VE WEST SIDE.

Svatební fotka! Skvělé! Moc hezký pár.

Fotografie novomanželů zmizela a místo ní se objevila blonďatá mladá

žena v tmavě modrém blejzru, která stála před domem, kde oběti bydlely. U

chodníku parkovalo několik policejních aut a před domem se hemžili lidé.

Novinářka jménem Kay Kemperová se tvářila vážně. K ničemu jí to ale

nebylo, protože jí ve větru neustále vstávaly načechrané vlasy a pak jí zase

padaly na hlavu jako nesprávná poklice na hrnec. „Policie odmítá

poskytnout jakékoli informace,“ říkala do mikrofonu a upřeně hleděla do

kamery, „ale z jiných zdrojů víme, že se skoro určitě jedná o další smrtící

útok Nočního lovce. Obě obětí – Mary Navarrová a její manžel Donald

Baines – byly údajně ubodány. Pár neměl děti. Sousedé říkají…“

Noční lovec se přestal soustředit. O obětech věděl všechno. Dokonce

víc, než manželé věděli jeden o druhém. Znal jejich tajné touhy i skrýše. O

Mary se leccos dozvěděl z e-mailů i z obyčejné pošty, z vůně jejích šatů –

čistých i nevypraných –, z toho, co jedla, měla ráda a nerada. Věděl, jaké

autory čte, jakou používá kosmetiku, jaké bere léky a antikoncepci. Znal její

dech a vůni, když spala. Z těsné blízkosti cítil teplo jejího těla. Věděl o

důvěrných myšlenkách, které mumlala ze spánku. Znal její oblíbené barvy.

O událostech včerejší noci věděl mnohem víc, než se kdy kdo dozví.

Nejspíš nadělal hluk a probudil je. I když jeho tajnou návštěvu klidně mohli

prospat stejně jako ty ostatní. Když přišli do kuchyně, trochu ho překvapili.

Svým způsobem na ně ale čekal. Seděl tam s nožem po ruce a s jasným

plánem v hlavě. Ten vyžadoval čin, ne myšlenku. Představoval spravedlnost,

rovnováhu a pomstu. Alespoň chvilkovou svobodu, únik a spásu. Seděl tam

s nožem a s plánem v hlavě, jedl sendvič a zapíjel ho mlékem. Takhle pozdě

v noci nesvačil poprvé.

Byl připravený, tak jako každou noc předtím. Život vlastně žádná

skutečná překvapení nepřinášel. Šlo jenom o to, že lidé nedokážou vztáhnout

ruku a dotknout se toho, o čem vědí, že to stejně přijde. Nebylo to tak jen u

Mary s Donaldem. Všichni ostatní svůj osud také znali dřív, než si to plně

uvědomili. Všechno, co chodilo nebo se plazilo po zemi, časem pochopilo a

uvítalo konec. Nevyléčitelně nemocní, kteří umírali v nemocnicích.

Bezvládná zvířata v zubech predátorů, jež trpělivě čekala a zároveň

netrpělivě vyhlížela svůj osud.

Smrt je pro ně požehnáním.

Noční lovec v zamyšlení jen napůl vnímal, co Kay Kemperová říká.

Seděl a sledoval, jak reportérka pohybuje lesklými rty. Živě artikulovala, a

aniž si to uvědomovala, přejížděla si špičkou pohotového růžovoučkého

jazyka po bělostných horních řezácích, kdykoli sklonila hlavu a podívala se

do poznámek, jež se jí třepetaly ve větru. Do očí jí padal neposlušný pramen

blondatých vlasů, a tak si ho odhrnula z obličeje a málem přitom přišla o

poznámky.

Nočního lovce by zajímalo, jestli jí televizní stanice někdy vydá pokyn,

jak má vlasy nosit. Taková ledabylost. Měla by je mít kratší a víc u hlavy. A

pryč s tou ofinou, prosím! Měla pozoruhodně pohyblivé rty a velice rychle je

špulila a roztahovala. Ideální pro nepřirozené počínání. Nezůstaly chvilku v

klidu, jako by v nich měla příliš mnoho nervových zakončení. „… se do

svého bytu nastěhovali teprve, růžový jazyk, před dvěma měsíci. Zdá se,

růžová, že… brutálně, růžová, zavraždění někdy včera v noci… ovlivněno…

říkají, že nic neslyšeli… žádní podezřelí… doufejme, růžová, strach…

Detektiva Franka Quinna jsme nezastihli a nemohli ho požádat o

vyjádření… nejsou žádná vodítka…“

Frank Quinn.

Noční lovec natáhl levou paži a postavil sklenici vody na podlahu vedle

pohovky. Quinnovo jméno se ve spojitosti s Nočním lovcem objevovalo čím

dál tím častěji. Začínalo být těžké myslet na jednoho a nemyslet přitom i na

druhého. Stal se z nich tým. Byli z nich hráči šachové partie. Protivníci.

Nepřátelé.

Noční lovec si s nepřáteli dovedl poradit. Věděl, co od nich může

očekávat. Naučil se to při první drsné lekci, kterou mu život uštědřil.

Na stole vedle pohovky stála lahvička s gumovou zátkou a vedle ní

ležel složený bílý kapesník. Noční lovec lahvičku otevřel, opatrně ji nahnul a

vylil z ní na kapesník několik kapek. Vzal ho a zlehka si ho přitiskl na nos a

ústa.

Zhluboka se nadechl. Zafoukal zvláštně chladný, tichý a nehybný vítr.

Stěny zmizely, závěsy se doširoka rozhrnuly a odhalily světlo a barvy.

Pravda byla zřejmá. Co zřejmé nebylo, nemělo význam.

Škoda, že už nemá pistoli. V první řadě ji vůbec neměl použít. Měl si ji

schovat, až bude třeba zabíjet na větší vzdálenost.

Neměl by si pořídit novou? Musel by to provést nelegálně. O transakci

by nesměl existovat žádný záznam a nikdo by nesměl vědět, že zbraň

vlastní. Takže existuje jediná možnost – někde ji ukrást. Bezostyšně porušit

zákon.

Zvrátil hlavu vzad a rozesmál se nad pravdivostí svých úvah. Pravda

měla blankytně modrou barvu. Jeho pronásledovatel Quinn přece také

porušil zákon! S tou dívenkou, s tím krásným dítětem s pletí barvy…

Viděl ji jenom na fotografiích. Jmenuje se Anna. Ani nevěděl, jak dál.

Přitiskl si k nosu kapesník a nadechl se, nadechl…

Jak to mohl Quinn udělat? Kam se poděla úcta, láska a věrnost? Je

přece policajt! Jak tu dívku mohl zradit? Ona ho nezradila. Nedostala

příležitost.

Včerejší Quinn.

Dnešní Quinn, který dostal druhou šanci, byl mechanický, odhodlaný

lovec. Vytrvalý nástroj boží podobný Jidášovi. Nástroj boha znásilněné

dívky. Šedého boha Nočního lovce.

Kapesník k nosu…

Ano, Quinn je opravdu nebezpečný. O tom není pochyb.

Je to stopař, který svou kořist pronásleduje, dokud se jí nedostane do

hlavy, a pak už jí nedovolí uniknout. Lovec i kořist nakonec jsou úplně

stejní. Jakmile jeden zemře, druhý zeslábne.

To se nesmí stát. Mně ne. Nám…

Přemáhal ho spánek, který byl jako dobře známá droga, jež uvolňuje

všechny svaly v těle a uklidňuje. Vítaný jako smrt, jež překoná bolest.

Mary, Mary…

Nesmí to dělat. Nesmí…

Nepřátelé!

34

Renzovi se podařilo zdržet Eganovy voje. Technici, kteří měli ohledat

místo činu, a detektivové z policejní stanice, dorazili do bytu Mary

Navarrové a Donalda Bainese až za dvacet minut. Po jejich příjezdu začaly

na newyorské policii kolovat informace, k nimž Quinn ani jeho tým dosud

neměli přístup. Renz Quinnovi večer zavolal, aby ho seznámil s aktuálním

vývojem. Quinn zrovna čekal, až dorazí Pearl s Feddermanem.

„Manžela zabila jediná bodná rána do srdce. Mary Navarrová měla v

těle šestnáct ran. Smrtelná byla nejspíš až ta do srdce, i když na některé

ostatní by časem taky zemřela.“

„Jak dlouho trvalo, než zemřela?“ zeptal se Quinn. Vzpomněl si na

krvavou stopu na podlaze, z níž bylo patrné, že se Mary doplazila ke zdi a

pokusila se napsat nerozluštitelný vzkaz, na jehož počátku ji zastihla smrt.

„Soudní doktor tvrdí, že se to nedá říct přesně, ale po ráně do srdce prý

nejdéle minutu. Krvavé stopy naznačují, že nejdřív utrpěla rány, které ji jen

vysílily.“

„Máte nějaké otisky nebo vzorky DNA?“

„Otisky tam samozřejmě nebyly. Náš muž rád pracuje v rukavicích.

Nějaké vzorky DNA jsme vzali z krabice s mlékem a z nedojedeného

sendviče. Pořád ohledáváme krev na místě činu, jestli nějaká není vrahova.“

Renz se odmlčel. Quinn slyšel, jak rytmicky funí do telefonu, jako by se

pokoušel pískat. Byl to zvyk, jímž se u něho projevovala nervozita. „Jak se

vám to jeví, Quinne?“

„Myslíte tu krvavou šmouhu, kterou Mary udělala na stěně?“

„Ta je úplně bezvýznamná. Zajímá mě, jak se vám jeví situace v bytě.“

„Oběti něco vyrušilo ze spaní, a tak se šly podívat, co to je. Donald jako

první. Vyrušili vraha, když jedl sendvič a zapíjel ho mlékem z krabice.

Musel je zabít.“

„Vážně? Mě taky nachytali, jak piju mléko z krabice.“

„Doneslo se mi to,“ opáčil Quinn.

„Manžel měl v ruce těžkou zarážku na knihy a byl připravený

zasáhnout.“ Renz zvážněl.

„Vrah na ně taky byl připravený. Skoro jako by na ně čekal.“

„Jak to s tím čekáním myslíte?“

„Věděl, že jeho počínání je riskantní, a tušil, že se možná probudí.

Muselo mu to být jasné.“

„Myslíte, že chtěl, aby se probudili?“

„Možná ne včera v noci, ale jednou určitě. Nejspíš pokoušel štěstí a

zvyšoval riziko.“

„To se mi po pravdě řečeno moc nezdá, Quinne, ale vy jste prý

odborníkem na to, jak tihle úchyláci uvažují.“

„Na to člověk nemusí být okultista, Harleyi. Jedl přece sendvič v

gumových rukavicích a nůž musel mít po ruce, aby na něj rychle dosáhl.

Donald nejspíš nedostal příležitost ananasovou zarážku použít.“

„Máte pravdu. Na zarážce není žádná krev ani vlasy. Quinne…,

uvědomujete si, co mi tvrdíte? Že Noční lovec je schválně probudil. Že

chtěl, aby ho přistihli, jak se u nich chová jako doma.“

„Právě tak mi to připadá. Zrovna tak si myslím, že nakonec zatouží,

abychom ho chytili a on se mohl vyzpovídat ze svých hříchů. Narůstá to v

nich. Jdou pořád dál a víc riskují. Je to nedílná součást jejich řádění.“

„Psychologové říkají to samé, ale mně to nedává smysl.“

„Zato vrahovi ano. Vezměte si, že si natáhne rukavice a pak v nich jí

sendviče s pastrami.“

„O bodání lidí do srdce ani nemluvě,“ dokončil Renz.

„Přesně tak. Víte, jak to chodí. Musíme se tomu šílenci dostat do hlavy

a zjistit, jak uvažuje. Aspoň na chvíli se jím musíme stát.“

Proto jsem tě taky najal, brouku.

„Je to jediný způsob, jak můžeme odhadnout, co kdy, kde a s kým

možná provede,“ řekl Quinn.

„Neměl byste říct spíš komu?“

„Trhněte si nohou!“

Renz se přidušeně zasmál. Měl radost, že Quinna naštval. „Tohle byl

jeho třetí pár. Pokud jsme donedávna pochybovali, teď máme naprostou

jistotu. Pobíhá nám tu sériový vrah, který oddělává šťastné manželské páry.“

„Všechny tři byly sezdané, ale dvě manželky si nechaly dívčí příjmení,“

řekl Quinn. „V New Yorku žije plno páru jen na psí knížku.“

„Takže vy myslíte, že to, že byli zákonně svoji, je jenom náhoda?“

„Jenom říkám, že pokud vrah věděl, že oběti jsou manželé, musel o nich

vědět víc než jenom jména a adresy. Sotva si je náhodně vybral v davu nebo

se zavřenýma očima projel prstem telefonní seznam a ukázal zrovna na tyhle

tři páry.“

„V tom případě oběti vraha musely znát. To by nám mělo usnadnit

pátrání.“

„Třeba ho vůbec neznaly. Možná má jen postavení, díky němuž ví o

rodinném stavu druhých lidí.“

„Proboha! Vždyť to může být státní nebo městský zaměstnanec, který

pracuje třeba na matrice!“

„Anebo v bance nebo nějaké úvěrové společnosti. Někde, kde má

přístup k pravdivým a podrobným informacím o lidech, kteří samozřejmě

nic netuší. Případně někde, kde se dají získat klíče od jejich bytů a buď je

ukrást, anebo si udělat duplikáty. Třeba na parkovišti s obsluhou nebo v

obchodě, kde ženám kontrolují kabelky.“

„Klíče?“

„Jistě. V žádném bytě nebyly stopy po násilném vniknutí, a přitom tam

vrah chodil a odcházel, jak se mu zachtělo. Vlastně v těch bytech žil,

zatímco jeho budoucí oběti spaly.“ A možná taky, když nebyly doma. Quinn

si řekl, že musí instruovat Pearl s Feddermanem, aby obešli sousedy obětí a

zjistili, jestli si někdo z nich v týdnech před vraždou náhodou nevšiml, jak

kdosi cizí chodí do bytu během dne, v době, kdy je většina lidí v práci.

„Mám takový dojem, že zbytečně komplikujete jednoduchý problém,

Quinne. Vrah a oběti se mohli znát, možná dokonce byli přátelé. Anebo si

mysleli, že jsou. Pravda obvykle bývá v jednoduchosti.“

„Nechte toho chvástání.“

„A vy nemluvte jako pitomec. Dobře víte, že se nejspíš nepletu,“

Quinn věděl, že Renz dělá klasickou chybu, když si příliš brzy vytváří

vlastní teorii a nevěnuje pozornost ostatním důkazům. Přesto měl pravdu,

když říkal, že vraždy jsou obvykle jednoduché. Tenhle vrah se však od

ostatních značně lišil. Quinn to vycítil už ve chvíli, kdy si přečetl složku

Elznerových. „Jo, to je možné. I tak musíme všechno znovu probrat.“

„Co počítače? Měly oběti nějaké?“

Quinn si vzpomněl, že na rohu jednoho stolu ležel laptop. „Počítač má

každý.“ Kromě bývalých policajtů, kteří jsou v háji.

„Ověříme si to a podíváme se, jestli se do něj nedostal nějaký hacker.

Počítače ostatních obětí byly v pořádku.“

Quinn na počítače ani nepomyslel. Že bych začínal mentálně upadat?

Nebo mi podobně jako ostatním stejně starým chudákům dává co proto

moderní technologie?

„Možná bychom neměli tak rychle pouštět z hlavy tu krvavou šmouhu

na zdi,“ řekl, protože nechtěl, aby ho Renz zase nachytal.

„Podle Egana není důležitá. Myslí si, že chudák ženská prostě nestihla

napsat, co měla na srdci.“

„Asi má pravdu. Jinak by ji vrah rozmazal.“

„Stojíte taky o nějaké dobré zprávy?“ otázal se Renz.

„Nedělejte si ze mě legraci, Harleyi.“

„Pokročili jsme v pátrání po tlumiči.“

„Úplně se mi z toho rozbušilo srdce.“

„Trochu jsme zúžili počet míst možného výskytu.“

„Vsadím se, že teď hledáte už jenom na severní polokouli.“

„Vzhledem k tomu, jak se dneska dělají záznamy a co se dá zjistit na

internetu, nejste až tak daleko od pravdy. Povím vám, Quinne, že počítač je

fantastická věc.“

Popichuje ho Renz kvůli tomu, že nevzal v úvahu možný obsah

počítačů obětí? Anebo záškodnicky poukazuje na skutečnost, že Quinna

obvinili ze znásilnění právě díky počítači?

„Michelle říká totéž.“

„Michelle?“

„Moje sestra.“

„Aha, tak to ona je z Quinnovic dětí to povedenější.“

„Nezapomeňte mi dát vědět o tom tlumiči, Harleyi.“

Quinn zavěsil a pomyslel si, že s tlumičem stejně zbytečně ztrácejí čas,

i když jim v tom pomáhají počítače. Zbraně se hledaly těžko, natožpak

tlumiče zaslané poštou, které neměly individuální sériové číslo a od pořízení

možná několikrát změnily majitele. Quinn si opět pomyslel, že jediná

výhoda honby za tlumičem je to, že Renz jí bude dostatečně zaměstnán a

nebude se posmívat jemu ani jeho týmu. I když zatím se kýžený efekt

nedostavoval.

Zazvonil domácí telefon. Přišli Pearl s Feddermanem.

Quinn jim bzučákem otevřel a odjistil závoru na dveřích.

Oba vypadali vyčerpaně. Pearl se na zpocené čelo lepily zplihlé

prameny vlasů a bílou halenku měla celou zmačkanou. Fedderman měl

červené oči a jeho neforemný hnědý oblek vypadal, jako by se o něj s někým

přetahoval. Pearl se zhroutila na pohovku a Fedderman se odvlekl do

kuchyně pro pivo.

„Taky ses nás mohl zeptat, jestli nechceme,“ řekla mu naštvaně, když se

vrátil jenom s jednou plechovkou.

„Stěžuj si u hostitele,“ opáčil Fedderman. „Přijdeme k němu a

očekáváme, že tu bude bufet nebo aspoň nějaká jednohubka, a tady zatím

houby“

„Jednohubka a houby v jedné větě. To zní hezky.“

„Mám cit pro jazyk, kdežto ty ne.“ Fedderman plechovku otevřel a olízl

si z ukazováku a palce pěnu.

„Jenom je vidět, jaký jsi tlučhuba“

„Moje babička by ti to vyvrátila. Byla jazykářka.“

„Jdu do kuchyně pro dvě piva a pytlík bramborových lupínků,“ oznámil

jim Quinn. „Pak se budeme bavit o policejní práci. Tedy pokud jste vy dva

celý den nedělali něco jiného.“

Oba mlčeli. Quinn odešel do kuchyně.

Když se vrátil s pivem a lupínky, Fedderman řekl: „Pokud mě paměť

neklame, ráno se mluvilo o nějakých vraždách, ne?“

„Říkala jsem, že je tlučhuba,“ rýpla si Pearl.

„Nevymlouval vám to,“ podotkl Quinn.

Otevřel pytlík s brambůrky a položil ho na konferenční stolek. Pak

otevřel piva a jedno podal Pearl. Z druhého si lokl a posadil se do křesla

naproti pohovce.

Fedderman si sedl vedle PearL Hodila po něm bramborový lupínek a

řekla: „Na, tady máš jednohubku.“

Brambůrek dopadl Feddermanovi do klína. Zvedl ho a strčil si ho do

úst.

Quinn jim pověděl o Renzově telefonátu.

„Myslíš, že se přes ten tlumič opravdu někam pohneme?“ zeptal se

Fedderman.

Quinn pokrčil rameny. „Aspoň to zabaví jistého člověka,“ odpověděl.

Podíval se z Pearl na Feddermana. Tvářili se, jako by jeden druhému

nejradši skočili po krku, jenom na to nemají dostatek energie. „Jak se vám

dnes vedlo?“

Pověděli mu, že nijak dobře. Kromě ženy z bytu pod Mary a Donaldem,

která si všimla tenké stružky krve, nikdo z domu neviděl ani neslyšel nic

nezvyklého.

„A co recepční?“

„Taky nic,“ odpověděla Pearl. „Ale přiznal, že není pořád u dveří.

Možná byl zrovna na pochůzce nebo některému nájemníkovi volal taxík.

Někdy si taky odskočí na cigárko na schody vedlejší budovy.“

„Nezmínil se někdo o tom, že by během dvou týdnů před vraždou viděl

něco nebo někoho neobvyklého? Za bílého dne, kdy jsou všichni v práci?“

Pearl s Feddermanem na Quinna zírali.

„Ne,“ odpověděl Fedderman, „Nijak jsme tu denní dobu nespecifikovali

a na poslední dva týdny jsme se neptali. Je to dost dávno.“

„Tak to zítra uděláte,“ rozhodl Quinn. Pearl se napila piva a podívala se

na Feddermana. „Říkala jsem ti, že sem nemáme chodit,“ prohodila. Tomu

říkám nevyléčitelná drzounka, pomyslel si Quinn. Ale Sherlock Holmes byl

také takový.

Pearl s Feddermanem odešli před necelými pěti minutami. Quinn

zrovna vyhodil prázdné plechovky od piva a vrátil sáček s bramborovými

lupínky do kuchyňské skříňky, když někdo zaklepal na dveře jeho bytu. Ten

člověk se musel dostat do domu bez zvonění, když Pearl s Feddermanem

vycházeli ven.

Když se však podíval špehýrkou na chodbu, spatřil Pearl. „Zapomněla

jsem si tu kabelku,“ řekla, když jí otevřel. „Mám v ní pistoli.“

Quinn ustoupil, aby mohla vejít.

Došla doprostřed obýváku, sevřela ruce v pěst, založila si je v bok a

rozhlédla se. Quinn udělal totéž. Kabelku neviděl.

Pearl přistoupila k pohovce a začala ohmatávat okraje polštářů.

„Tady je!“ řekla a vytáhla z mezery mezi dvěma polštáři malou

kabelku, která tam zapadla.

Držela ji za dlouhé ucho jako právě ulovenou rybu. Usmívala se na

Quinna. „Nemáte ještě trochu piva?“

„Jedno vám přinesu,“ odpověděl.

Zašel do kuchyně a za minutu se vrátil s otevřenou plechovkou.

„Řekněte Feddermanovi, že kdyby neřídil, taky bych mu jedno dal.“

„On už odjel. Řekla jsem mu, že se domů svezu metrem. Celkem o nic

nejde a nemělo smysl, aby tu zbytečně čekal.“

Quinnovi se zrychlil tep. Pozorně se na ni zadíval.

„V tomhle bytě nebylo takhle uklizeno nejspíš celé roky,“ poznamenala

a udělala rozmáchlé gesto paží.

„V životě jste nikde nic nezapomněla, Pearl, a už vůbec ne pistoli.“

Sehnula se a postavila plechovku s pivem na koberec. Udělala několik

kroků ke Quinnovi a postavila se těsně vedle něho. „Můžu vás zachránit,

Quinne.“

„A jak, Pearl?“

„Můžu vám vrátit sebeúctu.“

„Pomohla jste mi uklidit byt a teď se chystáte pustit i do mého života?“

„Otázkou zůstává, jestli jste na to připravený.“

Quinnovi vůně jejích vlasů a dokonce i pach jejího potu připadaly jako

parfém. Vzpomněl si, jak se na něho dívala, když odcházel z jejího bytu

poté, co tam strávil noc. Zacukalo mu v rozkroku, i když mu v hlavě začala

blikat výstražná kontrolka. „Fedderman ví, že kabelku nezapomínáte.“

„Na Feddermana kašlu. Dlouho jste přátelé. Určitě na něho něco víte.“

Quinn se zašklebil. „Pearl, Pearl…“

„Můžu vás zachránit,“ zopakovala. Stoupla si na špičky a políbila ho.

Opětoval její polibek. Pootevřela rty a dychtivě mu do úst pronikla

teplým jazykem.

Když se od sebe odtrhli, usmála se na něho. „Mám i jinou stránku, víš?“

Věděl to. Vzal ji do náruče a odnesl ji do ložnice.

Neprotestovala.

Horečně se milovali a Quinn sám sebe překvapil. Pearl byla nahoře a

usmívala se na něho. Pracovala boky v nádherném tichém tempu a velká

ňadra se jí přitom houpala do rytmu. Po chvíli ji převalil na záda a nalehl na

ni. Opatrně se nad ní nadzvedl na loktech a kolenou. Byla drobná, ale měla v

sobě plno síly.

Byl něžný, ale udával tón. Čekala to a stiskla ho nohama. Přitom

vycházela boky vstříc jeho mocným pohybům. U ucha cítil její teplý dech.

Vyrážela ze sebe stále hlasitější hrdelní zvuky.

Když skončili, leželi vedle sebe na zádech, hleděli na popraskaný strop

a naslouchali, jak se jejich přerušované dýchání postupně zklidňuje. Ani

jeden z nich si nepředstavoval, že po sobě budou tolik toužit a že ze sebe

budou mít takový požitek. Byli v šoku a svým způsobem se i hrozili toho, co

v nich doznívalo. V uplynulé půlhodině se jejich životy navždy od základu

proměnily.

Po několika minutách bylo v malé teplé místnosti slyšet jenom zvuky

města za oknem – složitého jeviště, na němž měli dál hrát své životní role.

Krucipísek, kam jen tohle… pomyslel si Quinn.

… povede? ptala se v duchu Pearl.

Asi kilometr od nich se Noční lovec choulil v koutku s benzenem a

svými sny. Tyhle chvíle měl nejradši. Obvykle věděl, co bude dělat dál a

kdo se stane jeho další obětí.

Nebyl úplným otrokem svého nutkání. Mohl se svobodně rozhodovat.

Věděl, že herečka bude skvělá. Každý její pohyb byl graciézním, dobře

nacvičeným dílem, jako by při chůzi vstřebávala energii ze země. Nebyla ale

vdaná, a tak pro něho nebyla vhodná. Když spolu lidé žili v hříchu, ve

sladkém hříchu, nepodobalo se to manželství, i když ze všech sil předstírali

opak.

Herečka k němu vyslala nevědomý signál. Netušila, že má vlastní tichý

hlas ani že je mnohem větší herečka, než tuší. Přesto nebyla jednou z nich,

jednou z jeho žen, a tak si řekl, že na ni zapomene, jako zapomněl na mnohé

jiné. Byly jako třpytivé mince nízké hodnoty, pro něž se nehodlal shýbat.

Zavřel oči a zaplašil všechny myšlenky na herečku. V jeho představách

k němu v průhledech kráčela nádherná Lisa jako supermodelka po nebeském

mole. Vynořila se ze stínu na světlo a do jeho zorného pole. Hleděl do svého

nitra a obdivoval její krásu.

Bože můj!

Po ztuhlých tvářích mu stékaly slzy. Když měl Lisu, nepotřeboval

herečku.

Viděl ji jasně do nejmenších podrobností. Jeho mysl měla obrovskou

moc znovu vytvořit krásu a jít k jádru věci. Viděl Lisu, jak vystrkuje bradu a

vyzývavě se na něho dívá. Lisu, jak se usmívá, jak se rychle otáčí. Viděl ji

úplně celou.

Vrátil čas zpět a opět ji spatřil – Lisu Ideovou, vedoucí klenotnictví na

Západní čtyřicáté sedmé ulici, které vlastnila spolu se svým manželem

Leonem Holtzmanem. Pracovala mezi vitrínami plnými třpytu. Pak stála u

velkého bílého sporáku ve žluté kuchyni. Byl tam cítit pach horkého sádla.

Natáhla se pro něco do lednice. Leželo to až vzadu a bylo to bílomodré.

Ručně myla nádobí a bylo vidět bubliny a žluté prsty gumových rukavic.

Nedívala se na něho. Měla na sobě neskutečně těsné černé kalhoty, které na

ní už viděl. Její tělo, její tělo. Kaštanové vlasy měla vysoko vyčesané a

rozverně připnuté vzadu na hlavě. Přesně tak je měla i ve chvíli, kdy ji

sledoval, jak odchází z klenotnictví a kráčí mezi davy na chodníku.

Ztrácí se mi…

Přitiskl si složený kus látky na obličej a nadechl se. Usmál se, ale

přitom plakal.

Už ji zase vidí! Jasně a v barvách…

Teď si ji dokázal přivolat mnohem rychleji, přesně jak potřeboval a

přesně takovou, jakou ji chtěl. Lisu Ideovou s jasně modrýma očima

posazenýma široko od sebe. Připomínaly oceán. S širokými ústy a plnými,

vlhce červenými rty. Měla malý předkus. Viděl Lisu Ideovou, jak se svým

manželem Leonem večeří v kavárně naproti Lincolnovu centru, zvedá k

ústům šálek kávy a nenápadně špulí rty. Byla drobná, ale měla všechno, co

má žena mít. V mnoha ohledech byla dokonalá. Byla svěží a měla

nekonečné, báječné spektrum barev. Muž jako Leon, obyčejný obchodník,

jemuž byla práce smyslem života, Lisu nemohl nikdy pochopit. Obchodoval

s drahokamy a přitom si vůbec neuvědomoval, jaký poklad má po boku.

Takový muž si po právu zasloužil smrt.

Nebylo pochyb o tom, kdo je na řadě. Noční lovec to osudově cítil a to

vědomí v něm mělo začít rychle a vytrvale růst. Zatím nemělo skoro žádnou

sílu a bylo neškodné, ale časem mu narostou zuby a drápy. A dosáhne svého.

Přitiskl si složenou látku pevněji k nosu a zhluboka se nadechl. Benzen

však přestával působit a navozoval jenom ospalost.

Na okamžik zaslechl bzukot, který ale pozvolna slábl…

Zdálo se mu o ní. Nedokázal jí uniknout. Lisa stála ve vaně a chystala

se usednout do teplé vody. Zastavila se na schodech a vypadala jako

Picassův obraz, který někdo přeskládal, takže se na něm objevila celá žena.

Potom zalévala květiny. Ležela v posteli a neznatelně se usmívala ze spánku.

Viděl její vlasy, oči, kůži, rty, pohled a úsměv… hudbu jejích barev, její

chůzi. Její nadcházející bolest. Viděl trpící Monu Lisu.

Osud a sen pro něho byly totéž.

Lisa Ideová, detektive Quinne. Já o ní vím, a vy ne. Brzy bude slavná.

35

Quinna probudila vůně kávy a smažené slaniny.

Najednou si vzpomněl na včerejší večer – a na Pearl.

Dělala v kuchyni snídani. Kde se v ní vzala hospodyňka? Pearl, kterou

včera poznal, byla jiná a dost ho překvapila.

Vylezl nahý z postele a ztěžka šel do koupelny.

„Quinne?“ zastavil ho Pearlin hlas z kuchyně. Určitě slyšela vrzat

podlahu.

„No?“ zavrčel ospale. „Ano?“ To je lepší. Civilizovanější.

„Před snídaní se ještě stihneš osprchovat a oholit.“

„Hm, hm.“ Pokračoval ke koupelně.

Když byl umytý a oholený, uhladil si mokré vlasy dozadu a vrátil se do

ložnice. Prohrabal zásuvky prádelníku a z jedné vytáhl starý župan, který na

sobě neměl přes rok. Správný džentlmen nosí župan. Oblékl si ho. Nemohl

najít bačkory, a tak do kuchyně doťapal bos.

Pearl stála u sporáku a v ruce držela obracečku. Pokusila se učesat si

husté vlasy, ale stále je měla na jedné straně přelezené. Měla na sobě

oblečení, ve kterém včera přišla. Vypadalo, jako by v něm chodila týden.

Halenku měla tak zmačkanou, že Quinn pochyboval, jestli ji vůbec dokáže

vyžehlit. Nevypadala jako žena, která tráví čas v kuchyni, ale hezky

prostřela stůl a na talíře naložila smaženou slaninu. Na pánvi prskala vejce.

„Myslel jsem, že na snídani budeš chtít jít ven,“ řekl Quinn.

Skleněná konvice kávovaru byla plná. Vedle ní stály dva čisté hrnky.

Quinn ke kávovaru přistoupil a nalil si silnou černou tekutinu. Nikde neviděl

smetanu. Odkud ví, že mám rád křupavou slaninu a černé kafe? Musela mě

celou dobu pozorovat.

Pearl se na něho usmívala. „Bude lepší, když se najíme doma.“

Doma? „Myslel jsem, že bychom se mohli nasnídat v bistru dole na

ulici a pak se projít,“ řekl Quinn. „A že si třeba budeš chtít cestou koupit

nějaké šaty.“

Udiveně povytáhla obočí. „Proč bych si měla kupovat šaty?“

„Dřív či později sem dorazí Fedderman. Uvidí, že na sobě máš to samé

co včera. Dovtípí se, že jsi tu spala.“

Opatrně… Ať kouzlo včerejšílio večera nerozbiješ jako vejce. „Mně je

to jedno. Chceš volské oko?“

„Ale pořádně propečené. Mně to jedno není.“

„Když myslíš… Mám propíchnout žloutek?“

„Ne.“

Obracečkou jedno vejce přendala na talíř ke slanině a druhé zručně

obrátila na pánvi.

„Nemyslím, že je dobrý nápad všem vykládat, že jsme se spolu vyspali,

Pearl.“

Kývla hlavou k vejci. „Je dost propečené?“

„Jasně.“

„Fedderman mi ráno nechal na záznamníku vzkaz. Že prý když jsem to

nezvedla, nejspíš jsem sedla na metro a jela sem, takže se setkáme později.

Dorazí nejdřív za hodinu. Po snídani půjdu ven a seženu si něco jiného na

sebe.“ Obracečkou přendala na talíř druhé vejce a usmála se na něho. „I

když Feddermana neošálíme.“

Quinn věděl, že má pravdu, ale stejně si chtěl ponechat možnost zapírat.

Dělali to prezidenti, tak proč ne on? „Je možné, že jednou bude muset o

našem vztahu svědčit pod přísahou.“

„To máš pravdu,“ souhlasila Pearl, ale zatvářila se pobaveně. Ve starém

opékači topinek to kovově zapraštělo a vyskočily z něj toasty. Quinn se lekl.

Pearl oba krajíčky horkého chleba položila na talířek a ten postavila na stůl.

Potom se posadila k jídlu.

Quinn seděl naproti ní a sledoval, jak si na toast pečlivě natírá máslo.

Posypal si vejce solí a pepřem. Co to sakra dělám? jak se to stalo?

„Pearl…“

Podala mu máslo. „Chceš radši marmeládu?“

„Máslo stačí.“

„Co říkáš včerejšímu večeru?“ přešla do ofenzívy.

„Bylo to skvělé,“ odpověděl Quinn. Myslel to vážně. Moc se mu líbilo,

že se může přes stůl dívat, jak se Pearl usmívá.

Pomaloučku… Netahej z něho odpovědí, kterou nechceš slyšet…

„Potřebuju vědět, jestli to pro tebe bylo jenom na jednu noc.“

„Jak by mohlo, Pearl? Už teď jsem na tobě závislý.“

Vstala a obešla stůl. Spolkla sousto, sklonila se a vlepila Quinnovi na

tvář máslový polibek.

„Tohle… co je mezi námi… nám nebude překážet v práci. Slibuju,“

řekla.

Zase se posadila.

„Ani bych to nedovolil,“ ujistil ji Quinn. Po snídani vylovil z peněženky

stodolarovou bankovku od Renze.

„Quinne…“

„Ježíši, Pearl! To je na oblečení. Napadlo mě, že by sis měla nějaké

koupit, a tak ti na něj chci dát.“

„Ale proč?“

„Protože mi dělá starosti, co na to řekne Fedderman.“ Chvíli mlčela.

Nelíbil se jí ani sebemenší náznak, že se k ní chová jako k děvce. Včerejší

večer nesmí nikdo pošpinit.

„Mám vlastní peníze,“ řekla.

Quinn to vzdal. Když odešla na nákup, uklidil kuchyň.

Za půl hodiny se vrátila s papírovou taškou v ruce a zašla se převléct do

ložnice.

Když se z ní vynořila, měla na sobě stejné zmačkané kalhoty jako

předtím, ale místo do halenky byla nasoukaná do černého trička s nápisem

GIANTS na bujných ňadrech.

„Nemáte tu v okolí žádné slušné obchody. Sehnala jsem akorát tohle. Je

to střední chlapecká velikost.“

Tričko jí padlo dobře, až na poprsí. Středně rostlý chlapec by materiál

nenapnul tak jako ona. Přes opěradlo židle byl přehozený tmavě modrý

blejzr, který na sobě měla včera. Nevypadal příliš zmačkaně. Oblékla si ho

přes tričko, ale stejně z něj vykukoval žlutý nápis GIANTS napnutý k

prasknutí.

„Nic lepšího jsem za tak krátkou dobu nesehnala,“ řekla Pearl.

„To neměli tričko s jiným týmem?“

Chystala se mu odpovědět, ale přerušilo ji bzučení domácího telefonu.

Quinn k němu přistoupil a pustil Feddermana dovnitř.

Jakmile Fedderman vešel do bytu, zastavil se na místě a podíval se

nejdřív na Pearl a pak na Quinna. „To je ubohé,“ prohlásil. Zalétl zrakem

znovu k Pearl. „To sis nemohla pořídit tričko s Yankees?“

„Proč s Yankees?“

„Jen tak… Všechno jen pro Lolu…“

„Jak to kruci myslíš?“

„To je písnička z jedné broadwayské hry. Jmenuje se Pryč s Yankees“

„Z policejního platu si lístek na Broadway koupit nemůžu.“

„Já vím. Jenom tě pošťuchuju.“

„Ty jsi takový debil, Feddermane.“

Quinn napřáhl ruku, aby Pearl zarazil, kdyby se rozhodla po

Feddermanovi skočit. Z tohohle kouká velký problém. Včera to opravdu

zvrtal. Všechno zkomplikoval. „Dost, dost. Musíme se dát do práce.“

Pearl střílela očima po Feddermanovi, který se uculoval.

„Všichni se budeme tvářit jakoby nic,“ prohlásil Quinn a připnul si

pouzdro s pistolí. „Prosím.“

„Tváří se tak celý svět,“ zabručela Pearl, když kráčeli k výtahu.

„A my máme práci,“ poznamenal Fedderman.

Ale jak dlouho? pomyslel si Quinn.

36

„Dnes mi připadáte uvolněný,“ řekla Rita Maxwellová Davidu

Blankovi.

Blank se opřel do měkkého koženého křesla a zavřel oči. „A vás to

překvapuje? I vaši nejztrápenější pacienti přece musí občas mít dobrý den.“

Rita se rozhodla pracovat s tím, co nadhodil. „Máte dnes radost z

něčeho konkrétního?“

„Všechno pěkně lícuje.“

„Mohl byste mluvit konkrétněji? Anebo hovoříte o svém autě?“

„Mluvím o vesmíru. Dneska mi připadá, že všechno je přesně na svém

místě.“

„A to lícování?“

„Všechno má dokonalé barvy.“

„O barvách mluvíte často.“

„Protože maluju, hlavně krajinky. Někdy taky postavy. Akty. Lidské

tělo má různé odstíny. Je jich neuvěřitelné množství a jsou neskutečně

jemné.“

„Máte na mysli oči, vlasy…?“

„To taky. Ale když se na lidské tělo pozorně podíváte a zaposloucháte

se…“

Zaposloucháte? Míchá dohromady barvu a zvuk. Sdružení různých

vjemů. Bývá obvyklé u nadaných umělců, i když ne do takové míry. „Co

slyšíte, když se do něčeho zaposloucháte, Davide?“

„Někdy krásné zvuky. Když mám špatný den a barvy vyblednou nebo

se spijí, slyším šedé bzučení. Dneska ne. Dneska je to šum podobný tiché

hudbě. S každou ženou se liší.“

„Slyšíte ho jenom v přítomnosti žen?“

„Nevím jistě. Chcete mi naznačit, že v sobě potlačuju homosexualitu?“

Cože? „Ne, to ne.“ Nezdálo se, že by se Blank zlobil. Spíš jako by se

bavil. „Máte se sexualitou problémy?“

Vykulil oči a nahlas se zasmál. „Problémy… No to mě podržte!

Sexualita. Není to náhodou součást procesu, po němž se narodí potomstvo?“

„Dalo by se to tak říct.“ Rita svému hlasu dodala pobavený tón, aby

věděl, že nemluví vážně. Dnes byl skutečně uvolněný. Měl dostatečně

dobrou náladu, takže se s ním dalo i žertovat. Kam to asi povede? „Myslím,

že se jistě shodneme, že vy jste nerodil.“

„Ne, to opravdu ne.“ Propletl si prsty. „Aspoň ne v tradičním smyslu

toho slova.“

Rita byla zmatená. „Mluvíte o svém umění?“

„Samozřejmě. Kdysi mi pózovala nahá modelka, jmenovala se Carol.

Byla moc krásná. Hrozně jsem se snažil, abych zachytil její napětí a všechny

její barvy.“

„Napětí?“

„Myslím fyzické. Úhly a napětí svalů. Stát modelem je umění. Nesvede

to každý.“

„S tím souhlasím.“

„Umělec s modelem spolu obvykle mají přísně pracovní vztah. Tak

jsme taky začali. Jednoho dne pak v mém ateliéru ve Village omdlela.

Myslel jsem, že jsem na ni byl moc náročný, protože jsem se snažil využít

každou sekundu výjimečného a dokonalého světla… Mělo zlatou barvu.

Člověk ho slyšel a mohl se ho dotknout.“

Vrhl na Ritu kradmý pohled, aby se přesvědčil, že mu naslouchá.

Přikývla a zakroužila tužkou.

„Měl jsem výčitky svědomí,“ pokračoval Blank. „Bylo mi jí líto. A tak

jsem ji zvedl a odnesl na postel, aby si odpočinula. Když jsem ji tam položil,

otevřela oči a z jejího pohledu a úsměvu jsem pochopil, že…“

Vyprávěl dál svou pohádku o svádění a sexuálním dobrodružství,

zatímco Rita předstírala, že si dělá poznámky.

„Byli jsme si výjimečně blízcí,“ říkal Blank. „Celý měsíc jsme skoro

nevyšli z bytu a jenom jsme si posílali pro…“

Rita nevzrušeně črtala tužkou po papíře. Všimla si, že její nesmyslné

klikyháky kdovíproč začínají připomínat arabské písmo.

Sezení s Davidem Blankem se ustálilo v zaběhaných kolejích. Rita

Blanka poslouchala jenom na pul ucha a v duchu si říkala to je lež a zase lež,

další lež…

S výjimkou prvních deseti minut.

Když odešel, přetočila pásku a pozorně si poslechla záznam z první

části sezení. Nezajímalo ji ani tak to, co říkal, ale spíš úlevný a veselý tón

jeho hlasu. Mluvil, jako by se zbavil ohromného tlaku.

Blank jí však stále neodhalil skutečný důvod svých návštěv. Svůj

opravdový problém. Nesnažil se odvrátit její pozornost ani ji odrazit, jak to

bylo obvyklé u nejistých pacientů. Chápala, o co se snaží – předkládal jí

hádanku, kterou měla rozluštit. Částečně si zoufale přál, aby uspěla. Věděl

totiž, že příšerný tlak, jehož se bojí, se vrátí. Bzučení. Pořádek a barva.

Lícování. Jako by psychóza byla auto. David Blank věděl, že se řítí do

nebezpečné zatáčky.

Jeho sdružení různých vjemů však bylo zajímavé. Pokud bylo skutečné.

Zdálo se, že pevně věří, že doktorka Rita Maxwellová dokáže

odpovědět na jeho otázky, časem mu pomůže a možná ho i zachrání. Nejdřív

však potřebovala vědět, co před ní skrývá. Kdo je Carol?

Rita se to dříve či později dozví. David Blank zvolil správně, když za ní

přišel. I když Rita nevěděla, kdo ve skutečnosti je a proč to udělal. I když

netušila, kdo je Carol.

Musí být trpělivá. Dělají pokroky. Dozvídá se o svém pacientovi stále

nové informace a časem hádanku jménem David Blank rozluští.

°°

Quinn seděl na lavičce z tvrdého dřeva a betonu hned na kraji Central

Parku a pozoroval běžce a cyklisty. Kolem projela atraktivní dvacetiletá

žena na horském kole, které bylo ve městě placatém jako šachovnice holá

zbytečnost. Quinn se díval, jak se její ladná postava vzdaluje. Stoupla si do

pedálů, aby nabrala rychlost. Boky se jí námahou kývaly ze strany na stranu

a její dlouhé hnědé vlasy se leskly ve slunečním světle. Jak asi žije? Možná

studuje na Newyorské univerzitě nebo právě začala budovat kariéru. Také to

může být manželka, matka, herečka, hudebnice či malířka, prostitutka nebo

policistka, která má zrovna volno. Lidský život je jedno velké tajemství.

Řekl si, že je možná načase využít média.

Před lety dal Quinnovi své telefonní číslo novinář Dave Everson, který

pracoval pro Timesy. Quinn mu důvěřoval a číslo si pamatoval. Z kapsy

sportovního saka složeného na lavičce vytáhl mobil a poprvé za celé roky

novináři zavolal.

„No to mě podržte,“ prohlásil Everson, když se mu Quinn představil.

„Už je to dost dávno, co jsme se viděli.“

„Až moc,“ přitakal Quinn.

Everson nebyl hloupý. Věděl, že Quinn má něco za lubem. „Tak co

potřebujete?“ zeptal se hlasem rozechvělým vzrušením.

„Někoho vytočit.“

Everson se zasmál. „To už se vám mockrát povedlo, Quinne.“

„Někoho dalšího,“ řekl Quinn.

„Aha… Předpokládám správně, že za určitých podmínek.“

„Až se to začne vyjasňovat, budete první, komu dám vědět, Dave.“

„A vy chcete zůstat anonymním zdrojem.“

„Ne, já chci, aby ten hajzl věděl, že mu jsem v patách.“

„No tak to bude ještě lepší. Muž proti muži. Fakt se mi líbíte, Quinne.“

„Někdy se umím zalíbit. Jdete do toho?“

„Pokračujte.“

Claire Briggsová se zamračila a znovu se podívala na výsledek

chemické reakce.

Zase modrá. Je to jisté.

Je těhotná. Vyšlo jí to v domácím testu.

Musí to někomu povědět. Nejdřív se to ale musí dozvědět Jubal.

Nejprve to řekne jemu.

Jubal se ve čtyři vrátil z dvouhodinového konkurzu. Ucházel se o roli

citlivého hrdiny ve vietnamské hře Klikatá cesta, kterou mělo za tři měsíce

uvést Lincolnovo centrum.

„Tak jak to šlo?“ zeptala se ho Claire, ale okamžitě se dovtípila z

výrazu jeho obličeje.

Přes ramena měl přehozený světle modrý svetr s rukávy zavázanými na

hrudi. Vzal si ho při odchodu z bytu, i když venku bylo dost teplo. Rozvázal

rukávy a hodil svetr na pohovku.

„Úplně blbě,“ odpověděl, ztěžka dopadl na pohovku vedle svetru, shrbil

se a zamračil se.

„Jubale…“ Claire k němu přistoupila ve chvíli, kdy svěsil hlavu a

roztřásla se mu ramena.

Pak k ní vzhlédl a zašklebil se. „Tu roli jsem dostal!“

Claire se na místě zarazila a zhluboka se nadechla. „Do háje, tys mě

pěkně napálil!“

Jubal pokrčil rameny a nepřestával se šklebit. „Umím přece hrát, ne?“

Vyskočil a objal ji. Zvedl ji ze země a roztančil se s ní po pokoji.

Když ji postavil zpátky na zem, točila se jí hlava. Stěží se dopotácela ke

křeslu a celá rozesmátá a bez dechu do něj padla.

„Dneska je den dobrých zpráv,“ řekla, když byla schopná promluvit,

aniž by se dusila či zakuckala.

Jubal přecházel po místnosti. Samým vzrušením se ani nemohl posadit.

„Vlastně nás vybrali několik, takže to ještě není stoprocentní, ale jsem si

dost jistý, že to vyjde. Všechno skvěle klaplo, jako bych se celé roky

připravoval právě na tuhle roli. Šel jsem na řadu poslední. Do nejužšího

výběru jsme se dostali tři a ti druzí dva se mi nemůžou rovnat. Jeden se

jmenuje Victor Valentino.“

„V životě jsem o něm neslyšela.“

„Vloni hrál v Černé uličce. Vypadá jako chuligán, ale hrát umí. Možná

nakonec dostane roli drsného seržanta.“

„A kdo je ten druhý?“

„Randy Rallison.“

Claire s Rallisonem hrála. Vypadával mu text a ostatní herci ho často

podezírali, že bere drogy nebo moc pije. „V porovnání s Jubalem Dayem

působí na jevišti jako zombie.“

„Jsem přesvědčený, že producent má stejný názor. Když jsem odcházel,

mrkl na mě. Určitě na mě významně mrkl.“

Claire si povzdechla a položila si ruku na břicho. Neubránila se úsměvu.

„Půjdeme na večeři a oslavíme to,“ prohlásil Jubal.

„Ke slavení toho máme víc.“

„Já vím. Tvoje kariéra se taky dobře odpíchla. A tenhle byt je skvělý.

Máme štěstí, Claire. Obrovské štěstí.“

„Jsem ráda, že to tak vidíš, Jubale. Ale máme ještě větší štěstí, než si

myslíš. Jsem těhotná.“

Přestal přecházet po místnosti a zůstal stát na místě. Stáhl tvář do

neproniknutelné grimasy. Claire netušila, co mu běží hlavou. Na okamžik

znejistěla.

„Neměla jsem tě takhle překvapit.“ Proč se jí tak hloupě chvěje hlas?

Rozbolel ji žaludek. Věděla, co potřebuje, co musí mít.

„Víš to jistě?“

„Dvakrát mi vynechala menstruace a vyšel mi pozitivní těhotenský test.

Jsem si jistá. Cítím se… jinak. Je to stoprocentní.“

Usmál se. „Panebože, ty jsi tčhotná!“

Přistoupil k ní, něžně ji zvedl z křesla a postavil ji na nohy. Políbil ji.

„Z volného pokoje můžeme udělat dětský pokojíček,“ řekl. „Budeme

toho prcka krmit a přebalovat ho…“

„Nebo ji.“

„Nebo ji. A vozit ho nebo ji v kočárku po parku.“

„A dívat se, jak dělá první krůček.“

„Naučit ho nebo ji držet baseballovou pálku.“

„A říkat prosím a děkuju.“

„A taky, že kolem sebe nemá prskat špenát.“

„Můžeme se vzít,“ uzavřela to Claire.

37

„Nové počítače,“ řekl seržant Rudd, který seděl za recepčním pultem na

policejní stanici, když Pearl vešla. Byl to stárnoucí muž se širokými rameny,

bílými vlasy a červeným nosem. Jeho oči měly barvu olověných kulek. „V

technologiích musíme držet krok s federály.“

Pearl se podívala jeho směrem a zjistila, že se snaží z krabice vyprostit

klávesnici. Počítač na jeho stole skutečně vypadal nově a měl impozantně

velký plochý monitor.

„Jak uchovávají naše informace?“ zeptala se Pearl.

Rudd na ni nechápavě zíral.

„Chci říct – přenášejí všechna data ze starých počítačů do nových?“

„Jo, jistě. Zaslechl jsem, jak se technici baví o nějakém ZIP disku.

Podle nich je to hračka. Ale pro starého policajta, jako jsem já, je počítač

spíš velké těžítko.“

„Ty jsi takový dinosaurus, vid?“ prohodila Pearl a pokračovala do

služebny.

„Ty taky,“ opáčil jí za zády Rudd. „Jenom jsi menší a hezčí. Hlavně

dneska ráno.“ Když se otočila, zjistila, že se kolega usmívá. „Že bys k tomu

měla nějaký zvláštní důvod?“

Pro boha živého! Copak to zkušené oko tak snadno pozná? Pearl cítila,

jak se červená. Kráčela dál a dělala, že neslyší, jak se Rudd tiše pochechtává.

Ve služebně bylo všechno vzhůru nohama. Několik mladičkých

techniků ve světle modrých blejzrech stavělo na staré stoly z šedé oceli a

písařské stolky vedle nich nové počítače. Střetávalo se tu dvacáté století s

jednadvacátým. Byli tam pouze dva detektivové – podlézavý slizoun

Weatherington a rozložitý pupkatý muž, jehož Pearl znala jen pod

přezdívkou Velký Mike. Oba pracovali jako tajní na mravnostním, kam

podle Pearl ostatně patřili.

Chvíli nehnuté stála a hleděla na elektronický masakr. Pak se vrátila na

recepci.

„Vypadá to tam, jako kdyby tam ze srandy vtrhli nějací študáci, co?“

poznamenal Rudd.

„Možná to študáci jsou.“ Pearl ukázala palcem ke služebně. „Který stůl

patřil Quinnovi?“

Rudd se soustředil na papírování. Skoro jako by její otázku očekával.

Na recepci pracoval přes pět let a znal odpověd na všechno. „Když vejdeš do

dveří, tak druhý nalevo.“

Nezeptal se, proč ji to zajímá. Pearl mu poděkovala a vrátila se do

služebny.

Na druhém stole vlevo stál nový počítač. Jeho předchůdce však na zemi

nebyl.

„Co se stalo s počítačem z tohohle stolu?“ zeptala se Pearl mladé

techničky, která pracovala ob dva stoly dál.

„Ten jsme neměnili,“ odpověděla mladá žena. Vážila stěží něco přes

třicet kilogramů a na nose měla brýle o velikosti cédéčka. „Byl dost nový,

takže jsme mu jenom rozšířili paměť. Teď má RAM 512 megabajtů.“

„Skvělé,“ řekla Pearl. „Jak starý byl ten počítač?“

„Maximálně tři nebo čtyři roky.“

„Byl tu ještě nějaký podobný? Dostatečně nový, takže tady zůstal?“

„Pokud vím, tak ne,“ odpověděla mladá žena a začala rozplétat

zamotané kabely.

Pearl se nejdřív chtěla vrátit a zeptat se Rudda, kde by mohl být

Quinnův starý počítač, ale rozmyslela si to. Dostala výborný nápad.

Posadila se k jednomu novému počítači a nastartovala ho. „Jsou na

všech nainstalované stejné programy?“ zeptala se dalšího mladistvého

technika. Byl to chlapec s akné a huňatým srostlým obočím nad uslzenýma

hnědýma očima.

„Tenhle počítač je úplně stejný jako ten starý, jenom má větší paměť a

je rychlejší, madam. Je to trochu, jako když se rozvedete a vezmete si

mladšího chlapa.“

Pearl se na podobaného drzouna podívala. Že by to na ni zkoušel?

Zdálo se však, že jí nevěnuje pozornost. Šroubovákem cosi prováděl se

zadní stěnou jedné počítačové skříně. Sundal krémový kovový kryt, který na

svém místě držel zřejmě jen s pomocí několika malých šroubku, a začal se

vrtat v elektronických vnitřnostech počítače.

Pearl se naklonila, aby lépe viděla. „To je pevný disk?“

„Pevný a pořádně tvrdý, madam.“

Pearl se na chlapce upřeně zadívala. Usmál se na ni a znovu se dal do

práce.

Co se to dneska ráno děje? Dokážou snad mužští vycítit nedávnou

sexuální aktivitu?

Pearl zadala své identifikační číslo a otevřela program, který spojoval

shromážděné důkazy s daty a čísly případů. Jakmile napsala Quinnovo

jméno, objevilo se referenční číslo. Sloužilo jako vodítko, podobně jako

signatury pro vyhledávání knih v knihovnách.

Opsala si číslo na lepicí papírek, vypnula počítač a vešla do místnosti s

důkazy.

Za pultem měl službu seržant s ospalýma očima, který seděl na židli a

soustředěně si četl New York Post. Pearl mu ukázala odznak a přihlásila se

do systému. Seržant se zase začetl do dalšího článku o Anně Carusové.

Pearl strčila do dřevěných létacích dveří a vstoupila do uzavřené

místnosti bez oken, kterou k zadnímu traktu policejní stanice přistavěli před

více než dvaceti lety.

Najít počítač nebylo složité. Byl v igelitovém obalu a stál na druhé

polici kovového regálu. Pearl se rozhlédla. Byla sama a měla klid.

Přesvědčila se, že visačka na počítači souhlasí s referenčním číslem,

vytáhla stroj na kraj police a otočila ho. Nejprve musela odstranit několik

metrů izolepy a teprve pak mohla z počítače sundat igelitový obal.

Bála se půjčit si od techniků šroubovák, ale měla u sebe zavírací nůž,

který nosila v kabelce.

Šroubovák na noži jí úplně postačil. Za necelých deset minut sundala z

počítače čtyřhranný kovový kryt, vyndala pevný disk a vrátila kryt na

původní místo. Během několika dalších minut počítač znovu zabalila,

oblepila izolepou a postavila zpátky na kovovou polici.

Pevný disk byl z lesklé oceli a tvarem i velikostí připomínal knížku.

Pearl si ho zastrčila za opasek skrytý pod blůzou a vrátila se do služebny.

„Jdu ven,“ řekla seržantu Ruddovi, který se ještě nevyhrabal ze svých

lejster.

„Proč? Připadáš si mezi tou omladinou jako pitomec?“

„Bohužel jo,“ odpověděla a pousmála se.

„Dřív to bývalo tak, že člověk byl tím chytřejší, čím byl starší,“

poznamenal Rudd.

„To se jenom tak říká,“ odpověděla Pearl, otevřela těžké dveře a vyšla

do ranního horka.

Cestou k neoznačenému policejnímu autu se podívala na hodinky. Ještě

nebylo osm hodin. Pokud ji paměť neklame, burza otevírá až v půl desáté.

Když pojede rychle a nezasekne se v zácpě, měla by mít dostatek času.

Kdyby použila majáček a zapnula sirénu, samozřejmě by se do cíle

dostala s velkým časovým předstihem. Potíž byla v tom, že neměla

pohotovost a nešlo o naléhavý případ, takže by to bylo proti předpisům.

Pearl se rozhodla, že majáček a sirénu použije.

Když zabočila do ulice, kde bydlela Michelle Quinnová, hodiny na

palubní desce ukazovaly za deset minut devět. Burza otevírá až za čtyřicet

minut, a tak Michelle možná ještě bude doma.

Pearl nechala auto na zákazu stání a přeběhla přes ulici k Michellinu

domu. Viděla ho poprvé v životě. Obvykle se s Quinnovou sestrou scházela

v kavárně nedaleko její kanceláře ve finanční čtvrti. V domě bylo na první

pohled drahé bydlení. Dole u dveří stál recepční, který vypadal jako diktátor

nějaké maličké zemičky. Michelle musí být jako burzovní analytička dobrá.

Pearl z doslechu věděla, že v téhle době klesajících akcií musí být dobrý

každý burzovní analytik, který nesedí ve vězení a udržel si práci.

Sdělila recepčnímu, jak se jmenuje a za kým přišla. Pozorně se zadíval

na maličký displej kapesního počítače, který vytáhl ze skryté kapsy své

uniformy. Povytáhl jedno obočí.

„Nejsem ohlášená,“ řekla Pearl.

Ustoupila a obdivovala jeho epolety. Muž zatím zavolal nahoru, aby

zjistil, jestli je Michelle Quinnová doma a přijímá návštěvy oblečené jako

Pearl.

Byla doma a špatně oblečené návštěvy přijímala.

Quinnová sestra stála v otevřených dveřích svého bytu, aby ho Pearl

snáz našla. Byla oblečená do práce. Měla na sobě šedou sukni a blejzr s

tenkým bílým proužkem, halenku ve světlejším odstínu šedé a červenošedou

kravatu. Možná by bylo lepší říct, že byla oblečená na chůzi do práce,

protože si k střízlivému oděvu obula bílé sportovní boty, které s ním ostře

kontrastovaly. Pearl věděla, že podobně jako mnohé další zaměstnané

Newyorčanky si i Michelle nepohodlné boty na podpatku ponese do

kanceláře v kabelce.

Když se k ní Pearl přiblížila, Michelle se usmála a napřáhla k ní pravici.

„Jde o něco důležitého?“

„Možná. Nechci vás moc zdržovat,“ řekla Pearl, když si potřásly

rukama.

„Jestli se to týká Franka, můžete mě zdržovat, jak dlouho budete chtít.“

Michelle Pearl uvedla do prostorného a vkusně zařízeného bytu s

nádherným, sluncem pozlaceným výhledem na město a řeku Hudson. Jasné

světlo zvláštně zesílené šikmými okny jako by lámalo vzduch, který jemně a

hezky voněl šeříkem.

„Máte to tu pěkné,“ řekla Pearl a v duchu se podivila svým zdrženlivým

slovům. Většina lidí by dala kdovíco za to, aby tu mohla bydlet. Pearl možná

také.

Michelle jí nabídla kávu, ale Pearl odmítla. Nesměly ztrácet čas.

Prošly obývákem do pracovny obložené policemi plnými knih. Byl tam

nábytek ze dřeva a měkké kůže, která vypadá ošoupaně, i když je nová. Na

širokém stole z ořechového dřeva stál modrošedý počítač, který vypadal jako

součást ovládacího panelu kosmické lodi Enterprise. Michelle ukázala na

křeslo, ale Pearl opět odmítla a sáhla do kabelky. Vyndala z ní pevný disk z

Quinnová starého počítače. „Tohle je…“

„Já vím, co to je,“ přerušila ji Michelle. Její hlas dostal obezřetný tón.

Vrhla na Pearl pohled podobný tomu, jímž ji někdy obdařil Quinn.

„Nebudu vám vysvětlovat, jak jsem se k němu dostala,“ řekla Pearl,

když viděla Michellin vnitřní boj, „ale povím vám, odkud je. Byl součástí

počítače, který měl váš bratr na stole ve služebně, když ho postihly určité

potíže.“

Michelle se na maličkou ocelovou krabičku podívala a zamračila se.

Pearl nevěděla jistě, co si myslí, ale nejradši by jí řekla, ať se kvůli tomu

tolik netrápí. Disk dostala od policistky. Nejde tu o žádný podvod.

V osobní rovině to samozřejmě mohlo být horší.

Michelle přistoupila blíž, napřáhla ruku a vzala si od Pearl disk. Pevně

ho sevřela a zřejmě si velice dobře uvědomila, že na něm teď jsou otisky

jejích prstů. Byla to žena, která dovede zhodnotit riziko a postupuje

obezřetně.

„Určitě toho hodně smazali,“ řekla Pearl. Už měla z Michelle lepší

pocit. Quinn jí řekl, že sestře se dá stoprocentně věřit. Není totiž jenom jeho

sestra, ale i jeho skutečná přítelkyně.

„Vlastně se toho moc smazat nedá,“ opravila ji Michelle. „Pokud

člověk, který se do toho pustí, neví, jak na to. Anebo když netuší, jak se

vymazaná data obnovují. Vězení jsou plná lidí, kteří se mylně domnívali, že

z počítačů vymazali usvědčující důkazy.“

„Pamatuju si, že jsem na svém vlastním počítači viděla, že všechno

přesně zaznamenává – časy a navštívené internetové stránky. Chronologicky

si ukládal, kde jsem byla. Kdyby člověk ty informace uspořádal…“ Pearl si

stále víc uvědomovala, že neví, o čem mluví. Přinejmenším toho nevěděla

dost. Ale právě proto sem přišla.

Michelle na ni upřeně hleděla a čekala.

Pearl se snažila dál. „Kdybyste nějakým způsobem dokázala zjistit časy

a data těch navštívených internetových stránek – těch s dětskou pornografií –

a porovnala je s tím, kdy byl váš bratr ve službě, možná by se nám povedlo

aspoň u některých stránek dokázat, že je nemohl navštívit, protože byl tou

dobou někde jinde.“ Pearl se na Michelle zpříma podívala a snažila se

působit inteligentně. Z téhle Michelle šel strach. „Je to aspoň trochu možné?

Dalo by se k těm datům ještě dostat?“

„Nejspíš ano.“

Tvář Quinnovy sestry neprozrazovala skoro žádné emoce. Vypadala

jako skála. „Co byste musela udělat, abyste se k nim dostala?“

„Riskovat kariéru.“

„Já tu svou riskuju taky,“ řekla Pearl. „A to nejsem Quinnová sestra.“

Michelle se usmála. Pearl v tu chvíli pochopila, že její vztah s Quinnem

není tajemstvím. Možná, že Michelle s bratrem mluvila. Anebo se seržantem

Ruddem. Anebo to prostě zjistila při pouhém pohledu na Pearl. Možná to

hlásili v rádiu.

„Máte pravdu,“ řekla Michelle a pozorněji si prohlédla disk. „Je to

vnitřní disk, takže ho nemůžu jednoduše zasunout do počítače a začít

pracovat. Někdo ho musel z počítače vyšroubovat.“

„Vy jste odbornice,“ poznamenala Pearl.

„Můžu ho namontovat do jiného počítače a prohlédnout si jeho obsah.

Existují možnosti – různé programy, které dokážou obnovit skoro všechna

domněle smazaná data. Většina lidí – nejspíš i ti, o které jde v tomhle

případě – si myslí, že jakmile stisknou klávesu delete, nenávratně smazali

všechno, čeho se chtěli zbavit.“

„Máte ten program?“

„V případě potřeby si ho dokážu opatřit. Ale možná se mi povede dostat

k tomu, co potřebujeme, s pomocí systémových programů jiného počítače.

Jen to asi bude chvíli trvat.“

„Kdy můžete začít?“

Michelle si svlékla blejzr, pečlivě ho složila naruby a položila ho na

opěradlo křesla. „Hned teď. Vypadá to, že dneska ráno bude na trzích klid.

Čeká se, co provede federální banka.“

„No jo,“ poznamenala Pearl, „federálové.“

Michelle se pousmála. „Zavolám na pár míst a pak se do toho pustím.

Nečekejte, že vám hned něco řeknu. Dneska to určitě nebude. Jak se s vámi

můžu spojit?“

Pearl se natáhla přes široký naleštěný stůl a na cedulku napsala své

jméno a číslo mobilu. „Tady na tom čísle, anebo zkuste zavolat Quinnovi.“

„Hm, hm.“ Michellin tón sice zněl pochybovačně, ale zdálo se, že v

hloubi duše je ráda. Pearl polichotilo, že o ní někdo smýšlí kladně.

„Máte mé slovo, že zdroj všech informací, na které přijdete, zůstane

utajený, pokud to bude jen trochu možné. Ale pravda je taková, že víc vám

slíbit nemůžu,“ řekla.

„Chápu. Vaše slovo mi stačí.“

„Děkuju,“ řekla Pearl. „Doopravdy děkuju.“

Očekávala, že Michelle jí řekne, že není zač, ale ta jenom prostě řekla:

„Jde o mého bratra.“

„Ještě jedna věc,“ ozvala se Pearl. „Pokud na nic užitečného nepřijdete,

neříkejte o tom Quinnovi.“

„Pokud se z nějakého důvodu nezeptá. Nechci mu lhát. Toho si užil už

dost.“

„To je pravda,“ přitakala Pearl. „Nebudu vás dál zdržovat a půjdu.“

Michelle se nezdržovala ani s kávou. Když Pearl odcházela, už seděla u

psacího stolu.

Pearl teprve na chodníku prohřátém sluncem pomyslela na to, co

provedla – ukradla z místnosti s důkazy policejní majetek a zatáhla do věci

Quinnovu sestru. A nepochybně i samotného Quinna, pokud se na krádež

přijde a na pevném disku nebude nic, co by ho očistilo.

Mohlo by to mít tvrdý dopad na všechny zúčastněné, dokonce i na

Feddermana. Policie by už nikomu z nich nevěřila. Došlo k porušení zákona.

Ztráta zaměstnání by pak byla tím nejmenším problémem.

Počítače jsou nebezpečné nástroje, usoudila Pearl.

Lars Svenson se několik hodin převaloval v posteli, ale nemohl usnout.

Nejdřív uvažoval, jestli by si neměl vzít ještě něco ze zásob, které ukradl své

poslední společnici. Došel však k názoru, že právě to mu nejspíš brání ve

spaní.

Posadil se na posteli. Celý se potil a třásl. Tohle bylo opravdu svinstvo.

Měl pocit, jako by mu pod kůží lezli brouci.

Nemá šanci usnout. Až půjde odpoledne do práce, bude úplně mrtvý.

Pokud tam vůbec dojde. Vzhledem k tomu, jak to s ním vypadá, možná

do firmy zavolá, že je mu špatně. Anebo si vezme den dovolené.

Chystal se vstát a obléknout se. Vypadne z bytu a trochu se projde.

Možná si někde dá něco k pití, aby trochu otupěl a ulevil si od tlaku, který v

něm pořád narůstá.

Pořádně se projde. Možná bude celé hodiny courat venku.

Když chodil dost dlouho, někdy mu to pomohlo.

Někdy také ne.

38

Lisa Ideová zjistila, že si zapomněla vzít brýle. Bude je potřebovat na

čtení miniaturního ozdobného písma na jídelním lístku v restauraci Petit

Poisson, kde se má za půl hodiny sejít se dvěma starými přítelkyněmi z

vysoké. U oběda a zákusků si skvěle popovídají o svých dávných

kamarádech a nepřátelích. Možná s sebou přinesou staré i novější fotografie.

Lisa se na oběd těšila. Sliboval pořádnou dámskou jízdu.

Zastavila se a ustoupila ke stěně domu, aby se vyhnula proudu chodců.

Nebyla ani v polovině cesty k zastávce metra, kde obvykle nastupovala.

Ještě by se stihla vrátit domů, vzít si brýle a pak do restaurace dojet taxíkem.

Rozhodla se a rychle kráčela zpátky. Elegantně napůl šla a napůl běžela,

aby to stihla k blikajícímu semaforu pro chodce na křižovatce.

Na chodbě přede dveřmi svého bytu nemotorně zápolila s klíči a

upustila je. Uklidni se, máš přece plno času, připomněla si. Sehnula se a

zvedla klíče ze země. Potom je zastrčila do zámku a odemkla. Za okamžik

by měla vyjít ven s brýlemi v ruce.

Kde jsou?

Včera večer si četla detektivku od Michaela Connellyho a nakonec nad

ní usnula. Brýle nejspíš položila na knížku na nočním stolku, než zhasla

lampičku a usnula.

Po několika krocích směrem k ložnici si však vzpomněla, že si ráno

brýle nasadila v kuchyni, aby si mohla přečíst počet kalorií na krabičce

cereálií. A pak s nimi hledala telefonní číslo v adresáři.

Přistoupila k telefonu na stolku u dveří.

Brýle tam neležely.

Tak budou v kuchyni. Nejspíš jsem je tam před hodinou odnesla, když

jsem si šla do lednice pro láhev vody. No jistě! Určitě jsem si je odložila,

když jsem oběma rukama otevírala láhev.

Jak se blížila ke kuchyni, zaslechla z ložnice tichý zvuk, jako by tam

něco spadlo.

Zastavila se. Leonovi asi není dobře a vrátil se domu.

To se mu vůbec nepodobá.

Jenže pokud tam někdo je, může to být jedině Leon.

Možná něco zapomněl doma a vrátil se pro to z obchodu. Sama sem

přišla kvůli své roztržitosti, tak proč by tomu u něho nemohlo být stejně?

„Leoně?“

V hutném tichu klidného bytu čekala na odpověd. Žádná nepřišla.

„Leoně!“ zvolala hlasitěji.

Nemůže být doma. V ložnici nejspíš spadl obraz. Anebo zvuk, který

předtím zaslechla, přišel z bytu nad nimi. Třeba se jí to jenom zdálo.

Existuje bezpočet možností. Teď nemá čas se jimi zabývat.

Lisa pokračovala do kuchyně. Když prošla dveřmi, okamžitě uviděla

své brýle, jak leží na lince vedle složené utěrky.

Skvělé! Teď už je stačí jenom popadnout a zase vyrazit.

Když vzala tenké ocelové obroučky do ruky, její pohled sklouzl k

digitálním hodinám na sporáku. Mám ještě dost času.

Při odchodu z kuchyně si všimla kytice žlutých růží uprostřed stolu.

Na místě se zastavila a šla se na ně podívat. V prosté skleněné váze s

vodou bylo šest čerstvě rozkvetlých, řezaných žlutých růží. Nebyla u nich

žádná kartička. Připadaly jí krásné. Neodolala, naklonila se nad stůl a

přičichla k nejbližšímu květu. Příjemně voněl.

Že by zase Leon? Další z jeho tajemných dárků? Jako ty zvláštní

náušnice, které jsem objevila ve šperkovnici? A on předstírá, že je mám už

dlouho a jenom si to nepamatuju?

Pokud tomu tak je, objevila růže příliš brzy. Měly být překvapením na

večer. Leon si asi myslí, že mají výročí nebo že Lisa má narozeniny. Obojí

bylo možné. Nebylo by to poprvé, co si popletl důležitá data. Lisa si

vzpomněla, jak jednou v obchodě o dva dny uspěchali svatého Valentýna,

když Leon dal do výlohy ceduli se slovem ZÍTRA. Musela se usmát.

Chtěla znovu zavolat manželovo jméno anebo se radši podívat, jestli

opravdu není v ložnici.

Pokud tam ale je, schoval se tam, protože ho překvapila nečekaným

návratem domů. Nechtěl, aby věděla, že je v bytě. Skrýval se a doufal, že

neobjeví ani jeho, ani růže.

Lisa stála v kuchyni a nevěděla, co dál. Potom si řekla, že nejlepší bude

nic nedělat.

Ať si Leon zaskotačí. Možná ví, co dělá. Třeba z toho nakonec něco

bude – například dovolená v Evropě nebo plavba po Karibiku.

Lisa vyšla z bytu a přesvědčila se, že pořádně zamkla dveře. Večer bude

předstírat, že ji růže ohromně překvapily. Všechno to sice bylo divné, ale

nedalo se dělat nic než se tomu přizpůsobit.

Když se opět ocitla na zalidněném chodníku a čekala, až naskočí zelená,

aby mohla přejít rušnou křižovatku, doopravdy se nad záhadou zamyslela.

Co když růže do kuchyně dal někdo jiný a schoval se v ložnici, když se

nečekaně vrátila domů?

Někdo jiný než Leon!

„Hněte sebou nebo uhněte, dámo!“

Na semaforu naskočila zelená. Kolem Lisy se pokoušel protlačit mužík

s ruměnou tváří. Vrazil jí aktovkou do boku. Na olysalé hlavě měl ulíznuté

řídké černé vlasy, byl oblečený do elegantního šedého obleku a pod krkem

měl uvázanou modrou šálu.

„Hněte sebou nebo…“

„Tuhle repliku jsem ještě neslyšela,“ řekla Lisa. „Máte na ni

copyright?“

Nadurděný chlapík udělal to, co měla předtím udělat ona – její

poznámku ignoroval.

Když přecházeli ulici, Lisa se jím nechala předběhnout a dívala se, jak

před ní kráčí po přechodu.

Vpředu se rýsoval vývěsní štít restaurace Petit Poisson.

Není ta žena v modrých šatech Abby? Ta vypasená, která chvátá do

restaurace?

Pokud ano, tak přibrala. Hodně přibrala.

Lisa úplně zapomněla na žluté růže a přidala do kroku. Nechtěla přijít

jako poslední.

Ještě by ji pomluvily.

39

HIRAM, MISSOURI, 1989

Luther sledoval, jak manželé Sandovi spí. Milford po večeři vypil víc

skotské než obvykle a teď vypadal, jako by byl skoro v bezvědomí. Spal tak

tvrdě, že ani nechrápal. Pravidelně, rytmicky oddechoval. Cařin dech téměř

nebylo slyšet.

Luther přistoupil blíž. Viděl její jemná oční víčka, která se lehce chvěla,

jak se jí pod nimi pohybovaly panenky.

Něco se jí zdá. Třeba o mně.

Kdyby ji probudil, mohli by společně sejít dolů, nebo vyšplhat do jeho

půdního hnízda. Anebo by se mohli pomilovat přímo tady, v posteli vedle

nic nerušícího Milforda, a pohybovat se v pravidelném rytmu jeho

oddechování. Zatím se toho neodvážili. Luther o tom uvažoval. Od chvíle,

kdy vešel do ložnice, se Milford ani nepohnul. Nejspíš tak ležel celou dobu.

Neměl ani rozcuchané vlasy. Luther by mohl Caru probudit polibkem, v

případě nutnosti jí přitisknout ruku na ústa, aby nevykřikla, a pak…

Nevymýšlej si pitomosti!

Přerývaně dýchal. Uvědomil si, že by ho mohli zaslechnout, a ustoupil

od postele. Cara jako by vycítila jeho přítomnost. Zlehka zvedla ruku k čelu

a pak ji spustila dolů. Oči měla stále zavřené.

Nechá Sandovy dál spát a projde se po svém tajném panství.

Vyšel z ložnice a zavřel za sebou dveře. Závoru na nich nezaklapl. Po

několika krocích se začal cítit v bezpečí. Přes tlusté stěny nebudou slyšet

žádné zvuky. Nesnažil se našlapovat potichu a sešel po vrzajících schodech.

Tahle chvíle patřila jemu. Byl ve svém tmavém světě, kde se mohl

oddat čemukoli, po čem zrovna toužil. Mohl dosyta jíst a pít, měl střechu

nad hlavou, ženu…

Dostal hlad. Možná z benzenu, který vdechoval na půdě. Výpary v něm

občas podnítily touhu po sexu či po jídle. Také ovlivňovaly jeho úsudek, ale

to si uvědomil až později.

Došel do kuchyně ozářené světlem na sporáku a měsíčním svitem, který

dovnitř dopadal skrz záclony na okně. Vzpomněl si, jak tu před několika

hodinami voněla večeře, když si na půdě četl. Na jazyku skoro cítil její chuť.

Vůně jídla se linula všemi průduchy, trhlinami a otvory ve starém domě až

do jeho nejvýše položených částí. Sandovi měli krocana, Milfordovo

oblíbené jídlo, které mu Cara pravidelně připravovala. Minimálně jednou

týdně mají Díkůvzdání. Vždycky něco zbylo a Cara se pokaždé postarala,

aby Luther dostal hodně bílého masa.

Když vešel do kuchyně, ucítil i jinou vůni. Růže. Uprostřed stolu stála

váza z čirého skla s šesti žlutými růžemi, které Cara přinesla ze zahrady.

Milovala růže, především žluté. Jejich vůně ji Lutherovi připomněla. Věděl,

že mu ji bude vždycky připomínat.

Otevřel lednici a našel v ní talíř přikrytý alobalem. Byla na něm víc než

polovička krocana. Vzal talíř a položil ho na laminátový stůl.

Když sundal alobal, s potěšením zjistil, že obrovský kus masa pod ním

je krásně dozlatova upečený. Zůstalo tam i jedno stehno, ale Luther věděl, že

se ho nesmí ani dotknout. Milford měl stehna rád a sháněl by se po něm.

Luther se musí spokojit s několika tlustými plátky masa do sendviče, který

zapije mlékem z krabice. Potom umyje nůž, jímž maso krájel, a vrátí ho do

zásuvky. Dá krocana, mléko a přísady zpátky do lednice, podívá se, jestli po

sobě nenechal drobky, které by ho prozradily, a odplíží se zpátky na své

lůžko ve svém tajném hnízdě pod střechou.

V kovové krabici s potiskem žlutých růží našel půlku chleba a položil ji

na stůl vedle krocana. Vrátil se do lednice pro krabici mléka, sklenici

hořčice a sklenici nakládané zeleniny. Z náhlého popudu si vzal také sklenici

oliv, které hodlal přikusovat.

Než se posadil k hostině, podíval se na hodiny na sporáku. Byly tři

ráno, doba nejhlubšího spánku. Alespoň podle posledního čísla časopisu

Psychology Today.

Luther skoro dojedl sendvič a uvažoval, že si dá ještě jeden, když po

straně za sebou zaslechl jakýsi zvuk. Okamžitě mu došlo, co to je – někdo se

za ním zhluboka nadechl.

Přestal žvýkat a pomalu otočil hlavu. Nechtěl doopravdy vědět, kdo

zvuk vydal. Jenom se modlil, aby to byla Cara a jemu mohlo zase začít

tlouct srdce.

Caro! Prosím tě, ať jsi to ty, Caro!

Jeho prosba byla vyslyšena jenom částečně.

Ve dveřích stál Milford. Cara byla za ním a nahlížela mu přes rameno.

Milford se tvářil ohromeně, Cara zděšeně. Čas se zastavil. Luther věděl, že

jsou všichni nehybní jako postavy na obraze.

Kdyby tak mohli navždy zůstat namalovaní!

Jako první se pohnul Milford. Trhavě vykročil k Lutherovi, ale vzápětí

se zarazil. Jako by se ještě neprobral z překvapení a nedokázal změnit směr a

obejít stůl. „Co ty tady děláš, do prdele?“

Jeho zaváhání Lutherovi dodalo odvahu. „Bydlím tady.“

Milford se zatvářil spíš překvapeně než rozzuřeně. „Cože?“

Luther se přes jeho rameno podíval na Caru, která se stále nehýbala a ve

tváři měla pořád stejný výraz. Zřejmě by se nejradši otočila a utekla, ale

neměla kam.

„Bydlím tady,“ zopakoval Luther. Samotného ho překvapilo, kde se v

něm bere taková odvaha. Láska. Určitě je to láskou ke Caře.

Milford zaťal pěsti a založil si ruce v bok. Měl na sobě jenom slipy a

byly mu vidět svaly. Byl hubený, skoro vyzáblý. Jen přes elastický pásek

slipů mu visel malý polštářek masa. Přesto vypadal jako silák. „Jestli tady

bydlíš, ty malý honipírko, jak to, že jsem si toho ještě nevšiml?“

„Možná jste se pořádně nedíval.“

„Asi mi budeš muset vysvětlit, co se to tu děje. Máš jedinou šanci,

protože pak tě roztrhnu vejpůl, takže budeš vypadat jako ten krocan. A

rovnou můžeš začít tím, že mi řekneš, jak ses sem dostal.“

„Prostě tu jsem.“ Luther se uklidnil a srdce mu tlouklo pomaleji. Pořád

se bál, ale ovládal se. Bránil to, co bylo jeho. Toužil po tom tolik, že by mu

to mělo patřit. „Vcházím a vycházím dveřmi zrovna tak jako vy.“

„Bez klíče?“

„Mám klíč.“

Milford upřel zrak na strop, jako by z něj chtěl něco vyčíst, a pak se

zase podíval na Luthera. „Jde ti to dost mizerně.“

„Co?“

„Vysvětlování.“

Luther se podíval na Caru. Nevěřícně na něho hleděla doširoka

otevřenýma očima. Měla je skoro černé a zapadlé hluboko do tmavých

důlků. Oba věděli, že to jednou přijde, i když o tom nikdy nemluvili. Luther

teď musí být silný.

Podíval se Milfordovi do tváře. „Já jsem… Cara a já se milujeme.“

Koutkem oka viděl, jak se Cara pod váhou jeho slov předklonila, jako by

dostala ránu do břicha.

Milford byl ohromený. Oči se mu rozšířily stejně jako Caře. Podíval se

na ni a pak zase na Luthera. Ozvalo se cvaknutí a pak tiché hučení. Zapnula

se lednice. Její vytrvalý zvuk jenom umocňoval ticho v místnosti.

„Víc jak měsíc bydlím u vás na půdě,“ řekl Luther. „Cara se o mě stará.

Miluje mě, ne vás.“

Milford se nehezky zasmál. Spíš zaštěkal. „Tak na půdě, jo?“ Opřel se

dlaněmi o stůl a předklonil se. „Poslouchej, Luthere, ty jsi ale pitomý kluk.

Chtěl jsem slyšet pravdu, a ty mi začneš vykládat takové neuvěřitelné

hovadiny. Měl sis radši vymyslet něco lepšího, co by se dalo brát vážně,

protože…“

„Zeptejte se Cary.“

„To nemusím.“

„Ne, vy nechcete.“

Milford se zarazil. Narovnal se a podíval se na Caru.

Sklopila hlavu a zadívala se na zem. „Je to pravda.“

Milford se zapotácel. „Cože?“

„S tím vztahem je to pravda.“

„Ty šukáš s tímhle… s tímhle dítětem?“

Přikývla, ale bála se na něho podívat.

„Takže jsi mě celou dobu obelhávala,“ řekl tiše. „Každý tvůj pohled byl

lživý, každé slovo…“

„Asi ano.“

„Ty jedna děvko prolhaná! Ty mě podvádíš!“

„Asi máš pravdu, Milforde. Ano, jsem děvka prolhaná.“

Milford zařval a udeřil pěstí do stolu. Luther sebou trhl. Nůž na maso s

třesknutím spadl z talíře. „Takže vy dva ze mě celý měsíc děláte blbce?“

„Nic takového jsem neřekla.“

„A teď se uvidí, jaký blbec jsi ty“ pronesl Milford a podíval se na Caru.

„Podívej se na mě, sakra!“

Podařilo se jí ho poslechnout, ale spodní ret se jí chvěl.

„Neubližujte jí,“ řekl Luther. „Neodvažujte se jí ublížit.“

Milford mu nevěnoval pozornost. Jako by s manželkou byl v kuchyni

sám. „Musíš si vybrat, Caro, a já ti přísahám, že je to naposledy. Rozumíš,

co ti říkám?“

Přikývla. Když se Milfordovi konečně podívala do očí, nedokázala

uhnout před bolestí a výčitkami, které se v nich zračily.

Luther na Caru také hleděl, ale ona se na něho nepodívala. Věděl, že

nastal kritický bod, začátek konce. Cara měla ve svých rukou jejich

budoucnost.

Pověz mu to, Carol Pověz mu to! Proč se tak bojíš? Neboj se, prosím tě!

Jenže ona se bála.

„Stalo se to jenom dvakrát, Milforde. Mrzí mě to. Prosím tě za

odpuštění. Netušila jsem, že Luther bydlí na půdě.“

Luther cítil, jak se pod ním zahoupala podlaha.

Řítil se kolem něho sloup temného větru a burácel mu v uších. Zradila

ho! Byl zdrcený. Chvíli jenom nevěřícně zíral.

Potom si plně uvědomil, co Cara řekla, a něco v něm vybuchlo.

Nic víc nevnímal.

Jako by se vestoje vznášel nad zemí. V pravé ruce pevně svíral nůž na

maso. Cítil, jak se v něm vzdouvá prudká vlna vzteku. Připomínala rudý

nával nenávisti, karmínovou záplavu touhy po pomstě. Byla jako krvavý

příboj, který se zvedá a tříští se o břeh…

Když přišel k sobě, byl celý zpocený. Myslel si, že se mu něco zdálo, že

je na svém lůžku na půdě a právě se vytrhl ze zlého snu.

Uf, jsem vzhůru. Všechno je v pořádku, všechno je v pořádku…

Jenomže se mu nic nezdálo a v pořádku nic nebylo.

Luther neležel na půdě, ale na podlaze v kuchyni. Ve zvláštním úhlu se

skrčenými zády opíral o stěnu. V hloubi duše se čehosi hrozně bál, ale

nedokázal to pojmenovat.

Hrozil se podívat vlevo, ale udělal to.

Milford ležel kousek od stolu roztažený v rudé kaluži krve. Cara byla

také na zemi, přímo ve dveřích. Ležela na břiše a hlavu měla otočenou, takže

Luther viděl její otevřené oko. Druhé oko měla zalité hustou krví, která jí

vytekla z těla a srazila se v místě, kde měla tvář přitisknutou na podlahu.

Červená, syté červená… Cara měla potrhaný a rozřezaný župan. Celá byla

pořezaná!

Proboha! Pro boha živého!

Luther se přinutil znovu se podívat na Milforda. Byl celý zakrvácený,

ale ne tolik jako Cara. Měl na sobě jenom bodné rány, zatímco její tělo bylo

celé pořezané.

Caro! Caro!

Luther si najednou vzpomněl na krocana na stole nad sebou. Na

krocana, kterého krájel a jedl. Na bílé kosti a plátky světlého masa. Na jeho

bílé maso a cáry potrhané kůže.

Svezl se na podlahu, opřel se o lokty a začal zvracet.

Trvalo dlouho, než se mu rozbouřený žaludek zklidnil.

40

NEW YORK, 2004

Noční lovec si znovu přečetl citaci. Narůstal v něm vztek a možná i

trochu strach. Byla rovnou na první stránce Timesů, aby si ji mohl přečíst

celý svět. Její autorství se připisovalo tomu hajzlovi Quinnovi. Stálo v ní:

Nějakým způsobem dokáže zjistit, jestli jsou jeho oběti sezdané, a to i

když manželka používá své dívčí příjmení. To znamená, že má buď přístup k

úředním záznamům a ví, jak s nimi pracovat, anebo se s obětmi v minulosti

setkal a možná je dobře znal.

Noční lovec první stránku novin zmačkal a mrštil jí ke koši. Nevadilo

mu, že se netrefil. Na špatná znamení nevěřil. Věřil na osud.

Vstal, přistoupil k oknu a vyhlédl do noci, která mu patřila. Temným

městem probleskovala rozptýlená světla, která připomínala bludičky na

blatech. Noc neměla skoro žádné barvy, ale představovala bezpečí.

Podle dostupné literatury se ve své „kariéře“ dostal do bodu, kdy by měl

pociťovat silné nutkání zabíjet stále častěji a přitom tajně toužit po tom, aby

ho dopadli. Zasmál se. Zvuk vlastního hlasu se mu nelíbil. Trochu

připomínal krákorání. Radši pevně sevřel rty.

Knihy měly pravdu jenom zpola. Vůbec si nepřál, aby ho chytili.

Dokázal předvídat přirozené reakce své mysli i těla a stejně dobře se vyznal i

v léčkách, které na něho líčí jeho pronásledovatelé s představou, že se do

nich sám chytí. On však dobře ví, jak na ně!

Na lovce, kteří mu jdou po stopě, si vždy dával pozor. Na Quinna také.

Bylo to nezbytné. Dělal to z opatrnosti, ne proto, že by na něho doléhal stres.

Podíval se na svůj odraz ve skle, které ho oddělovalo od noci a od

šíleného světa venku. Usmál se. Jeho odraz mu úsměv vrátil. Byl pánem

situace.

Otočil se od okna a jeho pohled dopadl na zmačkané noviny vedle koše

na odpadky.

Média si vytvořila vlastní zápletku. Postavila ji na kontrastu mezi

lovcem Quinnem a jeho kořistí Nočním lovcem. Kořist musí cítit tlak. Quinn

na něco přišel, a tak už podle reportéru pronásledovaného skoro má. A

protože už ho skoro má, musí pochopitelně uspět. Takhle to chodí ve

filmech, v televizi a v knížkách.

Jenže to je předem napsaný, smyšlený osud.

Noční lovec se usmál. Skutečný život není tak jednoduchý.

Skutečná smrt také ne.

Smrt zdálky.

Už ví, kde sežene pistoli.

Lisa dala žluté růže do hezčí vázy a postavila je na vozík v jídelně.

Pečlivě je upravila, aby vypadaly dokonale.

Když se Leon vrátil z obchodu, kde pracoval déle než Lisa, podíval se

na květiny a usmál se. „Jsou nádherné,“ prohlásil. Pozorněji se podíval na

Post, který měl složený v podpaží, a pak noviny hodil na konferenční stolek.

„Tak jaký byl oběd s kamarádkami z vysoké?“

„Příjemný. Všechny zatím vypadáme dobře. Janet je pořád krásná, ale

Abby hodně přibrala.“

„Je tlustá?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Mám dojem, že jsi vždycky měla radši Janet než Abby. Aspoň z toho,

co jsi mi o nich říkala, mi to tak připadá.“

„S Janet jsem bydlela na koleji. Je tu jenom na skok. Žije s manželem

Johnem v nějakém Morristownu.“

„To je v New Jersey.“

„Ne, tenhle je v Tennessee. Janet teď mluví s legračním přízvukem.“

Leon se usmál. „A ten tvůj zase určitě připadal legrační jí. Je tu

pracovně?“

„Tak trochu. Za pár dní odjíždí.“

„To je škoda.“ Leon roztržitě vzal do ruky noviny, které předtím

odhodil na stolek. „Noční lovec. O ničem jiném se nepíše. Pořád je v

televizi. Jsou to jenom samé drby. Pokaždé se druhý den nebo následující

týden zjistí, že nejsou vůbec pravdivé. Sakra, kam se poděl Walter Cronkite

se svým neprůstřelným zpravodajstvím?“

„Asi někam odplul na své plachetnici. A udělal dobře.“

„V novinách píšou jen o samých senzacích.“ Odhodil list zpátky na

konferenční stolek. „A o penězích.“

„O těch je přece všechno, ne?“ prohodil Leon zvesela.

„Povídaly jste si s holkami o svých láskách?“

„Leoně! Samozřejmě, že ano.“

„A co jsi jim řekla o mně?“

„Všechno.“ Lise se podařilo udržet vážnou tvář.

„Víš, co to znamená?“

„Že půjdeme na večeři do restaurace, kterou vyberu?“

„Přesně tak,“ souhlasil Leon. Uvelebil se na pohovce a zul si jednu botu

o druhou. Lisa by byla radši, kdyby to nedělal. Botám to nesvědčilo.

Přinejmenším jedné z nich. „Než vyrazíme, dáme si něco k pití.“

„Já nechci,“ řekla Lisa, „ale tobě něco přinesu. V lednici máme

namíchané martini.“

„Díky,“ řekl Leon. „Koktejl by nebyl k zahození.“

A tím jsou růže vyřešené. Nezeptal se na ně, takže mi je nejspíš koupil a

tajně se domluvil se správcem, že k nám zajde a postaví je na stůl. jestli se o

nich nechce bavit, já taky ne. Můžeme si pořád takhle hrát. Existují horší

manželé než ti, co nechávají po bytě dárky, Janet s Abby mi můžou závidět. I

když Janetin manžel na fotografii, kterou nám ukázala, vypadá dobře. Je to

inženýr a válečný hrdina. Úspěšný mužský. Abby žije s hňupem, který

vypadá, jako by ho prašivina připravila o většinu vlasů.

Lisa se rozhodla, že si s Leonem před večeří také dá koktejl. Vyndala ze

skříňky vedle sporáku dvě sklenice na martini s vysokou stopkou.

Sotva otevřela lednici, aby z ní vyndala zpola plný šejkr, spatřila

ozdobnou bonboniéru značky Godiva s čokoládovými bonbóny bez cukru.

Měla je ráda. Bonboniéra byla převázaná červenou stužkou, ale kartička s

věnováním chyběla.

Usmála se a zavrtěla hlavou.

Ty jeden Leoně…

¦ ¦ ¦

Anna si v posteli četla Bradleeův neoficiální životopis Yehudiho

Menuhina, ale po chvíli se přestala soustředit a knihu odložila. Pak vstala a

chvíli přecházela po pokoji. Přistoupila k šatníku a sundala z police otcovu

pistoli, kterou propašovala z domu v Queensu.

Vrátila se do postele a znovu si podepřela záda polštářem. Tentokrát jí

však v klíně neležela knížka, ale tížila ji tam zbraň.

Anna si přečetla všechny noviny, které toho dne vyšly. Všechny byly

plné Quinna. Všude byly jeho fotografie, jeho slova, jeho lži. Zase z něho

začínali dělat hrdinu. O jeho oběti se sotva zmínili, pokud vůbec… Stalo se

to dávno.

Tak to mohlo připadat ostatním lidem, ale Anně ne.

Začala roztržitě hladit pistoli. Pak si uvědomila, co dělá, a zarazila se.

Podle populární psychologie zbraň funguje jako náhražka za penis. Možná to

byla pravda, ale Annu uchvacovala spíš její schopnost usmrtit. Opakovaně

tiskla spoušť a nechávala úderník dopadat na prázdné komory v otočném

bubínku. Mechanismus pokaždé vydal tentýž zvuk – tlumené kovové

cvaknutí.

Tohle je jedna z mála věcí v životě, které fungují tak, jak mají. Dá se z

ní střílet pořád, dokud ji nezničí čas.

Zbraň jí připadala velice neosobní. Na svou velikost byla těžká. Měla

dokonalý tvar, byla naolejovaná a hladká. Měla za úkol rozsévat smrt.

Nedělala rozdíl mezi střelcem a obětí. Nerozlišovala dobré od špatného a

právo od bezpráví. Jenom plnila svou funkci. Byla mechanická, neúprosná a

slibovala cestu na věčnost. Jednosměrnou a bez náhrady.

Quinn patřil na věčnost. Měl by zmizet z tohoto světa. Někam, kde by

ho Anna nemohla potkat.

Znovu vstala z postele a sundala z police v šatníku krabici s náboji.

Několik jich opatrně vložila do bubínku zbraně.

Připadalo jí lepší, když je pistole nabitá. Byla těžší a účinnější.

Nebyla to žádná hračka.

Když ztěžklou chladnou zbraň držela v rukou, byla mnohem klidnější.

Rozhodla se, že ji bude nosit v kabelce, případně zastrčenou za opaskem pod

halenkou nebo pod pláštěm do deště.

Věděla, že nosit u sebe zbraň bez povolení je nezákonné, ale cítila se

tak bezpečněji. Nebyl to jenom pocit. Anna si byla jistá, že s pistolí opravdu

je ve větším bezpečí.

Neochotně zbraň i krabici s náboji uložila do zásuvky nočního stolku.

Přitom se podívala na radiobudík a zjistila, že je skoro půlnoc. Ráno musí

vstát a dojet metrem do centra města. Moc se nevyspí. Ve škole nebude v

nejlepší formě.

Nebude si s tím dělat vrásky. Vstane tak jako jindy, oblékne se a pojede

do města, ale školu vynechá. Projde se po parku nebo v ulicích. Ven teď

obvykle vychází ve slunečních brýlích, aby ji lidé nepoznali. Většina stejně

neví, kdo je. Ale kdyby ji náhodou poznali, Anna ví, co si o ní budou myslet

a jak se na ni budou dívat.

Už se rozhodla. Zítra nechá hudbu hudbou a místo studia se projde.

Nudit se nebude.

Zhasla lampičku, naklepala si polštář a převalila se na břicho.

Kdybych mohla takhle snadno vypnout i svou hlavu!

Když ve tmě zavřela oči, měla před nimi další tmu.

Po chvíli usnula a slyšela tóny, jež nehodlala hrát. Děsila se spánku.

41

HIRAM, M1SSOUR1, 1989

Proboha! Zabil jsem je! Oba jsem je zabil!

Caro!

Ježíšikriste! Pro boha živého!

Luther se ze všech sil přitiskl zády ke zdi, skrčil se a zapřel se nohama o

podlahu, jako by chtěl splynout se stěnou, přenést se někam jinam nebo se

proměnit v někoho jiného.

Nepřestával tisknout ramena ke zdi a pomalu se postavil. Na Milforda

ani Caru se nedokázal podívat. Zakrvácený nůž, který předtím svíral v ruce,

mu ležel u nohou. Jako by nějakou nepřirozenou silou neustále přitahoval

jeho pohled. V kuchyni bylo horko k zalknutí. Luther na podlaze i na

Milfordově bílém triku viděl sladce, kovově páchnoucí krev a zvratky. Byl si

jistý, že cítí mrtvolný zápach.

Jsou mrtví!

Naříkal a opatrně přešel kuchyň. Dával pozor, aby nešlápl do krve. Celý

roztřesený obešel Caru a vyšel do předsíně. Vstoupil do koupelny, svlékl si

zakrvácené slipy a tričko a nechal je ležet na hromádce v rohu. Vstoupil do

kovové vany se lvími tlapami a pustil studenou sprchu. Potom přidal teplou.

Začal se drhnout mýdlem a smýval si z obličeje, krku, paží, hrudi i břicha

krev. Omýval si ji i z rukou; dřel si je kartáčem s tvrdými štětinami, dokud je

neměl rozdrásané a bolavé. Stále si je čistil, i když krev zavražděných

manželů z jeho zrudlé pokožky dávno zmizela.

Pak se utřel do sucha a nahý a roztřesený vystoupal na půdu.

Kdybych si tu tak mohl lehnout a navždycky tu zůstat v bezpečí!

Věděl však, že to nejde. Natolik jasně ještě dokázal uvažovat.

Rychle si oblékl džínsy a nazul si sportovní boty. Přes hlavu si přetáhl

pulovr s všitým límcem, který mu nedávno věnovala Cara. Mysl měl

zvláštně oddělenou od těla. Věděl jenom to, že musí ven z domu a utéct co

nejdál.

Sešel z půdy a zamířil do hlavní ložnice ve druhém patře. Na prádelníku

ležela Milfordova peněženka. Byly v ní jeho klíče a nějaké drobné. Klíče od

jeho auta! Luther zasunul bankovky, jež dohromady čítaly něco málo přes

padesát dolarů, do své peněženky a kovové drobné s klíči strčil do kapsičky

na boku svých džínsú.

Byly skoro čtyři hodiny ráno a na temném nebi svítil měsíc. Luther

otevřel vrata garáže a vycouval z ní s Milfordovým tmavě modrým fordem.

Se zhasnutými světly vyjel po dlouhé štěrkové cestě na ulici.

Chvíli mu trvalo, než si na auto zvykl. Vůz měl automatickou

převodovku, takže ho za chvíli bez obtíží zvládal řídit. Když popojel kus od

domu, rozsvítil reflektory.

Chápal, že se dostal do pěkné šlamastyky, kterou těžko zvládne. Dělal

jednu chybu za druhou. Uvědomoval si to, ale nevěděl, jak svou situaci

vyřešit. Řídil se strachem a instinktem, ne rozumem. Brzy někdo najde

Milfordovo a Cařino tělo a všichni začnou po Lutherovi pátrat. Úplně

všichni.

Věděl jenom, že se od místa činu musí co nejrychleji vzdálit.

Vzdálenost ho může trochu ochránit. Přinejmenším mu poskytne čas na

přemýšlení. Časová i prostorová vzdálenost mu vždycky pomohla. Možná

ho opět zachrání.

Dával pozor, aby nejel příliš rychle a nepřilákal pozornost osazenstva

policejního auta nebo dálniční hlídky, která možná projíždí opuštěnými

ulicemi. Směřoval po hlavní ulici k dálnici vedoucí z města. K dálnici, po

níž by se nejradši řítil napořád.

Šerifa se příliš neobával. Nejspíš je na odpočívadle pro kamiony s

celonočním provozem anebo klidně spí doma. Zato jeho hrozivý zástupce

Nester možná bude mít noční službu a projíždět městem.

Když Luther míjel Wildovu firmu, viděl, že v kanceláři a skladu se

svítí.

Wilde! Tom možná bude vědět, co dál. Třeba Lutherovi pomůže.

Nikomu jinému se nedá důvěřovat.

Pomoc je nablízku!

Luther zpomalil velký ford, zahnul za roh a vjel na zadní příjezdovou

cestu. Před zavřenou garáží stála zaparkovaná dodávka. Chlapec zastavil

těsně vedle ní a vystoupil z auta. Dvířka vedle garážových vrat byla

odemčená. Luther se rozhlédl po temné ulici, skrčil se a protáhl se do

budovy.

Tom Wilde stál u ponku a jako obvykle dával dohromady materiál a

náčiní – plechovky s barvou, kbelíky a škrabky. Připravoval se na práci, do

níž se měl dát ráno. Nejspíš měl namířeno daleko, a tak chtěl začít brzy a

využít ranního světla.

Chlapec chvíli stál na místě a zezadu Wilda pozoroval. Najednou vůči

němu pocítil nečekaně silnou náklonnost. Hleděl na známou postavu s

poněkud oblými rameny oblečenou do pohodlných plandavých džínsů a

potřísněné bílé haleny. Tom měl rozcuchané vlasy a uši mu odstávaly do

strany. Podněcoval v Lutherovi odvahu a důvěru.

Wilde vycítil, že za ním někdo stojí, a vylekaně se otočil.

„Luthere! Ty můj kluku, tys mě ale vyděsil!“ Pozorněji se na něho

zadíval. „Co tady děláš v tuhle dobu? Stalo se něco?“

„Stalo se toho hodně, Tome.“

Luther se mu pokusil všechno vysvětlit, ale záhy se rozplakal. Styděl se,

bylo mu trapně a měl strach. Posadil se na velkou plechovku barvy a

rozvzlykal se.

Wilde mu nebránil. Jemně mu položil ruku na rameno, aby mu

připomněl, že tam je a že mu na něm záleží. Trpělivě čekal, dával chlapci

čas a nechával ho dosyta se vyplakat.

Když Lutherovo srdceryvné vzlykání trochu polevilo, Wilde přistoupil

ke skříňce nad ponkem a vyndal z ní láhev bourbonu a sklenici. Nalil do ní

na dva prsty alkoholu a přinesl ji Lutherovi. „Vypij to. Zadrž dech a hoď to

do sebe.“

Luther ho poslechl. Bourbon měl takovou sílu, že se chlapci rázem

začaly v hlavě rojit myšlenky. Nadechl se a okamžitě toho zalitoval, protože

vdechl alkoholové výpary a skoro se zadusil.

„Zhluboka dýchej, Luthere.“ Na rameno mu opět dopadla Wildova

ruka. „Nad chlastem musíš zvítězit.“

Luther seděl s lokty opřenými o kolena a skloněnou hlavou. Dýchal

přesně podle Wildových instrukcí. Do nosních dírek vtáhl chladivou vůni

bourbonu a dávivý pocit postupně vymizel. Provětrala mu hlavu jako vánek

teplou noc.

Už mu bylo lépe a zase se ovládal. Získal sebekontrolu. To bylo velice

důležité. „Už je mi dobře, Tome.“

„To jsem rád. A teď si promluvíme. Nic není většinou tak hrozné, jak to

na první pohled vypadá. Nevím sice, co se ti stalo, ale třeba ti dokážu

pomoct.“

„Mně už teď nemůže pomoct vůbec nikdo,“ hlesl Luther bezbarvě.

„To si lidi často myslí a přitom se mýlí. Jsem tvůj přítel, tak mě

vyzkoušej. Uvidíme, jestli ti dovedu pomoct. Nemáš co ztratit. Kde jsi

bydlel od té roztržky s Milfordem?“

„Byl jsem s Carou.“

„S Carou? Myslíš Caru Sandovou?“

Luther přikývl.

„Nějak to nechápu,“ řekl Wilde.

Luther sledoval, jak přistupuje k ponku, do skleničky si nalévá trochu

bourbonu a jediným douškem ho polyká. S jeho dechem to nic neudělalo.

Obdařil Luthera unaveným moudrým úsměvem.

„Takže s Carou Sandovou? Jsem připravený. Můžeš začít, Luthere.“

Chlapec ho poslechl. Všechno mu pověděl svým novým, nevzrušeným,

velice klidným hlasem.

Když domluvil, Wilde přistoupil k ponku a dal si dalšího panáka.

„Nechci zpochybňovat, co říkáš, Luthere, ale jsi si jistý, že se ti to

všechno jenom nezdálo?“

„Jsem.“

„Co kdybychom zajeli zpátky k Sandovým, abys mi to ukázal?“

Luther vstal. „Nechci se tam vracet. Nemůžu.“

Wilde se na něho podíval a přikývl. „Dobře. Smím jim zavolat?“

„Klidně. Nevezmou to.“

Wilde zvedl sluchátko telefonu na neuklizeném psacím stole. Chvíli stál

a poslouchal, jak přístroj na druhém konci vyzvání. Přitom se díval na

Luthera.

„Touhle dobou by měli být doma. Vždyť ještě není světlo.“

„Jsou doma,“ řekl Luther.

Wilde po třech či čtyřech minutách zavěsil.

Chvíli stál a kousal si zevnitř tvář. Dělával to pokaždé, když usilovně

přemýšlel. Pak si od psacího stolu přitáhl k Lutherovi židli a posadil se na ni,

takže byli blízko u sebe a dívali se jeden druhému do očí.

„Musíš se jít udat na policii,“ řekl Wilde. „Půjdu tam s tebou a

dohlédnu, abys dostal dobrého právníka.“

„To nemůžu. Řekl jsem vám přece, co jsem provedl. Popraví mě, anebo

mě na zbytek života strčí do vězení. Víte, že to tak je, Tome. Slíbil jste mi,

že ke mně budete upřímný.“

„Jo, máš pravdu. To by se opravdu stalo, kdyby všechno, cos mi řekl,

byla pravda.“

„Je to pravda. Nehodlám se udat.“

„V tom případě,“ řekl Wilde, „musíš vypadnout z Hiramu a odjet

někam hodně daleko. Ale ne v Milfordově autě. Bude ho hledat dálniční

hlídka a dostane tě pár hodin po tom, co se najdou těla.“ Zavrtěl hlavou, jako

by se chtěl zbavit nepříjemných myšlenek. „Potřebuješ odjet do velkoměsta

v jiném státě, změnit si jméno a vytvořit si nový život. Vím, že to nebude

snadné, ale jestli se nechceš sám udat na policii, je to tvá jediná šance. Musíš

se stát někým jiným. Po tom všem to žádný světoborný život asi nebude, ale

pořád je to lepší než nic.“

„Je to šance a právě tu potřebuju. Aspoň něco. Protože teď nemám

vůbec nic. Je mi jedno, jaké mám vyhlídky, Tome. Přinejhorším mě chytí a

budu přesně tam, kde bych byl, kdybych se rovnou udal.“

Wilde se smutně usmál. „To zní velice logicky, Luthere.“

„Viďte?“

„Ještě chvíli bude tma. Vyjeď s Milfordovým autem pár kilometrů za

město a zaparkuj ho dost daleko od silnice. Pojedu za tebou v náklaďáku a

zbytek cesty tě svezu.“

„Zbytek cesty kam?“

„Na místo, kde mám přivázanou lodku. Budou hledat Milfordovo auto,

ale lodku ne.“

Lutherovi se představa osamělé cesty po široké temné řece v malé

loďce nezamlouvala. Na druhé straně ho bude ohrožovat jenom řeka.

„Popluješ po proudu. Dám ti nějaké náčiní a rybářský prut, aby to

vypadalo, že chytáš ryby, kdyby tě někdo viděl.“

Lodka… Lutherovi se ten plán začínal zamlouvat. Poprvé mu svitla

trocha naděje. Možná všemu přece jenom unikne, očistí se od toho, co

provedl, a podaří se mu začít znova a tentokrát správně. Bude žít jako slušný

člověk.

„Popluješ po proudu, takže se ještě před svítáním dostaneš dost daleko.

Až se rozední a uvidíš nějaké příhodné místo, přirazíš ke břehu a…“

„Co?“

„Pak už to bude jenom na tobě, Luthere. Dál ti pomáhat nemůžu.“

„A co vy, Tome? Nechci, abyste kvůli mně měl nějaké potíže. Nebudou

vás podezírat jako komplice?“

„Doufám, že ne. Nikdo si nevšimne, že moje stará lodka zmizela. A já

na to určitě nebudu nikoho upozorňovat. Jestli ji někde po proudu najdou,

bude to vypadat, že se uvolnila a uplavala. Nebylo by to poprvé.“

Luther polkl. Vypadalo to, že se znovu rozvzlyká. „Tome…“

„Neděkuj mi. Radši někam odjed a dobře žij. To mi jako projev díků

bude stačit.“

Wilde vstal ze židle.

„Svět se nezboří, pokud mu to sami nedovolíme, Luthere. Měli bychom

jít, dokud je tma.“

Wilde měl na břehu řeky malou dřevěnou pramici s vesly. Ležela vedle

opuštěného přístřešku, který si před lety postavil muž, jenž tam o víkendu

jezdil na ryby. Přístřešek pak poškodila povodeň a jeho majitel ho přestal

využívat. Když voda opadla, na místě zůstaly zbytky malého dřevěného

mola a rozrytá úzká hliněná cesta, která k řece vedla od dálnice. Byla

zarostlá a místy se ztrácela z očí. Stačilo, aby trochu zapršelo, a celá se

rozbahnila. Téměř se po ní nedalo projet.

Wilde zaparkoval nákladák poblíž přístřešku a Luther rázem pochopil,

proč by si nikdo nevšiml, že lodka zmizela. Kromě Torna sem nejspíš nikdo

nechodil. Jediným místem bez stromů byl nízký kus rozbahněné země, v

němž se líhli komáři, kteří se do obou mužů pustili, sotva vystoupili z auta.

Wilde zabil nenasytného komára na své paži a sáhl na zrezivělou korbu

nákladáku pro těžký kovový kufr s rybářským náčiním.

Luther auto obešel a vzal z korby prut, další kufr s náčiním a síť. Jak

měl plné ruce, nemohl se ohnat po komárovi, který ho bodl vzadu na krku.

„Zatracené potvory!“

„Jsou hrozní, co?“ prohodil Wilde a vedl chlapce po prudce se svažující

blátivé cestě k lodce na šikmém břehu.

Lodka byla vytažená několik metrů od vody. Byla čtyři a půl metru

dlouhá. Na podlážce pod třemi prkennými sedadly ležela dvě vesla. Pramice

měla zablácený, místy prohnilý trup. Kdysi bývala světle zelená a měla

červenou čáru ponoru. Teď byla skoro celá vybledlá a čára se dala rozeznat

jenom na přídi. Řeka se často rozvodňovala, a třebaže lodka ležela daleko od

vody, někdy se k ní nedalo dostat. Z přídě vedlo tlusté prověšené lano, které

bylo přivázané k čemusi, co vypadalo jako stará automobilová náprava

zapuštěná do břehu.

„Jste si jistý, že někam dopluje?“ zeptal se Luther vážně.

Wilde se tiše zasmál. „Je jako ty, Luthere. Je dokonale schopná plavby,

i když na to nevypadá.“

„Nemám v plánu doplout až na moře,“ poznamenal Luther.

Wilde lodku odpoutal a hodil lano na příd. Luther ji tlačil a Tom Wilde

táhl. Společnými silami pramici dostrkali travou a blátem do vody. Wilde

stál po kolena v řece. Omotal uvazovací lano kolem slizké větve, která trčela

z břehu.

Vrátili se na místo, kde nechali rybářské náčiní. Odnesli všechno k

lodce a naložili to do ní. Na vodě se matně zrcadlilo měsíční světlo. Stáli v

malé zátoce a Luther si byl jistý, že je nikdo nesleduje. Ze zátoky bylo vidět

kus černého protějšího břehu lemovaného stromy. Chlapec zabil komára,

který se pokoušel nasát krev z vnitřní strany jeho zápěstí. Hmyz se mu pod

rukou rozmázl.

„Až budeš na řece, přestanou tě otravovat. Nesnášejí tekoucí vodu,“

řekl Wilde.

Oba po namáhavém přemístění loďky a nošení těžkého rybářského

náčiní zrychleně oddechovali. Chvíli tiše stáli, lapali po dechu a pokoušeli se

přijít na to, jak se rozloučit.

Lutherovi vůbec poprvé připadal útěk nejen možný, ale dokonce

pravděpodobný. Může v lodce sjet po řece, potopit ji nebo ji přivázat na

nějakém opuštěném místě a pak vyrazit za bezpečím a další šancí, za novým

životem. Může se stát někým úplně jiným, kýmkoli chce být, jak říkal Tom

Wilde.

Tom Wilde, který se k němu chová jako otec, ale který ho také jako

jediný může obvinit z vraždy Milforda a Cary.

Lutherovi se postupem času vyčistila hlava a stále na to myslel. Mnohé

naznačovalo, že v době vraždy byl v domě, ale kdyby ho chytili, může tvrdit,

že měl být další obětí vetřelce, který zabil Sandovy. Může říct, že se bránil

kuchyňským nožem, pak proběhl domem, vyběhl ven a tak vrahovi unikl.

Viděl, co ho čeká, a tak samozřejmě utekl. V takové situaci by to udělal

každý.

Život na ulici ho naučil, že je důležité mít pro případ potřeby v rukávě

nějakou historku.

Jenže Tom Wilde by ji mohl popřít a pod přísahou u soudu by to určitě i

udělal.

Lutherův pohled sklouzl k těžkému ocelovému kufru a tlustému lanu v

lodce. Uvědomil si, že se změnil. Byl jiný, tvrdší. Prošel jedněmi dveřmi a

teď stál před dalšími. Zůstávalo na něm, zda je otevře.

„Asi bychom se měli rozloučit,“ řekl Tom Wilde. Tom Wilde, který se

k němu choval laskavě a naučil ho řemeslu – spíš umění. Jeho učitel a jediný

přítel.

Který pro něho zároveň představuje největší hrozbu.

„Asi ano,“ přitakal Luther.

Wilde ani Luther se do Hiramu nikdy nevrátili. Policie našla Milfordův

ford zaparkovaný mezi topoly u dálnice za městem. Měla za to, že Sandovy

zavraždil Luther, který pak unikl v autě. Bez něho se však o tom, jak k

vraždě došlo, dalo pouze spekulovat a Luthera už nikdy nikdo neviděl.

Starý náklaďák Torna Wildea stál zaparkovaný vedle poničeného

přístřešku na břehu řeky. O týden později našli jeho lodku asi osm kilometrů

odtamtud převrácenou dnem vzhůru v říčním porostu.

Podle všeho rybařil a spadl z loďky. Asi se uhodil do hlavy a utopil se.

Na řece takhle dost často někdo přišel o život.

42

NEW YORK, 2004

Snadno zjistila, kde bydlí. Byl v telefonním seznamu.

Annu napadlo nejdřív se podívat právě tam. Když našla Quinnovo

jméno, adresu a telefonní číslo, trochu ji to překvapilo. Rozčilovalo ji, jak

snadno ho objevila. Rovnou by ve Zlatých stránkách mohl být uveden v

kolonce NÁSILNÍCI.

A tak teď ráno nestála s violou před konzervatoří, ale s pistolí naproti

domu, kde bydlel Quinn.

Co taková milá holka jako ty…?

Sama si nebyla jistá.

Reagovala čistě emocionálně a věděla to. Tohle nebylo chytré. Vlastně

dělala úplnou pitomost. Vedla ji k tomu mocná síla v jejím nitru, které se

nedokázala vzepřít. Znepokojovalo ji, jak snadné je nechat se spoutat a

ovládnout vnitřním popudem. Jedním z důvodů, proč jí to tak vadilo, byla

skutečnost, že se tím zčásti vysvětlovalo, proč ji Quinn znásilnil. Skoro ho to

omlouvalo.

Zlo nelze ničím omluvit. Musí být…

Pak uviděla Quinna, jak vychází z domu. Quinna z masa a kostí!

Anně se zatočila hlava. Poprvé po letech se podívala na zrůdu, která jí

strašila v hlavě. Byl velký, ale ne tak jako v jejích děsuplných myšlenkách a

hrůzných snech. Znala mohutnější a mnohem hrozivěji vypadající muže.

Například otce kamarádky Agathy a profesora Fishbiena na konzervatoři.

Ale Quinn opravdu vypadal jako darebák, násilník a lhář. I když byl docela

slušně oblečený. Měl na sobě hnědé kalhoty a světle hnědé sportovní sako.

Dokonce si na krk uvázal kravatu.

Vlk v beránčím rouše…

Když si zapínal sako, Anna si všimla, že pod ním má kožený řemen.

Dovtípila se, že na něm má pouzdro s pistolí. Já mám taky pistoli! Mám

pistoli stejně jako ty, hajzle!

Quinn zvedl hlavu k obloze, jako by se chtěl podívat, jestli nebude

pršet. Potom vykročil. Trochu se při chůzi kolébal, ale šel jako atlet. Klidně,

ale přitom připravený udělat vmžiku rychlý pohyb. Působil přátelsky a

zároveň nebezpečně. Jako muž, který si dokáže vychutnat krutý vtip. Anna

ho z protější strany ulice z bezpečné vzdálenosti sledovala.

Quinn po několika desítkách metrů zašel do bistra, kde se určitě chystal

posnídat.

Anna se rozhodla, že na něho počká.

Našla si místo naproti podniku a ustoupila do stinného rohu u

kancelářské budovy. Spěchající chodci si jí téměř nevšímali. Když se na ni

některý podíval, viděl v ní jenom obyčejnou mladou ženu, která čeká na

přítele či milence, anebo sbírá odvahu před pracovním pohovorem.

Vypadala jako tisíce jiných dívek, jež ve městě hledají práci či lásku.

Anna i přesto měla dojem, že na ni zírají. Možná to bylo pistolí, kterou

měla v kabelce. Předstírala, že se nudí a občas se spíš sama pro sebe než pro

případného pozorovatele podívala na hodinky, jako by ji tlačil čas. Jenom na

někoho čekám… Kvůli tomu tu jsem…

Skoro hodinu pozorovala, jak do bistra a z bistra chodí zákazníci. Pak

se ve dveřích objevil Quinn se dvěma lidmi, kteří vešli dovnitř krátce poté,

co zaujala pozici na protější straně ulice. Jeden z nich byl plešatějící

čtyřicátník v příšerně zmačkaném hnědém obleku, který zvýrazňoval jeho

vypouklé břicho. Druhá byla malá tmavovlasá žena s výraznou svěží tváří.

Měla na sobě konzervativní šedou sukni a tmavý blejzr, který nedokázal

skrýt její křivky.

To určitě budou druzí dva detektivové, o nichž Anna četla v novinách.

„Quinnův tým“. Násilníkovi přátelé a pomocníci.

Anna byla na Quinnův tým ohromně zvědavá. Chtěla vědět, kam chodí,

když mají volno, co rádi jedí, na co se dívají v televizi a jaké mají koníčky.

Jak tráví volný čas, kdy se ona snaží myslet na něco jiného než na Quinna a

to, co jí udělal. Co si ti dva myslí o tom, že Quinn dostal druhou šanci. Co

říkají na to, že nikdy nestanul před soudem jako obžalovaný, natož aby

strávil jediný den ve vězení. Mají honit vraha, jehož dopadení pro Quinna

bude znamenat – přinejmenším podle některých lidí – návrat do slušné

společnosti.

Je to skutečný násilník. A oni jsou skuteční detektivové, jak stráví

pracovní den?

Tři detektivové pomalu a nenucené kráčeli po chodníku, povídali si a

gestikulovali. Potom se zastavili u bílého auta a ještě si několik minut

povídali. Quinn měl obě ruce v kapsách a zdálo se, že nejvíc mluví právě on.

Muž v plandavém obleku nasedl do auta a tmavovlasá žena zůstala s

Quinnem na chodníku sama. Konečky prstů letmo přejela po jeho paži a

usmála se na něho. Potom vůz obešla a postavila se na stranu řidiče.

Zajímavé…

Žena se dál nenápadně usmívala a Quinn ji upřeně pozoroval. Vklouzla

za volant auta.

Quinn se stále nehýbal a auto čekalo, až se uvolní jízdní pruh. Potom se

odlepilo od chodníku. Několik holubů, kteří zobali ve strouze, zamávalo

křídly a vzneslo se do vzduchu. Zakroužili a vrátili se přesně na místo,

odkud před chvílí vzlétli.

Když auto – nejspíš neoznačený policejní vůz – zahnulo za roh, Quinn

se pohnul z místa. Kráčel uvolněně, nikam nespěchal. Jednu ruku měl stále v

kapse kalhot. Zastavil se u trafiky na rohu. Vytáhl ruku z kapsy, položil na

štos časopisů několik drobných mincí a vzal si noviny. Podíval se na ně,

zastrčil si je do podpaží a pokračoval v cestě.

Anna přesně věděla, co udělá. Neměla auto, takže druhé dva detektivy

sledovat nemohla.

Zbýval tedy Quinn.

Nedělej to. Otoč se a vrať se domů. jsi hloupá, opravdu hloupá…

Ale už tu stála a neměla na práci nic jiného než ho sledovat.

Přestala si to vymlouvat. Kráčela za Quinnem, i když se k tomu

nerozhodla vědomě. Jako by ji vedla nějaká vyšší moc.

Byla si jistá, že to má něco společného s pistolí, ačkoli spojitost

nechápala.

¦ ¦ ¦

Leon Holtzman měl hlad.

Svítící červené číslice budíku ukazovaly, že je tři čtvrtě na tři ráno.

Leonovi večer bylo špatně od žaludku, a když s Lisou a přáteli zašel do

restaurace French Affaire na skleničku a večeři, dal si jenom lehké jídlo.

Mátové cappuccino, které si objednal místo zákusku, jeho trávení moc

nepomohlo, i když jako správný hlupák tvrdil opak. Lisa ho varovala, aby

podrážděný žaludek neléčil kávou. Jsi snad doktor, Leoně? zeptala se ho.

Nebyl doktor. Měl ji poslechnout.

Když se před restaurací rozloučili s dvěma přáteli, jeli taxíkem domů.

Cestou nadskakovali na desítkách děr. Řidič na každé puklině přidal plyn a

vzápětí zabrzdil, jako by se účastnil automobilových závodů. Leon měl

občas pocit, že na zadní sedadlo vyklopí svou malou, ale skvělou večeři.

Jednou řidiči dokonce s pochmurným výrazem ve tváři navrhl, že by měl v

taxíku mít pytlíky na zvratky.

Domů dorazili po jedenácté večer. Leon si vzal nějaký Lisin prošlý lék

na uklidnění žaludku a rovnou si šel lehnout.

Teď, necelé čtyři hodiny poté, si už připadal v pořádku. Nejspíš mu

pomohl ten lék, jehož značku nebo generický název si bude muset

zapamatovat. Vrátila se mu jeho obvyklá zdravá chuť k jídlu.

Podíval se na šedé obrysy Lisina těla a naslouchal, jak dýchá. Podle

všeho tvrdě spala a Leon ji nechtěl budit. Zatajil dech, vstal z postele a sáhl

na židli po složených kalhotách, které na ni večer položil.

V ložnici bylo šero a Leon se v ní špatně orientoval. Když vsunul levou

nohu do kalhot a nemohl ji prostrčit ven, musel se jednou rukou zachytit

prádelníku. Málem upadl a přidušeně zaklel. Před patnácti – ne, ještě před

deseti lety by se oblékl potmě a ještě v běhu. Tehdy by do těch zatracených

nohavic prostě skočil. Takový býval mladý Leon Holtzman.

Napřímil se a zapnul si pásek, aby mu nevisel dolů. Ještě jednou se

podíval na Lisu, aby se ujistil, že ji neprobudil. Potom tiše vykročil do

kuchyně.

Okamžitě uviděl, že v předsíni je víc světla, než by mělo být. Lisa

nejspíš zase zapomněla zhasnout v kuchyni, když si šla lehnout. Jako by

nevěděla, kolik dnes stojí elektřina. Co kdyby ji jemně probudil a mile jí

řekl: Liso, miláčku, jenom jsem ti chtěl říct, ze když jsi šla do postele,

zapomněla jsi zhasnout v kuchyni. Příště na to nezapomeň. Nebylo to

poprvé. Ne, to není moc dobrý nápad.

Leon byl stále trochu popuzený manželčinou zapomnětlivostí. Když

vstoupil do kuchyně, pořádně nevnímal. Ve dveřích se zarazil.

To je neuvěřitelné!

Jeho mysl se pokoušela probudit a začít pracovat. Leon nevěděl, jestli

se má bát, rozčílit se, anebo obojí. U stolu v kuchyni seděl neznámý muž a

pil mléko přímo z krabice. To je přece nehygienické! Leon nejapné

uvažoval, jestli by neznámému neměl vyčinit za jeho neopatrnost a špatné

způsoby. V hlavě mu zazněla slova, která mu kdysi dávno říkala matka:

Takhle se šíří nemoci, Leone.

Pozvolna se probíral z překvapení a cosi nesrozumitelně koktal. Udělal

několik kroků k vetřelci ve své kuchyni, který klidně postavil krabici s

mlékem na stůl.

Muž vstal, jako by se s ním chtěl pozdravit a potřásl mu rukou.

Lisa se probudila.

Leone?

Vycítila, že manžel není v posteli, ještě než napřáhla ruku na jeho

polovinu postele a nahmatala jenom chladné přikrývky. Není mu špatně?

Bylo mu zle skoro celou dobu, co seděli v restauraci, a jízda taxíkem

mu ještě přitížila. To byla příšerná cesta! Udělali bychom mnohem lépe,

kdybychom jeli metrem.

Vzpomněla si, co ji probudilo. Jakýsi zvuk z koupelny anebo možná z

kuchyně.

Takže Leon vstal a buď se pokouší najít něco, co by mu ulevilo od

bolesti břicha, anebo mu je lépe a shání v kuchyni něco k snědku. Buď

jedno, nebo druhé.

Lisa se rozhodla vstát a zjistit, co je blíž k pravdě.

43

Quinn druhý den ráno šel na schůzku s Pearl a Feddermanem. U vchodu

do parku mu zazvonil mobil.

Zpomalil, ale nezastavil se. Vytáhl telefon z kapsy a přidržel si ho u

ucha.

Harley Renz na jeho ohlášení zareagoval otázkou: „Dáte si dneska ráno

další číslo, Quinne?“

Quinna nejdřív napadlo, že se Renz nějak dozvěděl o něm a Pearl a

nemístně žertuje. Potom si uvědomil, co má Renz pravděpodobně na mysli,

a zarazil se na místě. „Jste si jistý, že to udělal náš člověk?“

„To je vaše práce, ne?“

Kolem Quinna se protáhla jakási žena. Záměrně se mu otřela o bok a

pohoršené se na něho podívala, protože stál uprostřed chodníku a

telefonoval.

Jděte do háje, ženská. „Nemrhejte mým časem, Harleyi.“

„Nemám mrhat vaším časem? Hlavní aktéři tohoto dramatu už nikam

neutečou. Muž a jeho manželka, oba mrtví ve svém bytě ve West Side.“

„Jste si jistý, že je to jeho manželka?“

„Jste snad z mravnostního?“

„Harleyi…“

„Dobře, jenom předpokládám, že je to jeho žena,“ připustil Renz. Dal

Quinnovi adresu na západním Manhattanu.

Jakmile spolu domluvili, Quinn zavolal Pearl a pověděl jí, kde je. Pak

zavolal Feddermanovi, který už jel v neoznačeném voze z Queensu, aby

Pearl vyzvedl. Ráno začínalo rychle.

Quinn zastrčil telefon zpátky do kapsy. Zašel do stínu pod markýzou

obchodu se zavazadly a čekal. Nemělo smysl chodit až do parku.

To je škoda, pomyslel si. Byl krásný den.

¦ ¦ ¦

°°Renz tentokrát nebyl dostatečně rychlý. Když Quinn, Pearl a

Fedderman dorazili před dům, kde bydlely oběti, už tam stálo několik

policejních aut a sanitka.

Pearl zaparkovala kousek od domu a společně k němu došli.

„Toho policajta u dveří znám,“ řekl Fedderman. „Jmenuje se Mehan, a

když ho poprosím, něco mi řekne.“

„Tak ho popros,“ řekl Quinn. „Pearl a já půjdeme do bytu a začneme.“

Mehan byl svalnatý chlapík s rezavými vlasy a růžovou pletí. Vypadal,

že jakmile na chvíli vyjde na slunce, okamžitě se spálí. Viděl, jak se k němu

blíží, a s nehybnou tváří se na ně podíval. Jeho oči neměly zvědavý výraz

ani se v nich nezračil zájem. Prostě se na ně podíval.

Když uviděl Feddermana, bylo zřejmé, že ho poznal. „Co tomu říkáš,

Fede?“ zeptal se.

„Nic moc.“ Fedderman ustoupil stranou, aby si Mehan mohl pořádně

prohlédnout Quinna a Pearl.

Quinn mu ze zdvořilosti ukázal svůj nový odznak a Mehan přikývl.

Pearl Quinna následovala do vestibulu domu. Byl působivě obložený

mramorem, zrcadly a dubovými deskami, ale trochu páchl čpavkem, jako by

někdo právě umyl a vydezinfikoval podlahu. U výtahu stál jako voják na

stráži další uniformovaný policista. Nezdržoval je. Když viděl, že Mehan

Quinna s Pearl pustil do domu, nechal je jít dál. Ostraha měla své slabiny.

„Je to byt číslo čtrnáct B,“ řekl Quinnovi.

Quinn mu poděkoval.

Policista se usmál a kývl na Pearl, když s Quinnem čekala na výtah.

Ve čtrnáctém patře stál další policista v uniformě a hlídal byt s dveřmi

otevřenými dokořán. Připomínaly vstup do salónku v hotelu, kde se koná

kongres. Policista byl urostlý a kudrnatý. Vypadal jako countryový zpěvák.

Poznal Pearl.

„Dáváš si bacha, aby ses do něčeho nenamočila, Mopsinko?“ zeptal se

jí s úšklebkem.

„Ty si taky radši dávej bacha, nebo dostaneš do nosu,“ řekla Pearl, když

kolem něho s Quinnem procházela do bytu. Možná to myslela jenom jako

vtip. Quinn si u ní nikdy nebyl jistý.

Nádherný byt, pomyslela si Pearl a rozhlédla se po obýváku. Plno místa,

vysoké stropy, zřejmě nový nábytek a bezchybně krémově vymalované

stěny. Musím se doma znovu pustit do malovaní. Závěsy měly světle modrou

barvu, která doplňovala nábytek z leštěné oceli s čalouněním v tmavším

odstínu modři. Pearl moderním interiérům neholdovala, ale v tomhle bytě by

žít mohla.

Teď ovšem uvažovala o tom, kdo tady zemřel.

Stranou v obýváku stál napoleonek Nift. Dělal, že nevidí dvojici

techniků, kteří na všechno nanášeli daktyloskopický prášek. Jako obvykle

byl elegantní; tentokrát měl černý oblek s tenkým bílým proužkem, který

zahanbí Feddermana, až vyjede nahoru. I když Fedderman si toho nejspíš

nevšimne, stejně jako Niftovy bělostné košile a příšerně drahé kravaty.

Fedderman si kravaty kupuje v supermarketech.

„Vypadá jako nějaký hňup z Wall Street,“ zašeptala Pearl Quinnovi,

když se k soudnímu lékaři přiblížili.

Nift si právě stáhl gumové rukavice. Podíval se na Quinna s Pearl a

usmál se. „Ale, další detektivové.“

„Tak co máte?“ zeptal se ho Quinn.

„Copak? Chcete to mít taky?“

„Nebudte takový debil,“ řekla Pearl.

Nift se na ni povýšeně podíval, jako by chtěl říct ach, další selská

rebelie. „Udáte mě za nedostatek kázně, vy naše ranařko? Jste jako Sugar

Ray, ten boxer.“

„Udá mě,“ vložil se do hovoru Quinn, „za to, že jsem vás vyhodil z

okna. Neztrácejte čas – dělejte svou práci a informujte nás, co jste zjistil.“

Nift se na Quinna usmál, aby mu dal na srozuměnou, že se ho nebojí.

„Mám takový dojem, že jste mi vyhozením z okna už jednou vyhrožoval.“

„Ano, ale včas jste se umoudřil.“

Jeho poznámka na Nifta neměla žádný účinek. Začal ale spolupracovat.

„V kuchyni jsou dva mrtví. Nějaká Lisa Ideová a Leon Holtzman. Manželé,

nebo mi to aspoň tvrdili jiní vám podobni lidi. Leon má tři bodné rány, Lisa

asi dvacet. Značný počet v erotogenních zónách.“

„Jenom ona?“ zeptal se Quinn.

Nift zřejmě uvažoval, jestli zase nemá začít vtipkovat, ale rozmyslel si

to. „Jenom ona. Leon dostal jednu ránu do srdce a zemřel rychle. Lisa podle

mého nejdřív utržila ostatní rány. Teprve pak ji vrah taky bodl do srdce.“

„Užil si to,“ poznamenala Pearl.

„A divíte se mu? Každopádně to vypadá, že se to všechno odehrálo

dneska ráno, někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou.“ Nift si roztržitě uhladil

úžasnou hnědočernou kravatu. Quinn si všiml, že na ní má zlatou sponu, aby

mu nevlála a neumazala se od krve. „Víc vám s jistotou řeknu až po pitvě.“

„Jsou tu nějaké stopy po sebeobraně?“ zeptala se Pearl.

„Kdybych o tom měl spekulovat, hrál bych si na detektiva,

vyšetřovatelko.“

„Nifte, jak by se vám líbilo…“

„Oběti mají na rukou a pažích několik ran, z nichž je patrné, že se

bránily. Ale nedá se říct, že by s útočníkem zápasily.“

„Zato já bych popsala rozhovor s vámi jako zápas. V podstatě…“

„Vypadá to na stejný nůž, jakým byly zavražděny ostatní páry?“

přerušil ji Quinn. V Pearlině přítomnosti se někdy těžko udržovala věcná

konverzace.

„Myslíte nůž Nočního lovce? Jo, mohl by to být on. Nezapomeňte, že

jsem je ohledal jenom předběžně, takže víc vám teď opravdu říct nemůžu.“

„Nifte…“

„Půjdeme,“ prohlásil Quinn. Popadl Pearl za loket a vymanévroval ji z

místnosti. Po několika krocích se mu vytrhla a střelila po něm pohledem,

který mu zajel až do lebky.

Zašli do kuchyně, aby se podívali na následky masakru.

Manžel ležel na podlaze s očima otevřenýma překvapením. Metr a půl

od něho ležela na zádech v kaluži krve jeho žena. Měla roztažené nohy a

úplně rozřezaná prsa. Chyběla jí levá bradavka. Pearl měla dojem, že ji

viděla na zemi poblíž ženina boku, ale nedalo se to říct jistě, protože na

podlaze byla vrstva zaschlé krve.

„Je čím dál agresivnější,“ řekla. Zvedal se jí žaludek. Nesmíš se tu

pozvracet a ztrapnit se. Ne před Quinnem. Ani před Niftem. Nesmíš ukázat

slabost…

„Podívej se na stul,“ řekl Quinn.

Pearl otočila hlavu doleva a uviděla otevřenou krabici mléka.

Přistoupila ke stolu a pořádně si ji prohlédla, ale nedotkla se jí. „Vydrží

ještě tři dny,“ řekla a zlehka se krabice dotkla vnitřní stranou zápěstí. „Má

pokojovou teplotu.“

Do kuchyně vešli dva detektivové, kteří byli v zadním pokoji, jenž

pravděpodobně sloužil jako ložnice. Jeden z nich měl značnou nadváhu a

oholenou hlavu. Jeho partner byl hezký Afroameričan po čtyřicítce.

Vypadal, jako by pravidelně posiloval a bydlel v obchodě se zdravou

výživou. Patřili k Eganovým lidem.

Quinn a Pearl sáhli po odznacích. „Jsme…“

„My víme, kdo jste,“ přerušil je plešatý detektiv a nehezky se usmál na

Quinna. „Myslel jsem, že děláte v oddělení pro mladistvé.“

„Jsem Lou Jefferson,“ představil se Afroameričan. „A tohle je Wayne

Frist.“

Pearl na Frista vrhla ledový pohled. „Budeme spolupracovat?“ zeptala

se.

Frist se podíval jinam, jako by mu nestála za odpověd.

„Myslím, že dokud tu budeme spolu, mohli bychom se k sobě chovat

hezky,“ nadhodil Jefferson.

„Už známe jména obětí,“ řekl Quinn ve snaze nastolit dobré vztahy.

„Mám tu o nich něco víc,“ řekl Jefferson a podíval se do zápisníku.

„Patřilo jim klenotnictví na Čtyřicáté sedmé, jmenovalo se Říše diamantů

L&L. Znám ho. Je to takový ten dlouhý úzký obchod lemovaný vitrínami.

Prodávali hlavně diamanty, ale také jiné drahokamy a šperky. Po bytě jsme

našli pár cenných kousku. Zrovna jsme s Waynem prohlédli ložnici.

Nevypadá to, že by se něco ztratilo, ale pokusíme se od někoho sehnat

seznam.“

„Lou…,“ začal Frist a zlobně po Jeffersonovi střelil pohledem. Zřejmě

měl pocit, že kolega je až příliš vstřícný.

„Neviděl nebo neslyšel někdo něco podezřelého?“ zeptal se Quinn.

„Se sousedy ani s recepčním jsme zatím nemluvili. Dorazili jsme sem

teprve před dvaceti minutami.“

„Musím trochu na vzduch, jinak se pobliju,“ prohlásil Frist a podíval se

úkosem na Quinna. Opatrně překročil kaluž krve a vyšel ze dveří.

„Je nějaký přecitlivělý,“ poznamenala Pearl.

Jefferson si jí nevšímal a obrátil se ke Quinnovi. „Mluvil jste s

doktorem, takže vám pověděl o bodných ranách a tak?“

„Ano, byl velice ochotný.“

„Na to, jaký je to pitomec,“ dodala Pearl.

Jefferson se usmál a zaklapl notes. „Slyšel jsem, že dáma je trochu od

rány,“ řekl Quinnovi.

„Je to tak.“

Jefferson se nepřestával usmívat. Napůl jim zasalutoval a vyšel z

kuchyně za svým partnerem.

„To je ale hňup,“ řekla Pearl.

„Nebud pořád tak podrážděná. Co si tady o tom myslíš?“

„Určitě je to náš pachatel,“ odpověděla Pearl.

Quinn se hluboko předklonil a podíval se na manžele, jejichž soužití tak

rychle a nečekaně skončilo. Lisa byla krásná. Leon, který byl starší, měl

šedé vlasy a zarostlou bradu, měl ohromné štěstí.

Pearl přistoupila k lednici a otevřela ji. „Dárková bonboniéra,“ řekla.

„Drahá. Takový dárek by se líbil každé ženě.“

Quinn vstal, až mu luplo v kolenou. „Určitě zjistíme, že Lisa milovala

čokoládu.“

„A taky šperky. Viděl jsi ten snubní prsten, se kterým spala? A

diamantové tečky v uších, které si únavou ani nesundala, když si večer šla

lehnout? Vypadá to, že ty kousky stály tolik, co si policajt vydělá za rok.“

„Měli přece klenotnictví,“ připomněl jí Quinn. „Tak proč ne?“

„To nebyla kritika, ale stížnost,“ řekla Pearl.

V ložnici neobjevili nic zvláštního. Velká postel byla rozestlaná, na

dvou polštářích se zřejmě leželo a přikrývka byla odhozená. Vypadalo to,

jako by ti, kdo v posteli spali, poněkud ve spěchu vstali a hodlali se do ní

zase vrátit.

Pearl s Quinnem v místnosti nezůstali dlouho.

Když se vrátili do obýváku, technici stále pracovali. Nift ještě neodešel.

Stál u dveří a telefonoval. Pearl se od Quinna odpojila a krátce prošla ostatní

místnosti v bytě, zčásti aby mohla obdivovat jeho zařízení a výzdobu.

Když se vrátila, Quinn stál u okna. Pearl k němu přistoupila, postavila

se vedle něho a vyhlédla ven, aby viděla, na co se dívá.

Dole stáli Jefferson s Fristem a povídali si s recepčním v uniformě.

Nejspíš právě přišel do služby, kterou mu pozměnila dvojnásobná vražda.

„Byla jsem v jídelně,“ řekla Pearl tiše. „Stojí tam váza se žlutými

růžemi. Jsou čerstvé.“

Quinn se na ni podíval.

„Tohle je třetí vražda, při které v bytě byla aspoň jedna žlutá růže.“

„Další vzorec, co?“

„Řekla bych, že ano. A pořád je možné, že Mary Navarrová, u které

jsme jako u jediné žádné růže nenašli, je dostala dřív, takže uvadly a ona je

vyhodila. Vím, že v koši je neměla, ale možná je rovnou hodila do spalovače

odpadků.“

Do obýváku vešel Fedderman a přidal se k nim.

„Tak jdeme,“ řekl Quinn věcně.

„Kam?“ zeptal se Fedderman.

„Je deset hodin. Frist s Jeťfersonem dole vyslýchají recepčního, který v

době vražd určitě spal a vůbec nic neví. Vy dva začnete se sousedy. Než se

Frist s Jeffersonem venku vyblbnou, budete před nimi mít několik bytů

náskok.“

„To je fakt,“ přitakala Pearl.

Všichni tři vykročili ke dveřím. Nift dotelefonoval a stál na místě.

Pearl se před ním zastavila. „Myslel jste Leonarda, nebo Robinsona?“

zeptala se.

Nift na ni zíral. „Cože?“

„Řekl jste mi, že jsem Sugar Ray. Tak se ptám který?“

„Aha, já nevím. To je snad jedno, ne? Jediný Sugar Ray, kterého znám,

je Leonard.“

„Já jsem Robinson,“ opáčila Pearl a prudce mu trhla kravatou, až z ní

spadla zlatá spona a přistála na koberci.

„Hledejte, jinak budete podezřelý.“

Vyšla ze dveří a zmizela dřív, než se Nift stihl probrat ze zlostného

šoku a zasadit jí protiúder.

Anna Carusová stála naproti bytovému domu, do kterého vešel Quinn

se svými detektivy. Nemohli si jí všimnout, protože byla jenom jednou z

několika desítek přihlížejících, kteří se tam shlukli. Skupina se zmenšovala a

zvětšovala podle toho, jak se k ní přidávali kolemjdoucí a další odcházeli.

Vlastně nebylo vidět skoro nic kromě zaparkovaných policejních aut a

dalších zásahových vozidel včetně sanitky. Anna věděla, že přihlížející

čekají, až uvidí, jak z domu vyvážejí někoho živého či mrtvého a nakládají

ho do sanitky. Lidé už jsou takoví. Jelikož sanitka tam už nějakou dobu stála

a očividně nikam nespěchala, dalo se očekávat, že ten, pro koho přijela, je

mrtvý. Anna zaslechla, jak někteří čumilové spekulují o tom, že tu možná

udeřil Noční lovec.

Ustoupila ještě víc dozadu, aby ji nebylo tolik vidět. Případ ji zajímal

čím dál tím víc. S recepčním z domu si chvíli povídali dva muži v obleku,

kteří určitě byli od policie, a potom odešli. Teď z budovy vyšel Quinn.

Také přistoupil k recepčnímu a oslovil ho, ale muž se na okamžik

omluvil a přidržel jednomu nájemníkovi otevřené dveře. Zdál se trochu

rozčilený, jako by měl pocit, že ho vražda vyrušuje od práce. Musel otevírat

dveře, podepisovat pošťákům balíky a mávat na taxíky.

Quinn recepčního asi po pěti minutách nechal na pokoji a šel na roh.

Anna ho následovala. Držela se zpátky a zůstávala na opačné straně

ulice. Tuhle strategii okoukala z filmů a televize. Pronásledovat někoho

vlastně nebylo nijak složité. Anna tím byla posedlá.

Jaké by to bylo, kdybych se místo hudebnice stala policistkou?

U hydrantu na křižovatce zastavil taxík a ze zadního sedadla s námahou

vystoupila žena obložená nákupními taškami.

Quinn zrychlil a zvedl ze země tašku, která jí upadla. Prohodil s ženou

několik slov a nastoupil do taxíku místo ní. Anna ho jasně viděla z profilu,

když se ze zadního sedadla naklonil k řidiči a pověděl mu, kam má jet.

Řekla si, že ho nebude sledovat. K čemu by to bylo? Než sežene taxík,

Quinn jí dávno zmizí z dohledu. Metoda pronásledování taxíku zřejmě

funguje pouze v knihách.

Stála vztekem přikovaná na místě a sledovala vzdalující se vúz.

Obvykle jezdila autobusem nebo metrem. Quinn si teď mohl dovolit taxík za

peníze, které mu platilo město. Město, jež ho místo toho mělo stíhat.

Anna se vrátila k domu, v němž pravděpodobně ležely další dvě oběti

Nočního lovce.

Myšlenky jí kalil neodbytný vztek. Měla by oběti litovat, ale dokázala

litovat jenom sama sebe. Koneckonců, kdyby nebylo Nočního lovce a jeho

obětí, Quinn by zůstal zalezlý v úkrytu, kam se uchýlil, aby unikl soudu a

vězení.

Zatímco Anna žila ve vzteku a ponížení, násilníkovi hrály okolnosti do

ruky. Po městě se potuloval sériový vrah a Quinn ho podle policie jako

jediný dokázal zastavit. Město Quinna potřebovalo, a tak ho uvítalo s

otevřenou náručí. A Annu odstrčilo stranou.

Tohle není fér! Opakovala si dokola a pořád přidávala do kroku.

Vztek pro ni byl hnací silou, již nedokázala ovládnout.

Tohle není fér!

44

Quinn ze zadního sedadla taxíku zavolal Harleymu Renzovi a podal mu

podrobné informace o poslední vraždě, kterou spáchal Noční lovec.

Rychle sklouzl do policejního žargonu a hovořil úsečně, ostře a

neosobně.

Když domluvil, Renz řekl: „A bude ještě hůř. Veřejnost bude spoléhat

na politiky, kteří se už spoléhají na vyšší policejní šarže. Ty zase spoléhají

na lidi, jako jsem já. Když se něco začne sypat, tak se to sype pořádně. Čím

dál rychleji, Quinne, a rovnou na vaši hlavu.“

„Doufám, že stihnu uhnout. Máte něco, o čem bych měl vědět?“

„Jenom to, že Egan a jeho kamarádi o vás říkají ošklivé věci.

Samozřejmě ne veřejně.“

„Ne veřejně, ale média jsou u toho.“

„Někdy vám to fakt pálí.“

„Třeba díky tomu něco vydedukuju dřív než Eganovi lidi.“

„Dokážou vycítit změnu v rozložení sil, Quinne. S nevinnou Annou,

které se stalo hrozné příkoří, začínají sympatizovat a z vás se zase chystají

udělat ničemu.“

„Taky mám ten dojem,“ souhlasil Quinn. „Budeme se s tím muset nějak

poprat. Dejte mi vědět, co se zjistilo při pitvě, až budete moct.“

„Dobře. Když už mluvíme o Eganových lidech – kdo z nich vedl

vyšetřování?“

„Nějaký Frist s Jeffersonem.“

„Egan je oba ovládá. Jefferson je v pohodě, jenom je v bryndě a snaží

se krýt si záda. Frist je přinejlepším pěkný parchant.“

„Takhle nějak mi taky připadali. Frist se bojí Pearl.“

„Té se bojí snad každý.“

„Zjistil jste něco nového o tom tlumiči?“ zeptal se Quinn, aby si rýpl.

„Vy se tomu smějete, ale pomalu se k němu dostáváme. Tenhle druh

policejní práce vám nikdy nic neříkal, proto to s vaší kariérou taky dopadlo

tak mizerně.“

Quinn si pomyslel, že Renz má možná pravdu.

„Kam jedete?“ zeptal se Renz.

„Jak víte, že někam jedu?“

„Vydedukoval jsem to z toho, že slyším vrčení motoru a auta okolo.

Navíc to rachtání, když skočíte do nějaké jámy na silnici, napovídá, že sedíte

v newyorském taxíku.“

„To je dobrá dedukce.“

„Jsem přece policista.“

„Kdo by to do vás řekl! Jedu domů, protože si chci znovu projít složky

zavražděných. Potřebuju si něco ověřit.“

„A co?“

„To si vydedukujte,“ odpověděl Quinn a ukončil hovor.

Bzučení polevilo.

Noční lovec seděl u stolku v restauraci se zahrádkou na Amsterdamské

třídě, jedl volské oko a užíval si krásného rána. Začínal další teplý den, ale

vanul lehký větřík, který zpříjemňoval pobyt venku a odnášel výfukové

plyny.

Tři stolky od něho seděla žena s dlouhými hnědými vlasy. Pila kávu a

četla si noviny, které vyndala z aktovky postavené vedle židle. Měla krásné

modré oči, úzkou tvář a jemné rysy. Nemohl odtrhnout oči od jejích nohou v

nylonových punčochách, které byly vidět mezi černými lodičkami a lemem

modré sukně. Určitě ví, že se na ni dívá.

Líbí se ti, když na tebe mužští koukají a prohlížejí si tě, vid? Moc se ti to

líbí. Cítíš mezi stehny, v jádru své duše a srdce, totéž, co já? Cílíš to?

Určitě postřehla, na co myslí. Podívala se na něho a pak rychle upřela

pohled zpátky na noviny na stole. Tvářila se stále stejně, ale začervenala se.

Její kůže pozměnila barvu. Dostala růžový nádech, který se objevoval a

mizel spolu s emocemi.

Noční lovec se také tvářil stále stejně. Jenom trochu uhnul pohledem a

napil se kávy. V duchu k ženě promlouval.

Nejsi tak nedotknutelná, jak si myslíš. Necháš na sebe sáhnout. Růžová,

červená a hnědá. Jsi jako dortík. Jakou barvu mají tvé bradavky? Nejsi

netýkavka. Můžu tě mít.

Propisovačkou si na noviny udělala poznámku a ani se na něho

nepodívala. Noční lovec však věděl, že její mysl jeho nevyřčená slova

zachytila.

Do restaurace vešel třicátník s blondatými vlasy rozcuchanými větrem.

Přes rameno měl přehozené sako od obleku. Vstoupil do ohraničeného

prostoru se stoly a židlemi a posadil se naproti ženě. Usmála se na něho a

rychle sklepla noviny na stole dohromady. Ladně se uklonila a zastrčila je

zpátky do aktovky.

Noční lovec jí dál nevěnoval pozornost, aby si ho nevšimli. Měli

početní převahu. Snažil se vyhýbat scénám.

Ale nezapomněl jsem na tebe. Zatím si tě schovám hluboko do své mysli

a časem tě odtud vylovím, až tě budu potřebovat.

Nic z toho nebude.

I když třeba ano.

Podíval se na stůl a zjistil, že tak pevně svírá lžičku, až ji skoro ohnul.

Položil ji na stůl a pocítil náhlý chlad, jako by najednou klesla teplota

vzduchu.

V duchu se pokáral. Vždyť tu ženu přece vůbec nezná! Nikdy spolu

nemluvili. Ví o ní jenom to, jak vypadá. Jaké má držení těla a jak se

pohybuje.

Copak to nestačí? Nefunguje to podle knih, policie i lovce Quinna právě

takhle? Nutkání. Na té ženě je něco charakteristického, co možná spustilo

mé nutkání.

Policisté a FBI se domnívají, že nutkání sériového vraha po určitém

množství prolité krve a uspokojení zesílí a zcela ho ovládne. Časem kvůli

tomu začne dělat chyby.

Noční lovec se odmítal vzdát vlády nad sebou. Se skrytými mocnými

touhami se dalo vyrovnat a bylo možné je zvládat. Daly se usměrnit. To byla

další věc, již se takzvaní experti báli uznat. Přitom věděli, že taková

schopnost existuje. A pokud ne, pomalu se to dozvídali. Učil je tomu.

Dojedl vejce, která ve vánku chladla, a naznačil číšníkovi, že si přeje

dolít kávu. Dal se do čtení novin, které si koupil ve dvou různých trafikách.

Bylo příjemné sedět na slunci, pomalu listovat novinami a hledat, jestli v

nich nenajde nějaké zprávy o sobě. Zprávy o svém anonymním já.

Najednou uviděl známé jméno. Objevilo se v týdenní rubrice o slavných

lidech s názvem Události v showbyznysu uvnitř listu. V polovině stránky

stálo jméno Claire Briggsové.

Když spatřil informace kolem jejího tučně vytištěného jména, napřímil

se a ještě jednou si odstavec přečetl. Stálo v něm:

Herečka Claire Briggsová, která v současnosti okouzluje diváky

na Broadwayi v muzikálu Sláva šéfkuchaři!, se příští týden provdá

za svého dlouholetého přítele, herce Jubala Daye. Vzhledem k tomu,

že Claire teď září jako velká broadwayská hvězda, jsou místo a čas

samozřejmě tajné. Šťastné dvojici blahopřejeme.

Noční lovec si odstavec několikrát přečetl. Úplně zapomněl na ženu o

tři stoly dál. Nalil si do kávy smetanu a zamíchal ji. Neubránil se úsměvu.

Díval se, jak hnědá tekutina pohltila bílé spirálovité pramínky a dostala

jednotnou, hutnou, světle karamelovou barvu. Jakou barvu mají tvé

bradavky? Pak opět obrátil pozornost ke sloupku s drby ze showbyznysu.

Nedokázal se od nich odtrhnout.

Nutkání? Možná. Ale přichází ve správný čas, pokud ho člověk ovládá.

Pokud ho zaměří správným směrem. Radujme se, radujme…

Kdo říkal, že v novinách nikdy nejsou dobré zprávy? Claire Briggsová

se vdává. Kouzelná, ladná dáma se spletenými vlasy.

Claire Briggsová!

Šťastné dvojici blahopřejeme!

45

Když Quinn před svým domem vystoupil z taxíku, spatřil šedovlasého

muže kolem šedesátky, který se krčil na betonovém prahu.

Takhle dopadnu, jestli tenhle případ nevyřeším.

Na mužově držení těla bylo znát, že už tam nějakou dobu sedí, ale že je

ochotný ještě chvíli počkat. Měl na sobě šedé kalhoty a přes ně košili s

tropickým vzorem. Když uviděl Quinna, ožil a sundal si brýle. Pomalu vstal,

jako by ho bolela ztuhlá záda.

Když se k němu Quinn přiblížil, zjistil, že košile je potištěná

pestrobarevnými papoušky a exotickými květy. Muž byl starší a vyšší, než

se na první pohled zdálo. Jeho trpělivý postoj a oči prozrazovaly, že je

policista.

Pousmál se a zvědavě se zeptal: „Nejste Quinn?“

„Jsem,“ odpověděl Quinn a potřásl jeho napřaženou rukou.

Muž měl pevný a suchý stisk. Nesnažil se jím dávat najevo svou

převahu. „Jmenuju se Nester Brothers. Přišel jsem za váma kvůli tomu

Nočnímu lovci. Můžeme si někde promluvit?“

„Můžeme jít nahoru ke mně do bytu anebo do baru kousek odsud.“

Quinn se podíval na hodinky. „Vím, že je teprve jedenáct, ale…“

„Do baru,“ rozhodl Nester.

Za deset minut už seděli v předním boxu ve Whichi Woman. Byl to

malý bar, v němž servírovali téměř nejedlé sendviče a alkohol. O víkendech

tam hráli hroznou hudbu. Nezadaní, většinou dospělí muži tam chodili balit

holky na jednu noc, ale mravnostní policie odtud čas od času prostitutky

vyhnala. Barman s obličejem bez výrazu a s nadváhou nechával otevřené

dveře, aby do podniku mohl čerstvý vzduch, ale vnitřek stejně páchl

včerejším zteplalým pivem a zklamáním.

Ve Whichi Woman byl jenom jeden další zákazník – sklíčený

byznysmen, který se na opačném konci baru hrbil nad sklenkou martini.

Quinna napadlo, jestli toho chudáka náhodou zrovna nevyhodili z práce.

Jeho shrbená postava každým coulem naznačovala, že svět je bídné místo a

on se na něm cítí mizerně.

Za chvíli před Nesterem stálo pivo a před Quinnem sodovka se spirálou

z citronu. Nester se podíval špinavým oknem na auta, která pomalu

popojížděla po ulici, takže je předháněli i chodci. „Do prdele, to je zácpa,“

řekl. „A vypadá to, že se to hned tak nepohne.“

„Bývá to tak,“ přitakal Quinn. Anebo ne? „Jste v New Yorku poprvé?“

„Jo.“ Nester si mohutně lokl piva z oroseného půllitru, až se Quinn lekl,

aby si neublížil.

„Přijel jste pracovně, nebo za zábavou?“

„Pracovně. Přijel jsem za váma kvůli tomu zatracenýmu Nočnímu

lovci.“ Znovu se pořádně napil piva. Pil zdatně, a to ještě nebylo poledne.

„Bejval jsem policajt.“

„Je to na vás vidět.“

„To asi jo. Sloužil jsem v Saint Louis jako seržant. Teď jsem v

důchodu. Před pár lety mě do něj poslali kvůli úrazu zad. Než jsem začal

dělat v Saint Louis, byl jsem zástupcem šerifa v malým městečku u řeky v

Missouri. Jmenovalo se Hiram. Když teď nedělám, tak sedím doma na

zadku, čtu noviny, koukám na televizní zprávy a celkově se snažím nepřijít

moc do cesty svý ženě. Taky chodím na internet. Co vy, Quinne?“

„Já moc ne.“

„Skoro všechno, co kdy vyšlo o Nočním lovci, je na webu. Jednou jsem

o něm četl a něco mi na tom nehrálo. Měl jsem takovej ten instinkt starýho

poldy, co se neozejvá v hlavě, ale v břiše. Chápete, jak to myslím?“

„Chápu.“ Quinn se napil sodovky, aby nevypadal nespolečensky, a

mávl na barmana, aby Nesterovi přinesl další pivo, protože měl skoro

prázdný půllitr. Barman právě zpoza pípy zvedal kovový sud a jenom kývl

na znamení, že Quinnovo gesto zaregistroval.

„Říkal jsem si, že byste měl vědět o případu Sandových.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl Quinn.

„Aby taky jo. Stalo se to v osmdesátým devátým v Hiramu a ten je přes

půl kontinentu daleko.“

Oba muži se odmlčeli. Ke stolu přišla nepřístupně vyhlížející servírka,

která právě nastoupila směnu. Postavila na stůl další pivo a odešla.

„Nemá ta ženská těsně pod levým okem vytetovanou nějakou

nadávku?“ zeptal se Nester.

„Má,“ přitakal Quinn. „To je zkrátka New York.“

„Zpátky k Hiramu v osmdesátým devátým,“ pokračoval Nester. „Tam

se takový tetování nikdy nenosilo a možná se nenosí dodnes. Jednoho

chlápka a jeho ženu – jmenovali se Milford a Cara Sandovi – tam našli

ubodaný v kuchyni. Byl to ošklivej pohled, hlavně na tu ženu. Byla hrozně

zřízená – měla úplně rozřezanej rozkrok a kozy. Celkem obyčejnej pár, i

když Milford dokázal bejt pěkně hnusnej. Někdy dělali pěstouny a zrovna

tehdy s nima žil šestnáctiletej kluk, nějakej Luther Lunt.“

Quinn z kapsy vytáhl notes a zjistil, že ho má celý popsaný. Vyndal z

držáku na stole papírový ubrousek a začal si na něj dělat poznámky.

Nester trpělivě počkal, až si Quinn všechno napíše. „Asi ve tři ráno,“

pokračoval, „mladej Luther oba dva ubodal v kuchyni a pak zmizel z města.

V Hiramu ho od tý doby nikdo neviděl. Přijel jsem za várna, protože jsem si

všiml spousty podobností mezi případem Sandových, kterej jsem pomáhal

vyšetřovat, a těma vašima vraždama Nočního lovce.“

„Například?“

„Až na jednu výjimku ke všem došlo brzo ráno v kuchyni, všechny

oběti byly manželský páry, všechny byly ubodaný až na ty dva zastřelený.

Kolem všech se válelo jídlo, jako by v těch kuchyních někdo chvíli předtím

svačil nebo vybaloval nákup.“

„Nebyly tehdy na místě činu náhodou čerstvě řezané květiny?“ zeptal se

Quinn.

„Jasně, že byly. Šest růží ve váze na stole.“

„Pamatujete si, jakou měly barvu?“

„Byly žlutý.“

Quinnovi se zrychlil tep. „A neexistují žádné pochybnosti, že to udělal

ten kluk?“

„Vůbec žádný. Na noži byly jeho otisky a pitva ukázala, že s manželkou

pravděpodobně krátce předtím souložil. Navíc odtamtud vystřelil jako šipka.

Ukradl Sandovým auto a vyjel v něm z města. Byly v něm jeho otisky a krev

jeho pěstounů. Našli jsme ho zaparkovaný mezi stromama u silnice, kam

nebylo vidět.“

„Udělal ten Luther předtím něco podobného?“

„Nic násilnýho. Odsoudili ho jenom jednou, ale bylo to pěkný číslo s

několika zatčeníma na kontě. Za potulku, prostituci a krádeže. Žil v Kansas

City na ulici.“

„A dopracoval se k vraždě,“ doplnil Quinn a napil se.

„No, udělal kompletní kariéru. Vypadalo to, že nějakou dobu tajně žil u

Sandů na půdě, šukal s tou manželkou a skvěle si to užíval, dokud je Milford

nenachytal. Taková je aspoň teorie.“

„Věříte jí?“

„Jasně, nic jinýho se nezjistilo.“ Nester měl napůl vypité i druhé pivo.

„A po tý vraždě se po Lutherovi slehla zem.“

Quinn přemýšlel o tom, co se právě dozvěděl. „Jsem rád, že jste za

mnou přijel, Nestere. Zjistím si o Lutherovi Luntovi víc informací. Poštvu

na něj federály s jejich počítači.“

„Taky jsem to udělal,“ řekl Nester s nádechem pýchy v hlase. „Pořád

mám známý a kamarády, co dělají s technologiema.“

„Skvělé. Pošlete mi kopii toho, co jste zjistil?“

„To nebude potřeba. Mám to všechno v kapse. A dám vám to, když mi

objednáte ještě jedno pivo.“

Quinn se zasmál a dal znamení ženě s výrazným tetováním. „Vsadím

se, že jste byl skvělý policajt, Nestere.“

„Pořád ještě jsem,“ řekl Nester. „S touhle prací člověk nikdy doopravdy

neskončí.“

„Na to se s vámi napiju,“ řekl Quinn.

Claire Briggsová stála se zkříženýma rukama uprostřed prázdného

pokoje a spokojeně se po něm rozhlížela.

Tady bude spát jejich miminko. Až nechá místnost vymalovat, stane se

z ní dětský pokoj. Zatím moc krásně nevypadá. Není tu nábytek, takže jsou

vidět pukliny ve štukových stěnách a v malbě zůstaly po stěhování

škrábance a rýhy. Věděli, že se v pokoji bude malovat, a tak si nedávali

pozor. Okna byla špinavá a starými žaluziemi do místnosti nepronikal

dostatek světla. Zašlý mosazný lustr, který tu možná visel už od dvacátých

let, kdy dům postavili, nedokázal pokoj dostatečně osvětlit, takže tonul v

pološeru.

Claire však v duchu viděla, jak bude místnost vypadat: bude

vymalovaná jasně žlutou barvou, na jedné stěně bude bílý dřevěný plot a

skrz jeho plaňky budou vykukovat podle šablony namalované sedmikrásky a

červené muškáty. Na oknech budou nové žaluzie a bílé záclony. Bude to

dobře osvětlený veselý pokoj, optimistické místo pro nové začátky. Když se

v noci zhasne nový lustr, na stropě se zatřpytí umělé hvězdičky, které přes

den nebudou vidět, a objeví se věrná napodobenina oblohy. Aby se její

miminko mělo na co dívat od nejútlejšího věku.

Její miminko.

Myslela na své dítě – své a Jubalovo – čím dál tím častěji, i když také

musela myslet na svatbu. Přes den v nejnezvyklejších, nejpodivnějších

chvílích snila či přemítala o dítěti, které nosí pod srdcem. Na miminko a

jeho budoucnost myslela dokonce i na jevišti, ale její výkon to naštěstí nijak

nepoznamenalo.

Těhotenství na ní zatím nebylo znát. Nemohla si pro ně vybrat lepší

chvíli. Byla si jistá, že ve Slávě šěfkuchaři bude moci hrát ještě několik

týdnů, možná i chvíli potom, co na ní bude těhotenství znát. Kritici ji

chválili a lístky se dobře prodávaly. Potom si dá vítanou pauzu od

showbyznysu a bude si hrát na maminku.

Někdy se nemohla dočkat, až bude těhotná delší dobu, aby mohla zajít

na ultrazvuk a nechat si říct pohlaví dítěte.

Ale chtějí to vlastně s Jubalem vědět?

O tom se rozhodnou později. Claire teď byla šťastná a žila jenom

přítomností. To bylo důležité a prvořadé. Nikdy by ji nenapadlo, že pro ni

těhotenství bude tak významné. Na řecích o chování ovlivněném hormony

určitě je něco pravdy.

Někdy se cítila provinile, že se víc netěší na svatbu s Jubalem. Oba

chtěli malý a krátký obřad. Měl se odehrát ve West Village a zúčastnit se

mělo jenom několik přátel a rodinní příslušníci. Do New Yorku přiletí

Claiřina dlouholetá kamarádka z Wisconsinu Sophie Murrayová a půjde jí za

svědkyni. Jubalovi půjde za svědka kolega z divadla Clay Simms. Claire

svatbu nepovažovala za nedůležitou, ale obřad jí připadal jako pouhá

formalita. Stejně dobře se s Jubalem mohli vzít už před čtyřmi roky.

Ze všeho nejdůležitější pro ni teď bylo miminko. Mělo dokonce větší

význam než kariéra. (A to by nikdy nečekala!) Věděla, že by to Jubalovi

nedokázala uspokojivě vysvětlit. Nepochopil by to. Ale možná tomu

porozumí, až se dítě narodí. Vlastně si byla jistá, že se to stane.

Ta jistota v ní vyvolávala pocit štěstí, jaký nikdy předtím nezažila.

Hraní, vztah s Jubalem, těhotenství. V jejím životě do sebe všechno hezky

zapadalo.

Claire si vždycky připadala jako hráčka u automatu.

Čas od času se na ni usmálo štěstí.

46

V tom chaosu musí být něco užitečného.

Quinn se opřel na kuchyňské židli a podíval se na ručně psané zápisky,

vytištěné stránky z počítače a kopie formulářů a záznamů, které mu dal

Nester. Na stole před ním ležel obsah velké přeložené obálky, kterou

policista a zástupce šerifa ve výslužbě vytáhl ze zadní kapsy kalhot.

Jednou věcí z obálky, která nebyla zmačkaná ani přeložená, byla kopie

černobílé fotografie Luthera Lunta pořízené Carou Sandovou. Když

hiramská policie po vraždě prohledávala dům, našla ji na dně jedné zásuvky

prádelníku. Luther na ní stál bos venku a měl na sobě seprané džínsy a bílé

tričko. Byl to štíhlý, ale svalnatý chlapec s rozcuchanými vlasy. Jednou

rukou se opíral o kmen rozložitého stromu a usmíval se do objektivu.

Působil zdravě a nevinně. Měl tělo jednadvacetiletého mladého muže a tvář

čtrnáctiletého dítěte. Když se Cara Sandová rozhodla, že si s ním začne,

určitě dobře věděla, co dělá.

Quinn napřáhl paži a sáhl po dietní cole na stole. Napil se a zamyslel se.

Ten Luther Lunt byl velice atraktivní, i když působil naivně. Vedl drsný

život v chudobě, který se najednou proměnil v ráj, když se nastěhoval k

Sandovým a užíval si s povolnou manželkou. Quinn si podle toho, co vyčetl

z novinových výstřižků a Nesterových zápisků, byl jistý, že Luther

doopravdy tajně žil na půdě a do skutečného světa sestupoval, jenom když

byl pán domu pryč, případně občas v noci kvůli tajnému dostaveníčku s

Carou, nebo když si šel pro jídlo. Pro jídlo do kuchyně, kde ho kolem třetí

ráno zřejmě vyrušili, když pojídal sendvič a zapíjel ho mlékem z krabice.

Vražda v domě v časných ranních hodinách. Každý policajt věděl, že

nejlepší doba na takový čin je brzy po ránu. Když ne v ložnici, pak v

kuchyni. Sladký domov… to určitě.

Vražda dokáže být prozaická; tak proč by k ní nemohlo dojít, právě

když někdo uprostřed noci svačí?

Quinn se naklonil kupředu, takže přední nohy židle se dotkly země, a

znovu se podíval na fotografii Luthera Lunta. Usměvavý chlapec, který na

snímku pravděpodobně stál za domem svých obětí, dnes bude vypadat dost

odlišně. Možná přibral a prořídly mu vlasy, anebo mu úplně vypadaly. Nebo

si nechal narůst knírek či plnovous. Nenápadné změny, které přináší čas.

Ať Luther vypadá jakkoli, teď se potuluje po New Yorku.

Quinn se upřeně díval na fotografii a cítil chlapcovu přítomnost. Lovec

se vždycky v určitém okamžiku záhadně spojí se svou kořistí, ať si to

uvědomují oba, nebo jen jeden z nich. Podle Quinna ta chvíle nastala právě

teď. Okamžik, na který čekal. Možná ho k tomu podnítila Nesterova

návštěva a chlapcova fotografie. Quinn se do případu zakousl jako nikdy

předtím. Luther zestárl… Pokud je uvedené datum jeho narození správné,

teď je mu jednatřicet. Je dospělý. Stal se z něho uprchlík, který se

přizpůsobil a vede navenek normální život.

Quinn věděl, že tu někde je. S každou další vraždou cítí, jak se k sobě

čelisti svěráku přibližují a zvyšuje se pravděpodobnost, že ho dopadnou.

Luther Lunt cítí tlak, je podrážděný a poslední dobou špatně spí. Nemá chuť

k jídlu, protože ho bolí žaludek.

Neexistuje jediný důvod, proč by neměl pocítit ještě větší tlak.

Quinn se rozhodl, že zavolá Davu Eversonovi z Timesů. Fotografie

Luthera Lunta by se měla objevit v novinách a v televizních zprávách.

Média zařídí, aby se snímek hlavního podezřelého v případě vražd Nočního

lovce objevil po celém městě i za jeho hranicemi. Dokážou Lutherovi přidat

roky lépe než policejní kreslíř. Vyobrazí ho bez vlasů, s kratší či delší kšticí,

s vousy, dvojitou bradou, s vráskami či zkušeným pohledem v očích. I když

je ještě mladý, projeví se na něm roky drsného života. Bude mít jizvy na

tváři i na duši.

Quinn věděl, že podobný mediální útok někdy funguje. Někdo ve městě

uvidí původní fotografii nebo pozměněnou podobiznu a řekne si, že Luthera

Lunta možná zná, i když dnes si určitě říká jinak. Nejdřív si nebude jistý, ale

pak o tom chtě nechtě popřemýšlí a nakonec zavolá na policii.

Nejspíš se bude mýlit. Každá fotografie, zejména stará černobílá, se

podobá mnoha různým lidem.

Jednoho dne však některý volající uhodí hřebíček na hlavičku a pomůže

policii identifikovat dospělého Luthera Lunta. Quinn se s ním pak ve

vhodnou chvíli setká.

Vstal a protáhl se. Tiše mu křuplo v páteři a rázem se cítil lépe. Potom

přistoupil k telefonu v obývacím pokoji, kde se mohl posadit do měkčího

křesla.

Luther Lunt se měl proslavit.

Noční lovec zděšeně sledoval televizi a zuřil. Nejprve fotografii spatřil

v novinách. Když procházel kolem trafiky na Broadwayi, zastavil se a na

okamžik zůstal ochromeně stát na místě. Teď se starý snímek objevoval snad

na všech kanálech, které vysílaly večerní zprávy. Mladý Luther Lunt tam

stál opřený o strom v zahradě za domem, kde žil. S časovým odstupem to

vypadalo, jako by na fotografii byl někdo jiný, kdo patří do světa, který

podle Nočního lovce měl navždy zůstat minulostí. Autorkou snímku byla

Cara, která Luthera vyfotila zřejmě z náhlého popudu a pak fotografii někam

založila a zapomněla na ni.

Teď se snímek objevil. Byl to kdysi zachycený okamžik, který se po

mnoha letech odkudsi vynořil, jako by někdo otočil stránku v albu. Fotka od

Cary. Okamžik v časové bublině, v níž jsme žili, milovali, báli se…

V hlavě mu znovu začalo bzučet. Byla to šedá změť všech barev. Zprvu

tichá, ale sílila.

Noční lovec se dál díval na televizi, na jejíž obrazovce vysloužilá

psycholožka od FBI rádoby lékařskými termíny vysvětlovala Lutherovu

psychickou poruchu a vykládala, jaký člověk se z chlapce stal. Obrazovka se

rozdělila na dvě poloviny a v jedné se objevila kreslířova představa, jak asi

Luther vypadá při různé váze, s různými účesy a s různě zastřiženým

plnovousem a knírem. V druhé polovině bývalá policejní psycholožka dál

mlela podivnou směsicí vědecké a novinářské hantýrky.

Vůbec nic neví. Nic!

Ten ubohý kreslíř bez talentu taky ne.

Některá média připisovala zásluhu novináři, který snímek zveřejnil,

jakémusi Eversonovi. Noční lovec však věděl, kdo ve skutečnosti objevil a

vypustil neodbytné démony minulosti. Byl to démon přítomnosti – Quinn.

Samozřejmě chápal, proč to bývalý policista udělal. Chtěl, aby si Noční

lovec myslel, že je mu v patách, a pokud udělá sebemenší chybičku, dostane

se mu na kobylku.

Anebo pokud chybičku už udělal.

Quinn byl stopař a pronásledovatel. Vrtal se v minulosti a nakonec se

zaměřil na přítomnost, aby se v ní utkal se svou kořistí. Právě tlak, který

dokázal vyvinout, přiměl oběť zpomalit, zaváhat a udělat zdánlivě neškodný

chybný tah, který ji pak zničil. Pravidla této hry připomínala obtížnou šifru.

Quinn se domníval, že je zná lépe než jeho kořist. Byl ve výhodě:

Pronásledovatel mohl nadělat mnoho chyb, a hra přesto pokračovala.

Pronásledovanému stačilo dopustit se jediné a byl v koncích. Sílící tlak na

kořist nevyhnutelně vedl k fatálnímu opominutí či špatnému odhadu.

To si myslí Quinn.

Noční lovec vzal do ruky dálkové ovládání a vypnul televizi. Temně se

usmál. Různí lidé pociťují tlak různými způsoby a také si od něj různými

způsoby ulevují. Bílým práškem, růžovým sexem, zelenými penězi, rudou

pomstou, modrýma očima bohů…

Přistoupil ke skříňce pod dřezem a potmě hmatal po pistoli zabalené v

mastném hadru, kterou schoval za odpadní trubku.

Vyndal zbraň ze skrýše a zadíval se na ni. Byla ošklivá a funkční.

Vyrobili ji, aby zabíjela. Navždy černá… Patřila muži, o němž Noční lovec

věděl, že prodává drogy a krádež zbraně nenahlásí. Roztržitě přejel

konečkem prstu po hrubé kostkované rukojeti, nerozluštitelné mapě její

minulosti.

Kdoví, co má pistole za sebou?

Kdoví, co ji čeká?

Opět ji zabalil a opatrně ji zaklínil zpátky do skrýše pod dřezem.

Když člověku někdo zmizí z očí, nemusí to ještě znamenat, že mu zmizí

i z mysli. Noční lovec stále myslel na Quinna. Právě to bývalý policista

chtěl. Byla to jeho strategie, právě takhle vyvíjel na svého protivníka tlak.

Očekával, že mu to vyjde, protože teoreticky by to fungovat mělo.

Stačilo se zeptat kteréhokoli televizního rozumbrady či teoretického

psychologa, který nikdy neprolil ničí krev a ani ve snu ho nenapadlo, že by

někdo mohl prolít tu jeho. Existovaly podrobně popsané způsoby, jak

pochopit a dopadnout sériového vraha. Milióny slov vysvětlovaly kdo, jak a

dokonce i proč koná, jak koná. O tomhle tématu se napsaly stohy knih.

Všechny kořisti však nejsou stejné. Lovec si někdy plně neuvědomuje,

koho vlastně honí.

A někdy zalituje, že cestou neztratil stopu.

Navždy černá…

Z platební karty Lisy Ideové zjistili, že s ní odpoledne před vraždou

platila za oběd. Jedla v restauraci v East Side, o níž Quinn v životě neslyšel.

Petit Poisson. Za salát, zákusek a pití dala padesát devět dolarů a k tomu

spropitné. Cena se slovem petit rozhodně označit nedala.

Pochyboval, že by Lisa obědvala sama, a tak do restaurace poslal Pearl,

aby se pokusila něco zjistit od tamní obsluhy.

47

Když Quinn začal mluvit o Petit Poisson, Pearl si zpočátku myslela, že

ji zve na oběd do drahé restaurace. Jenže šlo o pracovní záležitost. Teď byli

kolegové, ne milenci. Bylo vůbec možné, aby se stali obojím?

Když vešla do restaurace, pochopila, proč tam mají vysoké ceny.

Podnik byl na velice žádaném místě s vysokým nájmem a vešlo se do něj

pouze dvanáct stolů.

Co restauraci chybělo na velikosti, to snadno dohnala elegancí. Pearl si

dokázala představit, jak s Quinnem sedí u menšího kulatého stolku u okna

do ulice. Sklo bylo zalité v olovu a z konzole visely těžké červené závěsy.

Židle i velký příborník byly bohatě zdobené a pozlacené. Interiér restaurace

osvětlovaly především svíčky a zdobený mosazný lustr, který visel na

tlustém řetězu ze středu trámového stropu. Majitelé se snažili, aby podnik

byl hezounký, jak naznačovalo jeho jméno, ale přesto působil spíš jako drsná

venkovská hospoda, kterou těsně před revolucí koupili a vyzdobili

dekadentní dandyové.

Pearl neústupně jednala s pánovitým vrchním. Odkázal ji na číšníka

Chana, který své jméno nevyslovoval s Č na začátku, jak by se dalo

předpokládat, ale s Š. Mluvil s nefalšovaným francouzským přízvukem.

Chan byl milý, vstřícný člověk neurčitého původu. Určitě u toho stolu v

době uvedené na účtence obsluhoval. Poznává tu okouzlující dámu na

fotografii, kterou mu Pearl ukazuje. (Pearl si byla jistá, že kdyby měl knírek,

určitě by si ho v tu chvíli nakroutil.) Ne, neuvědomil si, že je to poslední

oběť Nočního lovce. Smutně a lítostivě nad takovou škodou potřásl hlavou.

Neobědvala sama. Byly tu s ní dvě ženy, obě přibližně jejího věku. Pokud

platily kartou, restaurace určitě bude mít doklad o jejich přítomnosti. Dnes

už snad nikdo neplatí hotově.

Elegantně k nim připlul vedoucí podniku v dokonale šitém modrém

obleku z jemné látky a představil se jako Yves s němým s na konci. Zdvořile

se tázal, zda se vyskytl nějaký problém. Pearl mu ukázala odznak a

vysvětlila mu, že tím problémem je vražda. Yves je odvedl do vzdáleného

kouta restaurace. Nechtěl, aby se některému z několika málo raných hostu

zošklivil kulinářský zážitek, kdyby se náhodou podíval přes místnost a

spatřil tam policistku.

Pearl byla zdvořilá, ale tvářila se, jako by se každou chvíli chystala

vytasit zbraň a vykřiknout: „Ani hnout!“ Yves byl ochotný, i když ne tak

přátelský jako Chan. Neměl ani jeho přesvědčivý přízvuk.

Instruoval svého podřízeného, aby se vrátil na své místo. Řekl to

takovým tónem, jako by měl na mysli Chanovu společenskou vrstvu.

Když číšník odešel, Yves zavedl Pearl do maličké kanceláře plné věcí.

Nebyla tak elegantní ani tak francouzská jako restaurace, i když na stěně nad

psacím stolem visela v rámu velká barevná fotografie Eiffelovy věže. Autor

ji pořídil za mlžné noci osvětlené nespočetnými světly Paříže. Pearl hezčí

fotografii slavné pamětihodnosti snad ještě neviděla.

Yves řekl, že stvrzenky o platbách kartou ze dne, kdy u nich obědvala

Lisa Ideová, ještě neposílali do banky, takže by měli mít záznam o tom, kdo

s ní seděl u stolu. Pokud ovšem platil vlastní kartou.

Ze sejfu vedle stolu vyndal několik svázaných stohů účtenek a chvíli se

jimi prohraboval. Rychle jimi listoval palcem jako hazardní hráč, který

odpočítává bankovky. Účtenky zřejmě byly v chronologickém pořadí,

protože když se dostal k hledanému datu a času, zpomalil pohyb palce a

zastavil se u jedné stvrzenky a pak u druhé. Obě oddělil od ostatních.

Pearl už měla kopii účtenky s podpisem Lisy Ideové, a tak počkala, až

Yves udělá duplikáty druhých dvou na tiskárně připojené k počítači na stole.

Když jí kopie podal, podívala se na ně. Na každé z nich bylo Chanovo

jméno, stejné číslo stolu, datum a čas. Skvěly se tam i podpisy obou žen,

které s mrtvou jedly: Abby Koopové a Janet Hoferové.

Pearl si pomyslela, že Chan měl vedle svého podpisu nakreslit

usměvavý obličej, aby se restaurace trochu rozveselila. Podnik však na

takové věci nebyl stavěný. Pearl se usmála a poděkovala Yvesovi. Vstala a

potřásla mu rukou. „Montand,“ řekla.

Zatvářil se udiveně.

„Proto mi vaše jméno připadalo povědomé. Jmenujete se jako ten

slavný francouzský herec Yves Montand. Hrál v něčem s Marilyn

Monroeovou.“

„Obávám se, že jsem o tom pánovi nikdy neslyšel,“ odtušil Yves. „O

Marilyn Monroeové samozřejmě ano.“

„Vy nejste ani jste nikdy nebyl Francouz? Ptám se jako policistka.“

„Vlastně ne.“ Yves se usmál, ale podle všeho se doznal nerad.

„To nevadí,“ řekla Pearl.

Myslela to vážně. Byla spokojená. Měla potřebná jména. Zanedlouho

bude mít i adresy. Záhy si promluví se dvěma ženami, s nimiž se přátelila či

je alespoň znala Lisa Ideová.

Quinn bude mít radost. Mon Dieu!

U dveří kanceláře se otočila a řekla: „Au revoir.“

„To tady slyším pořád,“ odvětil Yves.

Quinn souhlasil, že se s Pearl sejde v multikulturní restauraci Nations

Café na First Avenue poblíž budovy OSN. Zavolala mu, že má potřebné

informace a že mohou vyslechnout obě ženy, které s Lisou Ideovou krátce

před vraždou obědvaly ve francouzské restauraci v East Side. Zjistila, že

jsou to Lisiny staré kamarádky z vysoké.

Quinn si pomyslel, že ženy si u oběda nejspíš povídaly hlavně o

minulosti a netušily, jak krátkou má před sebou Lisa budoucnost.

Vyšetřování se po jejich výpovědích moc nepohne. Pearl však na sebe byla

pyšná a měla na to právo. Detektivní práce, při níž se člověk posunul

kupředu, přinášela skutečné uspokojení. Promluvit si s oběma ženami a

prozkoumat tohle vodítko bude užitečné, i když to třeba nikam nepovede.

Čím víc výsledků Pearliny práce Quinn viděl, tím víc si vážil jejího

vhledu a důkladnosti. Tím víc také chápal její vnitřní strach a osamělost,

kolem nichž si vytvořila ochrannou slupku. Anebo jeho úsudek ovlivnily

city, které v sobě objevil? Nehraje to na něho Pearl schválně? Quinn

podobné pocity vůči ženě neměl už dlouho.

Co chlap vlastně může vědět?

Quinn věděl, že Pearl hraje nelítostně a vždycky míří na cíl. Dokázala

být mazaná. To ho k ní přitahovalo ze všeho nejvíc. Tedy možná ne nejvíc…

Na tohle Quinn myslel, když čekal na zelenou. Potom přešel Východní

padesátou šestou ulici a po First Avenue pokračoval k bistru. Nikam

nepospíchal. Nacházel se kousek od místa, kde se měl setkat s Pearl. Přišel o

patnáct minut dřív.

Byl teplý večer, ale postupně se ochlazovalo. To bylo příznivé počasí na

procházku městem, které miloval i přes jeho nedostatky. Na First Avenue

byl jako obvykle hustý provoz. Všechna auta se řítila na sever. Quinn vdechl

dieselové výfukové plyny, když kolem něho z nákladiště vyjel kamión.

Pomalé vozidlo několikrát zlobně zatroubilo, když se snažilo propracovat do

řady taxíků, jejichž řidiči projížděli podél chodníku v naději, že na ně někdo

mávne.

Quinnovi výfukové plyny nevadily. Možná proto, že pro něho

symbolizovaly město a auta. Auta měl rád, i když vlastnit vůz na

Manhattanu mu připadalo nesmyslné i v době, kdy si to mohl dovolit. Ale

rád postával v blízkosti silničního ruchu a naslouchal jeho neutuchajícímu

vrčení.

Možná si později, až si to znovu bude moci dovolit, také pořídí auto.

Jeho zrak upoutala fotografie vystřižená z novin, přilepená zevnitř na

výlohu květinářství. Obchod byl zavřený a uvnitř bylo šero, takže obdélník s

černými řádky na bílém podkladu byl obzvlášť dobře viditelný. Quinn

přistoupil blíž, aby si ho prohlédl.

Jeho první dojem se potvrdil. Na výstřižku byla stará fotografie Luthera

Lunta spolu s jeho možnou nynější podobiznou s řidšími vlasy a

povadlejšími rysy. Přibližně takhle možná v současnosti vypadá.

Quinn stál a hleděl na výstřižek. Napadlo ho, že obyvatelé města jsou

vyděšení. Pak si všiml potisku anebo leptu těsně nad ním. Vypadal jako

pavučina složená z prasklin ve skle.

Jak se na ni díval, vedle se objevila další pavučina. V jejím středu zel

otvor s bílými okraji. Nebyl to žádný potisk ani lept.

Auta na ulici hlučela tak, že nebylo slyšet výstřely. Quinnovi několik

sekund trvalo, než si uvědomil, na co se vlastně dívá. Byly to díry po

kulkách.

Někdo na mě střílí!

Přikrčil se nízko k zemi a rozběhl se do úkrytu za zaparkovaným autem.

Přes jeho okna opatrně sledoval lidi na opačné straně ulice. Zdálo se, že si

nikdo ničeho neobvyklého nevšiml. Střílel útočník z okna?

Quinn se chystal zvednout hlavu, ale najednou v průchodu mezi dvěma

domy přes ulici zachytil pohyb. Mihla se tam tmavá silueta. Spatřil podrážku

sportovní boty, která se zvedla a pak zmizela. Ten člověk běží!

Utíká!

Jako šílený.

Quinn vyskočil zpoza auta a vyrazil přes ulici. Ozvalo se troubení a

někdo zakřičel. O nohavici se mu otřel přední nárazník a vzápětí se ozvalo

skřípění brzd. Kličkoval, aby se vyhnul přijíždějícímu autu. Zastavil se na

místě a nechal projet další vůz. Pak už byl na chodníku a ze všech sil běžel k

pasáži, kde zmizela tmavá silueta. Byl to Noční lovec, cítil to!

Vrazil do muže, který šel po chodníku. Zaslechl, jak chodec prudce

vydechl. Pak už se ocitl v temné pasáži a běžel za slabým světlem na jejím

konci.

V jednom okamžiku zahlédl jakýsi pohyb a byl si jistý, že Noční lovec

je stále v průchodu a zrychluje. Možná se předtím v půli cesty zastavil a

zpomalil, protože se domníval, že ho Quinn neviděl, a tudíž se ho nemusí

obávat.

Quinn se rozběhl rychleji, protože zahlédl další pohyb. Tentokrát

nalevo. Jeho kořist dorazila k dalšímu bloku. Věděl, kterým směrem postava

zahnula. Věděl, kudy šla. Píchalo ho v boku a sotva popadal dech, ale běžel

dál a dělal ještě větší kroky.

Na konci průchodu zpomalil, zachytil se drsné cihlové stěny a napůl v

běhu rychle zahnul za roh.

Jak se prudce nadechoval, ucítil vůni úžiny East River. Byl v ulici, která

vedla souběžně s jejím břehem. Sutton Pláce. Uviděl před sebou další pohyb.

Postav bylo několik.

Za sebou nikoho neměl.

Vpředu uviděl rychlejší pohyb. Postava, kterou pronásledoval, zahnula

do Východní padesáté sedmé ulice.

Skvělé! Když se přiblížil k rohu, uviděl na Východní padesáté sedmé

značku SLEPÁ ULICE.

Díkybohu!

Kolem několika domů proběhl na betonovou rampu s černým železným

zábradlím. Koutkem oka viděl ceduli SE PSY VSTUP ZAKÁZÁN. Přeběhl

rampu a ocitl se v malém parku, kde místní majitelé psů i přes zákaz venčili

své miláčky nebo postávali u řeky a dívali se, jak netečně plyne její šedá

voda.

Část prostranství byla vydlážděná. Lemovaly ji lavičky a rozložité

stromy v zatravněných čtvercích. Bylo tu i pískoviště pro děti a socha

divočáka, aby je mělo co strašit ve snu. Po Quinnově pravici vedla zvýšená

dlážděná cesta. Nad temnou vodní hladinou stála nízká betonová zídka s

tepaným železným zábradlím.

V parku bylo několik lidí. Všichni věnčili psy kromě páru, který se

držel za ruce, opíral se o zábradlí a díval se na řeku. Noční lovec mezi nimi

není…

Stranou od ostatních stála vysoká žena v kšiltovce, nátělníku a

džínsech. Její velký černý labrador byl puštěný z vodítka a pobíhal kolem.

Žena měla na ruce jako rukavici navlečený průhledný plastový sáček a

volala: „Jebe! Jebe!“ Nejspíš se tak jmenoval její pes. Zvíře se zarazilo,

zůstalo stát a upřeně na ni hledělo, jako by o něčem přemýšlelo. Potom se

Jeb podíval směrem, kterým původně běžel. Nejradši by pokračoval, ale

paniččin příkaz mu nedovolil pohnout se z místa. „Jebe! Pojd sem,

miláčku!“

Nerozhodný Jeb se neochotně otočil, nahrbil se a loudal se k paničce.

Neběžel předtím za někým?

Ten člověk mohl přeskočit plot a uniknout z parku přes pozemek

vedlejší budovy.

Quinn se nadechl a rozběhl se směrem, kterým toužil vyrazit pes.

°°Když nahrbené, rezignované zvíře míjel, viděl, jak k němu zvedlo oči.

Po několika sekundách zaslechl škrábání a cvakání tlap. Labrador za

ním běžel a doháněl ho.

„Jebe! Zpátky!“

Kolem Quinna se mihla nízká tmavá šmouha. Byl to Jeb, který za ním

vyrazil na čtyřech zdravých nohách a se zdravými psími plícemi. Konečně

měl co honit.

Opravdu se za něčím žene. Jde po…

Quinnovi do hrudníku vrazil příšerně těžký žok.

Zapotácel se, zastavil se v běhu a předklonil se. Pokoušel se vydržet

bolest, která ho svírala. Ztuhlá levá paže ho bolela.

Dostal jsem infarkt!

„Není vám něco, člověče?“ ozval se mužský hlas.

Quinn se mu pokusil odpovědět, že ne, ale nemohl promluvit.

Nedokázal ani zaskřehotat. Padl na kolena a sesunul se na zem. Lesklýma

hnědýma očima na něho soucitně hleděl malý hnědý jezevčík.

„Myslíte, že se mu nic nestalo?“ ozvala se jakási žena. Jebova

majitelka.

Quinn uviděl dva páry nohou, dámské a pánské boty a dvě tmavé

nohavice se záložkami. Ležel skrčený na zemi a nedokázal zvednout hlavu,

aby se podíval výš.

„Vypadá dost špatně,“ řekl jezevčíkův páníček. Trhl vodítkem a odtáhl

psíka, jako by se obával, že by od Quinna mohl chytit nakažlivou nemoc.

„Má tu někdo mobil, abychom zavolali sanitku?“

„Já!“ odpovědělo mu několik hlasů.

Do háje! Sanitku… Odvezou mě na pohotovost. Možná to není až tak

špatný nápad. Hrudník mi svírají ocelové obruče… Tak se prý člověk cítí,

když má infarkt. Můžu to jedině potvrdit…

„Tady jsi, ty zlobivé psisko!“

Quinn najednou na tváři a na nose ucítil cosi vlhkého a teplého. Mělo to

růžovou barvu. Vzápětí se mu to rozplizlo po celém obličeji.

Jebe, z tebe by policejní pes nebyl.

¦ ¦ ¦

Noční lovec stál na autobusové zastávce z oceli a plexiskla. Do žádného

z autobusů, které stavěly u chodníku, vypouštěly cestující a polykaly další,

však nenastoupil. Opíral se v koutě budky a hleděl ven skrz průhledný plast

nad plakátem, který oznamoval, že na Broadwayi se hraje hra o manželství a

nevěře. To se zrovna hodí, pomyslel si Noční lovec.

Nad plakátem viděl dvoukřídlé zelené dveře cihlového kostelíku, který

v Greenwich Village stál celé roky. Opodál parkovalo víc aut než obvykle a

půl bloku od kostela stála bílá limuzína, za jejímž volantem trpělivě čekal

řidič v uniformě. Nic víc však nenapovídalo, že uvnitř kostela probíhá

svatba. Řidič byl zabraný do novin. Noční lovec si byl jistý, že si nevšiml

cestujícího na nedaleké zastávce na druhé straně ulice, který nechává odjet

všechny autobusy.

Bylo krásné dopoledne jako stvořené pro svatbu. Zlatomodrý den.

Slunce nestínily mraky a jeho čisté světlo ozařovalo bílý dřevěný kříž na

střeše kostela, jako by chtělo vykřiknout: Tady je! Tady je! Claire Briggsová

v bílém, s očima jako tajemný modrý oceán, jsou lákavé a hluboké. Zračí se

v nich vědomí života a smrti… Prastaré vědomí… Hluboká modř se mění v

temnotu…

Ve stejnou chvíli se otevřela obě křídla dveří. Uvaděči ve smokingu se

předklonili a připevnili na ně zarážky, aby se dveře nezavřely. Vyjde z nich

Claire! Noční lovec zatajil dech a spolkl životadárný vzduch.

Z kostela se začali trousit lidé. Někteří na sobě měli obleky a kravaty,

další byli oblečení neformálněji. Někteří měli dokonce džínsy. Přátelé z

divadelního světa. Většina žen byla jako ze škatulky. Všichni se usmívali a

pokoušeli se poslechnout zuřivé instrukce hubeného mužíka v šedém obleku,

který kolem sebe neustále mával rukama. Chvíli se motali a pak utvořili

několik řad po stranách desítky betonových schodů. Na schodech nebyl

dostatek místa, a tak někteří museli stát na chodníku. Na straně ulice, kde

stál Noční lovec, se zastavilo několik kolemjdoucích. Čekali, co se bude dít.

Koná se tam svatba? Nebo pohřeb?

Tamhle je!

Claire v bílých svatebních šatech stojí vedle svého čerstvého manžela

Jubala Daye. Není až tak hezký. Nejsi trochu širší v pase, Jubale?

Noční lovec stál jako přikovaný na místě a sotva dýchal. Sledoval, jak

nevěsta s ženichem kráčí dolů po schodech kostela a prší na ně ptačí zob

(rýže tu byla zakázaná, neboť škodila ptákům a navíc to bylo plýtvání

potravinami pro lidi). Z obou stran na ně svítily úsměvy a hrnula se na ně

přání štěstí.

Claire se usmívala. Levou rukou si ladně načechrala vlasy, jako by z

nich chtěla všechna ta vzdušná přání vyklepat. Potom si upravila odhrnutý

závoj. Noční lovec i zdálky cítil svěží vůni šamponu v jejích vlasech a slyšel

hudbu jejího štěstí. Jeho mysl měla ohromující sílu a uměla předvídat.

Neuvěřitelné! Jsem s ní. Stačí se na ni odsud podívat a hned se ocitnu

po jejím boku. Teď i potom. Jsem na dvou místech najednou. Proč ne? Říká

se tomu nestrannost. Nebo také osud. A pokud člověk chce, vidí ho.

Budoucnost je jenom přítomnost, která se k nám dunivě řítí.

Doktor by pro jeho myšlenky našel přesné lékařské označení, kněz

nějaký náboženský výraz. Přesto by tomu nevěřili. Někdy trpěl, když viděl,

že vysoce vzdělaným lidem se naprosto nedostává představivosti.

Jsou to hlupáci ochromení záplavou faktů a obav, falešných černobílých

představ, jimiž se uklidňují. Jako… Teď na tom vlastně nesejde.

Claire!

Vyhodila kytici vysoko do vzduchu. Zachytila ji asi dvanáctiletá dívka,

která nikdy nebude hezká. Přitiskla si ji k vytáhlému tělu, jako by si přála,

aby se květy proměnily v krásného prince.

Claire se směje… Doširoka roztáhla koutky úst a zvrátila hlavu vzad

tak, jak je jejím zvykem…

Nastupuje do limuzíny, která voní novotou, má hladká kožená sedadla…

Vklouzne dovnitř… dveře se zavírají. Řidič pak zavře své přední dveře…

Motor tiše naskočí. Tváře kolem oken. Všichni se usmívají na novomanžele

uvnitř, tiše vykřikují… Jsou to naši svatební hosté… Svatba, motor,

modrozlatý den za tónovanými skly. Pobíhající postavy připomínají oživlé

vybledlé stíny. Když limuzína zrychlí, vzdalují se a mizí…

Políbí se a budou si přát čistou, bělostnou budoucnost! Dotknou se rty,

zuby… Claire se přitiskne k manželovi… Bělost a barva kůže…

Šťastný svatební den, Claire!

Tvůj a můj.

48

Byli v antisepticky čisté a uklizené ordinaci v Rooseveltově nemocnici.

Quinn seděl na nepohodlné dřevěné židli s čalouněnými područkami, která

stála ze strany u stolu. Místnost neměla okna, ale byla jasně osvětlená

zářivkami vsazenými mezi mléčnými panely, které vytvářely dojem

přirozeného denního světla. Na polici s několika lékařskými příručkami stála

skleněná vázička s růží. Květina určitě byla umělá. Vzduch slabě voněl

mentolem.

Doktor se jmenoval Liran. Byl to malý zženštilý muž s tmavýma očima,

hustými černými vlasy a dlouhými štíhlými prsty, jaké podle Quinna

charakterizovaly správného chirurga. Na stěně za jeho zády viselo

neuvěřitelné množství zarámovaných diplomů a certifikátů. Na stole před

ním ležely rozložené černobílé snímky a vytištěné výsledky testů, které

Quinnovi nechal provést.

Quinn situaci viděl optimisticky. Bolest na hrudníku se zmírnila už v

sanitce, a než dorazili ke vchodu do nemocnice, skoro zmizela. Chtěl jít

domů a jen velice nerad souhlasil, že podstoupí několik diagnostických testů

a zůstane přes noc v nemocnici. Když se ho sestra zeptala, koho mohou

kontaktovat, aby mu sdělili jeho stav, napadlo ho, že by mohl uvést Pearl a

dát jim její telefonní číslo, ale pak si to rozmyslel. Dokázal si představit, jak

Pearl vrazí do nemocnice, začne všechno řídit a nejspíš zaměstnance rozčílí

natolik, že mu navrhnou transplantaci.

„Počkáme, jak mi bude ráno, a pak teprve někomu zavoláme,“ řekl

Quinn sestrám.

Daly mu jasně najevo, že se jim jeho nápad nelíbí, ale podřídily se mu.

Zaslechl, jak si o něm povídají na chodbě, když vyšly z ordinace. „Tak

ať si tam umře sám,“ pronesla jedna z nich. Její smysl pro humor mu byl

sympatický.

Nechaly ho o samotě. Za nějakou dobu se vrátily s mladým doktorem.

Vyptával se ho na jeho „příhodu“ a nakonec doporučil, co je třeba udělat,

aby se o jeho příznacích zjistilo něco víc. Skoro celou noc do Quinna

šťouchali, proklepávali ho, nutili ho pít odporné tekutiny, dělali mu snímky,

rentgenovali ho, vlnili jeho molekulami při elektromagnetické rezonanci a

nakonec mu dali sedativum, které na něho nemělo skoro žádný účinek. Ráno

přišlo zadlouho.

„Nemáte poškozené srdce,“ řekl doktor Liran. Měl přízvuk jako Ind.

„Ale na snímcích je vidět, že máte dost ucpané tepny.“

Quinn se ho zeptal, co to znamená.

Doktor Liran za stolem pokrčil rameny. „Že jste stále naživu, i když jíte

moc tučné jídlo a máte dědičnou dispozici ke kornatění cév.“ Měkce se

usmál. „Můžu vás ujistit, že v tom se nelišíte od ostatních, pane Quinne.“

Quinn se rozhodl jít rovnou k jádru věci. „Dostal jsem infarkt?“

„Možná slabý, který viditelně nepoškodil srdce.“

„Nemohl to být jenom bolavý žaludek?“

Doktor Liran se pobaveně zasmál. „Leda že byste byl nevyléčitelný

optimista. Jste skoro zralý na plastiku cév, pane Quinne.“ Podíval se na

výsledky testů a bubnoval přitom pěstěnými nehty do otevřené složky.

„Vidím, že jste policista. Máte dostatek pohybu?“

„Nemám.“

„Dáváte si pozor, co jíte?“

„Nedávám.“

„Kouříte, pijete?“

„Občas si dám doutník nebo skleničku skotské. Příležitostně obojí

najednou.“

Doktor se na Quinna trochu znechuceně podíval a pak znovu stočil zrak

k materiálu poházenému po stole. „Když jste začal mít potíže, zrovna jste

běžel?“

„Ano, někoho jsem honil.“

„Hm, hm.“ Doktoru Liranovi to zřejmě stačilo. Dál téma nerozvíjel.

Nedal na sobě znát, že by Quinna znal z novin či z televize. Nejspíš měl

tolik práce se zachraňováním životů, že nestíhal sledovat zprávy. Zápasil s

jinými sériovými vrahy.

„Takže si s tím, co se stalo, nemusím dělat hlavu?“ zeptal se Quinn s

nadějí v hlase.

Doktor Liran se zatvářil ublíženě. „Řekl bych, že byste to rozhodně měl

brát vážně. Vaše tělo vám právě naznačilo, že pokud nezačnete s řádnou a

rozumnou prevencí, dopracujete se k těžkému infarktu. Rád bych zdůraznil,

že i když na srdci není vidět žádné poškození, to, co se vám stalo, je samo o

sobě dost vážné.“

„Varování,“ řekl Quinn.

„Přesný medicínský výraz to není, ale dá se to tak říct. Předepíšu vám

pilulky, které vám pomůžou snížit krevní tlak a hladinu cholesterolu, i když

samy o sobě stačit nebudou. Hodně to bude záležet na vás, pane Quinne.

Tady máte recepty a doporučení ohledně životosprávy. Řiďte se jimi, a

dokud vás nezařadíme do cvičebního programu, vyhýbejte se náročné

fyzické aktivitě. Přijdte se na mě zase podívat asi tak ode dneška za měsíc.

Až budete vědět, jak jste na tom s časem, zavolejte k nám a domluvte si

vyšetření. Pokud se nám neozvete, ozveme se my vám.“

Quinn si od doktora vzal papíry, které mu podával, a poděkoval.

„Nebojte se, doktore, zavolám.“

Doktor Liran se usmál. „To říkají všichni. Každopádně se nejspíš zase

uvidíme.“

„Prý že se ti zvedly žaludeční kyseliny,“ řekla Pearl téhož dne

dopoledne, když jí Quinn nastínil trochu upravenou verzi toho, proč večer

nedorazil na schůzku. „Kecáš, Quinne, a oba to víme.“

Seděli v neoznačeném autě a jeli vyslechnout Abigail Koopovou. Pearl

řídila. Fedderman jel vyzpovídat Janet Hoferovou, druhou ženu, která

obědvala s Lisou Ideovou krátce před její smrtí. Hoferová stále byla v New

Yorku, kam přijela na delší dovolenou.

„Důležité je, že jsem toho hajzla málem chytil,“ řekl Quinn. Před pěti

minutami se zastavili v obchodě s koblihami. Otevřel velký papírový sáček.

Pearl příliš rychle zahnula za roh.

„Důležité je, že jsi dostal infarkt.“

„Nedostal. Říkal jsem ti, že v nemocnici povídali, že mi nic není.

Možná se mi prostě zvedly žaludeční šťávy a rozbolelo mě od toho na

hrudníku.“ Kdesi slyšel o lidech, kterým se právě tohle stalo a domnívali se,

že dostali infarkt, tak proč by mu neměla věřit?

Pearl nic neříkala a upírala oči na silnici před sebou. Dávala Quinnovi

najevo, že je pořádně naštvaná a nevěří vůbec ničemu z toho, co říká.

„Kdyby mi bylo o deset let míň, uhnal bych ho,“ prohlásil Quinn.

„Skoro jsme ho měli.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že to byl Noční lovec?“

„Vystřelil na mě.“

„Cože?“

Pověděl jí o dírkách od kulek, které se objevily ve výloze obchodu.

Chvíli mlčky řídila.

„Sleduje tě, Quinne,“ řekla po chvíli.

„Možná nás všechny.“

„Spíš jenom tebe. Je to machistická záležitost.“

„Nejspíš máš pravdu, ale jistí si být nemůžeme. Všichni tři musíme být

opatrní.“

„To říká ten pravý.“

„Nech toho, Pearl.“

„Bože! Infarkt.“ Znovu se bojím. Začala jsem se kvůli němu zase bát

ztrát. „Dali ti nějaké léky nebo instrukce?“

„Léky. Mám držet dietu s nízkým obsahem tuků a cholesterolu. To

znamená nízkotučné jídlo.“

„Ježíšmarjá, Quinne! Jak to, že jíš koblihu?!“

„Jsem policajt. Mám na to právo.“

„Takové věci se nemají zlehčovat.“

„Mám hrozný hlad. Tohle je moje snídaně. Nic víc jíst nebudu.“

„To určitě,“ řekla Pearl.

Quinn se rozhodl zbytek cesty k Abigail Koopové mlčet.

„Žaludeční kyseliny, to jistě…,“ zamumlala si Pearl pod vousy.

Koopová byla korpulentní, ale přitažlivá žena s prosebnýma hnědýma

očima pod tmavou ofinou. Quinn podobné oči už někde viděl. Vzpomněl si,

jak na něho hleděl jezevčík, když ležel na zemi se srdeční… příhodou. Na

rozdíl od psa měla Koopová trochu křivý nos, nejistý úsměv, plno šperků a

chovala se způsobem, z něhož bylo zřejmé, že zoufale touží, aby ji lidé měli

rádi.

Její byt ve West Side se jí podobal. Byl přeplněný nábytkem a měl

nejednotnou výzdobu. Jako by si nebyl jistý svým stylem. Na hnědočerném

perském koberci stála šedá pohovka. Naproti ní byla starožitná skříňka s

televizí. Na ní mezi dvěma zarážkami ve tvaru Lincolnových bust stála řada

knížek o Harrym Potterovi. Všechny věci v pokoji byly různě vysoké a

nacházely se vždy vedle něčeho mnohem menšího nebo naopak většího. Na

jedné stěně visela malá venkovská krajinka a na druhé velká moderní

reprodukce z muzea. Místnost jako by žadonila: Prosím, mějte na mně aspoň

něco rádi. Možná si to Quinn jenom myslel, protože taková mu přišla

Abigail Koopová.

„Říkejte mi Abby,“ požádala je, sotva jí oznámili, že jsou detektivové,

kteří jí volali kvůli schůzce.

Souhlasili a posadili se vedle sebe na šedou pohovku. Abby si sedla na

křehkou židličku, která byla nejspíš biedermeierová, a stehna pod šedou

kostýmovou sukní přitiskla těsně k sobě. Ruce složila do klína. Nenápadně

se podívala na hodiny na stole a vzápětí se zatvářila, jako by se za to

zastyděla. Pearl usoudila, že kvůli rozhovoru s nimi přijde pozdě do práce.

„Nebudeme vás dlouho zdržovat,“ řekla.

„To, co se stalo Lise, mě šokovalo.“ Abby si začala palcem a

ukazovákem pravé ruky nervózně kroutit levý ukazovák, jako by zkoušela,

jak pevně jeho kloub drží v jamce.

„Byly jste dobré přítelkyně?“ zeptal se Quinn.

„Dalo by se to tak říct. Rozhodně jsme si dobře rozuměly na vysoké.

Ale postupem času jsme ztratily kontakt. Vloni jsem se z Connecticutu

vrátila do New Yorku. Ani jsem nevěděla, že tu Lisa bydlí, dokud jsme na

sebe asi před měsícem nenarazily a nevyměnily si telefonní čísla.“

„Tu druhou ženu, s kterou jste obědvaly, Janet Hoferovou, znáte taky z

vysoké?“

„Ano. Taky se mnou chodila do školy. Zůstala jsem s Janet v kontaktu.

Psaly jsme si o Vánocích, posílaly jsme si fotografie a tak podobně. Pak mi

zavolala a řekla mi, že přijede do New Yorku na zlatnický kongres, a já jsem

jí navrhla, abychom zašly s Lisou na oběd a popovídaly si o starých časech.“

Quinn a Pearl se na sebe podívali. Janet dělala do šperků. Stejně jako

Leon s Lisou. „Jakými šperky se zabývá?“ zeptala se Pearl.

„Nejsou moc drahé. Janet je prodává na půl úvazku. Na výstavách si

postaví stánek, pořádá večírky s prodejem a tak podobně.“

„Bižuterie?“

Abby se na Quinna podívala. Nejdřív mu nerozuměla. „Ach jistě,

myslím, že ano. Neprodává nic s pravými kameny, ani pravé zlato nebo

stříbro. Maximálně pozlacené nebo postříbřené. Dělaly si z toho s Lisou u

oběda legraci. Vtipkovaly, že pokrývají horní a spodní vrstvu trhu. I když

Janet měla pár opravdu pěkných kousků. Nějaké jsem si od ní koupila.“

Napřáhla k nim ruku s několika zlatými kruhy. „Tyhle náramky.“

„Hezké,“ řekla Pearl, které náramky připomínaly pouta.

„Neříkala Lisa něco, z čeho by se dalo usuzovat, že ona nebo její

manžel jsou v nebezpečí?“ zeptal se Quinn. Nejspíš bylo čistě náhodné, že

ženy prodávaly různé druhy šperků. Janet Hoferovou navíc nikdo

nezavraždil. Kdyby některé další oběti prodávaly šperky…

„Ne,“ odpověděla Abby. „Lisa mluvila, jako by jí všechno v životě

dobře vycházelo. Ukazovala nám fotky manžela a jejich bytu – tedy

ukazovala je Janet, protože já jsem je viděla, když jsme se náhodou před

měsícem potkaly. Připadala mi… No, řekla bych, že normální.“ Několikrát

si zakroutila prstem. Musí to bolet, pomyslela si Pearl.

„Seznámila vás s Leonem?“ zajímal se Quinn.

„Vůbec ne. Viděla jsem ho jenom na fotografii. Vypadal dobře, ale byl

starší než Lisa. I když to nevadí…, aspoň mně ne. Zvlášť když působí –

vlastně působil – jako romantik.“

„Jak to?“ zeptal se Quinn.

„Lisa mi říkala, že jí nechává dárky, ale nechce, aby věděla, že jsou od

něho. Tak trochu si s ní hraje. Povídala, že sex a láska jsou vlastně jenom

hra.“ Abby odtrhla oči od Quinna a podívala se přímo na Pearl. Chtěla s ní

mluvit jako žena s ženou.

Pearl přikývla. V tom měla Lisa pravdu. Ani netušila, jak velkou.

„Jaké dárky?“ zeptal se Quinn. Nedával najevo, že by Abby nejradši

popadl pod krkem a informace z ní vytřásl.

„Třeba bonbóny. Nebo halenku, kterou jednou obdivovala, když spolu

byli na nákupu a potřebovali něco jiného. Nedávno kaviár. Lisa ho milovala.

Mně připadá jenom jako rybí vajíčka.“

Quinn si nevzpomínal, že by v Lisině a Leonově kuchyni viděl kaviár

nebo plechovku od něj.

„Květiny…“

„Cože?“ zeptala se Pearl prudce.

Abby se na ni zadívala. „Květiny. Lisa povídala, že jí Leon dal květiny.

Samozřejmě jí neřekl, že jsou od něho. Hrál si na tajného obdivovatele.

Prostě romantika.“

„Jaké květiny to byly?“

„Myslím, že říkala, že růže.“

„Nebyly žluté?“ zeptal se Quinn skoro lhostejně, aby ji nenaváděl.

„Možná, že byly žluté.“

Abby si v roztržitosti ještě víc zakroutila prstem. Nejspíš ji zabolel,

protože se na něj podívala, přestala a složila ruce do klína. „Ano, žluté.

Vlastně jsem si dost jistá, že říkala, že byly žluté.“

Když zase seděli v autě, Pearl nastartovala a zapnula klimatizaci,

zatímco Quinn mluvil do mobilu.

„Dneska dopoledne mám plno práce,“ řekl Harley Renz, když se mu

Quinn představil. „Všichni mi jdou po krku. Od starosty po toho

nejspodnějšího šmudlu. Řekněte, že pro mě něco máte, Quinne.“

„Obsah žaludku,“ řekl Quinn.

„Ježíšikriste, před chvílí jsem jedl. Mluvte jasně.“

„Napsal soudní doktor do pitevního protokolu obsah žaludku Lisy

Ideové?“

„Jo, jistě.“

„Měla v něm kaviár?“

„Kromě jiného. Jak to víte?“

„Jsem detektiv. Mám za úkol přicházet věcem na kloub. Sám jste mi to

řekl.“

„O tom kaviáru?“

„O přicházení věcem na kloub.“

„Krucinál, Quinne!“

Quinn čekal.

„Dobře, dobře, možná vás moc dráždím. Jsem už takový a vy si to

setsakra zasloužíte. Ten kaviár znamená jen to, že zesnulá Lisa si před smrtí

dala snobskou večeři.“

„Znamená to, že milovala kaviár a že ji a Leona stoprocentně oddělal

náš člověk. Nedávno v jejich bytě nechal kaviár, protože nějak zjistil, že ho

Lisa zbožňuje, a dal jí ho darem. Taky od něho dostala žluté růže. To je už

třetí ze čtyř vražd Nočního lovce, kdy se na místě činu nebo poblíž vyskytly

žluté růže.“

„Možná, že jí manžel opravdu nechával dárky. Musel vědět, že má ráda

kaviár, a mohl jí dát i ty růže.“

„Manžel to nebyl.“

„Proč myslíte?“

„Protože on i Lisa jsou mrtví.“

„Jo. Porotu by to mohlo přesvědčit.“

Quinn mu pověděl, co dalšího se dozvěděli od Abby Koopové.

„Takže teď máme pořádnou souvislost,“ řekl Renz o něco vřeleji. Bylo

znát, že má z informací radost. „Myslíte, že bychom to mohli sdělit médiím?

Necítil bych na sobě takový tlak.“

„A přenesl byste ho na Nočního lovce,“ dodal Quinn. V duchu si řekl,

že musí zavolat Eversonovi a dopředu mu povědět o všem, co Renz hodlá

vypustit. „Zajistěte, aby se média dozvěděla taky o ostatních dárcích. Chci,

aby si ten hajzl myslel, že jsme mu v patách.“

„Jako vy včera večer?“

„Jak jste to zjistil?“

„Někoho v nemocnici znám. Viděl vaše jméno na seznamu pacientů a

trochu se poptal co a jak. Ale netrapte se tím, Quinne. Můj zdroj nic nepoví,

protože jinak by musel do vězení za krádež léčiv. Z případu vás nehodlám

odvolat. Mimochodem, našli jsme ty kulky.“

„Jaké kulky?“

„Ty, které na vás někdo vystřelil včera večer na First Avenue. Ráže

dvaatřicet. Někoho jsem tam pro ně poslal a nechal jsem je rychle a

soukromě prověřit na balistice. Abychom je měli pro srovnání pro případ, že

se vás znovu pokusí zastřelit nebo zastřelí někoho jiného.“

„Ale vždyť na své oběti chodí s nožem.“

„Na vás s ním nepůjde. Nechce se dostat moc blízko. Včera jste skoro

zařval. Sice vás netrefil, ale mohl jste umřít na infarkt. Slyšel jste výstřely?“

„Ne, ale na tom není nic zvláštního. Střílel z druhé strany ulice. Možná

dokonce z okna a auta venku dělala velký hluk.“

„Taky mohl mít tlumič.“

„Možná ano.“ Už zase straší s tlumičem. „Ale už jsem vám říkal, že na

ulici byl hluk. Hned jsem se za ním rozběhl. Lidi na druhé straně ulice

výstřel možná slyšeli. Neměl jsem čas se jich ptát.“

„Přesto tvrdím, že používá tlumič. Když už o něm mluvím, tak jediný

dosud neidentifikovaný kus v našem rajónu před třemi lety koupil nějaký

Wilhelm Whitmire. Je mu osmdesát devět let a bydlí na Západní osmdesáté

sedmé ulici. Povídal, že si vloni řekl, že už je moc starý a roztřesený, aby

měl doma zbraně, a tak všechny prodal. Laciný tlumič nikdo nechtěl, a tak

ho před pěti nebo šesti měsíci hodil do popelnice.“

„Takže jste se dostal do slepé uličky.“

„Ne tak docela. Některý z dalších tlumičů mohl někdo koupit jinde a do

newyorské oblasti ho přivézt. Možná dokonce z jiné země.“

Quinn se neobtěžoval Renzovi připomenout, že tohle mu říkal už před

několika týdny. Řečí o tlumiči už bylo dost.

„Jste si jistý, že o mém pobytu v nemocnici nikdo jiný neví?“ zeptal se.

„Na stanici ne. A já o něm nikomu říkat nebudu. Taky mám srdce a

myslím na obecné blaho. Mou povinností je chránit veřejnost a vy jste ten

nejpovolanější člověk, který nám toho podělaného Nočního lovce může

chytit.“

„Vy jste rozený velitel, Harleyi.“

Renz se kuckavě zasmál. „Chtěl jste říct, že jsem rozený služebník.“

„To je jedno. Každopádně stav mého srdce je to poslední, co byste měl

probírat s médii nebo s kýmkoli jiným.“

„Jen klid, Quinne. Zůstane to mezi vámi, mnou a vašimi cévami.“

Quinn ukončil hovor.

Pearl se na něho podívala. „Co jsi to vykládal o srdci?“

„Renz ví, že jsem strávil noc v nemocnici. Někoho tam zná a ten mu to

prozradil.“

„Odvolává tě z případu?“

„Ne.“

„Taky jsem si to myslela. Neví, co je srdce, protože žádné nemá.“

„Nikomu dalšímu o tom nepoví,“ řekl Quinn. Vrhl na Pearl pohled, jaký

u něho ještě neviděla. Vyděsil ji. „A ty taky ne.“ Pearl přikývla a zařadila.

Myslela na výraz Quinnová obličeje a očí. Hůř se jí dýchalo. U policie

pracovala dost dlouho, takže se vyznala v lidech a v mužích zvlášť. V těch

opravdu špatných. Znala je z odvrácené strany. Quinn už nebyl zlomený,

otřepal se a ještě zesílil. Nebylo radno si s ním zahrávat. Uměl být opravdu

nebezpečný.

Pearl se to na něm docela líbilo, ale řekla si, že bude rozumnější

nevystrkovat růžky.

Přinejmenším dokud se s její pomocí neuvolní. Mohla mu pomoci,

protože věděla, jak muži jako on uvažují. Všichni přemýšlejí stejně. Quinn

nemůže zapomenout na svou zlost, protože si myslí, že ho posiluje.

Pearl to bude muset změnit.

A ještě pár věcí k tomu.

49

Fedderman s Quinnem a Pearl poobvědval v bistru na Amsterdamské

třídě. Seděli v boxu, ze kterého bylo vidět na ulici. V podniku bylo příliš

horko od toho, jak dovnitř špinavým oknem proudilo slunce. Také tam byl

hluk a jídlo nechutnalo moc dobře. Na parapetu ležely mrtvé mouchy.

Pearl se neodvažovala sníst tuňákovy sendvič, který si objednala. Quinn

se vrtal v bílkové omeletě. Ani Fedderman si nebyl jistý svým sendvičem se

sekanou, ale stejně ho celý zhltnul. Pearl se obávala, že se mu z něj udělá

zle. Prohlásila, že do tohoto podniku už nikdy nepůjdou. Kolegové

neodporovali.

„Tak co jsi dostal z Janet Hoferové?“ zeptal se Quinn Feddermana a

napil se brčkem dietní pepsicoly. Byl přesvědčený, že chlapík za pultem

spletl objednávky a místo coly bez cukru mu nalil obyčejnou.

„Příjemná ženská, prodává šperky. Tohle jsem si od ní koupil.“

Fedderman zvedl z vedlejší židle zmačkané hnědé sako a podržel ho, aby byl

vidět třpytivý červeno-bílo-modrý cylindr připíchnutý do klopy.

„Ty jsi ale vlastenec,“ podotkla Pearl.

„Nebylo to tak drahé, jak si myslíš.“

„Ty nemáš ponětí, co si já myslím.“

„No tak! Klídek, Pearl.“

„Soustřed se na práci, Fede, ať můžeme co nejdřív vypadnout z téhle

díry. Pitomé odznaky mě nezajímají.“ Podívala se na Quinna, který se

očividně ze všech sil držel, aby se nerozesmál. Pearl se zamračila.

„Má pravdu,“ řekl Quinn Feddermanovi potutelně. Pearl se rozčílila

ještě víc, ale nic neřekla.

Fedderman jim pověděl o výslechu Janet Hoferové. Její výpověď

nepřinesla nic nového, ale potvrzovala Abbyin popis rozhovoru, který spolu

tři ženy vedly u oběda. Lisa Ideová dostávala anonymní dárky včetně

drahých šperků a kaviáru, který milovala. Dostala žluté růže. A teď byla

mrtvá a její manžel také.

Quinn věděl, že včerejší střelba není žádným tajemstvím, a pokud už

není ve zprávách, brzy se v nich objeví. Radši tedy Feddermanovi pověděl,

že po něm kdosi pálil a že včera večer málem dohonil Luthera Lunta. O

bolestech na hrudi ani noci v nemocnici se nezmínil. Pearl také mlčela.

„Renz médiím poskytuje informace,“ řekl Quinn. „A taky podrobnosti o

vodítkách, která po sobě vrah zanechal v případě Lisy a Leona.“

„Tím se Lunt dostane pod tlak,“ řekl Fedderman ustaraně. „A už teď po

tobě jde.“

„Jinými slovy se konečně ocitá všem na očích.“

„Anebo se přikrčený plíží po stopě jako tygr a chystá se napadnout

lovce.“

Pearl se podívala na Feddermana. „Netušila jsem, že se vyznáš v lovu.“

„Trochu toho vím o lovcích,“ odtušil Fedderman. „A o lidech, které

pronásleduju. Noční lovec se brzy přestane ovládat. Zprávy o tom, že už ho

skoro máme, ho rozzuří k nepříčetnosti.“

„Tím si moc nepomůže,“ poznamenal Quinn.

Fedderman přikývl. „Taky jsem to chtěl říct. Nezbude mu než se

ukázat. Neuteče, protože na něho budeme číhat. Hlavně ty, Quinne.“

„To je právě ono,“ řekl Quinn. „Potřebujeme se s ním ocitnout na

stejném místě.“

„Tak tak,“ řekl Fedderman. „A poprvé si myslím, že to doopravdy

vyjde.“ Zavrtěl hlavou. „Ale v tuhle chvíli se dá sotva odhadnout, co ten

šílený úchyl provede. Ten obrovský tlak…“

„Působí na všechny zúčastněné,“ dodala Pearl. Napila se ledového čaje

bez ledu a zašklebila se. „Někde musí něco brzy prasknout.“

„Anebo někdo,“ dodal Fedderman a vrhl na ni zkoumavý pohled.

Další identikit! A zase v nepříjemném černobílém provedení! Quinn a

jeho odporní společníci se domnívají, že o něm vědí všechno. Vědí o tajných

dárcích a o tom, co televizní moderátorka nazývala nechutnou posedlostí.

Noční lovec si zapamatoval její jméno a místní kanál, na němž se objevila.

Pamatoval si i její plná rudá ústa, která pečlivě formovala černé samohlásky.

Jednoho dne jí možná předvede, jak vypadá posedlost, a přiměje ji zoufale

toužit po smrti, protože pro ni bude přijatelnější než život v jeho rukou.

Věděl, o co se Quinn snaží. Pokouší se vyvíjet na něho větší tlak, aby se

přestal ovládat jako sérioví vrazi ve filmech a knížkách. To ty hlupáky ještě

nenapadlo, že ve skutečném životě se to stává výjimečně? Vraha skoro

vždycky dopadli úplnou náhodou – protože nezaplatil pokutu a přišla mu

úřední upomínka. Nebo se jeho cesta zcela nečekaně zkřížila s cestou

neznámého svědka. Případně dostal předvolání do soudní poroty nebo si

jeho soused stěžoval, že nadělá moc hluku… Když se sníží rizika tohoto

druhu, policie bude donekonečna pobíhat v začarovaném kruhu.

Věděl však, že temný chladný tlak a absurdní strach, který zakouší, by

mohl zapříčinit, že i maličké riziko skutečně zapracuje ve prospěch zákona.

Něco, co se na počátku jeho skvělé série obětí nejevilo jako chyba, by se

později na cestě plné zuřivosti a vykoupení mohlo proměnit v závažný omyl.

Možná ani nemusí udělat chybu. Úplně stačí náhoda. Včera na

Columbus Avenue potkal starce, s nímž v Central Parku hrával šachy. Když

se poprvé setkali, Wilhelm Whitmire už byl starý a teď mu připadal jako

Metuzalém. Mezi řečí se zmínil, že ho nedávno vyslýchala policie kvůli

tlumiči, který si kdysi koupil a před mnoha měsíci vyhodil.

Noční lovec se tehdy doslechl, že se stařec tlumiče zbavil. Potají ho

vyhrabal z jeho odpadků v pytli u chodníku a použil ho, když zastřelil

Elznerovy. Byl si jistý, že ho policie nedokáže vystopovat, ale ochránci

pořádku přesto s Whitmirem mluvili. Dostávali se blíž a blíž.

Zase tu byl Quinn. Přibližoval se a tlačil na něho.

Najednou zatoužil, aby to skončilo. Aby přišel závěr.

Proboha! Jakýpak závěr! Tohle příliš často užívané a zneužívané slovo

nesnášel. Kdy se lidé konečně dovtípí, že závěr je jenom dočasný stav?

Pokud člověk „uzavře nějakou kapitolu svého života“, pak pouze z čiré

nutnosti. Čas bude stejně dál plynout. Lidé zestárnou, zchátrají na duši,

zemřou spolu se svými strachy i sny a obrátí se v prach.

Noční lovec nebyl prach a nehodlal se v něj v brzké době obrátit. Věděl,

co musí udělat. Co doba a události vyžadují.

S tlakem se dalo vyrovnat mnoha způsoby. Nejradši měl ten, který si

sám zvolil.

Claire?

Ne, ještě nenadešel správný čas. Ovoce ještě neuzrálo. V každém

manželství nastane kritický bod. Zkouška. Čas je jako ostří. Všechno je v

rovnováze. Obě strany to vědí. Na ostří nože…

Sáhl po kusu složené látky vedle sebe. S nataženým malíčkem si ho

zručně přidržel u nosu a zhluboka se nadechl.

Bílá! Bílá pluje k horizontu… k úzké jemné čáře horizontu, která

odděluje zemi od nebe, maso od kostí, přítomnost od minulosti a jeden svět

od druhého…

Oheň v morku a ostří nože.

50

Připravena na partii šachu.

Když do ordinace Rity Maxwellové vešel David Blank, doktorka jako

obvykle stála za svým stolem. Stát a usmívat se byla nejlepší taktika.

Vždycky tak pacienty uklidnila a přitom neztratila autoritu.

„Ráda vás zase vidím, Davide.“

Opětoval její úsměv. „Já vás taky, doktorko Maxwellová.“ Dnes

odpoledne jsme nějak přátelští a vstřícní. „Posaďte se, Davide. Čas běží.“

Úsměv na jeho tváři se rozšířil. „Není-liž pravda, paní doktorko?“

Tentokrát se velice neformálně posadila na pohovku. Blank se usadil do

svého oblíbeného křesla a sklopil opěradlo tak, že na křesle téměř vodorovně

ležel. Z této pozice Ritu pozoroval koutkem přimhouřeného oka. Skoro jako

by předstíral spánek.

„S pravdou v tomhle oboru nakládáme neustále,“ poznamenala Rita.

Byla odhodlaná udělat během dnešního sezení znatelný pokrok a odloupnout

další vrstvu, pod níž se skrývá skutečný David Blank. David Blank, který

není v telefonním seznamu a neexistuje v žádných záznamech, do nichž by

měla přístup ze svého počítače. Kdo jsi?

Znovu ji vyvedl z rovnováhy. „Chtěl bych se vám omluvit za svou

vyhýbavost,“ řekl a přivřel oči. „Lhal jsem vám, protože jsem uhýbal před

pravdou.“

„To mi došlo,“ odpověděla bez ironie.

„Je to pro mě těžké,“ řekl Blank s neměnným výrazem ve tváři. Oči měl

stále zavřené, jako by při řeči podřimoval.

„Myslíte doznání?“ zeptala se doktorka. Nehraje to na ni? Nechystá se

jí napovídat ještě větší lži, než byly ty předchozí? Pokud je to vůbec možné.

„No, možná… Proč o tom mluvíte jako o doznání?“

„Abych byla upřímná, něco z toho, co jste mi řekl, jsem si vyložila jako

projev pocitu provinění.“

„Jakého provinění?“

„Existuje jenom jedno.“

„Aha, tak to je skvělé, doktorko. Vy to víte! Provinění je vždycky

příšerně bzučivě šedé.“

„Mluvíte opravdu velice popisně. Rozhodně vás ujišťuju, že cokoli, k

čemu se tady doznáte, bude tajné a osvobozující. A zůstane to jenom mezi

námi, to vám slibuju.“

„Osvobozující…“ Pronesl to, jako by slovo ochutnával.

„Věříte mi?“

„Samozřejmě. Proto jsem tady.“

Doktorka Maxwellová s jeho odpovědí byla spokojená. Podívala se na

maličký diktafon na rohu svého stolu, aby se ujistila, že je zapnutý.

Nevydával žádný zvuk, ale jeho maličká červená dioda konejšivě svítila.

„Co kdybychom začali tím, že mi povíte, jak se doopravdy jmenujete?“

navrhla.

„Vy se doopravdy jmenujete Rita.“

Dal jí teč. Nestoudně zřejmou. Nechtěl ztratit přehled o situaci. „Ano,

tak se samozřejmě jmenuju,“ přitakala neutrálně.

Začal mluvit se zavřenýma očima. Nezdálo se, že by se mu pod tenkými

víčky pohybovaly duhovky. „Kdyby se člověk chtěl z něčeho vyznat, Rito…

Řekněme, že by to musel udělat, pokud víte, jak to myslím…“

„Vím, Davide.“ Jen povídej, nezastavuj se.

„Třeba jako sériový vrah, který v hloubi duše touží, aby ho zastavili,

aby ho chytili. Jak by se se záludným tlakem vyrovnal sériový vrah? Jak by

se vypořádal se sebezničujícím nebezpečím stále silnější potřeby vyzpovídat

se?“

Páni! „To je opravdu zajímavá otázka.“

„Máte nějakou zajímavou odpověd?“

„Obávám se, že nikoli. Zatím ne.“

„Zato já ano.“

Doktorka Maxwellová se zadívala na zavřené dveře ordinace. Během

sezení se zřídkakdy bála. Ani teď si nebyla ochotná přiznat, že má strach.

Byla nejistá, to ano…

„Co mi povíte, Davide?“ Při otázce ji zamrazilo. Věděla, že přistoupila

na jeho hru a nechává se vést. Kam? „Co by takový člověk udělal?“

„Evidentně by se šel vyzpovídat někam jinam než na policii.“

„K čemu by mu to bylo?“

„Bzučení by zmizelo, tlak by se zmenšil a nic by ho netížilo. Osvobodil

by se a vesele by vraždil dál.“

Proboha, dává to smysli Je to příšerné, ale srozumitelné.

„Ten, komu by se svěřil, by to musel nahlásit na policii,“ řekla doktorka

Maxwellová. „Dokonce i kněz nebo psychoanalytik. Samozřejmě mluvíme

čistě hypoteticky,“ dodala s nadějí v hlase.

V hloubi duše věděla, že nad situací ztratila vládu.

Měl otevřené oči a díval se přímo na ni. Pravou rukou zajel pod

rozepnuté sportovní sako a vytáhl odtud nůž s dlouhým ostřím. Někdo čepel

očividně nedávno otřel, ale přesto na ní zůstala šmouha podobná krvi.

Doktorka Maxwellová v myšlenkách zalétla k recepční za dveřmi ordinace.

Hannah! Kdybych mohla nějak upozornit Hannah!

Kdyby ten člověk ne…

„Z nás dvou mluví hypoteticky jenom jeden, doktorko.“ Jeho hlas byl

klidný a najednou měl jiný tón. Tohle byl skutečný David Blank, který se

jmenoval nějak jinak, původně se jmenoval jinak, a děsil ji.

„Hannah?“

„Je v komoře. Tam ji nikdo, kdo přijde do recepce, hledat nebude. Má

odpojený telefon, ale to je jedno. Žádné další pacienty k vám už stejně

neobjedná.“

Doktorka Maxwellová polkla. V krku jí zapraskalo, jako by se jí v něm

lámaly kůstky. Slova jí uvízla v hrdle. Stejně nevěděla, co se pokouší říct.

David Blank se na křesle napřímil a natočil se, aby jí viděl do tváře.

Nůž držel před sebou, aby si mohla dobře prohlédnout jeho dlouhou lesklou

čepel.

„Máme ještě dvacet minut, doktorko.“

Znovu polkla.

Usmál se. „Konečně všechny ty týdny přinesou nějaké ovoce. Dostala

jste, co jste chtěla. Nakonec jsme došli ke skutečnému průlomu. Chci se vám

vyzpovídat.“

Doktorka Maxwellová věděla, že tentokrát David lhát nebude.

Její hrůzu přemohla neukojitelná touha po vědění. Zvídavost, která jí

zajistila stipendium na jedné z nejnáročnějších a nejprestižnějších univerzit

na východním pobřeží, pomohla jí překonat téměř smrtící nákazu

meningokokem, vystudovat medicínu, přežít vyčerpávající praxi a nakonec

jí vynesla luxusní ordinaci na Park Avenue.

„Co kdybychom začali tím, jak se skutečně jmenujete?“ zaskřehotala

přiškrceně.

K smrti to toužila vědet.

51

„Ta role je dobrá a jsou za ni i dost slušné peníze,“ řekl Jubal Claire nad

skleničkou vína v Café Caracole na Západní padesáté sedmé ulici.

Claire se napila ledové vody, protože alkohol v těhotenství pít

nehodlala, a souhlasně přikývla. Jubalovi „skoro tutovou“ roli vojáka v

Klikaté cestě nakonec bez vysvětlení nedali. V téhle profesi se to stávalo

často – ze skvělých vyhlídek během necelé minuty nezbylo nic.

Jubal tedy naprosto pochopitelně přijal roli ochotného romantického

souseda v představení Miluj bližního svého v divadle poblíž Chicaga.

Jenomže Claire se nelíbila představa, že by zrovna teď měla být sama.

„Kdo se bude o půlnoci obouvat a poběží mi pro borůvkové muffiny?“

zeptala se. V posledních několika týdnech pořád měla chuť na obrovské

muffiny zabalené ve fólii, které prodávali v lahůdkářství v jejich ulici.

Jubal se na ni zadíval, ale pak pochopil, že si dělá legraci. Zasmál se, až

si vínem pocákal parádní zelenou kravatu. Zakroutil hlavou a pokusil se

osušit si mokré místo ubrouskem, ale Claire věděla, že kravata je nejspíš

zničená. Merlot se nedá vyprat.

„Mělo mi dojít, že si děláš legraci,“ řekl Jubal. „Ale všechny ženské v

těhotenství přestávají logicky myslet.“

„Chceš říct, že nám hlavu zatemní hormony?“

„Těhotným ano. Ale jen na nějakou dobu. Nevidím na tom nic

špatného. To je matka Příroda.“

„Matka Příroda mě nabádá, abych tě nepouštěla z New Yorku, i když

vím, že máš pravdu. Ta role pro tebe znamená velkou příležitost. Hodí se k

tobě.“

„Já se hodím k ní.“

„To je jedno. Nemůžeme až do porodu přestat žít. Jsem teprve ve třetím

měsíci.“

„A zatím to na tobě ani není vidět.“

„Nemusíš tak kecat, Jubale. Začíná to být vidět až moc. Vím, že bys tu

nabídku měl přijmout. Leť do Chicaga, vezmi tu roli a se mnou si nedělej

starosti. S námi. Zatím to s pomocí volných šatu zvládám a měla bych být

schopná dělat jakoby nic, dokud v Chicagu neskončíš.“

„A pak můžeme být oba nezaměstnaní.“

„A přitom budeme mít víc než dost peněz na běžné výdaje až do doby,

kdy se rozhodneme najít jesle a vrátit se do práce.“ Jesle. Nedovedla si to

představit. Ne u svého – vlastně u jejich – dítěte. Ale věděla, že situace do té

fáze brzy dospěje. Jiné ženy také zvládly bolestné brzké odloučení a vzdaly

se části své zodpovědnosti za to, co je jim velice drahé. Byla si jistá, že až ta

chvíle nastane, zvládne to. Pomyslela si, jaký takový první den asi je – ty

pohledy, našpulená malá ústa, slzy a opouštění…

Nejsem si jistá.

„Oba se můžeme věnovat svému řemeslu,“ řekl Jubal. „Musíme.“

Claire nevěděla jistě, jestli musí, protože hormony jí přinejmenším nyní

pozměnily priority. Možná chtěl naznačit, že je třeba, aby oba dál hráli kvůli

penězům. Usmála se. Museli to stále mít na zřeteli, i když teď byli docela v

balíku, který stále narůstal. Ale měli také výdaje za doktory a za vymalování

dětského pokoje. Všechno se to sčítalo. Alespoň že mají pojištění, které

pokryje lékařské poplatky. Sice ne všechny, ale alespoň některé.

„Fakt škoda, že nejsme pojištění pro případ malování,“ řekla.

„Cože?“

Usmála se. „Jenom jsem nahlas přemýšlela. Plácám nesmysly. Výsada

těhulek.“

„No jasně.“ Dolil si víno. „Nevadí ti, že před tebou piju?“

Zavrtěla hlavou. „Nechybí mi to. A není to navždycky.“

„Do Chicaga budu muset odletět zítra večer. Chtějí hned začít zkoušet.“

„Vždyť sis sotva stihl přečíst text.“

„Projdu si ho znovu v letadle. Poletím přes noc, tak si můžu místo spaní

číst.“

„Jo, a pak budeš tak unavený, že to hned na první zkoušce zvrtáš.“

„Nic se neboj, mám smlouvu.“

Máš jenom sliby po telefonu. „Podepsanou?“

„No, ještě ne.“

„Takže myslíš svými hereckými hormony,“ poznamenala Claire.

„Dobře, dostalas mě. Uznávám to.“ Pozvedl sklenici. „Na budoucnost.“

Pozvedla svou vodu a přiťukla si s ním. „Na naši budoucnost.“

Jubal se přes zvednutou sklenici podíval na manželku naproti sobě.

Herecké hormony. Nemáš nejmenší tušení, jak jsem rád, že jsem tu roli

dostal.

Věděl, že Claire jeho herecké schopnosti vždycky podceňovala.

Samozřejmě nebyla jediná.

Napili se na počest života, který mají před sebou.

Pearl souložila.

V její maličké ložnici bylo horko a vlhko. Vzduch byl prosycený

pachem sexu.

Osobně zašla za doktorem Liranem a teď věděla, že všechno je v

pořádku. Muži se srdcem jako Quinnovo při sexu zřídkakdy dostávají

infarkt. Doktor jí řekl, že to pro něho bude lepší než pití a doutníky. Pearl v

to rozhodně doufala.

Už dosáhla uspokojení. Quinn ji rychle prokoukl a dokázal v ní vyvolat

netušenou něhu. Uměl alespoň na chvíli zahnat její nejistotu a osamění. S

Quinnem byla sama sebou. Díky němu se znovu narodila.

Pearl několikanásobné orgasmy znala. Pochybovala však, že něco

podobného tentokrát zažije, ačkoli přesně nevěděla proč.

Quinn byl těžký, i když se opíral o lokty a kolena. Pružiny v posteli

skřípěly a její čelo bušilo do zdi. Pearl cítila Quinnův přerývaný dech na

pravém uchu. Pohnula nohama, aby se dostala do příjemnější polohy.

Ježíšikriste! Co to dělám?

Nedokázala si pomoci. Její pozornost z nějakého důvodu upoutal lustr

na stropě přímo nad postelí. Byl starý, kovový a měl na sobě vyražený

květinový motiv, který tolikrát přemalovali, že skoro nebyl vidět. V lustru

byly dvě žárovky. Pokud některému nájemníkovi jejich světlo připadalo

příliš ostré, musel si sám koupit nějaká stínidla a připevnit je na ně.

Quinn zprudka vydechl a celý ztuhl. Pearl se domnívala, že vyvrcholil,

ale mýlila se. Začal do ní znovu narážet a nepřestával. Ne že by se jí to v

určitém smyslu nelíbilo (nakonec to byl sex), ale už na to neměla náladu.

Ten lustr musí pryč. Pověsím sem nějaký jiný. Možná na řetězu, aby

dával víc světla. Anebo lopatkový větrák se světlem. To je nápad!

Proboha, jsem jako ta necitelná ženská v jednom vtipu, která při sexu

přemýšlí, jakou barvou vymaluje strop.

Tak zle na tom snad nejsem.

To mi není vůbec podobné.

Pak jí došlo, proč na lustr tak fascinovaně zírá. Zažehl v její mysli

spojitost s vyšetřováním případu Nočního lovce. Mysl funguje opravdu

zvláštně. Nedokázala přesně podchytit, co se jí to do ní vtírá.

Za stěnou, do níž naráželo čelo postele, cosi s třesknutím dopadlo na

zem. Nejspíš něco v komoře, kam Pearl schovala malířské náčiní, které jen

výjimečně použila nebo se na něj vůbec podívala.

Malíři!

Ano, malíři.

Další podezřelí. Měli by je proklepnout.

Dala nohy dolů. „Quinne!“

Překvapeně narovnal paže, zvedl se na nich a odtáhl se od ní. „Co je…?

Bolí tě to?“

„Malíři, Quinne.“

„Cože?“ rozhlédl se, jako by čekal, že se v ložnici někdo objeví.

Nepoddajné vlasy měl mokré a rozcuchané. Z čela mu na Pearlin polštář

ukápla kapka potu a pleskla o napnutý povlak. Quinn se zhluboka nadechl a

pomalu vydechl. Potom se na ni tázavě podíval. „Říkala jsi malíři?“

Vysoukala se zpod něho. Nebylo to složité, protože se oba pořádně

potili a byli kluzcí. „Policie vyslechla každého, komu oběti mohly krátce

před smrtí dát klíče a nechat ho vstoupit do svého bytu – správce,

důvěryhodné sousedy, řemeslníky, jako jsou instalatéři a elektrikáři.“

„A taky bytové návrháře.“

„Přesně tak. Když si člověk může dovolit zaplatit profesionálovi,

častokrát mu byt předá a ve všem spoléhá na jeho úsudek.“

„Ve všem?“

„Ano. A chce se vrátit, teprve až byt bude komplet hotový.“

„Jak to víš?“

„To ví každá ženská. Žádná nechce mít prach a špínu ve vlasech. Pokud

chce majitel bytu nebo nájemník nechat návrháři volnou ruku, obvykle mu

dá klíč. Návrhář si ho nechá celou dobu, co v bytě pracuje.“ Pearl na Quinna

upřeně hleděla. Trochu ji překvapoval pochybovačný výraz jeho obličeje.

„To stojí za prověření, ne?“

„Možná,“ odpověděl. „Byty zavražděných se v poslední době

upravovaly – jako plno bytů na Manhattanu. Bytoví návrháři od klientů

dostali klíče, přesně jak jsi říkala, ale všichni jsou čistí. Mají prokazatelné

alibi.“

„A co jejich subdodavatelé? Vyslechli jsme řemeslníky, které najali

přímo majitelé domů nebo správci, většinou kvůli opravám. Bytoví návrháři

obvykle najímají lidi na malování, pokládku koberců a tak. Chtějí, aby

všechno bylo uděláno pořádně, a tak platí lidem, se kterými obvykle pracují

a můžou jim důvěřovat. Svým lidem.“

Quinn seděl na posteli se zkříženýma nohama. „Chápu. Takže otázka

zní: Komu mohli návrháři dát klíče bez vědomí klientů?“

„Přesně tak. Takže počet podezřelých se možná zvýší. Měli bychom si

znovu promluvit s návrháři a zjistit, jestli najatým řemeslníkům dávali klíče

od bytů. Pokud ano, znamená to, že kdokoli, komu klíče půjčili, si mohl

tajně opatřit duplikáty.“

„Takže ten kdokoli mohl od té chvíle do bytů chodit, kdykoli se mu

zachtělo,“ řekl Quinn, „a zjistit o jejich obyvatelích všechno možné. Stačilo

se jim podívat do zásuvek ve stole a v prádelníku.“

„A prohlédnout jejich počítače. Hlavně pokud zjistil, jak se napojit na

internet. Většina lidí má heslo napsané někde po ruce vedle počítače, kdyby

ho zapomněli. Stejně jako to dělají s kombinacemi číslic u sejfů.“

Dávalo to smysl. Quinn vstal z postele a spodní částí dlaně si otřel pot z

očí.

„Kam jdeš?“ zeptala se Pearl.

„Do sprchy. Pak se oblékneme, zavoláme na pár míst a dohodneme si

schůzky s bytovými návrháři.“

„To mě necháš takhle? Neukojenou a nenaplněnou?“

„Pokud vím, myslela jsi při tom na práci.“

Pousmála se. „Takhle se to u newyorské policie nedělá. Tohle je poldus

interrnptus.“

„Ještě se k tomu vrátíme, jen se neboj. Chceš se sprchovat se mnou?“

„Jasně, že ano.“

Převalila se do nohou postele a vstala. Hlavně aby ve staré vaně se

lvími tlapami neuklouzli, neupadli a něco si nezlomili. „Jak ti připadá ten

lustr?“

Podíval se na strop. „Trochu jako kapka barvy s dvěma špinavými

žárovkami.“

„Takže bys tam místo něj dal něco jiného?“

„Určitě ano.“

„A co?“

„Nevím. Možná bych se někoho zeptal nebo bych najal…“ Podezíravě

se na ni podíval. Bylo zřejmé, že by rád věděl, kdy v průběhu uplynulé

půlhodiny myslela na lustry a bytové návrháře.

Pearl doufala, že se ho necitlivě nedotkla. Pokud jde o tyhle věci, muži

jsou hrozně ješitní. A ona Quinnovi opravdu nechtěla ublížit.

Pokud mu nějak pošramotila ego, vynahradí mu to ve sprše.

52

Claire si půjčila Maddyino staré volvo a zavezla Jubala na letiště

LaGuardia, odkud měl odletět do Chicaga.

„Zbytečně na mě ani na dítě nemysli,“ řekla mu, když kráčeli k

bezpečnostní kontrole před vstupem do odbavovacích hal. „Soustřed se na

hru.“

„To nebude jednoduché.“ Držel v ruce černou příruční tašku s laptopem

a kopií textu hry Miluj bližního svého. Zběžně se podíval na hodinky, jako

by spěchal.

„Hodně štěstí,“ řekla Claire. Neodjížděj! Nenechávej mě tu!

Zatracené hormony!

Přehodil si široký popruh příruční tašky přes rameno a usmál se na ni.

Pak ji políbil a dlouho tiskl své rty na její. „Dávej na sebe cestou domů

pozor. Jeď tunelem.“

„Jezdím tamtudy vždycky. Ty buď taky opatrný. Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

Ještě jednou se políbili a Jubal odešel ke kovovému detektoru, u něhož

stála nejkratší fronta. Vyhnul se páru s malým dítětem, kufry na kolečkách a

skládacím kočárkem se zmuchlanými přikrývkami a plyšákem.

Takhle budeme za necelý rok vypadat my.

Během několika minut prošel bezpečnostní prohlídkou. Otočil se,

zamával manželce a ještě jednou se na ni usmál. Hezký herec. Kolega,

milenec, manžel. Claire vůči němu v tu chvíli pocítila tak mocnou lásku, že

se začala obávat, aby se nerozplakala.

Zatracené hormony!

Ale stojí to za to. Slojí to za to.

Když jela sama domů, měla pocit, že cesta trvá celou věčnost. Dalších

dvacet minut hledala místo na parkování, které by bylo nanejvýš dva bloky

od jejich bytu. Vůbec nechápala, k čemu má Maddy na Manhattanu auto.

Aby ho mohla v případě potřeby půjčovat kamarádkám – třeba mně.

Mrzelo ji, že v posledních dnech jí to moc nemyslí.

Když vešla do bytu, okamžitě se jí ulevilo. Na dobře viditelném místě –

na opěradle pohovky – ležel velký borůvkový muffin z nedalekého

lahůdkářství zabalený ve fólii. Jídlo, jež se v průběhu těhotenství stalo její

neřestí. Muffin byl obzvlášť velký. Měl průměr snad přes patnáct

centimetrů.

Jubal ho určitě koupil před odjezdem a schoval ho. Potom ho těsně před

cestou na letiště nenápadně položil na pohovku. Claire vyšla z bytu jako

první, Jubal ji následoval se svými zavazadly a zamkl.

Anebo byl na chodbě první on?

Claire si nevzpomínala. Za okamžik se už ani nesnažila vzpomenout si,

kdo šel první a kdo druhý.

Nezáleželo na tom. Důležitý byl muffin – dárek, pozornost od manžela.

Důkaz, že ji miluje.

Přímý let do Chicaga trval necelé tři hodiny. Jubalovi se popruh

příruční tašky při každém kroku zarýval do ramene. Blížil se k místu za

bezpečnostní zónou, kde lidé čekali na cestující, kteří právě přilétli. Cesta

nebyla moc příjemná. Při startu začalo dvě sedadla před Jubalem kvílet

jakési dítě. Čas od času přestalo, jenom aby se nadechlo a mohlo vřískat dál.

Nedokázal se soustředit na text hry, a tak ho vrátil do tašky a i přes strašný

řev usnul. Ještě byl trochu malátný.

Probral se, když spatřil drobnou, hezky stavěnou ženu, která se s

rukama zkříženýma na prsou ležérně opírala o sloupek. Měla nenucené ladné

držení těla a jednu nohu trochu krčila v koleni. Rovnováhu udržovala

napnutou špičkou. Její tělo s pružnými křivkami připomínalo postavu

tanečnice. Žena na sobě měla přiléhavé modré kalhoty a volné bílé tričko,

pod nímž se jí rýsovala malá špičatá ňadra. Krátké plavé vlasy měla

ostříhané těsně kolem hlavy, což zdůrazňovalo její uličnické rysy.

Dalia Hartová.

Když zahlédla Jubala, celá se rozzářila a ožila. Roztáhla ústa v širokém

úsměvu, odtrhla se od sloupku, o který se opírala, a rozběhla se k Jubalovi,

aby se s ním přivítala.

Upustil příruční tašku na zem a pevně Dalii objal.

Zabořila nos do jeho krku a zlehka ho olízla. „Jsi rád, že mě vidíš?“

„To je slabý výraz,“ odpověděl.

„Já vím,“ řekla a nepřestávala se usmívat. „Cítím to.“

Políbil ji na uvítanou stejně vášnivě, jako před pouhými několika

hodinami v New Yorku políbil Claire na rozloučenou.

53

Začalo pršet, i když se spíš zdálo, jako by déšť visel ve vzduchu v

podobě těžké mlhy, v níž nebyl deštník vůbec nic platný. Vlhkost se

dostávala pod manžety košil a usazovala se za límci. Aspoň že už není takové

vedro, pomyslel si Quinn, když se s námahou vysoukal z taxíku, stoupl do

louže a namočil si pravou ponožku.

Kolem pročvachtala žena v gumovkách a posadila se místo něho do

taxíku dřív, než stihl zavřít dveře. Quinn měl sotva čas ustoupit z cesty a

uhnout před proudy vody, které kolem sebe vozidlo rozstříklo, když se

pohnulo a zařadilo se do pomalé řady aut na Park Avenue.

Zatímco Pearl s Feddermanem pokračovali ve vyslýchání bytových

návrhářů, které si najaly oběti Nočního lovce, Quinn zajel taxíkem sem, aby

se v psychiatrické ordinaci setkal s Harleym Renzem. Renz ho o schůzku

požádal, ale nevysvětlil mu proč. Když Quinn přecházel širokou ulici k

strohé předválečné budově, pomyslel si, že Renz měl psychiatra vyhledat už

dávno.

Vestibul byl obložený zlatě žilkovaným šedým mramorem a

nenápadnými dubovými panely. Působil nevtíravé a elegantně. Scházel v

něm recepční. Quinn se zastavil na velké gumové rohožce a zadupal, aby

oklepal vodu z bot. Všiml si, že v rohu je zabudovaná bezpečnostní kamera a

míří čočkou přímo na něho. Kousek od výtahů se nacházela informační

tabule, na níž rychle našel svůj cíl.

Ordinace byla na konci široké chodby v devátém patře. Měla

pootevřené dveře, které nenápadně a tiše zvaly dál.

Strčil do nich, takže se otevřely dokořán, a vstoupil dovnitř. Ucítil

nevtíravý zápach chemikálií, který na něho zapůsobil jako výstražný signál.

Pak si všiml šmouh na různých předmětech. Jako by tudy někdo prošel s

péřovým štětcem a ze všeho odebral otisky. Teď už zápach poznával. Méně

zřetelné otisky se daly zviditelnit za použití speciálního spreje.

Jsem na miste činu.

Stál v recepci spojené s čekárnou. Nacházel se tam psací stůl s

počítačem a několik světle hnědých kartoték. Stěny místnosti byly

vymalované béžovou barvou s uklidňujícím vzorem leknínů. Na

konferenčním stolku před dlouhou béžovou pohovkou ležela rozprostřená

čerstvá čísla časopisů Forbes, New Yorker a Architectural Digest. Na

stolečku v rohu stál kávovar. Vedle něj byla zásoba bílých polystyrénových

kelímků, baleného cukru a smetany v kalíšcích. Dioda na kávovaru nesvítila,

ale skleněná konvice byla z poloviny plná.

Quinn po své levici uviděl komoru s otevřenými dveřmi. Uvnitř visela

jenom obnošená pánská větrovka modré barvy. Na zemi v komoře bylo

páskou vyznačené X, které nepochybně označovalo místo, kde do úzkého

prostoru někdo nacpal tělo. Páska byla od krve a v místě, kde se dotýkala

tmavé skvrny na zemi, se kroutila. Quinn si všiml, že krev se vsákla do

koberce, takže kdyby se dveře komory zavřely, žádný nově příchozí by nic

neviděl. Že by to vrah měl dopředu naplánované?

Přistoupil k pootevřeným dveřím vedle recepčního pultu a kloubem

jednoho prstu je otevřel dokořán, aby neporušil otisky nebo nezanechal

vlastní. Bylo to však zbytečné, protože místem činu podle všeho už prošla

skupina techniků, kteří nechali odnést tělo. Návyky vytvořené v přítomnosti

smrti však odumíraly pomaleji než některé oběti.

Na hnědé kožené pohovce ležel na zádech Harley Renz. Nohy měl

zkřížené v kotnících a ruce si propletl za hlavou. Když Quinn vstoupil, otočil

k němu hlavu a usmál se. „Vítejte ve zpovědnici.“

„Omlouvám se, že jdu až teď. Určitě jste si dal šlofíka.“

„Taky jsem dorazil moc pozdě.“ Renz líně ukázal na koberec poblíž

psacího stolu, kde byla páskou naznačena silueta lidského těla.

„Byla to Rita Maxwellová, která je uvedená dole na informační tabuli,

anebo ji strčil do komory?“ zeptal se Quinn.

„Rita Maxwellová byla tady.“ Renz se posadil, ale zůstal uvolněně

shrbený v rohu očividně pohodlné pohovky. „Oběť v komoře byla její

recepční, nějaká Hannah Bestová. Tahle doktorka Maxwellová,“ ukázal na

stěnu s fotografiemi, zarámovanými diplomy a certifikáty, „byla dost

impozantní kočka.“

„Četl jsem o tom případu v novinách,“ řekl Quinn. „Doktorku i její

asistentku někdo ubodal. Ale způsob provedení nezapadá do vzorce Nočního

lovce, takže jsem tomu nevěnoval moc velkou pozornost.“

„Taky si myslím, že nezapadá,“ souhlasil Renz. „Ale říkal jsem si, že se

možná budete chtít podívat na místo činu. Člověk nikdy neví, kdy může i v

neplodné mysli podnítit náhodnou myšlenku.“

„To je pravda. Máte nějaká vodítka?“

„Jedno. Jak už jsem říkal, žádná spojitost tu nejspíš nebude, ale New

York je občas malé město. Obě ženy utržily jen několik ran, jako by je

pachatel chtěl poslat na onen svět co nejrychleji a s minimální námahou

nebo vášní. Sadistický požitek tam nevidím. Nepodobá se to tomu, co svým

obětem provádí Noční lovec. Každopádně tu máme dvě ubodané ženy.

Média si toho už všimla. Plno lidí zneklidní, až se dozví, že někdo zavraždil

psychoanalytičku z Park Avenue v její ordinaci.“

„Myslíte lidi, kteří mají nějaký problém a měli motiv i příležitost

doktorku Maxwellovou zabít?“

„Mimo jiné. Jen si pomyslete, kolik tajemství bylo v téhle tiché

uklidňující místnosti vyřčeno.“ Renz se usmál. „Ale my víme, že tajemství

ve skutečnosti neexistují.“

„Ale existují,“ opravil ho Quinn. „Jenomže krátce.“

„Jako pravá láska.“

„Všiml jsem si, že ve vestibulu je bezpečnostní kamera. Zaznamenala

něco?“

„Myslíte jestli nezachytila vraha, když vcházel dovnitř nebo vycházel

ven? Ne. Než jsme zjistili, že tam je, stihla se přetočit a začínala další

smyčku. Všichni, kdo sem přišli nebo odsud odešli a jsou zachycení na

pásce, tu byli hodně dlouho po vraždách.“

„Co karty pacientů?“

„Nezdá se, že by se v nich někdo přehraboval. Vypadá to, že vrah vešel

do recepce, zabil chudáka recepční Hannah a její tělo schoval do komory.

Potom zašel do ordinace a zabil doktorku.“

„Možná si nějaký pacient uvědomil, že během analýzy prozradil něco,

co neměl, a chtěl to vzít zpátky.“

„U oběti, jako je tahle, je to vždycky možné.“

„Neudělal to z náhlého popudu,“ řekl Quinn. „Krev recepční je jenom v

komoře. Vypadá to, že ji praštil, takže ztratila vědomí, nacpal ji dovnitř a

teprve potom ji ubodal.“

„Taky to tak vidím. Vrah se jí jenom potřeboval zbavit. Jeho hlavním

terčem byla doktorka Maxwellová.“

„Prohlédli jste karty pacientů?“

„To by bylo z právního hlediska dost ožehavé,“ řekl Renz. „Právě se

snažíme získat povolení.“

„Prohlédli jste karty pacientů?“ zopakoval Quinn stejným tónem.

„Ano. A nic výjimečného jsme tam nenašli. Až na pár zajímavých

jmen.“

„Která by se nestydatému kariéristovi, jako jste vy, mohla v budoucnu

hodit,“ poznamenal Quinn.

„Mohla by být užitečná nám všem.“

Měl pravdu. Nám všem. Našemu týmu. Quinn sebou trhl.

„A pokud jde o nestydatost – řekl bych, že jste poslední, kdo o ní může

mluvit.“

V Quinnovi se začal zvedat vztek, dokázal ho však potlačit. „Zmínil jste

se o nějakém vodítku.“

„Je to jenom možné vodítko. Recepční měla v počítači program, do

kterého ukládala návštěvy pacientů, ale byla staromódní a nedůvěřovala

technologiím. Jako my. Takže si všechna jména a časy návštěv psala do

diáře. Jedno jméno, které je v diáři, chybí v počítači i v kartotéce. David

Blank.“

„Takže vy si myslíte, že Blank spáchal ty vraždy, pak z kalendáře v

počítači vymazal svou návštěvu a sebral svoji kartu, ale nevěděl o diáři.“

„Přesně tak. To odpoledne, kdy došlo k vraždě, byl posledním

pacientem. Těla druhý den našel první objednaný pacient a zavolal policii.

Máme dost velkou jistotu, že Blank u doktorky nebyl poprvé, protože v

jejím denním rozvrhu jsou mezery. Má jich tam několik. Zatracené počítače.

Stačí prohledat disk a vymazat, co je třeba. Pro zločince jako dělané.“

„Bity a bajty nemají morálku.“

„Když říkáte. Na stole je diktafon. Někteří pacienti nám řekli, že ho

doktorka Maxwellová používala při práci. Pracovala s pacienty a sezení si

nahrávala, aby si je později mohla poslechnout. Potom každou kazetu

přiložila ke kartě pacienta. V přehrávači žádná není.“

„Takže David Blank chtěl odstranit veškeré důkazy o tom, že byl jejím

pacientem.“

„Rozhodně to tak vypadá. Nedaří se nám zjistit, kam se poděl. Našli

jsme několik Davidů Blanku, ale jako podezřelé jsme je vyloučili. Takže

máme jenom jméno. David Blank uvedený v diáři Hannah Bestové

neexistuje, ale přitom je skutečný, protože ty dvě ženy nejspíš zavraždil.“

Quinn přistoupil k siluetě vyznačené páskou na podlaze a pokoušel se

představit si, jak tam leží lidská bytost. Žena, o níž se Renz vyjádřil jako o

kočce, která má přátele, rodinu a diplom z medicíny. Měla všechno – byla

hezká a chytrá, ale bohužel o ní mohl uvažovat jenom v minulém čase.

Nebuď sentimentální. Možná žádnou rodinu neměla. I když rodinu máš i ty.

Tedy spíš zbytky rodiny která brzy začne nosit Franzinovo příjmení. „Jestli

to provedl Blank a dal si práci s vytvořením falešné totožnosti, musel od

samého začátku plánovat, že doktorku zabije.“

„Proč by to ale dělal?“ zeptal se Renz zcela zmateně. „Proč by chodil k

cvokařce s tím, že ji chce zabít?“

„Nemám tušení,“ odpověděl Quinn. „A myslím, že to ani není

podstatné. Tahle vražda nezapadá do vzorce Nočního lovce, jak už jsme si

řekli.“

„Ale bylo by hezké, kdybychom ji vyřešili. Hodili bychom vlkům z

médií trochu masa a odvedli od vás pozornost.“

A od tebe. „Jedno musím zdůraznit. Ty záznamy mohl vymazat a

odstranit někdo jiný. Někdo, kdo umí zahladit stopy lépe než David Blank.“

Když se na něho Renz podíval, bylo znát, že v něm narůstá vztek.

„Vrah, který možná byl jejím pacientem, ale my o něm nevíme a ani se o

něm nedozvíme?“

„Není to vyloučené. Může to být někdo, kdo věděl o diáři nebo v něm

nikdy nefiguroval. Kdo chce, abyste místo něho hledal Davida Blanka.“

Quinn mávl rukou směrem ke kartotékám v ordinaci a pak k recepci za

stěnou. „Víme snad, co dalšího ještě chybí?“

Renz si přejel rukou po obličeji a natáhl si kůži pod očima, takže jeho

tvář dostala truchlivý výraz. „Ježíšmarjá! Člověk vám něco svěří a vy hned

všechno zkomplikujete.“

„Nemáte mi to svěřovat, Harleyi. A pokud se skutečně snažíte zjistit

pravdu, přijdete na to, že skoro všechno je komplikované.“

„Pravda mě nezajímá. Zajímají mě důkazy. Ty jsou u soudu důležité.“

Quinn si pomyslel, že na Renzových slovech možná něco bude.

Poděkoval mu, že ho přizval na místo činu. Poreferoval mu, co dělají

Pearl s Feddermanem, a odešel.

Nezdůraznil, že důkazy mají vést k odhalení pravdy bez ohledu na to,

jakou roli sehrají u soudu. Renzova logika měla svá omezení.

Dokázal s ní dojít jenom tam, kam potřeboval.

Když Quinn zavřel dveře zakrvácené ordinace, napadlo ho, zda se

mužům zákona vůbec někdy podaří Davida Blanka polapit.

To však nebyla jeho starost.

54

Úspěšní bytoví návrháři byli nestálí. Zuřivě poletovali po celém městě a

nebyli k zastižení. Buď měli zpoždění, nebo dorazili na nesprávné místo,

případně přišli příliš brzy. Očividně dokázali upravit cokoli kromě svého

časového rozvrhu.

Pearl se konečně podařilo sehnat Victoryho Wallace v polorozpadlé

budově z červených cihel kousek od Christopher Street v Greenwich

Village. Na první pohled bylo zřejmé, že dům prochází rekonstrukcí. Z

jednoho okna ve druhém patře vedla do zrezivělého kontejneru trubková

klouzačka. Výloha obchodu v přízemí byla zakrytá dřevotřískovou deskou

počmáranou graffiti, jež velkými černými písmeny hlásalo VŠICHNI JSTE

HRÁČI. První písmeno třetího slova vypadalo trochu podezřele a Pearl

snadno pochopila, že původní S někdo přepsal na H. Někdy si myslela totéž,

co autor nápisu.

Poblíž vchodu bez dveří stály dvě dodávky a malý nákladák plný

shnilých trámů, rozbitých obkladových desek a roztřískaných lišt. Na vrchu

ležely staré dveře. Nejsou náhodou vstupní? napadlo Pearl.

Když vstoupila dovnitř, zaslechla bušení. Několika nezabedněnými

okny dovnitř pronikaly sporé paprsky světla. Temné kouty osvětlovaly

reflektory. Ve vzduchu se vznášel jemný, nejspíš sádrový prach. Na žebříku

stál statný muž v džínsech a nátělníku a zednickou lžící nanášel na spoje v

nové sádrokartonové stěně tmel. Pomáhal mu hubený teenager bez košile a s

potetovaným trupem, který tmel zbrušoval smirkovým papírem. Proto všude

bylo tolik prachu. Chlapec ho měl v tmavých vlasech a vypadal, jako by

předčasně zešedivěl. Na opačném konci místnosti se strženými vnitřními

příčkami stál muž v plandavých montérkách a cirkulárkou řezal desky

položené na dvou kozách. Nalevo od Pearl stál na štaflích další dělník a v

ruce třímal kladivo s červenou násadou.

Uprostřed pracovního ruchu a čistě praktické aktivity stála neskutečná

mužská postava. Měla na sobě těsné kalhoty z černé kůže, kozačky s tlustou

podrážkou a vysokým podpatkem a nebesky modrou košili s nabíranými

rukávy. Pearl chlapíkovi záviděla štíhlý pas, o zadku ani nemluvě.

„Vy jste pan Wallace?“ zeptala se v pauze mezi ječením pily.

Otočil se k ní. Byl docela hezký, měl pevnou bradu a tmavé řasy.

Ukazovák s prostředníkem zvedl do V. „Victory, drahoušku. Jsem Victory.“

Nepokrytě si ji prohlédl od hlavy až k patě. „A vy jste vyšetřovatelka

Kasnerová. Volala jste mi.“

„Pokud neexistuje ještě nějaká jiná vyšetřovatelka Kasnerová, tak jsem

to já,“ potvrdila Pearl. Vžuuuuuuuuum! udělala pila. Buch buch, buch buch,

odpovídalo jí kladivo. „Mohli bychom si popovídat někde, kde je větší

klid?“

„Stěny!“ vykřikl Victory.

Jestli mají uši, určitě už ohluchly.

„Co je se stěnami?“

„Co myslíte, hodí se na ně světle tělová barva?“ Pearl se rozhlédla.

„Nevím. Co tady má být…“ Vžuuuuum! „…za podnik?“

„Erotická internetová kavárna a cukrárna.“

Pearl si přiložila dlaň k uchu. „Exotická cukrárna?“

„Erotická!“

Buch buch, buch buch!

„Aha,“ řekla Pearl. Ukázala si na pravé ucho a pokrčila rameny.

„Půjdeme někam do klidu, ano?“

Victory přikývl a vedl ji k zadnímu východu. Vyšli na malý stinný

dvorek s javorem obklopeným uschlými květinami. Bušení kladiva a ječení

pily tam skoro nebylo slyšet.

„To je lepší,“ řekla Pearl. „Co musí člověk udělat, aby dostal práci v

erotické internetové kavárně?“

Victory se na ni nejisté podíval a usmál se. Nic neřekl, protože se pořád

pokoušel pochopit, proč přišla. Policisté a vražda – to nebylo nic

příjemného.

„A jak vlastně taková erotická internetová kavárna vypadá?“ zajímala

se Pearl.

„Stejně jako každá jiná internetová kavárna, drahoušku. Jenom

poskytuje přístup na naprosto úžasné stránky a zákusky mají zajímavé tvary.

Těsto se dá různě vytvarovat, nemusí vypadat jenom jako bagety a koblihy.

Některé kousky jsou dost sugestivní, ne-li přímo dráždivé.“

„A vy to tady máte vyzdobit?“

„Přesně tak.“

Dobrá volba. „Řekla bych, že tělová barva se sem dobře hodí,“

pokračovala Pearl, „ale nesmí se ani trochu červenat.“

„Váš návrh byl přijat.“ Victory mávl rukou, aby svůj výrok zdůraznil.

Pearl si všimla, že jeho košile má vysoké manžety s knoflíčky ve tvaru

zlatých mincí – nejspíš byly z pravého zlata. Na hloupostech se vydělává.

„Pokud jste za mnou přišla kvůli chudince Marcy Grahamové a jejímu

manželovi, tak už se mnou mluvil jeden váš kolega. Za co vděčím další

návštěvě od policie? Jsem snad podezřelý?“

„Vůbec ne. Nic na vás nemáme,“ řekla Pearl. „Zatím,“ dodala, aby se

přestal úlisně usmívat.

Victory ho úsměv nepohasl. „Dívám se na Právo a pořádek, drahá

vyšetřovatelko. Vím, že pravda vždycky nakonec vypluje na povrch.“

„Ve skutečném životě ji tam obvykle někdo musí popostrčit.“

„A kde se dá najít skutečný život?“

Pearl se zasmála. „Na to by vám musel odpovědět lepší detektiv, než

jsem já. Ale Marcy Grahamova a její manžel našli skutečnou smrt jen

několik měsíců poté, co jste pracoval v jejich bytě. Ve složce stojí, že vám

Marcy dala klíč.“

„Samozřejmě, to není nijak neobvyklé. Většině mých klientů nevadí, že

si sám odemykám jejich byty. V průběhu renovace se radši nezdržují doma.“

„Nedal jste klíče Grahamových některému ze svých subdodavatelů?

Některému z řemeslníků, kteří pro vás dělají manuální práci?“

„Několikrát ano. Ale vždycky mi je do večera vrátili. Dbám na

bezpečnost. Obzvlášť teď…“ Mávl rukou, jako by chtěl teď naznačit. Teď.

„Měl někdo z lidí, které jste najal, příležitost nechat si udělat duplikát

klíčů?“

Victory se zatvářil rozpačitě. Jinak se to nazvat nedalo.

„A jejda!“

„Mám to chápat jako souhlas?“

„Obávám se, že ano. Ale všechny ty lidi dlouho znám a za jejich

důvěryhodnost se můžu zaručit.“

„Oba dobře víme, že se nikdy nemůžeme za nikoho zaručit.“

„To je pravda. Ale tohle není láska ani válka, drahoušku. Jsem bytový

návrhář.“ Napřáhl ukazovák ozdobený prstenem. „Vlastně se musím opravit.

Někdy to je trochu boj. Například když se klienti domnívají, že do interiéru

něco nezapadá. Nebo když mají za umění skutečně zaplatit, místo aby o tom

jenom tlachali.“

„Ráda bych, abyste mi sepsal seznam všech řemeslníků, které

zaměstnáváte,“ řekla Pearl.

„Hrozně nerad bych je dostal do maléru.“

„Myslíte, že já je tam dostat chci?“

Victory se oplzle usmál. „To opravdu ne.“

„Takže mi ten seznam uděláte?“

Victory pokrčil rameny. „Tak dobře.“

Pearl mu podala propisovačku a blok.

Když dopsal, zeptala se: „Jaká stropní světla se dneska dávají do

ložnic?“

„Retro lustry z broušeného skla, japonské lucerny z barevného skla,

broušený hliník…“

„Co třeba takový ten stropní větrák se světlem?“

„Ale proboha!“

Takže broušený hliník, pomyslela si Pearl.

Když odcházela, chlapík s cirkulárkou se na ni podíval a vyzývavě

zakmital jazykem. Pearl se ho pokusila ignorovat, ale musela obdivovat jeho

obratnost.

Vžuuuuuum!

Doufala, že si uřízl prst.

Victory se díval světlým obdélníkem prázdných dveří, jak Pearl

přechází ulici a míří k svému autu. Chtěl bych mít zadek jako ona!

Policistka se mu líbila. Měla kuráž. Ale znovu by se s ní vidět nechtěl.

Nachomýtnout se blízko vraždy bylo děsivé. Victory zabití člověka

považoval za hnus, ale mnohem víc se hrozil představy, že by ho obvinili a

případně by musel jít k soudu. O vězení ani nemluvě, natož o… Mohl by se

z toho vyklubat pěkně hnusný a ponižující zážitek. Současní soudci a poroty

se někdy chovají neskutečně nevypočitatelně. Victory věděl, že s děsivou

pravidelností bývají za vraždu odsouzeni nevinní lidé. Jak se jmenoval ten

film…?

Pamatoval si, že od kritiků dostal čtyři hvězdičky. Ještě si na jeho název

vzpomene.

V duchu si prošel jména, která napsal vyšetřovatelce do bloku. Musel

být důkladný, aby nevzbudil podezření nebo aby ho nepovažovali za

komplice nějaké zrůdy.

Stoprocentně jí napsal všechny. Vyšetřovatelka s rozkošnou prdelkou

měla jména všech řemeslníků, které v posledních dvou letech najal.

Victory byl spokojený, že může na pochmurnou záležitost zapomenout,

a vrátil se k úvahám o tom, jak budou vypadat stěny. Nešlo mu jenom o

jejich barvu. Musel zkoordinovat ostatní prvky s peprným motivem

tělesnosti. Stěny měly být pouhým pozadím. Bylo třeba umístit na ně něco

výrazného a kontrastního. Možná nalakované vyzývavé spodní prádlo v

obrazových rámech. Určitě existuje i pekařské náčiní s potenciálem k

erotickému využití.

Ano! I když by to možná měl vzít obráceně a nejdřív uvažovat o

spodním prádle a kuchyňském náčiní, které na zdi pověsí, a teprve potom o

barvě výmalby. Na rozhodování má ještě čas. Zná člověka, který možná

svede dokonale sladit barvu a kontext a zkombinovat dvě základní lidské

potřeby – sex a jídlo.

Victory původně vůbec neuvažoval o tom, že Romula do práce v

kavárně zaangažuje. Nebyl řemeslník. Představoval zářivou hvězdu v galaxii

obyčejných pracantů. Na prostého řemeslníka byl příliš složitý a skvělý. Byl

výjimečný. Působil spíš jako kometa než jako nádeník, který den co den dře

s kladivem, pilou či malířskou štětkou.

Vraždil nevkus.

Romulus byl umělec jako Victory. Byl jeho spřízněnou duší, ne součástí

přízemního světa, který se často nepříjemně vměšoval do jejich vlastního

vesmíru.

Skutečný umělec. V tomhle zatraceném městě plném podvodníku

neexistovalo nic cennějšího.

Noční lovec pozoroval Claire, jak vychází z domu a neuvěřitelně

ladným krokem jde po druhé straně ulice. Jako by boky, pažemi i nohama

pohybovala do rytmu nebeské hudby, kterou Noční lovec slyší a vidí v

elegantním různobarevném zázraku. Není také tanečnice? Mnohá

broadwayská hvězda umí nejen zpívat a hrát, ale i tančit. Mnohá začala v

tanečním sboru a pak se dala na hereckou dráhu. Anebo obráceně? Vlastně

to nevěděl, ale Claire pro něho byla tanečnicí.

Neochvějně kráčela za svým cílem.

Má s někým schůzku? S někým, na jehož místě bych měl být já?

Zašla za roh. Noční lovec musel bez rozhlížení přeběhnout ulici a

proplést se mezi pomalu jedoucími auty, aby mu Claire nezmizela z dohledu.

Jeden řidič na něho rozčileně zakřičel, že je debil. Noční lovec ho za to

nezabil. Nevěnoval mu pozornost a spěšně pokračoval v cestě.

Aha, tamhle jel Ve stinném údolí…

Vyšla do jasného rozptýleného světla pod markýzou nad vchodem kina.

Jde snad na nějaký film? Sama?

Claire rovnou vešla do vestibulu. U prosklené pokladny se ani

nezastavila.

Noční lovec zpomalil a plížil se podél zavřených obchodů.

Prosklenými dveřmi sledoval, jak se usměvavá Claire baví s mladíkem,

který trhá lístky. Mládenec se na ni okouzleně usmál a pustil ji dovnitř.

Prošla vnitřním vestibulem s kobercem na podlaze.

Noční lovec otevřel dveře kina a předstíral, že si prohlíží filmové

plakáty ve vnějším vestibulu. Ve skutečnosti však nespouštěl oči z Claire. V

kině se konala retro přehlídka starých sci-fi filmů. Jeden plakát byl na film

Vzala jsem si příšeru z kosmu. Určitě ho před lety viděl. Vzpomínal si na

svůdnou brunetku s ofinou, která na plakátě křičela hrůzou. Čtyři hvězdičky.

Claire stála u prodejního pultu a trpělivě čekala, až si plešatý muž před

ní koupí popcorn. Noční lovec přišel blíž a stoupl si k plakátu, který visel

nejblíž vchodu do vnitřního vestibulu. Zval na Netvora z Černé laguny,

jehož hráli večer. Noční lovec si pamatoval i tento film a věděl, že patří ke

klasice žánru. Hrál v něm Richard Carlson, který si ve snímku plive do

potápěčských brýlí a plave kolem floridského pobřeží. Nehrál Carlson také v

seriálu Moje tři životy? Ten se samozřejmě vysílal v televizi. Tři životy? To

nic není!

Když si plešatec posolil popcorn a konečně odešel, Claire přistoupila k

pultu a ukázala na cosi ve vitríně. Žena za pultem se sehnula, napřímila se a

podala jí balení sladkostí. Noční lovec i na dálku poznal zelenobílou

krabičku s mentolovými bonbóny v čokoládové polevě. Vzpomněl si, že

když si na Claiřině počítači četl její e-maily, v jednom stála zmínka o tom,

že je má ráda.

Buď se pokouší odvyknout od muffinů, anebo k nim najednou má

odpor. To jsou zkrátka ženy.

Jde ke mně!

Otočil se, aby mu neviděla do tváře. V zaskleném plakátu na Netvora z

Černé laguny sledoval, jak kolem něho prošla. Nevěnovala mu jediný

pohled. Z plakátu se na něho mračil zachmuřený obojživelník. Věděl, co je

zač.

Minutu počkal a teprve pak se otočil. Vyšel ven a koupil si lístek, i když

ho pokladní upozornila, že film už dávno začal.

V

kině zašel k prodejnímu pultu a koupil šest krabiček mentolových

bonbónů. Vešel do potemnělého sálu a posadil se.

Pohodlně se uvelebil, otevřel jednu krabičku a začal jíst Claiřina

oblíbená cukrátka. Nechával si na jazyku rozplynout čokoládu a přitom

myslel na Claire. Na plátně plavala v temných vodách přitažlivá potápěčka s

krásnýma dlouhýma nohama. Očividně měla strach, ale přesto se nořila do

stále větší hloubky, jak jí kázal scénář. V kalných hlubinách na ni všude

číhalo nebezpečí a možná i smrt, která ji mohla náhle zchvátit do své náruče.

Scéna se hodně podobala životu mimo plátno.

V

obecenstvu se kdosi zachichotal. Noční lovec přitiskl prst na

opěradlo prázdného sedadla před sebou. Kdyby tam někdo seděl, opěradlem

by snadno projel špičatý nůž a vnikl do jeho zad. Zajel by mu až do srdce.

Krvavě rudá, rudě modrá v temnotách. Kdyby svůj nápad uskutečnil,

chichotálek by okamžitě zemřel. Ostatní diváci by se domnívali, že jenom

usnul, a jeho vrah by mezitím jednoduše vstal a odešel.

Byl to jenom nápad, ale dal by se provést. Lidé, kteří v kině mluví a

neurvale vyrušují druhé od jejich snů a zábavy, si zaslouží smrt.

Hudba zesílila a plavkyně se vydrala k hladině. Na poslední chvíli ji s

očima rozšířenýma strachem vytáhli z vody do bezpečí na lodi.

Alespoň na chvíli.

Moc realistické to není, pomyslel si Noční lovec a zapomněl na

hihňavého diváka.

V barvách by film vypadal lépe.

55

Slunce jasně svítilo a na ranní obloze nebyl jediný mráček. Na východě

však burácel hrom připomínající vzdálený lví řev. Quinn seděl na lavičce ze

dřeva a betonu u vchodu z Osmdesáté šesté ulice. Naproti němu byl kopeček

zastíněný vzrostlými stromy. Za kopečkem se na ručnících a vyplétaných

lehátkách s hliníkovým rámem slunilo několik lidí, i když bylo ještě brzy a

zatím se neudělalo pořádné horko.

Quinn si říkal, že do tak krásného rána se starosti nehodí. Podíval se na

hodinky. Pearl s Feddermanem by měli brzy dorazit.

„Takže tady se scházíte,“ ozval se za ním čísi hlas.

Objevil se před ním Harley Renz. Měl na sobě tmavomodrý oblek se

světlým proužkem, modrou košili a červenou vzorkovanou kravatu se zlatou

sponou. Někdo si dal velkou práci a nablýskal mu boty. Hodil se do parku

asi jako Fred Astaire do folklorního souboru. Quinn si řekl, že má na ráno

určitě domluvený rozhovor pro televizi. Všiml si nablýskaného černého

lincolnu u chodníku v Central Park West. Na Renze v něm nejspíš čekal

řidič.

„Abyste tu nezmokli,“ poznamenal Renz s úsměvem, jako by se mu ta

představa docela zamlouvala. „Slyšíte to hřmění?“

„Je daleko od pevniny.“

„To vy taky,“ podotkl Renz a nepřestával se usmívat. Zastrčil si palec

za pásek kalhot, takže vypadal jako manekýn v katalogu s oblečením, a

rozhlédl se. „Ten váš kutloch je poblíž Devadesáté první ulice. Park má

jeden vchod blíž k vašemu bydlišti, tak proč se s kolegy nescházíte tam?“

„Tady je to víc v centru.“ Nelhal. Poblíž vchodu z Devadesáté první

ulice se kromě toho nacházelo dětské hřiště a Quinn nechtěl vysedávat v

jeho blízkosti. Média se na něm už tak dost popásala.

„Měl jsem namířeno do televize – na První kanál – a potom na stanici.

Pak jsem si ale řekl, že pro mě určitě budete něco mít. Věděl jsem, že se tady

někdy scházíte se svým týmem, a tak jsem řekl řidiči, ať tady zastaví,

abychom si mohli promluvit.“

Quinn mu pověděl o Pearlině teorii o duplikátech klíčů.

„A?“ zeptal se Renz.

„Pořád to prověřujeme. Dává to smysl.“

„Čímž mi chcete naznačit, že máte velký kulový.“

Quinn přikývl. „Nedovedl bych to vyjádřit lip. Ale ještě jsme

neskončili. Pearl s Feddermanem se do toho pustili, a až přijdou, možná

budou něco mít.“

„Co myslíte tím, že se do toho pustili?“

„Prověřují místa, kde se dají udělat duplikáty klíčů.“

„Ježíšmarjá, Quinne! Víte, kolik…“

„Není to až tak přitažené za vlasy, jak si možná myslíte. Klíče k

zámkům bytových dveří se dělají z šablon.“

„Z jakých šablon?“

„Z hladkých klíčů bez vroubků. Ty se do nich teprve vyřežou podle

zámku.“

„Na Manhattanu je pouze pár miliónů bytů. Kdyby si jenom půl

procenta jejich obyvatel nechalo udělat duplikáty klíčů, znamenalo by to, že

byste jich museli prověřit pouhých několik stovek tisíc.“

„Nezapomeňte, že hledáme řemeslníky, kteří si nechali udělat

duplikáty. Tím se počet podezřelých omezí.“

„Na pouhé desítky tisíc.“

„Vy se zase dost dlouho snažíte vypátrat tlumič bez sériového čísla,

Harleyi.“

„A už jsem našel chlapíka z West Side, který takový tlumič před

několika měsíci vyhodil do koše.“

„Pokud je to ten samý tlumič.“

„Možná ano.“

„Takže vaši lidi prohrabávají skládky?“

„Ne. To by bylo už moc. Ale taky bych je nenechal obcházet stovky

provozoven, kde se dělají duplikáty tisícovek klíčů.“

„Pearl s Feddermanem možná s něčím přijdou. Vycítí, kam mají jít.

Mají dobré policajtské instinkty.“

Renz od něho odvrátil oči a podíval se vzhůru na jediný mrak na

obloze. Pak se zase obrátil ke Quinnovi. „Jo, Pearl je skvělá vyšetřovatelka.

A Feddermanovi ještě fungují některé části mozku.“

„Sám jste mi je přidělil.“

„Protože vím své. Nemyslíte, že Pearl je dobrá v posteli?“ V Quinnově

nitru začala bublat zlost. Málem ho zvedla z lavičky.

„Uklidněte se,“ řekl Renz. „O vás a Pearl se všude mluví a i vy musíte

přiznat, že váš vztah není moc profesionální.“

„Vůbec není profesionální. Je osobní.“

„Nic takového neexistuje, Quinne.“

Možná měl pravdu. Když člověk hodně dlouho pracoval u policie a

přehraboval se ve špinavých tajemstvích a tužbách druhých, okorala mu

duše. V určitém směru přestal ctít soukromí a brát na něj ohledy. Quinn se

opřel na lavičce, zkřížil ruce na prsou a vzhlédl k Renzovi. „Zmínil jste se,

že jste zrovna jel do televize. Kvůli Nočnímu lovci?“

„Jistě. Newyorská média přece nic jiného nezajímá.“

„Povídal jste, že se o mně a Pearl mluví. Dostalo se to už do tisku nebo

do televize?“

„Zatím ne, ale určitě se to tam dostane. A až k tomu dojde, okamžitě se

na vás vrhnou a oběma vám dají co proto. Bude to drsné, ale třeba jim na

chvíli uniknete. Možná. Přijde na to. Snad. Kromě zúčastněných přece nikdo

nemůže s jistotou říct, co se stalo za zavřenými dveřmi.“

„Někdo to musel vyžvanit,“ upozornil ho Quinn. „Jinak by se to

nerozneslo.“

„Na stanici se to nikomu říkat nemuselo. Stačilo podívat se na Pearl a

hned bylo jasné, že je zamilovaná a nadržená.“

„Krucinál, Harleyi!“

„Dobře, budu ohleduplnější. Ale znáte novinářské supy v tomhle městě.

Už se stihli zamilovat do Anny Carusové a rádi by vás zlynčovali. Vůči

Pearl nejspíš nebudou o moc laskavější.“

Opět zahřmělo, ale z větší dálky.

Renz se podíval na své zlaté hodinky a z rukávu saka mu vykoukla

manžeta košile. „Nemůžu s vámi dál marnit čas. Po Prvním kanálu mám

další rozhovor s Kay Kemperovou. Jedna pěkná zprávařka za druhou.“

„Buďte opatrný, co Kemperové povíte. Ráda skandalizuje druhé.“

Renz se zasmál. „Vy jste samý skandál a budete mě nabádat k

opatrnosti! Vy někomu něco říkejte.“

Otočil se, pohrdavě mávl rukou a kráčel k autu s řidičem, které na něho

čekalo. Quinn musel uznat, že policista v obleku vypadá skvěle. To jediné se

mu na Harleym Renzovi líbilo.

A pak také to, že byl menší darebák než Vince Egan.

Za deset minut přijeli v neoznačeném policejním autě Pearl s

Feddermanem a zaparkovali na místě, kde předtím stál Renzův lincoln.

Když se přiblížili k lavičce, Quinn si pomyslel, že Pearl v šedém blejzru, z

něhož jí vykukuje bílý krk, a tmavých kalhotách vypadá velice

profesionálně. Fedderman vedle ní kulhal, jako by ho bolela noha. Na rozdíl

od Renzova elegantního oděvu na něm jeho hnědý oblek visel jako kus

hadru. Z jednoho rukávu saka mu vykukovala rozepnutá manžeta košile,

která se mu při každém pohybu paží plácala kolem ruky. Vypadal jako

obtloustlý strašák do zelí na pochodu.

„Byla zácpa,“ řekla Pearl na vysvětlenou. Řídila ona. Tón jejího hlasu

nezněl ani trochu omluvně. Ví vůbec, co je to omluva? Za cokoli?

„Čekáš na nás dlouho?“

„Ne. Navíc jsem tu měl společnost.“ Quinn jim pověděl o rozhovoru s

Renzem.

„Ten chlap je opravdu pičus,“ prohlásila Pearl,

„Nejsi sama, kdo to říká.“ Quinn si hřbetem ruky otřel pot z čela. Pearl

v blejzru musí být horko a Feddermanovi v nekvalitním obleku také. „Měl

Renz pravdu, když byl skeptický vůči hledání doslovného klíče k případu?“

„Měl,“ potvrdila Pearl. „Netušila jsem, že ve čtvrtích, kde došlo k

vraždám, existuje tolik zámečníků. I když skutečně od fochu je jich jen pár.

Všichni znají šablony a typy běžných klíčů. Mnozí zákazníci jim platí

hotově, takže žádné záznamy neexistují a z účtenek jsme nic nevyčetli.“

„Takže Renz má zatím pravdu,“ dodal Fedderman, jako by Pearl

naslouchal jenom na půl ucha. Quinn si až teď všiml jeho propocených

podpaží. Neměl je tak už včera? „Ale jenom zatím.“

Pearl s Quinnem se na Feddermana podívali.

„Budeme tedy předpokládat, že vrah si udělal duplikáty klíčů. Viděla

jsi, že některé přístroje na jejich výrobu jsou přenosné, Pearl. Člověk nemusí

být nijak extra zručný ani vyškolený, aby se s nimi naučil zacházet. Takže to

zkusíme vzít pozpátku.“

Pearl nevěděla, kam míří. Tázavě se podívala na Quinna.

„Chce říct, že bychom měli začít u řemeslníků, kteří pracovali v

některém z bytů, kde došlo k vraždám, a mají vlastní přenosné stroje na

řezání klíčů.“

„Tím by se zúžil počet podezřelých,“ dodal Fedderman.

„To je nápad!“ Pearl se usmála a políbila ho na tvář.

Fedderman se začervenal a téměř provinile se podíval na Quinna.

56

Jubal se odvalil od Dalie a povzdechl si. Stále nemohl popadnout dech.

Dalia někdy chtěla dvakrát – jednou byla nahoře, podruhé dole. Nedokázal si

představit, že by mu Claire něco takového jenom navrhla. Přinejmenším ne

teď, když byla těhotná.

Byli v úctyhodném, poněkud ošumělém chicagském hotelu Tremontier,

kde se zapsali pod svými skutečnými jmény – Dorthea Hartnagleová a

Arnold Wolfe. Nebylo by dobré, aby se ostatní z Miluj bližního svého

dozvěděli, že jsou už dlouho milenci. Showbyznys byl malý svět a Jubal měl

za ženu herečku.

V pokoji bylo teplo a vzduch byl cítit sexem a růžovým parfémem,

který Dalia vždycky používala. Jubal si oba promísené odéry zamiloval.

Skoro se zdráhal zapálit si cigaretu. Nakonec přece jenom napřáhl ruku k

nočnímu stolku. Dal pozor, aby z něj neshodil Daliinu převrženou skleničku

od šampaňského, a vzal krabičku cigaret a hotelové zápalky. Zapálil si,

zvrátil hlavu na vlhký polštář, dlouze potáhl a vyfoukl kouř.

„Bože, tohle je nádhera.“

Dalia se na něho s úsměvem dívala. „Myslíš sex, nebo cigaretu?“

„Oboje.“

„Ví tvoje žena, že zase kouříš?“

„Tahle otázka mi nepřipadá zrovna logická.“

„Asi ani není.“

„Claire toho o mně neví hodně.“

„Jasně. Vsadím se, že ti vůbec nerozumí a trápí tě.“

„Víš, jak to myslím. Jak to je.“

„Fakt?“ Dalia se převrátila na břicho a zašátrala po láhvi šampaňského

na podlaze. Když ji nahmatala, postavila skleničku a nalila si do ní zbytek

vína. Nahá se posadila na posteli, zkřížila nohy a zkusmo se napila

šampaňského.

„Je vyšumělé?“ zeptal se Jubal.

„Jo. A já taky, jak jsi po mně rajtoval.“ Dopila víno a postavila

skleničku zpátky na noční stolek. „Ví Claire o té nabídce na sitcom?“

„Zatím ne.“ Jubalovu agentovi zavolal producent pilotního filmu k

plánovanému novému sitcomu Kámoši z West Side, který měla vysílat

kabelová televize. Pojednával o skupině newyorských kamarádu a sousedů

posedlých ženami. Producent tvrdil, že Jubal by se hodil na roli Erika,

staromládeneckého hráče baseballového týmu Mets. Nabídka prozatím

neplatila definitivně, ale Jubalův agent říkal, že se mu doneslo, že Jubal má

velkou šanci uspět.

„Takže se vrátíš do New Yorku na konkurz?“

„Ještě nevím.“

„Nebud hloupý. Tu roli přece chceš, ne?“

„Jasně. Dělají na tom ti nejlepší lidi. Ale je to v New Yorku a ty jsi

tady.“

„A budu tady i potom, až se vrátíš. Jen jeď. Na pár dní za tebe zaskočí

Astin. Nebudeme to brát jako zradu. Všichni to pochopí.“ Astinem myslela

Astina Jonese, hezkého vypočítavého mladíka, který s Jubalem alternoval.

Někteří kolegové si mysleli, že se na Jubalovu roli hodí lépe. „Takovou

příležitost ti budou všichni závidět. Kdyby o té nabídce věděli, určitě by tě

přemlouvali, abys ji vzal.“

Hlavně Astin.

„Bojíš se, že ti roli v Bližním někdo vyfoukne, když budeš pryč?“

Jubal věděl, kam míří, ale dělal hloupého. „Vídáme se už dost dlouho a

zatím mi ji nikdo nevyfoukl.“

Dalia jeho poznámku nechala bez komentáře. Předstírala, že se dívá do

láhve od šampaňského, jestli by se v ní ještě něco nenašlo.

Jubal znovu potáhl z cigarety, natáhl se stranou a típl ji ve skleněném

popelníku vedle lampy. Místnost teď byla cítit především cigaretovým

kouřem.

„Možná poletím,“ řekl.

Dalia si lehla na bok. Rychle se přes matraci přikulila k Jubalovi,

obtočila mu paži kolem krku a políbila ho na ústa.

„Já ti dám možná,“ řekla a z výšky se na něho usmála.

¦ ¦ ¦

Jubal se na letišti odbavil a prošel bezpečnostní kontrolou rychleji, než

očekával. Když letěl do Chicaga, musel si na newyorském letišti zout boty.

Obšité špičky, v nichž by se údajně mohla skrývat výbušnina, však v

Chicagu žádné podezření nevzbudily. Zašel tedy do obchodu s dárkovým

zbožím a bloumal po něm, aby si ukrátil dlouhou chvíli.

Na Claire se moc netěšil.

Dalia mu však bude chybět.

Claire byla v jiném městě, a tak ji v duchu odstrčil do pozadí. Teď mu

připadalo, že si na ni bude těžko zvykat. Měl hlavu plnou Dalie.

Před Claire to dobře sehrál. Nejdřív to vlastně ani nebylo třeba, protože

když mu pověděla, že je těhotná, byl v šoku. Možná měl i docela radost. Pak

přišla svatba a začala na něho doléhat skutečnost. Uzavřeli manželství a

jejich dítě každou hodinou rostlo. Byl to skutečný závazek. Najednou měli

společný účet i všechno ostatní. Dusilo ho to. Nic z toho nezapadalo do jeho

plánu.

Nejdřív si říkal, že v životě je nutné dělat ústupky a že by měl dospět.

Ale nedokázal se dostatečně přesvědčit. Něco chtěl. Něco potřeboval.

Hrozně moc. Ale ne to, co už měl. Ani si sám neuvědomil, jak sobecký je ve

vztahu ke své budoucnosti a kariéře.

Neměl však pocit, že by se za své sobectví měl omlouvat nebo se kvůli

němu cítit provinile. On i Claire se pohybovali v showbyznysu a věděli, jaké

oběti je nutné přinášet. Hraní se podobalo náboženství. Bylo nepostižitelné,

náročné a těm, kdo ho zradili, nic neodpustilo. Držel se svého náboženství,

kdežto Claire se toho svého vzdávala.

A tak si znovu začal s Dalií. Měl ji pod kůží. Dostala se mu tam dávno

před Claire. Jejich vztah plný rozchodů a návratů vydržel skoro sedm let.

Způsobil to především sex, který se s přibývajícími léty zlepšoval a byl čím

dál tím vynalézavější.

Během jedné pauzy, kdy Dalia odletěla za prací na západní pobřeží, do

Jubalova života vstoupila Claire. Omotala ho čarovnou sítí, zhypnotizovala

ho a zcela opanovala jeho myšlenky.

Poslední dobou však stále víc myslel na Dalii. Nejen kvůli tomu, že

vztah s Claire se rozpadal, ale také nejspíš proto, že po svatbě se z Dalie

stalo zakázané ovoce, po němž o to víc toužil. Když se miloval s Claire,

stejně myslel na Dalii.

Právě na ni si vzpomněl, když v letištním obchodě s dárky spatřil ve

vitríně náhrdelník s rubínem.

Dalia rubíny milovala. Měla je na několika prstenech, na náramku a

minimálně na jedné broži. S rubínovým náhrdelníkem ji však Jubal ještě

neviděl.

Ten, na který se díval, sestával z jediného velkého kamene zasazeného

ve stříbře na krásném stříbrném řetízku. Bolestně mu Dalii připomněl. Cítil

se bez ní osamělý. Zatoužil jí šperk darovat.

Náhrdelník by předražený, jako skoro všechno ostatní v obchodě. Jubal

na něj chvíli hleděl a přemítal.

Každá závislost něco stojí. Tedy i Dalia.

Když šperk nekoupí teď, po jeho návratu z New Yorku už ve vitríně

nemusí být. Rozhodl se, že ho koupí a na nějakou dobu ho někde schová.

„Budete si přát?“ ozval se čísi hlas. Celou dobu, co snil u vitríny, ho

pozorovala prošedivělá matróna za pultem. „Můžu vám nějak pomoct?“

zeptala se.

Jubal si nemyslel, že by to dokázala. Doopravdy ne. Pomoci si bude

muset sám.

„Ten náhrdelník…,“ ukázal na šperk. „Ten s rubínem. Mohla byste mi

ho ukázat?“

Každá závislost…

57

Manžílek se vrátil.

Noční lovec chvíli sledoval, jak Claire spí, a pak odešel z bytu. Věděl,

že Jubal je pryč, ale brzy zase bude doma. Chicago od New Yorku není až

tak daleko.

Dnes večer ho však nečekal. Ne v tuhle hodinu.

To bylo těsné. Opravdu těsné. Nejsem na to ještě připravený. Zatím

nechci, aby k tomu došlo.

Odešel od Claire po třetí hodině ráno. Když stál u nohou její postele,

cítil se silný. Věděl, že když se rozhodne zůstat, může s ní být o samotě až

do rozbřesku.

Stejné by to bylo, kdybych se rozhodl, ze ji probudím.

Ještě ne, teď ještě ne…

A tak odešel. Když přešel ulici a náhodou spatřil Jubala, jak se blíží k

domu, byl překvapený. Ty máš přece být někde jinde!

Ale byl tady. Hezký mladý muž se zářnou budoucností. Kráčel sebejistě

a byl pohroužen do sebe. Plul ulicí skoro jako na přehlídce.

Měl na sobě dobře střižený oblek s povolenou kravatou, která mu visela

trochu nakřivo. Vlasy si pečlivě rozcuchal, jako by očekával, že se odněkud

vynoří fotoaparáty, aby zachytily lichotivou momentku. Musel být vždy

připraven, takové bylo pravidlo. Trénoval na větší slávu a na bohatství, které

s ní zákonitě přijde.

Jubal Day. Vrátil se domů ke Claire.

Určitě letěl přes noc, protože to bylo levnější. Anebo už neměli jiné

místo. Nenesl žádné zavazadlo. Cestuješ nalehko. Proč by ne? Viděl jsem

tvůj šatník. Máš tam plno oblečení. Čeká na tebe stejně jako Claire.

Jako já.

¦ ¦ ¦

„Díky za bonbóny,“ řekla Claire. Vstala brzy a nechala Jubala spát.

Když zapnula kávovar a zašla do obýváku, všimla si dvou zelenobílých

krabiček mentolových bonbónu v čokoládové polevě na stole. Její oblíbená

cukrátka. Jubal jí je určitě koupil cestou domu. Bylo to od něho velice

pozorné a láskyplné. Nepoví mu, že ji včera večer opět přepadla mlsná,

takže jich snědla celou krabičku.

Stál tam bos a bez košile. Udiveně na ni zíral.

„Mentolové bonbóny?“

Usmála se. Byl dobrý herec. Taková hra jí nevadila. Přistoupila k němu

a políbila ho. Objal ji a ona se k němu přitiskla. „To nic. Dáš si kafe?“

„Po ničem jiném netoužím.“

„Abych se neurazila.“

„To nedělej. Nechtěl jsem.“

Zasmála se. „Ještě napůl spíš. Kdy jsi přišel?“

„Asi ve tři.“

Claire se podívala na hodiny na stěně. „Ještě není devět. Jdi zpátky do

postele, miláčku, a kafe si nech na později.“

„Nemůžu. V deset mám konkurz. Proto jsem si nařídil budík.“

„Nic jsem neslyšela.“

„Na hodinkách.“

„Ty máš na hodinkách budík?“

Jubalovi poskočilo srdce v hrudi. Měl na ruce hodinky, které dostal od

Dalie. Před odletem z Chicaga si zapomněl místo nich vzít ty staré.

Přistoupil ke Claire a políbil ji. „Dneska mají všechny hodinky budík.“

Vešel do kuchyně a Claire ho následovala.

„Moderní technologie,“ podotkla. „Vůbec je nestíhám.“

„Kafe,“ řekl Jubal. „A stíháš tak akorát. V dnešní době nikdo nemůže

vědět všechno.“

Nalil si kávu a postavil se tak, aby hodinky nebyly vidět. Všechno

působilo velice přirozeně a Jubal cítil v kostech, že manželka na jeho trik

skočila.

Jak se nehercům daří podvádět své ženy?

¦ ¦ ¦

Ta zatracená fotografie pořád byla všude a otevírala staré rány. Noční

lovec se nějakou dobu vyhýbal novinám a televizi a myslel si, že mediální

šílenství časem opadne anebo se alespoň stočí k jinému tématu. Existovaly

přece i jiné zprávy.

Když však včera zapnul televizi, na obrazovce se objevil policajt v

obleku, který mluvil s Kay Kemperovou o vraždách spáchaných Nočním

lovcem a o tom, jak mu je policie pořád víc v patách a brzy ho dopadne.

Dnes ráno byla na ulici zase ta fotografie a zírala na něho ze štosu

bulvárních novin svázaných provázkem, který stál před trafikou.

Mohl za to ten hajzl Quinn. Měl na svědomí fotografii, ponižující a

zesměšňující zprávy, sílící tlak, zkrátka všechno. Quinn. Podobal se

nesmrtelné legendární postavě, kterou nedokáže nic zastavit. Noční lovec se

na sebe zlobil. Nenáviděl Quinna, ale přitom ho obdivoval.

Quinn!

Noční lovec vyskočil z křesla.

Kdepak, nebyl to pouhý impuls, byl to nápad. Myšlenka. Strategie.

Nasadil si na hlavu policejní čepici, kterou si koupil v obchodě se

suvenýry na Times Square. (Měla ironicky modrou barvu.) Na nos si dal

hnědé sluneční brýle, vyšel na ulici a zamířil ke stanici metra. Ne k té

nejbližší, takový hlupák nebyl.

Ranní špička pomalu končila, ale na nástupišti stejně čekalo pětadvacet

nebo třicet lidí. Nikdo mu nevěnoval přílišnou pozornost. Cestující většinou

hleděli do černého tunelu a čekali, až z něj vyjede vlak metra. Někteří se

dívali na betonovou podlahu plnou odpadků, jiní do zastíněné šachty, v níž

se nacházel třetí pár kolejí a kde pobíhaly krysy. Strach ve městě. Noční

lovec byl vděčný, že v metru všichni dodržují určitou etiketu.

Dojel metrem na stanici u křižovatky Padesáté třetí ulice a Lexington

Avenue, která se nacházela dostatečně daleko od jeho bytu. Vystoupil a

poblíž Citigroup Building vešel do telefonní budky. Číslo už znal. Naučil se

ho zpaměti. Všechno si promyslel nejen dnes ráno, ale i v posledních

několika dnech. Ujasňoval si, co řekne a jak to řekne, aby ho brali vážně.

Pokud mu nepoví, aby nezavěšoval, a nevykašlou se na něho.

Oplatím ti stejnou mincí, Quinne. Poštvu na tebe newyorská média, ty

vzteklé pokrytecké bestie, které se přiživují na zármutku druhých, zvracejí ho

bezduchými úsměvy a říkají tomu zprávy. Společně budeme vířit v ničivém

smrtícím tanci zmaru, dokud neuvidíme černou a rudou.

Černou a rudou. Nach, jenž se mění v čerň…

Vyťukal telefonní číslo, chvíli čekal a pak pověděl ženě na druhém

konci, že má nesmírně důležité informace pro Kay Kemperovou.

Kdo volá?

„Promiňte, ale to vám nemůžu říct, protože se obávám následků. Stačí,

když budete vědět, že jsem bývalý newyorský policista a zastával jsem

vysokou funkci. Kay Kemperové si velice vážím. Je jediná, komu můžu

věřit. S jinými lidmi se bojím mluvit. Věrohodnost mých informací ať

posoudí ona.“

Ničeho se nebojím!

Žena na malý okamžik zaváhala a pak ho přepojila.

Svět patří odvážným.

58

Quinn byl unavený a připadal si starý. Společně s Pearl a Feddermanem

strávil většinu dne vyslýcháním řemeslníku na seznamech od bytových

návrhářů. Všichni v posledním roce pracovali v bytech, kde došlo k

vraždám. Také se o nich vědělo, že mají vlastní stroje na výrobu klíčů.

Nakonec jich nebylo tolik, ale stejně chvíli trvalo, než zjistili jejich

totožnost a pak je našli. Detektivové se jich nejdřív zeptali, jestli stroje mají,

a pak se u nich informovali na ostatní řemeslníky. Všechno ověřovali a opět

prověřovali, ale žádnou lež neodhalili. Zjistili, že jen málokterý tesař, malíř

či instalatér si dělá duplikáty klíčů.

Když celý seznam prošli, zdálo se, že sledovali další slepou stopu.

Pearlin nápad nebyl špatný. Jenom se nedalo zjistit, jestli jim některý

řemeslník úspěšně netají, že vlastní stroj na výrobu klíčů a umí s ním

zacházet. Noční lovec by to jistě udělal.

Zašli na večeři do podniku jménem Placebo ve West Side. Po jídle si

dali kávu a zůstali tam skoro do sedmi hodin. Jeden druhého litovali kvůli

tomu, že nepostupují ve vyšetřování. Když vyšli ven, zjistili, že i když

slunce stojí nízko nad obzorem, večer je stejně horký a vlhký, jako byl celý

den.

Pearl s Quinnem vysadili Feddermana v Central Park West poblíž

Osmdesáté sedmé ulice, kde nechal auto. Blíž k parku žádné místo na

parkování nenašel. Dopravní špička už opadla. Bylo to jenom několik bloků

od Placeba, ale přehřátý a vyčerpaný Fedderman odmítal udělat pár kroků

navíc. Kolegové mu to nezazlívali. Jako zombie se v plandavém obleku

dopotácel ke svému vozu, otevřel dveře a svezl se za volant.

Pearl počkala, až Fedderman odjede. Potom vyjela mezi ostatní auta a

zamířila ke Quinnovu bytu.

„Ty idiote!“ vyjekla a strhla volant, aby se vyhnula srážce s obrovským

SUV, které projíždělo křižovatkou.

Na červenou sice vyrazila ona, ale Quinn nic neříkal. Pravou nohu tiskl

k podlaze auta, jako by tam měl brzdový pedál. Přinutil se trochu se uvolnit.

Někdy si v duchu říkal, že bude zázrak, jestli vyšetřování přežije.

Ozvalo se vyzvánění mobilu a Quinn zbledl při představě, že by Pearl

za jízdy telefonovala. Pak si uvědomil, že to je jeho telefon.

Vylovil ho z kapsy a ohlásil se.

„Jste to vy, Quinne?“ ozval se hlas Harleyho Renze.

„Ano. Vytočil jste moje číslo.“

„Co to má být, ta poslední hovadina?“

„Na to se nejspíš budu muset zeptat já vás.“

„Kay Kemperová.“

„Mluvíte o svém rozhovoru s ní?“

„Mluvím o tom, co řekla o vás a dalších puberťačkách.“

Dalších puberíačkách? „Povězte mi, o co jde, Harleyi.“

„Vy to nevíte? Jak byste mohl. Ve zprávách v šest měla reportáž o tom,

že ji spolehlivý anonymní zdroj informoval, že jste kromě Anny Carusové

možná zneužil ještě jiná děvčata. Povídala, že někteří lidé od policie jí

potvrdili, že v době znásilnění Carusové se to proslýchalo.“

„Někteří lidi? Chcete říct, že na newyorské policii někdo šíří tyhle

pitomosti?“

„Naznačila, že jejím zdrojem je bývalý policajt, ale otevřeně to

neřekla.“

„Egan. Musel to být Egan nebo některý z jeho poskoků.“

„A pokud si to nevymyslel, určitě se toho aspoň chytne a pokusí se to

použít proti nám. Takže chci vědět, jestli je to pravda.“

Quinn byl rád, že se spolu nebaví mezi čtyřma očima, protože by Renze

možná popadl pod krkem a pořádně by stiskl. „Je to pravda asi tak jako ta

věc s Annou Carusovou.“

Tohle Renz zřejmě nechtěl slyšet. Místo odpovědi tiše zasípal, jako by

měl ucpaný nos. „No, svým způsobem je to vlastně jedno.“

„Mně to není ani trochu jedno.“

„Chápu. Chci říct, že média už ve vás stejně vidí násilníka. Je jedno,

jestli jsou ty zkazky pravdivé, nebo ne. Verzi Anny Carusové rozhodně

dodávají na důvěryhodnosti.“

„Pokud se opravdu něco povídá, tak ten, kdo ty řeči šíří, nemůže přijít s

žádným žalobcem ani svědkem, Harleyi. Ty zneužité dívky, o kterých se

mluví, totiž neexistují a nikdy neexistovaly.“

„Ježíšikriste, Anna Carusová vás poznala, Quinne!“

Quinn dlouho mlčel. Skoro si nevšiml, že Pearl jen o desítku centimetrů

minula vyděšeného chodce. „Kam jsme se tedy dostali, Harleyi?“

„Když jste začal vyšetřovat, říkal jsem vám, že máte málo času. Jenom

se vám zkrátil.“

„Vždyť vám říkám…“

Renz však zavěsil.

Quinn udělal totéž a zastrčil si telefon zpátky do kapsy.

„O co jde?“ zeptala se Pearl a podívala se na něho. Auto v tu chvíli

vjelo do hluboké díry ve vozovce a nadskočilo, až se jedno stínidlo proti

slunci sklopilo dolů.

Pověděl jí to.

Ocenil, že se ho neptá, jestli se nová obvinění zakládají na pravdě.

„Renz si myslí, že zdrojem je bývalý newyorský policajt,“ řekl Quinn.

„Skutečné anonymní zdroje se obvykle snaží co nejdéle zůstat v

anonymitě,“ řekla Pearl.

Quinn pozoroval, jak řídí. „A to má znamenat?“

„Že zdroj možná není policajt. Ten udavač možná jenom chtěl, aby si to

Kay Kemperová myslela, protože jeho lži pak budou působit věrohodněji.“

Pearl zpomalila a chystala se zahnout za roh, ale do cesty jí vjela bílá

dodávka. Zatroubila. Řidič se na ni podíval a ukázal jí prostředník. Pearl

nereagovala, jako by to neviděla.

Možná má pravdu, pomyslel si Quinn. „Mně jako nejpravděpodobněji

zdroj připadá Noční lovec,“ řekl.

„Bude to on. Už mu dýcháš za krk. Potřeboval se ti pomstít a využil k

tomu Kay Kemperovou. Všechno to do sebe zapadá. Pitomci takhle

fungují.“

„Noční lovec…“

„Měla jsem na mysli Kemperovou. Nejspíš ví, že je to výmysl, ale kvůli

sledovanosti udělá cokoli.“

„Musí být pěkně frustrovaný, když se uchýlil k něčemu takovému.“

„A to je dobře, ne?“ zeptala se Pearl. „My přece chceme, aby byl

frustrovaný. Zlomíme toho hajzla, takže začne dělat chyby, a pak ho

dostaneme.“

Bílá dodávka před nimi se nehýbala kupředu. Pearl zatroubila a řidič v

tmavé košili a kšiltovce posazené dozadu obscénní gesto zopakoval.

Pearl spustila boční okno auta a zamávala odznakem. „Jsem od policie!

Hni sebou, ty pitomče, nebo tě seberu za motoristickou přiblblost!“

Quinn sledoval, jak řidič najíždí dvěma koly na chodník, aby uhnul. Už

poněkolikáté si pomyslel, že Pearl je opravdu číslo.

„Ten blbeček má ale kuráž!“ Auto prudce vyrazilo kupředu a Quinn

začal opět šlapat na neexistující brzdový pedál.

„Nejspíš je unavený a vrací se z práce,“ poznamenal.

„Nemyslím toho chlapa v dodávce, ale Nočního lovce.“

Quinn se opřel do sedadla a zavřel oči. Pearl…

„Dneska u tebe zůstanu přes noc,“ prohlásila.

Neodpovídal.

„Potřebuješ mě, takže jsme domluvení.“ Měla naprostou pravdu. A

pořád se nezeptala, jestli se ty zkazky o něm zakládají na pravdě.

Pearl.

Ještě bylo dost světla, takže na střelbu uvidí. Zapadající slunce zbarvilo

obzor jasně oranžovou barvou protkanou nitkami šedé. Horizont skoro mizel

za tmavou řadou stromů a budovami v dálce.

Noční lovec stál na úbočí opuštěného lomu za Newarkem v New Jersey,

kam si amatérští střelci na terč i skuteční lovci chodili tříbit mušku. Stál tam

v naoranžovělém slábnoucím světle sám, ale stejně pohledem opatrně

zkontroloval zmačkané plechovky a láhve od piva a vína, které trčely z

haldy odpadků poblíž dna dolu.

Soustředěně se podíval na mušku zbraně a jemně stiskl spoušť. Viděl,

jak se trochu rozvířil prach, když kulka přistála necelý metr od čehosi, co

zdálky vypadalo jako půlkilová plechovka od kávy.

Není to dost dobré!

Musí se zlepšit. Je třeba, aby se naučil střílet na větší vzdálenost. Ještě

štěstí, že má pistoli. Nemohl by si dovolit tak riskantní krok, jakým byla

koupě či krádež pušky, která se navíc špatně skrývá. Také by bylo

problematické ji použít. Dlouhé zbraně jsou nápadné. New York není

Wyoming.

Nočního lovce ohromovalo, jak rychle mu Quinn jeho úder vrátil. Oko

za oko, zub za zub. Smrt za zub. Znovu vystřelil. Blíž. Sotva se Kay

Kemperová v televizi zmínila o zvěstech o dalších zneužitých dívkách,

zavolal mu Victory. Pověděl mu, že slyšel, že jistá policistka – nepochybně

vyšetřovatelka Pearl – se vyptává na duplikáty klíčů. Zámečnictví, kde se

objevila, bylo nejen poblíž Victoryho bytu, ale také kousek od bytu Nočního

lovce.

Jednotvárná šedivá byrokracie v mém osobním teritoriu! To nesnesu.

Takže ochránci zákona se teď zaměřují na to, kdo by mohl mít klíče od

bytů, kde došlo k vraždám. Zatím se nemusí bát. Je však jenom otázkou

času, kdy policie zjistí, že vlastní přenosný stroj na výrobu zámkových

vložek a řezání klíčů. A také, že pracoval ve všech bytech, kde se našly

mrtvoly.

Je to jen otázka času. Kruci, to vážně nesnesu!

Znovu vystřelil.

Zase minul.

Alespoň že telefonát s Kay Kemperovou dopadl podle očekávání. Jeho

informace ji zaujaly. Pokusila se z něho vymámit něco víc o jeho totožnosti,

ale nakonec mu skočila na to, že je bývalý policajt. Uvěřila, že se bojí o

život a nechce, aby se vědělo, že donáší na newyorskou policii. Musí myslet

na důchod a svou nemocnou ženu. Kay Kemperová spolkla udičku i s

navijákem, nejspíš protože mu moc chtěla věřit a toužila po příběhu.

Přesně jak Noční lovec očekával, Quinnovi nepřátelé u policie využili

příležitosti přihřát si polívčičku. Anonymně prohlásili, že zkazky o

zneužitých dívkách slyšeli. Oheň z toho nebyl, jenom obloha plná kouře.

Chyběly důkazy. V případě Anny Carusové však také neexistoval žádný

přímý důkaz, a celá newyorská policie přesto měla jasno, kdo zločin spáchal.

A s ní celé město.

Noční lovec se usmál, namířil a vystřelil.

Znovu minul.

Úsměv na tváři mu pohasl. Zamračil se.

Nepokouší se mi osud naznačit, že Quinna není možné zabít? Nadržuje

tomu policajtovi?

Co to bylo? Tamhle se něco pohnulo!

Noční lovec asi šest metru od sebe zahlédl pohyb na hromadě uhlíků a

různých odpadků, které tam někdo vyhodil. Ležela tam už nějakou dobu,

protože nápisy na plechovkách a láhvích byly vyšisované, a dokonce i v

blednoucím světle byla vidět hejna much, které bzučely okolo.

Noční lovec s jistotou věděl, že se tam pohybuje ještě něco jiného než

hmyz.

Přikradl se blíž a oběma rukama před sebou držel pistoli jako policisté v

nespočetných televizních seriálech.

Další pohyb!

Že by krysa?

Kdepak, jenom obyčejná veverka.

Noční lovec zamířil a vystřelil. Zvířátko prudce vyletělo do vzduchu,

jako by do něj pustili elektrický proud. Mrtvé dopadlo na hromadu odpadků.

S krví je to hned jiná. Skutečná střelba. Krev!

Přistoupil k hromadě a podíval se na šedocervenou masu, jež zbyla z

veverky. Zahlédl čistou bělost jejích kostí. Zvířátku scházela skoro celá

hlava.

Už se nemusel bát osudu ani času. Smrt byla jeho spojencem. Štěstí se k

němu obrátilo čelem.

A ke Quinnovi zády.

„Je to hloupé. Fakt smůla,“ řekl hlas do Jubalova ucha.

Jubal byl v obýváku a v ruce měl mobil. Právě se vrátil z malého studia

na Západní čtyřicáté čtvrté ulici, kde měl čtenou zkoušku role v Kámoších z

West Side. Když skončili, zašel společně s producentem a svým agentem na

skleničku. Řekli mu, že musí počkat na výsledek dalších dvou konkurzů,

protože na roli jsou ještě dva kandidáti. Pokud ani jeden neuspěje, Jubal má

dobré vyhlídky. Svět se před ním otevíral a čekala ho závratná kariéra.

Jenomže…

„Slyšel jsi mě, Jubale?“

Na opačném konci linky byl Don Henson, hlavní produkční Miluj

bližního svého v Chicagu.

„Slyšel, Done. Co se děje?“

„Astin chytil nějaký virus a leží v posteli s horečkou. Dneska naštěstí

ještě nehrajeme, ale nutně tě tady potřebujeme.“

„Jak nutně?“

„Včera bylo pozdě. Dneska taky. Doraz nejpozději zítra brzy ráno.

Trochu jsme upravili text. Budeš si ho muset projít, než zítra večer

začneme.“

Jubal usilovně přemýšlel. Pokud teď všeho nechá a odletí z New Yorku,

poškodí to nějak jeho možnost dostat se do seriálu? Nejspíš ne. Má už za

sebou čtenou zkoušku a pochybuje, že po něm budou chtít, aby ji zopakoval.

Ledaže by jeden z dalších kandidátů na roli byl tak skvělý, že by se

produkce nemohla rozhodnout.

„Jsi naše jediná záchrana, Jubale. Nemáme nikoho v záloze. Musíš to

udělat.“

„Udělám, Done, neboj se. Ještě stihnu nějaký večerní let.“

„Jsi skvělý, Jubale. Jsem tvým obrovským dlužníkem.“

„Opatrně, Done, abych tě jednou nevzal za slovo.“

„Tak to přece funguje, ne?“

„Pokud to vůbec funguje. Slibuju, že zítra ráno budu v divadle.“

„Brzo ráno?“

„Ještě dřív než ty, Done.“

„O tom pochybuju. Poslední dobou toho moc nenaspím.“

„Dneska v noci můžeš sladce snít,“ řekl Jubal a zavěsil. A co teď?

Claire něco kutila v kuchyni. Nedokázala se rozhodnout, jestli má

opravdu hlad. Nebude nadšená, až jí Jubal sdělí, že se po pouhých pár dnech

v New Yorku zase vypaří do Chicaga. Jemu samotnému se to také

nezamlouvalo.

Ale v Chicagu je Dalia.

Uvědomil si, že musí ještě něco udělat, než Claire oznámí, že se balí a

za hodinu odjíždí. Zatímco se čímsi zabývala v kuchyni, zašel do ložnice pro

náhrdelník, který koupil Dalii. Dobře ho skryl. Přilepil ho zvenku na zadní

stěnu zásuvky v prádelníku. Aby šperk byl vidět, zásuvka by se musela celá

vyndat ven.

Sahal do prádelníku, aby ji vytáhl, když…

„Jubale.“

Sotva zaslechl Claiřin hlas, rychle se otočil. Stála ve dveřích a usmívala

se. „Lekl ses?“ Příšerně. „Vůbec ne,“ odpověděl a usmál se. „Zrovna se

chystám balit.“

Úsměv na její tváři pohasl. „A proč?“

Pověděl jí o Hensonově telefonátu. „A co Kámoši z West Side?“

„Nebude to na ně mít vliv.“

Claire se zatvářila zklamaně a kdovíproč dokonce zděšeně. Pokusil se

odlehčit situaci. „Nechce se mi jet taxíkem na letiště a zase skočit do letadla,

ale je mi docela příjemné, že je po mně poptávka.“

Přistoupila k němu a políbila ho na rty. S postupujícím těhotenstvím se

pohybovala ztěžka. Když se od něho odtáhla, zeptala se: „Jak brzy musíš

odletět?“

„Nejpozději za hodinu. Najím se na letišti.“ Rozpřáhl ruce dlaněmi

vzhůru. Tohle gesto si nacvičil před zrcadlem. Znamenalo: Nemůžu s tím nic

dělat, ale hrozně rád bych to změnil. „Opravdu mě to moc mrzí, lásko.“

„Já vím,“ řekla a kousla se do spodního rtu, aby se nerozplakala.

Nerozpláču se. „Pomůžu ti s balením.“

Jubal si řekl, že Dalia bude muset na náhrdelník počkat. To jsou celé

ženy! Dostanou se člověku pod kůži a do krve. Obíhají mu v žilách jako

chemikálie.

S ženami jsou potíže.

„Chcete mi sdělit,“ řekl Harley Renz následujícího večera po telefonu

Quinnovi, „že máte kulový.“

„Zatím ano,“ přiznal Quinn. Seděl v horku na lavičce u vchodu z

Osmdesáté šesté ulice a čekal na Pearl a Feddermana. Lavička stála ve stínu,

ale moc to nepomáhalo, protože byl horký dusný den. „Nejsme o moc dál

než minulý týden.“

„Minulý týden, když se po vás střílelo?“

Renz mu to dával sežrat. „Ano,“ přitakal Quinn. Na lavičce seděl už

nějakou dobu a měl pocit, že se mu zadek přilepil k tvrdému laťkovému

sedadlu.

„Poslyšte, Quinne, od svých zdrojů vím, že se připravuje další

dokument o Anně Carusové. Tentokrát je autorkou Kay Kemperová. Bude to

její velký příběh.“

„Anny Carusové?“

„Ne, Kay Kemperové. Anna je jí ukradená, vidí v ní jenom vysokou

sledovanost. Možná jste si už všiml, že v tomhle městě je mezi místními

zpravodajskými stanicemi velký konkurenční boj. Kdykoli se Annina sladká

mladá tvářička objeví na obrazovce, vy v reportáži vždycky vypadáte jako

strašný zloduch. Zvlášť když se tváříte nevraživě a nejste upravený. Navíc se

teď ještě proslýchá, že jste zneužil několik dívek za sebou. Někteří lidi po

mně chtějí, abych vás někam uklidil, Quinne.“

„Máte mě zatknout?“

„To samozřejmě ne. Nemám důkazy. Ale plno lidí ze stanice i z radnice

by bylo rádo, kdyby vás přejel taxík a bylo po problémech. Tlak se zvyšuje,

Quinne. Na mě, na vás…“

„A na Nočního lovce. Ohromně by se mu hodilo, kdybyste mě z

případu stáhl. Ty povídačky o zneužitých dívkách nejspíš Kay Kemperové

nakukal právě on.“

„Možná. Pokud to nebyl Egan.“

„Pravda. Kam nás to vede, Harleyi?“

„Nikam, a to pořád rychleji. To je právě ten zatracený problém. Vaše

odvolání z případu je otázkou dnů. Nemám na vybranou, Quinne.

Komunikuju s vámi, ale vy máte pořád prázdné ruce.“

„Když už o tom mluvíme,“ skočil mu do řeči Quinn, „povedlo se vám

najít nějakou stopu, která by vedla k pacientovi doktorky Maxwellové

Davidu Blankovi?“

„Ne. Nemáme vůbec nic. Ten chlap neexistuje.“

„Takže taky máte prázdné ruce.“

„To je sice pravda, ale…“

„Člověk by si myslel, že Noční lovec se pod tlakem už dávno zlomí. Už

dlouho jsme mu v patách.“

„Je dost tvrdý,“ řekl Renz.

„Dejme tomu, že by si od toho tlaku nějak ulevoval. Třeba tím, že by

chodil k dobrému psychoanalytikovi. K někomu, s kým by si o vraždách

mohl popovídat.“

„A vyzpovídat se mu?“

„Možná i to.“

„Analytici mají povinnost informovat nás o zločinných aktivitách,

hlavně o vraždách.“

„Pokud je pachatel taky nezabije.“

Renz chvíli neodpovídal a sípavě dýchal do telefonu. „Podle vás se

případ Davida Blanka a doktorky Maxwellové týká Nočního lovce, že?

Připadá mi to trochu přitažené za vlasy, ale možné to je. Uchyláci jako on

mívají pořád silnější potřebu vyzpovídat se. Proto se podezřelým říká, že

mají právo nevypovídat. Ale i kdyby to byla pravda, stejně by nám to

nepomohlo. Pokud jsou Noční lovec a David Blank jedna a tatáž osoba, pak

nás přelstil. Máme mrtvou psychoanalytičku, která posloužila svému účelu,

a po Davidu Blankovi se slehla zem.“

„Ale lépe vidíme do Nočního lovce. A o to nám právě jde – snažíme se

zjistit, jak uvažuje.“

„Stejně nám to je k ničemu,“ zopakoval Renz. Zrovna jako to, že ty jsi

zneužil několik dívek.

Quinn to nemohl popřít. Zmohl se jenom na: „Ale mohlo by nám to

pomoct.“

„Váš čas se povážlivě krátí, Quinne. Nedokážu s tím nic udělat.

Nezapomínejte na to.“ Renz bez rozloučení zavěsil.

Quinn seděl ve stínu se ztichlým telefonem v ruce a sledoval, jak u

chodníku v Central Park West zastavilo neoznačené policejní auto.

Vystoupili z něj Pearl s Feddermanem a kráčeli k lavičce u vchodu do parku.

Zase na nich byla vidět únava. Pearl se pomalu vlekla a Fedderman vypadal,

že sotva unese laciný oblek, který má na sobě. Kalhoty mu spadly tak nízko,

že vypadal jako člen vězeňského gangu. Nohavice se mu shrnuly kolem

kotníků, a kdyby na nohou neměl velké mohutné boty, tahal by je po zemi.

Tahle dvojka nevypadala jako nejlepší detektivové od newyorské

policie.

Když mu sdělili, že nic nemají, nepřekvapilo ho to. Quinn jim

přetlumočil, o čem právě mluvil s Harleym Renzem.

„Připadá mi, že jsme v pytli,“ reagoval na to Fedderman. Otřel si čelo

kapesníkem, který vypadal, jako by s ním měnil olej v autě.

„Líp se to ani říct nedá,“ dodala Pearl.

„Všichni máme mizernou náladu,“ řekl Quinn. „Pojdme odsud.

Sedneme si někde, kde mají klimatizaci.“

„Musím se vrátit na stanici a vyzvednout auto,“ řekl Fedderman.

„Jdeme s ženou na večeři. Máme rezervaci.“

Divím se, že s tebou vůbec jde. „Vezmi si neoznačené policejní,“

navrhla Pearl.

„Díky. Mám vás vysadit u Quinna?“

Oba přikývli a všichni tři se zasmušile vlekli k autu. Mlčeli, protože

neměli co říct. V tom právě spočívala jejich potíž. Mířili do slepé uličky a

věděli to. Budou-li o tom mluvit, stejně nic nezmění.

Pearl řídila, Fedderman seděl vedle ní a Quinn na zadním sedadle.

Když vyjeli mezi ostatní vozidla a Pearl přidala plyn, z parku po nich

někdo vypálil.

59

Venku se ozvalo tlumené třesknutí a pak hlasitější prasknutí. Ve spodní

části bočního okna na straně spolujezdce se objevila dírka. Oba zvuky

následovaly tak krátce po sobě, že se nedalo zjistit, který se ozval dřív. „Co

to do prdele je?“ vyjekl Fedderman a napřáhl před sebe zkrvavenou ruku.

Vzápětí se rychle skrčil.

Pearl okamžitě pochopila, co se děje, ale nemohla přidat plyn a ujet,

protože před sebou měla stojící auta. Vůz sebou trhl a zastavil. Quinn vrazil

palec dolu a rozepnul si bezpečnostní pás. „Sehni se, Pearl,“ řekl a svezl se

na podlahu za předními sedadly.

Zprava se ozval další výstřel.

Quinn slyšel, jak Pearl křičí do vysílačky. Hlasitě, ale bez strachu.

„Deset třináct, střelba, zraněný policista. U křižovatky Osmdesáté šesté a

Central Park West.“

Ještě jednou volání o pomoc zopakovala a okamžitě zburcovala všechny

policisty v blízkém okolí.

„Fede,“ řekl Quinn, „je to s tebou vážné?“

„Myslím, že to dostal do paže,“ řekla Pearl.

„Do nadloktí,“ upřesnil Fedderman. „Krvácení jsem zastavil. Nemůžeš

s tím zatraceným autem trochu hnout, Pearl?“

„Jasně. Akorát že mám vypnutý motor a stojíme v zácpě.“ Ozvala se

další rána. „Nevidím ho. Do háje, nevidím ho!“

Quinn se trochu narovnal a spatřil její temeno nad palubní deskou.

Dívala se do parku a pokoušela se zahlédnout střelce. „Sehni se, Pearl!“

„Toho hajzla není vidět.“

„Dolů, Pearl. Sehni se, krucinál!“

Ozval se další výstřel. Od stropu se utrhlo zpětné zrcátko, zakroužilo po

autě a naráželo do oken jako obrovský hmyz, který se snaží vyletět ven.

Okno na straně spolujezdce zbělalo a nad shrbeným Feddermanem

prosvištěla odražená kulka.

Pearl se sehnula.

Před chvílí bylo ticho a bylo slyšet jenom střelbu. Teď všude ječely

sirény. Ozýval se křik a houkání klaksonů. Poblíž zavyla siréna tak hlasitě,

až Quinna zabolelo v uších. Zaskřípěly pneumatiky, jak prudce zabrzdilo

nějaké auto.

Siréna bručela a pozvolna utichla. Quinn opatrně zvedl hlavu a uviděl,

že hned vedle nich stojí policejní auto. Ukázal směrem k parku a policista na

sedadle spolujezdce přikývl. Oba uniformovaní policisté vystoupili z auta a

ten, který k nim byl blíž, se schoval za zadek služebního vozu. Druhý se

přikrčil a běžel ke kamenné zdi, jež oddělovala park od ulice.

„Zůstaň skrčená a zavolej sanitku,“ řekl Quinn Pearl. Sáhl po klice na

dveřích a chystal se vyklouznout z auta.

„Máme poškozenou vysílačku. Vědí, že Fedderman byl postřelen a že

by sem měli poslat záchranku.“

„Postarej se o něj, než dorazí.“

„Dávej na sebe pozor, Quinne. Nezapomeň na své srdce.“

Quinn věděl, že sanitka už bude na cestě, ale chtěl mít jistotu. Vytáhl

mobil a ještě jednou požadavek zopakoval. Pak si uvědomil, že mu srdce v

hrudi buší jako křídla zděšeného ptáka. Co jiného čekal, když mu tak stoupl

adrenalin? Ale nikde ho nebolelo.

Zůstal přikrčený a otevřel dveře. Opatrně vystoupil z auta a přidal se k

policistovi v uniformě schovanému za služebním vozem. Na chodníku

poblíž policistovy černé boty ležely rozbité sluneční brýle. Quinn viděl další

jednotky, které zareagovaly na Pearlino volání. Sirény nepřestávaly výt a

zácpou na Central Park West si razila cestu sanitka s rozsvíceným

majáčkem.

Policista za autem pomalu vstal. Jeho partner se dál krčil za nízkou zdí

se zbraní v ruce. Quinn za ním viděl postavy v modrých uniformách, které se

pohybovaly mezi stromy v parku. Policista vedle Quinna, ostřílený chlapík s

chomáči šedých vlasů vykukujícími zpod čepice, se na něho podíval a řekl:

„Nadělali jsme takovej randál, že střelec dávno pláchnul.“

Quinn přikývl. Cítil, jak se v něm uvolňuje velké napětí. Od posledního

výstřelu uplynula poměrně dlouhá doba a park prohledávala celá armáda

mužů v modrém.

Obešel neoznačené auto, aby se podíval, jak je na tom Fedderman.

Slyšel, jak za ním šedovlasý policista říká: „Do pytle, šlápl jsem si na

brejle.“

Záchranáři už Feddermana vytahovali z auta a otáčeli ho, aby ho mohli

položit na nosítka.

Pearl už také vystoupila a stála vedle Feddermana. Zlehka se dotkla

Quinnová ramene, jako by se chtěla ujistit, že je celý a v pořádku. Pak od

něho poodstoupila.

„Dostal jsem to jenom do paže,“ opakoval pořád Fedderman a pokoušel

se posadit. Jeden záchranář, který měl bicepsy veliké jako stehno, ho jemně

přinutil, aby si lehl.

„Zavolej Alici a řekni jí, že jsem v pořádku,“ řekl Fedderman a podíval

se na Quinna.

Quinn přikývl. „Jakmile budeš v sanitce, udělám to.“

„Zavolej jí hned. Můžu jí to říct sám.“

Svalnatý záchranář zamítavě zavrtěl hlavou.

„Promiň, Fede, ale je větší než já,“ omluvil se Quinn.

„Je ze všech největší.“

„Radši spolupracuj a nech je zastavit krvácení.“

„Jo, asi máš pravdu.“ Fedderman najednou zbledl, jako by mu konečně

došlo, co se mu přihodilo. Lehl si na nosítkách a znehybněl. Záchranáři ho k

nim připoutali a odvezli ho k sanitce.

Ztratil hodně krve, ale Quinn ránu nepovažoval za životu nebezpečnou.

Člověk si však nemohl být jistý, dokud ho neošetřili lékaři.

Ke Quinnovi přistoupil policista v uniformě a podal mu kousek papíru.

„Na tohle číslo máte zavolat,“ řekl.

Quinn mu poděkoval. Číslo na papíře nepoznával, ale předpokládal, že

patří Renzovi. Podíval se na Pearl, která dvojici detektivů v civilu

popisovala, jak ke střelbě došlo. Kolem nich se shluklo několik lidí.

Vypadali jako reportéři, ale žádný televizní štáb zatím nedorazil. Quinn se

rozhodl zavolat Renzovi a pak odtud zmizet dřív, než přijede televize a

všimne si ho.

Snaží se dopadnout vraha a přitom na něho právě někdo střílel. Utíká

před novináři, jako by něco provedl.

To je ale svět. Celý vzhůru nohama.

Telefon nezvedl Renz, ale Egan. Určitě o střelbě ví. Když kdekoli ve

městě postřelili policistu, záhy se to rozneslo. „Kde jste, Quinne?“

„Před parkem v Central Park West. Střelec byl v parku a pálil na ulici.“

„Myslel jsem, že postřelili vás.“

Spíš jsi v to doufal. „Pearl a já jsme v pořádku. Fedderman dostal ránu

do nadloktí.“

„Myslíte, že střílel Noční lovec?“

„Ano. Řekl bych, že je to na sto procent.“

„Zatracená práce! Myslíte, že ho chytíte, než uteče z parku?“

„Ne. Není to moc pravděpodobné. Nejspíš se odtud dostal ještě dřív,

než jsme se za ním pustili. I kdyby v parku zůstal, těžko bychom ho hledali.

Za chvíli bude úplná tma.“

„Pokud jde o vás, tak úplná tma už je. Zůstanete tam ještě chvíli?“

„Moc dlouho ne. Jakmile budeme s Pearl hotovi, pojedeme za

Feddermanem do nemocnice. Musím zavolat jeho ženě.“

„Dobře. Zůstaňte v nemocnici, dokud tam nedorazím. Chci s vámi

mluvit. A vy mě budete poslouchat.“

„Budu tam.“

„To bych prosil.“

„A Fedderman bude v pořádku. Jsem rád, že jste se zeptal.“

Quinn ukončil hovor.

Noční lovec seděl v metru, které rachotilo do centra. Snažil se tvářit

uvolněně. Nebylo to snadné. Hrozně riskoval. Kdyby nebyl ostražitý a navíc

neměl štěstí a nedostal se včas z parku několik bloků od Central Park West,

možná by ho chytili. Quinn by možná vyhrál.

Ze všech sil se snažil sedět klidně. Díval se na přízračný odraz svého

bledého obličeje v temném okně naproti. Muž, kterého ve tmě viděl, působil

klidným dojmem, ale celé tělo měl napjaté, jako by jím projížděl elektrický

proud. Pistole pod opaskem mu na bedrech dělala neforemnou bouli, i když

byla schovaná pod volnou košilí. Pistole.

Netrefil se. Byl si jistý.

Předpokládal, že Quinn bude sedět na sedadle spolujezdce, ale sotva

stiskl spoušť a na okamžik spatřil mužův profil, uvědomil si, že je to ten

druhý, Fedderman.

Střílel dál a byl si jistý, že střely stojící auto neminuly. Netušil však,

jestli kulky zasáhly cíl.

Mohl jen doufat, že ano, ale to bylo všechno. Jakmile dorazí domů,

zapne si televizní zprávy. Na prvním kanálu určitě bude něco o střelbě u

Central Parku. Ostatní místní kanály možná změní svůj obvyklý program.

Já tohle podělané město přinutím, aby mi věnovalo pozornost!

Noční lovec zavrtěl hlavou. Žena, která v metru seděla naproti němu, se

na něho zvědavě podívala a zase rychle odvrátila pohled.

Uvolnil svaly a zatvářil se znuděně. Jeho mysl zatím pracovala na plné

obrátky. Na co to myslím? Nedělám to přece kvůli tomu, aby mi město

zobalo z ruky O to nestojím.

Ze všeho nejdřív potřeboval zjistit, jak je na tom Quinn. Třeba je mrtvý.

Dokázal si to jen stěží představit, ale možná, že ho jeden z náhodných

výstřelů na auto zasáhl v nějakém životně důležitém místě. Třeba je alespoň

zraněný.

Stresuju se.

Když na to pomyslel, jako by to cítil. Věta mu pronikala myslí i tělem.

Věděl, že se nesmí zbytečně stresovat, aby mohl fungovat s vysokým

nasazením, jež k svému poslání potřeboval.

Benzen.

V poslední době však výpary, které mu přinášely vyrovnanost a jasnější

úvahy, nefungovaly tak rychle ani tak dobře jako dosud. Tělo si časem na

všechno zvykne. Noční lovec to věděl.

Musel si však co nejdřív ulevit od napětí.

Velice by mu pomohlo, kdyby věděl, že Quinn je mrtvý. Změnilo by to

svět.

Podíval se do klína na své ruce a zjistil, že se mu třesou.

Metro sebou trhlo, zpomalilo a za tmavými okny se objevilo světlo.

Tady vystupoval.

Jsem skoro doma.

Alice Feddemanová přijala informace o manželově zranění jako

správná a věrná policistova manželka. Měla o něho strach, ale zároveň byla

klidná.

Celé roky čekala, kdy se něco takového stane. Každý telefonát mohl

znamenat tytéž zprávy. Teď to skutečně přišlo.

Mohlo to dopadnout mnohem húř – to si člověk v takové situaci říkal,

držel se toho a lpěl na tom.

Její muž byl naživu.

Nejela do márnice, ale do nemocnice.

60

Mobilní telefony a nemocnice nešly dohromady, a tak Quinn Alici

zavolal z veřejného automatu poblíž čekárny. Během hovoru se mu zase

rozbušilo srdce.

Během akce v parku na své srdce ani nepomyslel, dokud ho Pearl

neupozornila. Po příjezdu do nemocnice zpomalilo a zdálo se v pořádku.

Rozhovor s Alicí Feddermanovou však možná představoval větší zátěž, než

si myslel.

May na podobné telefonáty také čekala. U Pearl by to bylo podobné, i

když přece jen trochu jiné, protože byla policistka.

Já taky budu čekat.

Při té myšlence se probral.

Když se vrátil do prostorné čekárny s kobercem na podlaze, která se

nacházela stranou od hlavní chodby, zjistil, že Pearl hovoří s vysokým

rusovlasým doktorem ve zmačkaném zeleném plášti.

Quinn se k nim přidal a muž se mu představil jako doktor Murphy. Byl

z něho cítit pronikavý nemocniční odér. Že by nějaká složka mýdla?

Pearl se hrbila na jedné z pečlivě rozestavěných šedých židlí.

„Fedderman bude v pořádku,“ řekla.

Quinn očekával, že řekne právě tohle, ale i tak se mu ulevilo. „Jeho

paže…“

„Kulka naštípla kost,“ řekl doktor Murphy. Na hrudníku mu visela

zelená chirurgická rouška. Podobala se povolené kravatě, „Má poškozenou

hlavně měkkou tkáň. Vypadá to, že kulka do něčeho narazila a zploštila se,

než mu vlétla do těla. Jinak by možná proletěla bicepsem a zaryla se mu do

boku. Takhle bude mít asi šest týdnů ruku v sádře. Pak bude chodit na

fyzioterapii a z devadesáti procent se mu vrátí původní pohyblivost.“

„Takže má to, čemu se ve filmech říká povrchní rána?“ zeptala se Pearl.

Lékař se na ni podíval a povytáhl jedno obočí.

„Kulka proletěla oknem auta, než ho zasáhla,“ řekl Quinn. „Má štěstí,

že nebylo otevřené. Je pod vlivem anestetik a ještě chvíli zůstane na pokoji

intenzivní pooperační péče.“

„Jede sem jeho žena.“

Doktor Murphy se usmál. „Té ty zprávy určitě nebudou vadit, vzhledem

k tomu, jak špatně to mohlo dopadnout. Řeknu sestrám, aby mě

informovaly, až dorazí.“ Kývl na ně a vyšel zpátky na chodbu. Zamířil k

širokým dveřím, které zasyčely a otevřely se.

„Jede sem i Egan,“ řekl Quinn.

Pearl si odfrkla. „Doufám, že je taky zraněný.“

„Mně připadal spíš naštvaný.“

„Až mě uvidí, určitě se rozveselí.“

„Nemusí se dozvědět, že jsi tady.“

„Ale musí.“

Quinn si povzdechl. „Poslouchej, Pearl…“

„Mám žízeň.“ Vstala a kráčela k zásobníku s vodou poblíž telefonního

automatu, ze kterého předtím Quinn volal. Ženská bez rozumu.

Quinn se posadil, opřel se a natažené nohy zkřížil v kotnících. Nakonec

z dnešního večera neměl špatné pocity. Nejdůležitější bylo, že nikoho

nezabili a Fedderman zase bude v pořádku, až se mu zahojí paže.

Zívl, natáhl se k malému stolku a vzal z něj jediný časopis, který na

něm ležel. Byl to People s oslíma ušima. Jennifer Lopezová dře, aby zůstala

ve formě. Objevily se skandální zprávy o vzdáleném příbuzném

Kennedyových. Sean Penn zase vyvádí. Hlavní roli v novém filmu bude hrát

vítěz soutěže talentů na jedné kabelové televizi. To všechno se dozvěděl

jenom z obalu.

„Doplňujete si vzdělání?“

Quinn zvedl oči a spatřil hranatou svalnatou postavu kapitána Vincenta

Egana. Měl na sobě kupodivu smoking, bílou košili s těsným límečkem a

bílou kravatu. Obličej mu brunátněl.

„Jdete na školní ples?“ zeptal se Quinn.

„Jdu na banket v Hyattu. Mám se tam setkat s komisařem. Ubožák jako

vy tam možná příští rok bude na poloviční úvazek obskakovat lepší lidi.“

„Mají na jídelním lístku ryby?“

„Klidně si chytračte, jak chcete, Quinne. Moc dlouho už vás trpět

nebudu. Na banketu komisaři navrhnu, aby vás z případu Nočního lovce

stáhl. Na policii to začíná vrhat špatné světlo, když na sériového vraha

nasadila sériového násilníka nezletilých.“

V Quinnovi se začínal vařit vztek. Snažil se držet zpátky. Egan by byl

nejradši, kdyby se neovládl, vyskočil a praštil ho, stejně jako to udělala

Pearl. Pearl. Zahlédl ji, jak na chodbě mluví do telefonního automatu.

Doufal, že bude mít dostatek rozumu a počká v ústraní, až Egan odejde.

„Přišel jsem, abych zjistil, jestli jste schopen říct mi cokoli, co by mě

ujistilo, že jste se k tomu Nočnímu lovci dostali blíž,“ řekl Egan.

Kryješ si záda. „Řekl bych, že před pár hodinami jsme mu byli hodně

blízko.“

„To je pravda. A on bohužel minul toho, koho měl zřejmě na mušce.

Ale tuhle blízkost jsem nemyslel. Chci být spravedlivý, a tak jsem se tu

zastavil, abych vám dal poslední možnost přijít s něčím pozitivním, co by

naznačovalo pokrok.“

„To budete tvrdit komisaři.“

Egan z kapsy vytáhl doutník a zapálil si. Na nemocniční pravidla nebral

ohled. Stejně jako na pravidla New Yorku, podle nichž člověk směl kouřit

pouze ve vlastním domě nebo bytě a musel mít maximálně jeden a půl metru

od sebe popelník a větrák. „To budu tvrdit komisaři,“ přitakal a vyfoukl

nepovedený kroužek kouře.

Otočil se a nadutě kráčel pryč. Ve smokingu to nebylo snadné. Quinn se

musel ze všech sil držet, aby nevyskočil ze židle. Během hovoru s Eganem

se ani nepohnul.

Ke kapitánovi přistoupila zdravotní sestra a něco mu řekla. Nepochybně

se to týkalo doutníku. Egan na ni vyfoukl kouř a ani se nezastavil.

Když spatřil Pearl, zarazil se.

Quinn vstal. Prosím tě, neproved žádnou hloupost, Pearl! Pearl k

Eganovi s úsměvem přistoupila. Quinn ten úsměv znal. Ne, ne…

Naklonila se k překvapenému kapitánovi a cosi mu pošeptala do ucha.

Nechala ho stát na chodbě a šla ke Quinnovi.

Egan za ní chvíli zíral a zdálo se, že se v něm vaří vztek. Jeho zarudlý

obličej nad dokonale bílou košilí a kravatou zářil jako červený neon.

Quinn byl přesvědčený, že Egan po Pearl určitě skočí. Místo toho se

otočil a rychle šel pryč. Než zmizel za rohem, dupal, jako by se při každém

kroku pokoušel rozlousknout vlašský ořech.

„Co jsi mu řekla?“ zeptal se Quinn Pearl.

„Že jsi můj chlap a on by tě radši měl přestat otravovat. Že máš nějaké

zdravotní problémy, a pokud se ti nějak přitíží, obviním ho, že tě má na

svědomí.“

„Upřímně pochybuju, že to něčemu pomůže,“ poznamenal Quinn a

pověděl jí o svém rozhovoru s kapitánem.

Na Pearl to nemělo žádný účinek.

„Pomůže to,“ řekla.

Quinn neměl chuť se s ní přít. Nebyl si jistý, jestli jejímu prohlášení

může věřit. Viděl však, jak Egan poté, co mu zašeptala do ucha, málem

vybuchl. To bylo dobré znamení.

U dveří se objevila rozzlobená a vyděšená Alice Feddermanová.

Rozběhla se k nim chodbou.

61

Doktorka Jeri Janessová na rozdíl od Rity Maxwellové, která

preferovala béžovou a hnědou, měla ráda zelenou. Její ordinace byla

zařízená většinou v odstínech této barvy. Uklidňovala a mnozí

psychoanalytici ji volili jako základ výzdoby svých ordinací.

Místnost nebyla tak přepychová jako ordinace doktorky Maxwellové.

Nacházela se na Second Avenue poblíž odbočky na Queensboro Bridge. V

jednom okenním křídle tiše hučela vysoká úzká klimatizace a přehlušovala

veškeré zvuky, které by do místnosti mohly proniknout z ulice o devět pater

níž. Doktorka Janessová nechtěla, aby ordinace působila stereotypně, a tak v

ní neměla pohovku. Kromě kancelářské židle tam stála jenom dvě velice

pohodlná kožená křesla zelené barvy s prvky z hnědého kovu.

Doktorka Janessová v jednom z nich seděla naproti novému pacientovi

Arthuru Harrisovi. Snažila se ho odhadnout. Sledovala ho a poslouchala,

jestli nezachytí nějaké vodítko. Byla si jistá, že jeho jméno už někde slyšela.

Byl dobře oblečený a v mnoha ohledech nepůsobil nijak výjimečně. Byl by z

vás skvělý špión, pane Harrisi. Měl knírek, který byl tmavší než jeho vlasy.

Doktorka se domnívala, že je falešný. Jeho brýle s kovovými obroučkami

vypadaly jako laciný kousek z drogerie. Buď neměly žádné dioptrie, nebo

byly velice slabé.

Jeri Janessová byla atraktivní Afroameričanka, která prožila dětství v

drsné části Harlemu. Matka ji a jejích pět sourozenců vychovávala sama.

Otec je navštěvoval jen výjimečně a pokaždé mlel nesmysly. Její bratři se

chovali trestuhodně, ale neustále své jednání obhajovali. Dva nakonec

zastřelili a dalšího zbili tak hrozně, že až do smrti zůstane upoutaný na

invalidní vozík. Její strýc a zvrhlíci ze sousedství do ní od jejích třinácti

hučeli a přitom se jí snažili dostat do kalhotek. Musela se dívat, jak se matka

pokaždé nechá ošálit otcem. Byla u toho, když se jedna z jejích sester v

šestnácti vdala, začala brát drogy a nakonec se oběsila v prázdném bytě v

sousedství. Jeri kvůli tomu všemu toužila zjistit, proč se lidé chovají zvrhle.

A zjišťovala to.

Arthur Harris, to určitě!

U nových pacientů nebylo neobvyklé, že nechtěli prozradit svou

totožnost. Alespoň jí Harris netvrdil, že za ní přišel, protože jeho „přítel“ má

problém. Doktorka Janessová se rozhodla na chvíli přistoupit na jeho lživou

hru. Časem se o něm dozví vše potřebné. Zjistí, co a proč ho trápí, a možná

mu i pomůže.

„Jak byste popsal napětí a neklid, o kterém jste se zmínil?“ zeptala se.

„Mám pocit, jako by mě něco lechtalo pod kůží. Svírá mě to. Tlačí to na

mě, takže mám dojem, že vybuchnu.“

„Jako když v sobě nosíte tajemství a ono se dere na povrch?“

Zadíval se na ni. „To je skvělé! Ano, je to, jako by mi v nitru bzučelo

tajemství. Kdybych se z něj mohl vyzpovídat, setřásl bych ze sebe veškerý

tlak. Napětí by zmizelo. Jenže já to tajemství neznám.“

Koukám, že jsi četl Freuda. „Třeba na to společně přijdeme. Až budete

víc důvěřovat sám sobě a taky mně.“

Zatvářil se stydlivě a sklopil oči. „Jednoho dne si možná důvěřovat

budu, doktorko Janessová.“

„Když na tom oba zapracujeme, stane se to.“

„Věřím vám.“

Ale já tobě ne. Aspoň zatím. „Týká se ten problém žen, Arthure?“

zeptala se najednou otevřeně. Nečekaně na něho zaútočila.

Přestal se tvářit jako stydlín. „Když jste muž, tak se žen týká všechno.

Takže vám můžu odpovědět – ano i ne.“

„Takhle s ženami zápolí většina mužů,“ řekla doktorka Janessová s

úsměvem, aby mu naznačila, že si dělá legraci a že jejich sezení skončilo.

Teprve několik hodin po Harrisově odchodu si vzpomněla, kde jeho

jméno možná slyšela. Před mnoha lety v seminářích historie nebo nedávno v

televizním dokumentu.

Posadila se k počítači, připojila se na internet a zadala do vyhledávače

Arthur Harris, aby se přesvědčila.

Paměť ji neklamala. Arthur „Bombardér“ Harris, jemuž jeho krajané

někdy přezdívali „Řezník“, byl britský vrchní velitel letectva. Za druhé

světové války ochotně nařídil kobercové bombardování německých měst a

měl na svědomí smrt tisíců civilistů.

Jeho jméno bylo samozřejmě dost obvyklé a to, že ho nosí i její nový

pacient, mohla být čirá náhoda.

Doktorka o tom však pochybovala. Když vzala v potaz jeho chování a

očividné vykrucování, byla si jistá, že si na jméno vzpomněl stejně jako ona

a vypůjčil si ho.

Byl to první dílek skládanky. Hodlala o Arthuru Harrisovi a o tlaku,

který jí popsal, zjistit něco víc. Měla odkud začít. Možná se ho zeptá, jestli si

uvědomuje, že nosí stejné jméno jako historická osobnost, a uvidí, jak

zareaguje.

Odhlásila se z internetu, opřela se na kancelářské židli a usmála se.

My dva se poznáme dřív a líp, než si myslíš, Arthure Harrisi.

Quinn druhý den v osm ráno zavolal ze svého bytu Haríeymu Renzovi.

Použil k tomu telefon v kuchyni, aby nevzbudil Pearl, která tvrdě spala v

klimatizované ložnici. Nechtěl ji rušit.

„Mluvil s vámi Egan?“ zeptal se Quinn, když se mu Renz ohlásil.

„Ne,“ odpověděl Renz udiveně. „Měl se mnou mluvit?“

Quinn mu pověděl, jak Egan přišel po Feddermanově zranění do

nemocnice.

„O vašem odvolání z případu nic nevím,“ řekl Renz. „O tom rozhoduju

já. Kdyby se o tom Egan na banketu zmínil před náčelníkem nebo

komisařem, už bych o tom věděl. Nejspíš bych se o tom dozvěděl, ještě než

by ta paráda skončila.“

„Proč myslíte, že mi do nemocnice přišel vyhrožovat?“

„Jako každý dravec vycítil slabinu kořisti a chtěl využít příležitosti.

Postřelili policajta a ohrozili životy civilistů. Mohl by tvrdit, že tím, že jste v

pátrání nepokročil, ohrožujete lidi. A abych se vám přiznal, mně to tak taky

připadá.“

„Ale kromě mě nikoho nemáte, Harleyi. Oba víme, že se k pachateli

pomalu přibližujeme. Staří policajti jako my dokážou vycítit, když se případ

chýlí ke konci. Noční lovec to taky cítí. Proto na naše auto vystřelil.“

„Chcete říct, že vystřelil na vás.“

„Nejspíš. Chcete mě nabádat, abych byl opatrnější?“

„Jenom si vzpomínám, jak jste říkal, že kromě vás nikoho nemám.“

„Stejně nechápu, proč Egan měl v nemocnici ty řeči a pak na banketu

mlčel jako ryba.“ Quinn nehodlal Renzovi svěřovat, že Pearl cosi Eganovi

pošeptala a on pak málem vyletěl jako raketa.

„Asi si to rozmyslel, ale nemusí mu to vydržet dlouho. Mám pro vás

další informaci, kterou Egan nemá a dostane se k ní až tak za dvě nebo tři

hodiny. Nechal jsem svůj kontakt na balistice udělat další rychlé srovnání.

Kulka, kterou vytáhli Feddermanovi z paže, není ze stejné zbraně, ze které

se na vás střílelo před květinářstvím na First Avenue.“

„Takže Lunt se v televizi dívá na kriminální seriály a ví o balistických

expertizách. Zbavil se zbraně z First Avenue. Není hloupý.“

„To rozhodně ne.“

Quinn sledoval, jak do pruhu slunečního světla na kuchyňské podlaze

poblíž okna vlezl malý šváb a potácí se k dřevěné liště. Připomínal mu

Egana a jeho vlastní život v posledních několika letech – stejně jako on se i

Quinn pokoušel uniknout před světlem.

„Jste tam ještě, Quinne?“

„Jo.“ Šváb se přitiskl k zemi a zmizel v šedé skulině mezi lištou a

podlahou. V domě probíhala rekonstrukce a mnohé byty byly prázdné, takže

se nedalo zbavit všech švábů, i když na ně člověk nastříkal litry insekticidu.

„Quinne?“

„Mimochodem, Fedderman je v pořádku. Říkám vám to, protože jste se

na to určitě chtěl zeptat.“

„Nechtěl,“ odporoval Renz. „Ráno jsem zavolal do nemocnice. Dovolili

mi s Feddermanem promluvit. Dneska odpoledne ho pustí s rukou v sádře.

Chce pokračovat v pátrání.“

„To by ale neměl.“

„Alice říká to samé.“

„Co jste mu pověděl?“

„Že v pátrání samozřejmě pokračovat může, ať si jeho žena říká, co

chce. Ať si to vyřeší mezi sebou.“

Quinn chtěl Renzovi vynadat do pitomen, ale kapitán už zavěsil.

Quinn udělal totéž, a když se ohlédl, uviděl Pearl, jak stojí v

kuchyňských dveřích. Měla oteklé oči, rozcuchané vlasy a oblečená byla

jenom do Quinnová obrovského trika, v němž spala. V paprscích ranního

slunce, které dopadaly na místo, kde stála, vypadala nádherně. Quinn

zapomněl na švába i na to, že mu ještě před několika minutami život

připadal nesnesitelný.

„S kým jsi to mluvil?“ zeptala se.

„Volal jsem do nemocnice. Feddermana pustí dneska odpoledne.“

„To je skvělé! Může jít domů, chvíli tam hezky sedět a srkat kuřecí

vývar.“

„Bude pokračovat ve vyšetřování, pokud ho Alice doma nepřilepí

izolační páskou, aby neutekl.“

„Izolační páska. To jsme ještě nezkoušeli.“

„Obleč se, Pearl.“

„Jako ty?“

Quinn si uvědomil, že u kuchyňského stolu sedí jenom ve slipech.

„Dneska ráno se s Feddermanem nemusíme scházet u lavičky,“

připomněla mu Pearl.

„To je vlastně pravda. Tak si někam zajdeme na snídani a přečteme si u

ní noviny.“

„Nemám hlad. A oba dobře víme, co se v novinách píše.“

„Pearl…“

„Neexistuje jediný důvod, proč bychom si nemohli ještě na chvíli zalézt

do postele. Jsme na to příhodně svlečení.“ Dostala ho.

Claire se probudila a měla hroznou chuť na čokoládu.

Nepochopitelné a neuvěřitelně silné těhotenské chutě jí vadily.

Připadaly jí neskutečně nepřirozené a vůbec pro ni nebyly typické. Pokaždé

jí připomněly závažnost toho, co se odehrává uvnitř jejího těla a mysli.

Zneklidňovalo ji, že je tak vydaná na pospas své přirozenosti, svým

hormonům. Pokud si musí stůj co stůj hned po probuzení dát čokoládu, jaké

další nezvladatelně nutkavé choutky ji přepadnou?

Vstala z postele, přetáhla si noční košili přes hlavu a nahá se prohlédla

ve vysokém zrcadle na dveřích ložnice. V muzikálu zatím těhotenství

dokáže maskovat správnými šaty a správnými kostýmy, ale zanedlouho bude

muset ze souboru odejít. Chtěla to udělat sama a nenechat to na režisérovi

Fredu Perrym ani na autorovi muzikálu Chrisi Jacksonovi.

Znovu si řekla, že se jí těhotenství i přes mnohé komplikace líbí. Že

budu mít strie? A co na tom? Po ránu mi je špatně? No a co? Usmála se na

sebe v zrcadle a poplácala se po bříšku. Potom bosa doťapala do koupelny,

aby se osprchovala.

Opatrně si stoupla do vysoké porcelánové vany. Zvednout jednu nohu a

udržet se na druhé bylo den ode dne těžší. Kdyby upadla, pro dítě by to

mohlo mít hrozivé následky.

Zatáhla plastový závěs, nastavila baterii na teplou vodu a vychutnávala

si sprchu. Poslední dobou jako by všechno vnímala intenzivněji.

Claire se vrátila do ložnice. Osušila se čistým ručníkem, učesala si

mokré vlasy a otevřela třetí zásuvku prádelníku, aby z ní vyndala čisté

kalhotky. Najednou zahlédla, jak se v ní cosi stříbřitě zalesklo.

Otevřela zásuvku víc, odstrčila spodní prádlo stranou a uviděla cosi, co

připomínalo stříbrné zapínání řetízku. Možná patřilo k náhrdelníku či

náramku. Když odstrčila podprsenku vzadu v zásuvce, objevila za ní krásný

náhrdelník s rubínem.

Byla ohromená. Počáteční překvapení vystřídala radost. Náhrdelník je

určitě dárek od Jubala, který neměl čas předat jí ho, jak se sluší a patří, a tak

ho do zásuvky schoval na později. Bylo však zvláštní, že ho dal do jejího

prádla. Na druhé straně věděl, že Claire se poslední dobou obléká pohodlně

a podprsenku nosí výjimečně. Náhrdelník byl navíc až úplně vzadu.

Anebo jí chtěl přichystat překvapení. Poslední dobou jí pořád někde

nechával pozornosti.

Podívala se na radiobudík vedle postele. Bylo skoro půl desáté. V

Chicagu je půl deváté. Jubal bude vzhůru. Do divadla asi ještě nešel, ale

nejspíš bude snídat.

Claire byla po sprše zima. Přidržela si náhrdelník před očima a chvilku

ho obdivovala. Potom si oblékla kalhotky, župan a bačkory a šla do

kuchyně, aby si tam udělala kávu bez kofeinu, kterou měla povolenou od

doktora. Uvědomila si, že náhrdelník stále drží v ruce. Chuť na čokoládu ji

najednou přešla. Usmála se. Šperky takhle působí na všechny ženy, i na

těhotné.

Zapnula kávovar a připnula si náhrdelník na krk. Studil ji na kůži.

Podívala se na sebe v lesklých tmavých dveřích mikrovlnné trouby. Slušel jí.

Když hladina kávy ve skleněné konvici dosahovala několika centimetrů,

zastavila přístroj, aby si mohla nalít trochu teplé, hodně silné tekutiny.

Posadila se ke stolu s šálkem těhotenského espressa, vzala do ruky mobil a

zavolala Jubalovi.

Jubal líbal Daliinu levou bradavku, když zaslechl počáteční tóny z

předehry k Vilému Tellovi.

„Co to ksakru je?“ zeptala se Dalia a odstrčila jeho hlavu.

Jubalovi chvíli trvalo, než se začal soustředit a mohl jí odpovědět.

„Mobil.“

„Já už myslela, že sem jede Osamělý strážce.“

Jubal se od ní rychle odtrhl, ztěžka se převalil na bok a sáhl po svém

sportovním saku přehozeném přes židli vedle postele. Chvíli mu trvalo, než

nahmatal telefon a vylovil ho z náprsní kapsy. Předehra vyhrávala dál.

„No?“ řekl do telefonu. Na dobré vychování bylo příliš brzy a jeho

ospalá mysl byla stále plná Dalie. Vířily v ní myšlenky a možnosti.

„Jubale?“

Ježíšikriste! To je Claire!

„Ahoj, Claire.“ Úkosem se podíval na Dalii. „Zrovna jsem na tebe

myslel. Akorát se oblékám na snídani.“

„Volám ti kvůli náhrdelníku.“

Náhrdelníku? Ale ne! Nedokázal jasně myslet. Musel jí odpovědět. Bez

významné odmlky. „Náhrdelníku?“

Zasmála se. „Neptej se tak provinile. Určitě víš, o čem mluvím. Je to

rubín na stříbrném řetízku. Elegantní. Dokonalý.“

„Ty jsi, eh, našla náhrdelník?“

„Ve svém šuplíku s prádlem. Byl v něm schovaný.“

„Schovaný?“

„No, byl až úplně vzadu.“

„Já ale o žádném náhrdelníku nic…“

V tu chvíli Jubalovi došlo, co se stalo. Náhrdelník se uvolnil ze

zásuvky, na kterou ho přilepil. Daliin náhrdelník. A jako na potvoru nespadl

na zem ani do jeho prádla, ale za něco se zachytil a spadl do zásuvky s

Claiřinými věcmi. Anebo Claire nedovřela zásuvku, k níž byl šperk

přilepený.

Každopádně ho teď měla.

Chtěl znovu zalhat, ale nesměl se do toho zaplést.

Věděl, kdy je lepší netlačit na pilu. Když začne předstírat, že šperk

koupil jako dárek pro Claire, mohla by vycítit, že něco není v pořádku. Řekl

si, že nejlepší bude dál dělat, že o ničem neví.

„Hrozně rád bych tvrdil, že jsem ti ho koupil,“ řekl, „ale musím být

upřímný. Krutou pravdou je, že o něm nemám tušení.“

Dalia věděla, že mluví s Claire. Hleděla na něho ze své strany postele.

Našpulila rty a poslala mu vzdušný polibek.

Krucinál, Dalie!

„Jubale?“

„Opravdu, Claire. Prádelník jsme koupili v bazaru. Náhrdelník určitě

patřil bývalé majitelce. Vlastně jí pořád patří. Nejspíš ani není pravý. Možná

je to dětský šperk. Jinak by tam nezůstal.“

„Neřekla bych, že není pravý. Vypadá dost dobře. A myslím, že na

zapínání je vyražený punc.“

„Nezáleží na tom, jestli je pravý, nebo ne, Claire. Ode mě není. I když

mě to mrzí.“

Claire mlčela.

„ Věříš mi, vid?“

„Samozřejmě, že ano.“

„Až se vrátím, ukážeš mi ho. Jestli je pravý, zkusíme zjistit, komu patří.

A pokud ne…, tak si ho necháme.“

„Dobře, Jubale.“ Odmlčela se. „Je v divadle všechno v pořádku?“

„Ano. Do hry jsem se vpravil bez problémů. Ta role je pro mě jako

dělaná. Jako každá role.“

„Nevolali ti kvůli tomu sitcomu?“

„Zatím ne. Říkal jsem ti přece, že mají ještě dva kandidáty.“

„To je vlastně pravda. Máš mě rád?“

„Mám tě rád.“

„Tak já už tě nebudu zdržovat od snídaně.“

„Cože? Jo, jasně. Jak se máš ty? A miminko?“

„Oba se máme dobře. A máme hlad. To ty ale určitě taky.“ Jubal se

podíval na Dalii. Chvilku se cítil provinile.

„Mám tě rád,“ řekl znovu Claire.

Pověděla mu, že ho má také ráda, a zavěsila.

„To bylo hodně přesvědčivé,“ poznamenala Dalia. „Možná až příliš.“

Jubal mobil položil na židli a lehl si na záda vedle ní. „Do háje. Claire

našla náhrdelník.“

Dalia zvedla hlavu, opřela se o loket a podepřela si bradu. „Jaký

náhrdelník?“

„Byl pro tebe. Když jsem z New Yorku musel honem odletět, nestihl

jsem se dostat k šuplíku, do kterého jsem ho schoval. Byl jsem si jistý, že je

tam na nějakou dobu v bezpečí. Pak jsem ho odtamtud chtěl vzít a dát ti ho.

Ale jak vidím, spletl jsem se.“

„Claire tě podezírá, že jsi ten náhrdelník koupil jiné?“

„Ne. Dělal jsem, že o něm nic nevím. Myslím, že mi uvěřila.“

„Taky si myslím. Slyšela jsem sice jenom tebe, ale už jsem ti říkala, že

jsi dobrý.“ Usmála se, „Ve všem.“

„Kdybych zrovna teď nebyl dobrý, měli bychom problém.“

Jubal se rozvaloval na posteli a hleděl na kouřový hlásič nad postelí.

Byl si naprosto jistý, že mu Claire uvěřila. Měla však zvláštní hlas. V

poslední době se chovala divně, i když Jubal to připisoval těhotenství.

Předstírala, že nachází jiné, drobnější dárky a neví, od koho jsou. Bylo to

opravdu zvláštní. Jako by se něco dělo, ale Jubal neměl tušení co.

Cítil, jak se matrace zhoupla, když se Dalia převalila a přitiskla se k

němu horkým tělem. Vlhce ho políbila na krk.

„Vím, jak ten problém vyřešíme,“ zašeptala mu do ucha.

„Vážně? A jak?“

„Koupíš ještě jeden náhrdelník.“

¦ ¦ ¦

Claire seděla u telefonu a v rukou držela šálek s kávou. K ústům ho

však nedonesla.

Cítila, že tu něco nehraje. Možná, že v těhotenství člověk začne

mimosmyslově vnímat.

Vstala, dolila šálek až po okraj a odnesla ho do obýváku, aby mohla pít

kávu, až se posadí na pohovku a bude se dívat na místní zprávy.

Když dálkovým ovládáním zapnula televizi, naskočil na ní První kanál.

Na obrazovce diskutovala afektovaná moderátorka s mužem v obleku o

sériovém vrahovi, kterému se říkalo Noční lovec. Muž v obleku byl policista

a ujišťoval ženu, že policie sleduje určitá vodítka a brzy do případu vnese

jasno. Claire usoudila, že tím chce říct, že případ vyřeší.

Žena se pak začala vyptávat na dárky, které Noční lovec podle všeho

nechává v bytech svých obětí, často v kuchyni. Sladkosti, delikatesní jídlo,

žluté růže a šperky.

Šperky!

Claire ztuhla a rozlila kávu na koberec.

Proboha! Tohle ji vůbec nenapadlo. Měla by se víc dívat na zprávy.

Uvědomila si, že stojí, ale nepamatovala si, že by se zvedla z pohovky.

Počkat! Uklidni se, propánakrále. Mysli na to, jaká je tu

pravděpodobnost, jsi hloupá. Jsi… těhotná!

Vešla do kuchyně. Z role utrhla papírovou utěrku a namočila ji pod

proudem vody. Pak utrhla ještě suchou utěrku a vrátila se do obýváku.

Hodila vlhký papír na zem, stoupla na něj bačkorou a přejela jím po

skvrnách na koberci. Pak na místo hodila suchou utěrku a pohyb zopakovala.

Sehnout se a sebrat utěrky bylo náročné. Claire je odnesla do kuchyně,

sešlápla pedál odpadkového koše, aby se nadzvedlo jeho víko, a hodila je

dovnitř.

Všimla si, že v koši leží cosi zelenobílého. Byla to prázdná krabička od

mentolových bonbónů s čokoládovou polevou. Vykukovala zpod

zmačkaných reklamních letáků.

Byla od bonbónů, o nichž se Claire domnívala, že jí je dal Jubal. Když

Jubal odjížděl, krabička nebyla dojedená. Nevyhodila ji do koše.

Claire se sevřelo hrdlo. Jestli bonbóny nedojedl Jubal, kdo tedy? Kdo

vyhodil obal do koše?

Jubal o cukrátkách vůbec nemusel vědět. Ani o ostatních dárcích.

Ani o náhrdelníku.

O něčem takovém by jí určitě nelhal. Jubal ne.

Měla dobrý důvod ke zděšení.

Nejsem přihlouplá panikářka. To rozhodně ne. Těhotná neznamená

pitomá.

Přistoupila k telefonu a zavolala na policii.

62

„Musíme se s tím spokojit,“ řekla Pearl. „Je to trapné, ale víc toho

nemáme. A Claire Briggsová možná opravdu je v nebezpečí.“

„Všichni jsme ji slyšeli,“ poznamenal Fedderman. Musel v boxu v

bistru Lotus sedět úplně na kraji, protože měl na pásce ruku v lehčené sádře.

Lidí, kteří do podniku přišli na snídani, ubývalo. Odcházeli od ušpiněných

stolu a unikali před silným zápachem připálených párku, toastu a lógru,

který nedbalá obsluha nechávala na dně konvic. „Nevím, jak vy dva, ale řekl

bych, že má problémy s manželem. Nejspíš ten náhrdelník koupil nějaké jiné

a ona ho našla.“

„Schovaný ve svém šuplíku?“

„Je to stejné jako v Ukradeném dopisu od Poea.“

Pearl s Quinnem na Feddermana zírali. „Ukradený dopis nebyl

schovaný pod podprsenkou,“ řekla Pearl.

„Dostávala dárky a neví od koho,“ zdůraznil Quinn. „Bylo mezi nimi i

jídlo.“

„Aspoň to tvrdí.“ Fedderman zastrčil prst pod sádru a pokusil se

podrbat, ale za chvilku to vzdal. „Přiznává, že se může utlouct po čokoládě.“

„To já taky,“ řekla Pearl. „Jestli jí kvůli tomu nevěříš, nemůžeš

důvěřovat polovině lidstva.“

„Nedůvěřuju ani té polovině. Claire je navíc herečka. Jak můžeme

vědět, že si to nevymyslela? Kromě toho je těhotná.“

Pearl po něm střelila pohledem. „No a?“

„Hormony,“ odpověděl Fedderman.

„Co má být s hormony?“

„Prostě hormony. Kdybys měla dítě, věděla bys, o čem mluvím.“

Pearl zalitovala, že ho nemůže popadnout za zraněnou ruku.

Fedderman se napil kávy. Domníval se, že jeho hormonální vysvětlení

debatu uzavřelo. „Policajti z místní stanice budou víc jezdit kolem jejího

domu. V New Yorku žijí milióny samotných žen a každý den jich stovky

volají na policii, že je pronásleduje Noční lovec. Většinou se nakonec ukáže,

že to není pravda. Nevím, proč by tahle Claire měla být výjimkou a proč

bychom ji měli osobně hlídat.“

„Je slavná,“ připomněl mu Quinn.

„Ale nijak moc.“

„Hraje v jedné hře na Broadwayi.“

„Ale brzy s tím skončí, protože přibere. Každá ženská, kterou v New

Yorku potkáš na ulici, je herečka. Stačí jí říct.“ Fedderman se znovu podrbal

pod plastovou sádrou. Ruka ho očividně příšerně svědila. Pearl mu to přála.

Quinn se na ni podíval. Klidně si mazala toast máslem. Ona i

Fedderman už ke Claire Briggsové podle všeho řekli své.

„Renz ji považuje za natolik slavnou, že chce, abychom si kryli záda

pro případ, že by měla pravdu,“ řekl.

„Co myslíš?“ zeptala se ho Pearl.

„Myslím, že bychom její telefonát neměli brát na lehkou váhu. Zapadá

do vzorce. A než začneš něco namítat – vím, že do něj zapadá plno dalších

žen. A taky že plno manželů se zvráceným smyslem pro humor v tomhle

městě svým ženám tajně dává dárky, aby je z legrace vyděsili.“

„To je fakt sranda,“ poznamenala Pearl. „A nám to pěkně posírají.“

„Prohledáme byt Briggsové a dáme jí nějaké instrukce. Od dnešního

večera necháme její dům sledovat. Budeme pracovat na směny, abychom se

všichni aspoň trochu vyspali.“

„Akorát budeme čekat, až si na nás došlápne Egan,“ oponoval

Fedderman.

Quinna napadlo, že má možná pravdu, ale nepřipadalo mu, že si mohou

vybírat. Soustředit se na Claire Briggsovou mu vlastně příliš nevadilo. Brzy

nastane průlom. Tušil to rozumově i instinktivně. U policie pracoval téměř

třicet let a ze zkušenosti věděl, že změna je za dveřmi. Možná jí napomůže

právě Claire Briggsová. Fedderman může mít pravdu, když tvrdí, že je

Claire třeba jenom šálí, protože je herečka. Quinn si ale byl jisty, že

přinejmenším jedno na ně nehraje. Je nefalšovaně zděšená.

Takže ji začnou hlídat a budou čekat. Možná se ukáže, že Quinnův

instinkt se opět nemýlí.

A pokud ne…

Quinn neměl čas lámat si nad tou možností hlavu.

Pearl usnula s polystyrénovým kalíškem se zpola vypitou studenou

kávou v ruce. Seděla za volantem neoznačeného policejního vozu

zaparkovaného jeden blok od domu, kde bydlela Claire Briggsová. Auto

mělo otevřená okna a pronikal do něj vlhký noční vzduch. Zanechával na

skleněných a kovových částech vozu film z vysrážené vody. Pearl měla

mizernou náladu, protože bylo vlhko a v ústech měla hořkou chuť kávy, jíž

vypila přílišné množství.

S trhnutím se probudila a zaklela, protože zjistila, že ve spaní naklonila

kalíšek a jeho obsah se jí vylil na stehno. Upustila ho na zem mezi svýma

nohama.

Sledování objektu. Vždycky se jí protivilo. Olízla si rty. Byly lepkavé.

Pearl byla ráda, že necítí svůj vlastní dech. Pitomé sledování.

Byt Claire Briggsové se nacházel v rohu vysoko nad ulicí a Pearl

pozorovala jeho okna. Claire nechala rolety do ulice vytažené, jak jí řekli.

Kdyby někdo rozsvítil v kuchyni či kdekoli jinde v bytě, Pearl by si toho

musela všimnout. I docela slabého světélka. Bylo pozdě a okna všech bytů s

výjimkou čtyř byla tmavá. Pearl se podívala na hodinky. Ukazovaly

sedmnáct minut po třetí.

Ulevilo se jí. Usnula teprve před deseti minutami.

Stejně se nic neděje. Vyprávění Claire Briggsové se dalo věřit asi jako

tomu, co policii vykládaly mnohé další ženy, které poslední dobou volaly na

služebnu. Zvláštní, jak takový vrah dokáže ovlivnit určitý typ žen. Některé

nejspíš z osamělosti zvedly sluchátko a pověděly osobě na druhém konci

cokoli, co by mohlo zaujmout a upoutat pozornost. Osamění bylo pro

neprovdané ženy mocným motorem.

Jako bychom…

Pearl se na sedadle napřímila, když uviděla, jak se otevřely jedny dveře

domu a vyšel z nich muž. Zastavil se a rozhlédl se kolem sebe. Pak si upravil

kšiltovku na hlavě a stáhl si ji do čela, jako by se bál, aby mu ji neodvál vítr,

i když byla klidná noc.

Pearl sledovala, jak muž v tmavém oblečení kráčí po prázdném

chodníku opačným směrem od místa, kde parkovala. Řekla si, že v domě

nejspíš bydlí. Anebo u někoho pozdě do noci hrál poker. Mohl by to být i

nespavec, který jde na procházku. Nebo někdo, kdo nemá přesnou pracovní

dobu. To se však nezdálo pravděpodobné.

Přitom ona sama takovou pracovní dobu má.

Když s ním promluví, nic nezkazí. Vyslechne si jeho příběh. Nepřijela

sem, aby jenom bez hnutí vysedávala v dusné noci jako lidská houba.

Na muži však bylo cosi zvláštního. Šel schválně uvolněně a trochu hrbil

ramena. Občas se rozhlédl.

Pearl měla čím dál tím silnější pocit, že se chová, jako by něco skrýval.

Plíží se po ulici v tmavých kalhotách a košili, s modrou nebo černou

kšiltovkou naraženou hluboko do čela.

Plíží se?

Ano, plíží.

Když došel skoro na roh, Pearl nastartovala. Sešlápla plyn, ale zjistila,

že něco není v pořádku. Pedál vzdoroval. Auto poskočilo kupředu a narazilo

pravou přední pneumatikou do obrubníku. Volant se prudce otočil a vyskočil

jí z ruky. Málem jí vykloubil palec.

Motor zhasl.

Pearl se zkroutila, aby dosáhla až na podlahu. Prsty sevřela

polystyrénový kalíšek od kávy, který jí předtím upadl a zasekl se pod

pedálem plynu.

Znechuceně ho odhodila stranou a znovu nastartovala. Auto předním

kolem vyskočilo na chodník, pak sjelo dolů a Pearl vyrazila na ulici.

Než dojela na křižovatku, muž v tmavém zmizel.

Několikrát pohnula bolavým palcem sem a tam, aby se přesvědčila, že s

ním nic nemá. Pak sešlápla plyn až k podlaze a rychle objela blok.

Muže nespatřila.

Zpomalila a vzala do ruky mobil, aby zavolala Claire.

Doufala, že ji vzbudí.

63

Pearl věděla, že Claire má na nočním stolku vedle postele telefon.

Pokud nevypnula vyzvánění, musí jí cinkat přímo u ucha.

Telefon čtyřikrát zazvonil, než ho Claire zvedla.

„Claire?“ řekla Pearl do mobilu.

„Kdo je to?“ zeptal se vyděšený tenký hlásek.

„Vyšetřovatelka Kasnerová. Nechci vás zbytečně děsit, není to namístě,

ale přijdu si s vámi popovídat.“

„Stalo se něco?“

„Vůbec nic. Všechno vám vysvětlím, až k vám dorazím. Až zaklepu,

podívejte se špehýrkou a já vám ukážu odznak. Takhle se podívejte na

každého, kdo u vás zaklepe.“

„Vy mě děsíte. Jste si jistá, že se nic neděje?“

„Ano. Budu u vás za pět minut.“

Pearl ukončila hovor a zavolala Quinnovi na mobil.

Hovořili spolu do té doby, než zaparkovala před Claiřiným domem.

Odemkla si klíčem, který Claire jejímu týmu dala, aby je nemusela

pořád pouštět nahoru bzučákem. Prošla prázdným vestibulem a stiskla

tlačítko výtahu. Stál v přízemí a jeho dveře se otevřely během několika

sekund. Musel jím jet muž, který vyšel z domu.

Pearl vyjela do dvacátého devátého poschodí. Trvalo to déle, než jí bylo

milé. Rychle prošla chodbou ke dveřím Claiřina bytu a třikrát na ně

zaklepala.

Sklíčko špehyrky téměř okamžitě ztmavlo a Pearl před něj nastavila

odznak.

Ozvalo se cvaknutí zámku a závory, zarachotil řetěz a dveře se otevřely.

Claire na sobě měla modrý župan a bačkory. Oči měla napuchlé a vlasy

rozcuchané, ale vypadla úplně bdělá. Ustoupila stranou a nechala Pearl projít

dovnitř. Tvářila se vyděšeně.

Pearl ji ohodnotila. Je hezká, i když musela ve tři ráno vstát z postele.

Ačkoli bůhvíjak hezká přece jenom není. Možná bych taky mohla být

broadwayskou hvězdou.

„Co se děje, vyšetřovatelko Kasnerová?“

„Říkejte mi Pearl. Nejspíš se neděje vůbec nic. Před chvílí jsem viděla,

jak z domu vychází muž v tmavém oblečení. Připadalo mi, že se chová

trochu tajnůstkářsky. Když jsem se ho pokusila dojet v autě, zmizel. Jenom

jsem se chtěla ujistit, že jste v pořádku.“

„Vzbudil mě až váš telefonát. Když jste zaklepala, na dveřích pořád

visel řetěz.“

„Existuje mnoho způsobů, jak cestou z bytu zavěsit řetěz na jeho

původní místo. Předvedu vám to, pokud můžete postrádat drátěné ramínko

na šaty.“

Když si Claire uvědomila význam Pearliných slov, její hezký obličej

zbledl. „Chcete říct, že tu mohl být, když jsem spala?“

„Myslím, že právě takhle to dělá.“

„Jasně. To byla pitomá otázka. Čtu přece noviny a dívám se na zprávy.

Mám ještě jeden hloupý dotaz: Myslíte, že se mohl vrátit do domu, když jste

odjela?“

Pearl věděla, na co se ptá: Může teď být v bytě? „Vaše otázka není až

tak hloupá, Claire. Nemyslím, že je to možné, ale pro klid vaší duše se

můžeme podívat.“ Z pouzdra na opasku vytáhla pistoli, i když si byla jistá,

že to není nutné. Člověk se někdy musel předvádět. Claire platila daně a

nebyla hloupá. Pokud by v bytě někoho našli, očekávala, že její ochránci

dokážou zareagovat a uchrání ji před zraněním či smrtí. „Můžu prohlédnout

byt?“

Claire se zachvěla. „Smím jít s vámi?“

Pearl s úsměvem přitakala. Ustoupila, aby si mohla být jistá, že kdyby

se někdo krčil v úkrytu za pohovkou, nebude mít šanci zaútočit. Potom

přešla k šatníku vedle dveří do předsíně a otevřela ho.

Bylo v něm jenom několik kabátů a prázdná plastová ramínka. Na

jediné polici leželo několik krabic s botami a skládací deštník.

Pearl pokračovala v prohlídce bytu a zkoumala jeden pokoj za druhým.

Prošla krátkou předsíní do kuchyně. Cítila, že Claire jde těsně za ní.

Zašmátrala kolem rohu místnosti a stiskla vypínač.

Noční lovec nikde.

V mdlém světle z ostatních místností prohlédla koupelnu a pak vešla do

jasně osvětlené ložnice. Claire přihlížela, jak kontroluje šatníky i připojenou

koupelničku a dokonce se dívá pod postel.

Pearl se napřímila a usmála se. „Jsme tu samy. Pokud nemáte ještě

nějaký pokoj.“

„Máme. Dětský,“ odpověděla Claire. „Pokoj pro naše nenarozené dítě.“

Už se tolik nebála a vedla Pearl předsíní k zavřeným dveřím. Stiskla

kliku, strčila do nich a otevřela je. Potom ustoupila, aby Pearl mohla vejít

jako první.

Z předsíně dovnitř dopadal dostatek světla, takže Pearl dobře viděla, ale

pro jistotu radši rozsvítila.

Nikdo tam nebyl.

Krásný pokoj! Pearl si všimla, že hvězdy, které se předtím třpytily na

stropě, nejsou v jasnějším světle vidět. Jednu stěnu lemoval bílý dřevěný

plot a za ním byly namalované květiny. Stála tam bílá dětská postýlka a

měkké křeslo pro dva obložené plyšovými zvířátky. Pokoj čekal na svého

malého obyvatele.

„Ty hvězdy jsou vidět, když se zhasne?“ zeptala se Pearl.

„Ano. Stejně jako venku.“ Claire se uklidnila. Veškeré ohrožení

pominulo. „Můj manžel Jubal si myslí, že z naší holčičky – nebo chlapečka

– třeba jednou vyroste astronom.“

„Ještě se podívám do šatníku a budeme hotové,“ řekla Pearl.

Kdosi zaklepal na dveře bytu a Claire poskočila. „Bože! Netušila jsem,

že jsem takový nervák.“

„Nervozita je zdravá,“ ujistila ji Pearl. „To by měl být můj šéf.“

„Detektiv Quinn?“

„Ano.“

„Vypadá trochu drsně, ale přijde mi milý.“

„To je. Ještě chvilku počkejte, než se podívám do toho šatníku, a pak ho

půjdeme pustit dovnitř.“

Pearl přistoupila ke dveřím šatníku a otevřela je.

Byl prázdný. Nevisela v něm ani ramínka.

„Než nakoupíme oblečky, potřebujeme znát pohlaví dítěte,“ vysvětlila jí

Claire.

„Nemůžete si to nechat říct, než se narodí?“

„Chceme se nechat překvapit.“

Znovu se ozvalo klepání na dveře. Pearl zastrčila pistoli do pouzdra a

šla Quinnovi otevřít. Byl celý pomačkaný a vypadal unaveně. Pozdravil

Claire a usmál se, aby ji uklidnil. Potom se otočil k Pearl. „Našla jsi nějaké

známky toho, že by byl uvnitř?“

„Ne. Právě jsme prošly byt.“

Jenom přikývl a rozhlédl se kolem sebe. Pomalu vešel do bytu.

„Všechno je určitě v naprostém pořádku,“ ujistil Claire, která ho spolu s

Pearl následovala. Prošel předsíní ke kuchyni, koupelně… Přesně tou cestou,

kudy předtím kráčely Pearl s Claire. Rozhlížel se pro případ, že by něco

náhodou přehlédly. Samozřejmě by to před Pearl neřekl otevřeně, protože by

se mohla naštvat a začít se chovat jako… Pearl. „Váš manžel včera večer

odletěl, že?“

„Ano. Nočním letem do Chicaga. Bylo to naléhavé. Kolega, který za něj

zaskakoval, onemocněl a Jubal musel zaskočit za něho.“ Claire si

uvědomila, že to zní poněkud ironicky. Usmála se a zavrtěla hlavou.

„Já to chápu,“ ujistil ji Quinn. „Show musí pokračovat,“ dodal zbytečně

a vysloužil si od Pearl káravý pohled. Co by pro chudinku Claire neudělal.

„Když už jsme všichni vzhůru, nedáte si trochu kávy?“ zeptala se

Claire.

Pearl překvapilo, když Quinn souhlasil.

Když Claire odběhla do kuchyně, aby dala vařit kávu, Quinn Pearl řekl:

„Noční lovec možná nevěděl, že manžel není doma. Třeba sem jako obvykle

přišel vyzbrojený pro případ nutnosti, ale pak si všiml, že Claire je v posteli

sama.“

„Myslíš, že by ho odradilo, že nemá celý pár?“

„Zatím vždycky zabíjel dvojice. Připadá mi, že ho do varu dostává

právě šťastný páreček.“

„Takže se možná vrátí, až bude manžel zpátky.“

Quinn se usmál. „Předběhla jsi mě, Pearl.“

Tak na to nezapomeň.

Poodstoupil od ní a vešel do dětského pokoje.

„Nádhera,“ řekl a rozhlédl se.

„Když zhasneš, na stropě se objeví hvězdy.“

„Vážně?“ Nevyzkoušel to však. „Kdybych měl v dětství takový pokoj,

mohl ze mě být prezident.“

„Nejspíš bys byl šťastnější.“

Claire, která se mezitím vrátila, je zaslechla. „Podívejte,“ řekla. Zhasla

a rozsvítila, aby jim předvedla hvězdy na stropě.

„To jsem ještě nikdy neviděl. Tady bude spát budoucí astronom…“

Quinn se zarazil, protože zaslechl, jak Claire zalapala po dechu. Celá

zbledla. Z bílého obličeje jí temně zářily oči plné hrůzy. „Claire?“

Ukazovala na široké křeslo s plyšovými zvířátky. „Tamhle! Ten

medvídek. Nebyl tam. Ten hnědobílý.“

„Jste si jistá?“ zeptala se Pearl. Nedokázala si pomoci, ale připadalo jí,

že Claire mluví trochu jako postava z knížky pro nejmenší.

„Určitě. Všechny plyšáky jsem kupovala já. Čtyři. Teď jich tam je pět.“

Přistoupila ke křeslu, takže bylo zřejmé, že ukazuje na malého hnědobílého

medvídka se zuby vyceněnými v úsměvu. Byl vtěsnaný mezi pejska a

chundelatého aligátora. Měl na sobě baseballový dres s tenkým proužkem a

kšiltovku s logem týmu Yankees. „Předtím tu nebyl.“

„My vám to věříme,“ ujistil ji Quinn. Zamyšleně ji vzal za rameno a

jemně ho sevřel, aby jí dodal odvahu.

Přistoupil k medvídkovi a vzal ho do ruky. Napadlo ho, jestli na tlapce,

která není vidět, protože je zaklesnutá za ostatními zvířátky, má rukavici

hráče v poli nebo chytačovu lapačku.

Neměl ani jedno.

Svíral v ní žlutou růži.

64

Noční lovec jel výtahem do svého bytu a přitom se konečkem prstu

dotýkal tvrdé ocelové čepele nože, který měl pod košilí přilepený k

hrudníku. Stál bez hnutí, ale cítil pohyb zdviže, která letěla vzhůru temným

nitrem budovy.

Na nečekané zvraty byl připravený. Dokonce je předpokládal. Jenže

Claire ve velké posteli spala sama. Kde byl její manžel?

Někam odjel. Možná do jiného města, do jiného světa. Je herec, takže

možná musel znovu natočit scénu ve filmu či reklamním spotu, anebo musel

na poradu ohledně scénáře. Služební cesta. Ale nakonec se vrátí tam, odkud

vyjel a kde jeho cesta také skončí. To jsem já! Miláčku, jsem doma!

Člověk si nemůže všechno naplánovat, takže dnes musí odejít s

nepořízenou.

Pokud Claire spí sama, ještě nenastal čas konat. Ona i její muž by to

chápali. Jsou herci, a tak by určitě věděli, že než se může zvednout nebo

spustit opona, než se rozsvítí nebo zhasnou světla, musí se sejít celý

ansámbl. Je toho zapotřebí kvůli dobrému účinku, aby se jedna iluze mohla

vrstvit na druhou, dokud se nepromění ve skutečnost.

Dlouho jenom tiše stál u nohou jejich postele jako temný anděl a díval

se, jak Claire spí. Pozoroval ji a naslouchal jejímu dechu. Pak vešel do

menší ložnice přichystané pro dítě, které se nikdy nenarodí. Lehl si na záda

na koberec a zadíval se na hvězdy na stropě.

Nechával jí dárky a dítěti přinesl plyšového medvídka. Jak ironické.

Mazlivá usměvavá šelma s pořádně ostrými drápy. K tlapce kouskem lepicí

pásky připevnil jedinou žlutou růži pro Claire.

Než odešel, ještě se na ni podíval, aby se ujistil, že ji neprobudil. Byla

krásná a cítila se bezpečně. Zpod bílé přikrývky jí vykukovala bílá noha.

Jako by ve spánku hledala oporu potřebnou v každodenním světě. Pomalý

růžový rytmus jejího dechu ho hypnotizoval…

Výtah se zastavil a jeho dveře se otevřely. Noční lovec se nehýbal.

Nakonec stiskl tlačítko a sjel dolů.

Nemohl ještě jít domů a vrátit se k nenaplněným potřebám a stále

živým šedým hrůzám. Nechtěl zpátky k bzučení, které mu brzy začne znít v

hlavě a nabere na intenzitě.

Nemohl a nehodlal to udělat.

Poslední dobou se před úsvitem velice často toulal bezbarvými ulicemi,

kde ho mohlo vidět jenom málo lidí. Někdy si oblékl tepláky a sportovní

boty, aby nevzbudil podezření, až poběží stále rychleji a stále dál, dokud

alespoň na chvíli neuteče svým touhám a děsům. Některé hrůzy a tváře viděl

jenom chvilkově. Quinnův široký mocný obličej. Quinna, boha zákona,

šachového mistra, červeného a černého.

Nenáviděného, obávaného Quinna. Jedno bez druhého nemůže

existovat.

Cítil nenávist, strach a frustraci. Měl potřeby. Všechno se mu to vařilo v

mozku.

Quinn to ví. Počítá s tím, že Noční lovec udělá chybu. Otevře se mu, dá

si šach mat a půjde na smrt.

Polovina hereckého manželského páru se brzy vrátí do bytu k své ženě,

k svému konečnému cíli. Miláčku, jsem doma!

A brzy, až bude ansámbl zase kompletní, Noční lovec se vrátí na scénu

a zahraje roli, pro niž se narodil a k níž se dopracoval. Od samého počátku

jeho života byla jeho osudem. Lidé všude na světě mají své předurčení, a to

nejen v rodinách.

Šachy nemají s osudem nic společného.

Dnes v noci na nohou nemá sportovní boty, ale stejně poběží.

Anna v přízemí domu běžela na pásu, který jí nabídl její obtloustlý

soused, pan Jansen. Povídal, že běh na něm mu pomáhá odbourat stres, a

třeba pomůže i jí.

Měl pravdu. V Annině čtvrti lidé neběhali pro zdraví venku po ulicích.

Aby zůstali v pořádku, chodili skoro všude ve dvou a vyhýbali se určitým

zákoutím. V noci většinou zůstávali doma, nechávali stažené rolety a

zatažené závěsy a hleděli si svého.

Pan Jansen svému pásu přezdíval pan Tyran. Samozřejmě jenom z

legrace. Měl cukrovku a doktor mu řekl, že musí zhubnout, takže mu

nezbylo než běhat. Pás měl digitální displej, který člověku ukazoval, kolik

ušel či uběhl a kolik kalorií přitom spálil. Když si na hlavu dal čelenku s

drátkem připojeným k displeji, mohl z červených digitálních číslic vyčíst,

jaký má puls. Annino srdce tepalo rychleji než stokrát za minutu. Podle

tabulky připevněné na kontrolním panelu pásu to bylo příliš.

Celá se zadýchala. Nohy ji bolely a při každém nádechu ji bodlo v

boku, ale běžela dál. Kupodivu bolest skoro nevnímala a mechanicky

zabírala rukama i nohama. Fyzické vyčerpání dokázalo zmenšit stres jenom

do určité míry. Myšlení rozněcovaly a duši spalovaly vnitřní rozpory, které

se vyběhat nedaly. Bylo však možné alespoň se o to pokusit. Pás hučel dál a

Anniny sportovní boty do něj v pravidelném rytmu unaveně, ale neústupně

dupaly.

Běžela bez cíle a myslela přitom na Quinna.

Myslela na svou zbraň.

Nakonec stroj vypnula. Pás zpomalil a zastavil se. Anna se oběma lokty

opřela o jeho ocelová madla, sklonila hlavu a snažila se popadnout dech.

Uvědomila si, že takhle se kupředu nikdy nepohne.

Myslela na svou zbraň.

65

Jubal s Dalií se spolu v pokoji v chicagském hotelu osprchovali, aby

trochu vychladli a uvolnili se. Nakonec se však v kachlíkovém sprchovém

koutě ještě jednou pomilovali.

Když se konečně namydlili, ukojili, opláchli a osušili, řekli si, že je

třeba uspokojit ještě jednu základní lidskou potřebu – hlad. Jubal zavolal

hotelovou službu a požádal o pozdní večeři sestávající z tříposchodových

sendvičů a hranolků s pivem pro něho a ledovým čajem pro Dalii, která se

bála, aby nepřibrala.

Sotva se stačili obléknout, pikolík jídlo přinesl. Všechno rozložil na

stole u okna, ze kterého bylo vidět na město. Jubal mu dal spropitné a

ignoroval kradmý pohled, který pikolík vrhl po Dalii, jež zvláštně zářila.

V noci z okna nebylo skoro nic vidět, ledaže by zhasli. Nechtěli, aby

jim někdo koukal do pokoje, a tak Dalia zatáhla závěsy. Pak se posadili k

jídlu.

„Pár minut předtím, než jsi dorazila, mi zase volala Claire,“ řekl Jubal a

pořádně si ukousl ze svého sendviče. Bylo v něm hodně majonézy. To měl

rád.

Dalia se zatvářila trochu překvapeně. U jídla o manželce obvykle

nemluvil. Jenom na něho upřeně hleděla a pomalu si míchala čaj. Čekala, až

dožvýká a bude pokračovat.

„Dělá v New Yorku vlny. Zavolala na policii. Kdovíproč si myslí, že po

ní jde Noční lovec.“

Dalia chvíli nepohnula jediným svalem v obličeji. „Ten sériový vrah,

kterého se k smrti děsí každá žena v New Yorku?“ Její otázka byla jen

řečnická. „Proč si to myslí?“

„Poněvadž se v bytě objevilo několik věcí, o kterých neví, jak se tam

dostaly. Nejspíš jenom zapomněla, že je tam sama přinesla. Ten přiblblý

Noční lovec svým budoucím obětem nechává po bytě dárky, než je zabije,

jako by si je namlouval nebo co.“

„Existuje pro ty dárky u Claire nějaké vysvětlení?“

„Jenom to, že se jí v těhotenství zbláznily hormony. Úplně zblbla.“

Dalia, která těhotná nikdy nebyla, o tom uvažovala, ale nedošla k

žádnému závěru.

„Tvrdí, že když zavolala policajty, našla v pokoji, který nechala

vymalovat pro dítě, medvídka, který tam předtím nebyl. Prý koupila čtyři

plyšáky a teď jich tam je pět. Ten nový medvídek měl v tlapce žlutou růži.“

„Má to nějaký význam?“

„Ve zprávách říkali, že Noční lovec svým budoucím obětem rád

nechává žluté růže.“

Dalia si na talíř k sendviči jemně položila několik hranolků a zbytek

odstrčila, aby na ně nedostala chuť. Napila se ledového čaje a opřela se na

křesle. „Úplně z toho mám hrůzu.“

„Nejspíš to jenom hraje. To je jediné, co si o tom teď dokážu myslet.“

„A chce, aby ses vrátil domů a ochraňoval ji?“

„Ne. Povídala, ať tady zůstanu a věnuju se práci. Ze prý se o ni policajti

postarají.“

Dalia se na něho klidně, tázavě podívala. „Máš o ni strach?“

„Jasně. Nechci, aby ji rozřezal nějaký šílenec.“

„Myslím jestli o ni opravdu máš strach.“

To byla zapeklitá otázka. Jubal zalitoval, že se o Claiřině telefonátu

zmínil. Ženy jsou… ženy. Buď opatrný.

„Opravdu ne,“ odpověděl. „Protože si nemyslím, že se jí něco stane.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Znám Claire. A vím, jak se chová v těhotenství. Klidně se nechá unést

svou představivostí a pak všechno jen lítá. Takhle to s ní teď je.“

Dobře věděl, že to není pravda. Claire po nálezu rubínového

náhrdelníku nejspíš začala horečně přemýšlet. Možná jeho lži zcela

neuvěřila. Ale policii do toho zaplétat nemusela! Věděl, jak na ni. Potřebuje

ji nějak uchlácholit. Měl by svou zkazku něčím podložit a možná manželku

co nejdřív překvapit prstýnkem nebo náramkem, který půjde k náhrdelníku.

Dalii jeho vysvětlení stačilo. Doširoka otevřela ústa a uklonila hlavu na

stranu, takže mu připomínala žraloka, který se chystá zaútočit na kořist.

Zakousla se do sendviče.

Jubalovi připadala úchvatně živočišná.

Druhou noc, kdy policie hlídala Claire Briggsovou, umístil Quinn své

lidi do vestibulu domu na protější straně ulice, z něhož bylo dobře vidět na

dveře budovy, kde herečka bydlela. Předpokládal, že si Noční lovec nevšiml,

že za ním Pearl předchozí noci jela v autě. Pokud auto viděl, nejspíš ho

považoval za nevinně zaparkovaný vůz. Případně si myslel, že zahnulo za

roh a rozjíždí se.

Fedderman byl v Claiřině domě. Schovával se ve skladu a

pootevřenými dveřmi nahlížel do vestibulu. Seděl na tvrdé dřevěné židli, aby

neusnul, a měl u sebe termosku se silnou kávou. Za své praxe u policie se

zúčastnil mnoha podobných akcí a věděl, jak se udržet v polobdělém stavu,

v němž dokáže několik hodin sledovat určité místo, aniž by se pohnul a něco

mu uniklo. Říkal si, že až odejde do penze, možná si najde práci jako

bezpečnostní kamera v lidském provedení.

Pearl o půl bloku dál seděla v zaparkovaném autě poblíž místa, kde byla

předešlé noci. U očí měla dalekohled, aby lépe viděla do Claiřiných oken.

Bylo tepleji než včera a skoro nefoukal vítr. V autě nebylo příjemně, i když

měla stažená okna. Věděla, že nemůže nastartovat a zapnout klimatizaci,

protože by ji mohl prozradit zvuk motoru a výfukové plyny. Také u sebe

měla termosku s kávou a přenosný plastový nočník. Chtěla o něm povědět

Feddermanovi, ale pak si řekla, že se radši nebude obtěžovat, protože by si z

ní jen utahoval.

Kolem bylo několik tajných policistů. Jeden se skrýval v zavřené

čistírně kousek od Claiřina domu a další postával ve dveřích jednoho domu

převlečený za bezdomovce. V Claiřině obýváku si při světle baterky, která

se dala připevnit na knížku, četl ostřílený, spolehlivý policista jménem Ryan

Campbell. Quinn ho znal ze starých časů u policie. Campbell jednou i se

dvěma kulkami v paži dopadl ozbrojeného lupiče, který zastřelil barmana.

Campbell muže držel v železném sevření zdravé ruky, dokud nedorazila

pomoc.

Claire se několikrát objevila u okna, aby bylo zřejmé, že je doma a je

zranitelná. Situaci zvládala velice statečně, anebo to alespoň předstírala.

Quinn se vysílačkou ujistil, že všichni jsou na svých místech. Pak se

posadil a zapálil si doutník. Jeho žhnoucí konec pečlivě skrýval sevřenou

dlaní, aby nebyl vidět.

Bedlivě všechno sledoval. Tahle součást policejní práce mu vůbec

nechyběla. Nesnesitelně dlouhé čekání… skoro vždycky s nulovým

výsledkem. Většinou se něco začalo dít až další noc, případně noc poté

anebo ještě později.

Potom všechno mohlo jít ráz na ráz.

66

Quinn chvíli seděl a chvíli stál, aby neusnul.

I když se postavil a opíral se o stěnu v temném vestibulu, pořád hrozilo,

že usne.

Na okamžik se podíval stranou a udělal úkrok, aby přenesl váhu na

druhou nohu. Přehlédl postavu muže v tmavém oděvu, která se vynořila z

hlubokého stínu pod sousední markýzou a vešla do domu, kde bydlela

Claire.

Pearl muže viděla. Skoro si musela protřít oči, aby se přesvědčila, že je

vzhůru a nezdá se jí to. Najednou se vynořil ze tmy a nenucené, ale rychle

kráčel k domu. Vešel dovnitř, jako by tam bydlel a dělal to potisící. Takhle

se pohybují zkušení policajti – jako by patřili na místo, kde se zrovna

nacházejí. Pearl věděla, že se do této fáze ještě nedostala, a netušila, jestli

vůbec dostane příležitost se k takové přirozené neviditelnosti dopracovat.

Ozvala se vysílačkou Quinnovi.

Okamžitě se úplně probral a upozornil všechny ostatní: „Někdo je v

domě. Možná je to náš člověk.“

Kdo jiný by to ve tři čtvrtě na tři ráno byl?

„Mám ho,“ hlásil tiše Fedderman ze své pozice ve skladu. „Prochází

vestibulem.“

Sledoval, jak muž tlačítkem přivolal výtah. Stál uvolněně a během

čekání na zdviž cosi roztržitě žmoulal palcem a prostředníkem pravé ruky.

Výtah musel být v nějakém nižším patře, protože do přízemí sjel brzy.

Fedderman trpělivě počkal, až se za mužem zavřou dveře, a teprve

potom pokračoval.

„Právě nastoupil do výtahu,“ řekl hlasitěji.

Quinn se ujistil, že všichni vědí, co se děje. Pak vyšel z úkrytu v

tmavém vestibulu a přešel přes ulici.

Pearl opodál vystoupila z auta a rychle kráčela Quinnovi v ústrety. Byla

nervózní. Noční lovec záhy vystoupí z výtahu a možná dokonce vyhlédne z

okna na konci chodby, aby se podíval do ulic dole. Pearl do okolí rozhodně

nezapadala, když samotná šikmo přecházela ulici, aby ušetřila čas. Teď to

nesmíš zpackat.

Quinn už byl v domě. Pearl přidala do kroku. Campbell také věděl, co

se možná bude dít, a byl na to připravený.

Nechal v bytě zhasnuto, tiše prošel šerou předsíní a vstoupil do Claiřiny

ložnice. Nechtěl ji probudit, aby nezačala hystericky vyvádět dřív, než se

vůbec něco stane. Především však nechtěl, aby se jí něco přihodilo. Hodlal jí

zajistit bezpečí.

Také si však přál, aby ten hajzl do ložnice opravdu vešel a potvrdilo se

jim podezření. Chtěl, aby ho v soudní síni skřípli takovým způsobem, jakým

ho on teď skřípne v ložnici.

Postavil se do kouta a přitiskl se ke stěně, v níž byly dveře. Až sem ten

zatracený úchylák vleze – pokud sem vleze, pokud do bytu vůbec přijde –,

Campbell mu řádně a spravedlivě naměří jako ruka boží.

Když výtah vyjel několik poschodí, Fedderman stiskl tlačítko, aby

druhá zdviž sjela z výšky do přízemí.

Výtahy byly staré a pomalé, takže když Quinn s Pearl vešli do domu,

kabina s Nočním lovcem byla ještě na cestě vzhůru. Quinn vypadal unaveně,

ale ostražitě. Pearl se tvářila dychtivě a připomínala Feddermanovi bílého

teriéra, kterého kdysi choval. Radši jí to nebudu říkat.

Quinn se podíval na rozsvícené tlačítko vedle výtahu a pak pohlédl na

světélko nad jeho dveřmi, které ukazovalo, ve kterém poschodí právě kabina

je. Stoupající výtah byl jenom několik poschodí pod patrem, kde bydlela

Claire.

„Měl klíč od domu,“ řekl Fedderman. „Neváhal, odemkl si vnitřní

vestibul a šel dovnitř.“

„Možná tady bydlí,“ řekla Pearl, ale sama tomu nevěřila.

„Za chvíli se to dozvíme,“ prohodil Quinn.

Světélko nad výtahem se zastavilo na čísle dvacet devět. V patře, kde

bydlela Claire.

„Ježíšikriste!“ uklouzlo Pearl.

Quinn se podíval na vstupní dveře domu, které nechal pootevřené.

„Jdou sem uniformy.“

„A taky sem jede druhý výtah,“ dodal Fedderman a podíval se na

klesající světélko. „Ale je pomalejší než zpropadený potápěčský zvon.“

Campbell v tiché ložnici slyšel jenom Claiřino pravidelné oddechování.

Narovnal se. Zaslechl cvaknutí západky na dveřích bytu. Otevřely se a

pak se ozvalo tiché klapnutí závory. Policistovi vyschlo v ústech a rozbušilo

se mu srdce. Měl pocit, že v ložnici musí být slyšet každičký tep. Sevřel ruce

v pěst a zase je rozevřel. Neznatelně se usmál. Nepřekvapilo ho, že ho tohle

pořád ještě baví. Byla to jeho parketa.

Claire si ve spánku povzdechla a převalila se na bok.

Teď ne! Teď se nesmíš probudit!

Nedýchala tak zhluboka ani pravidelně jako předtím. Možná se

pozvolna probouzela. Campbell si začínal dělat starosti. Vždycky musí

nastat nějaký problém!

Byt byl dobře postavený a nevrzaly v něm podlahy. Campbell přesně

nevěděl, kde je člověk, který před chvílí vstoupil. Stál v koutě a upřeně zíral

na dveře ložnice, které nechal několik centimetrů pootevřené.

Jen pojd dovnitř, ty hajzle. Jen pojd dál

Vetřelec opravdu vešel. Rychle a tiše. Skoro jako by se místností

vznášel. Pak se zastavil u nohou postele.

Campbell zatajil dech a pozoroval ho. Je pěkně děsivý.

Noční lovec se v šerém bzučícím tichu zadíval na Claire. Skoro jako by

se za ni modlil.

Za ženu, která brzy zemře.

Pak se otočil ke Campbellovi.

67

Postava, která se zastavila u nohou Claiřiny postele, po Campbellovi

vmžiku skočila. Zkušený policista ani nestihl zareagovat. V levé paži ucítil

horkost. Znal ji z dřívějška.

Nůž!

Věděl, že ho muž bodl.

Instinktivně útočníka popadl za ruku se zbraní a ohnul mu ji dozadu.

Nebylo to snadné. Šokovalo ho, jakou má muž sílu. Campbell ho udeřil do

temene a ještě jednou mu zkroutil ruku. Nůž dopadl na zem.

Ze strany dostal ránu do hlavy. Noční lovec mu dal pěstí. Zatraceně,

vždyt má druhou ruku volnou! Přiskočil k němu a začali spolu zápasit.

Campbell věděl, že ztrácí krev, ale zranění nemohlo být vážné. Jinak by mu

pořezaná ruka rychleji slábla. Ten hajzl má ale sílu! Noční lovec vytrhl ruku

z Campbellova stisku a popadl zkušeného policistu do medvědího sevření.

Zvedl ho ze země a mrštil jím přes polovinu temné ložnice. Policista v letu

převrátil noční stolek a shodil z něj lampu.

Noční lovec se snažil dostat ke dveřím, ale Campbell se nehodlal vzdát.

Pokusil se ho chytit a stáhnout ho k zemi. Najednou překvapeně zjistil, že

jeho protivníka popadla za krk malá bledá ručka. Claire! Probudila se a

zapojila se do rvačky. Ježíšikriste! To ne!

Campbell cítil, jak Noční lovec přenesl váhu. Viděl, jak jeho otevřená

dlaň prudce dopadla na ženinu tvář. Claire zapadla zpátky do tmy a policista

slyšel, jak její tělo narazilo do zdi. Nepřipadalo mu, že je vážně zraněná, ale

koutkem oka viděl, jak se ochromeně svezla k zemi.

Dostal ránu do levé podkolenní jamky a ucítil tlak na levém rameni.

Trhl sebou a také padl k zemi. Au, moje bedra!

Noční lovec byl volný. Vyrazil směrem k obýváku a ke dveřím na

chodbu. Chystal se uniknout.

Sakra, tak tohle ne!

Campbell se napůl postavil na nohy a vrhl se za prchající siluetou.

Podařilo se mu chytit ji za kotník a nepustit, i když ho prchající táhl za sebou

po podlaze. Zuřivě mu nohu sevřel ještě pevněji, až ho rozbolely prsty, jako

by mu měly prasknout.

Ocitli se v obýváku, kde byla větší tma než v ložnici. Campbell

unikajícího podezřelého volnou rukou popadl za opasek a zvedl se na nohy.

Odměnou za jeho námahu mu byla rána do břicha. Útočník ho popadl pod

paží a otočil ho. Ten má sílu! Buď stárnu, anebo ten chlap má hrozivou

páru.

Jak se k sobě tiskli a zápasili o to, kdo bude mít navrch, otočili se proti

směru hodinových ručiček. Vrazili do nějakého nábytku, který udělal šrám

na stěně. Na zem dopadla lampa a rozbila se. Oba muži mlčeli, ale zrychleně

dýchali a chrčeli ve snaze pokořit ve rvačce soupeře. Skoro jako by spolu v

šíleném rytmu tančili. Stále mířili ke dveřím.

Campbell věděl, že prohrává.

Quinn, Pearl a Fedderman z chodby zaslechli zvuky zápasu. Rozběhli

se k bytu a Fedderman se chystal vyrazit ramenem dveře. Pearl stiskla kliku.

Dveře se otevřely a detektivům se naskytl pohled na dvě postavy, které

se potmě rvaly v obýváku.

Quinn vešel jako první a ostatní ho v těsném závěsu následovali. Slyšel,

jak dveře bytu udeřily do stěny, odrazily se od ní a zase se za jejich zády

zavřely, takže odřízly světlo z chodby.

Teď není čas rozsvěcet.

Quinn se jako první vrhl do bitvy.

Campbell dostal pořádnou ránu do levého boku, až hlasitě hekl. Musel

ustoupit dozadu a stranou. Uvolnil sevření, v němž držel Nočního lovce, a

svezl se na zem. Oběma koleny a jednou dlaní dopadl na koberec.

Věděl, co se děje. Ostatní mu přispěchali na pomoc, ale spletli si jeho

siluetu se siluetou Nočního lovce.

Mě netlučte, kruci! Mě ne!

Mohl však vykřikovat pouze uvnitř své hlavy. Stále se snažil popadnout

dech. Když ho někdo chňapl za zraněnou paži, neudržel se a z otevřených

úst mu uniklo bolestivé zakviknutí.

Zřejmě to úplně stačilo. Ten, kdo ho držel za paži, povolil sevření a

zeptal se ze tmy: „To jsi ty, Campbelle?“

Campbell se konečně nadechl a vtáhl do plic nádhernou dávku kyslíku.

Pořád nemohl promluvit, ale potlačil bolest a podařilo se mu vstát. Ve

tmě kolem sebe slyšel pohyby, ale nezdálo se, že by se tam někdo pral. Ten

podělaný klikař nám nakonec uteče!

Campbell prohrál. Celým tělem mu projel pocit beznaděje a

poraženectví. Měl dojem, že se rozpláče.

Vtom se rozsvítilo světlo.

Pearl, která hmatala po drsných stěnách, našla hladký plastový vypínač

a stiskla ho.

V záři, která téměř oslepovala, všichni zůstali zírat.

U dveří stál Jubal Day s rukou na klice a koukal na ně.

Campbell se k němu pokusil udělat krok, ale tělo ho neposlouchalo.

Neutekl jsi, hajzle. Dostal jsem tě.

Jubala náhlé jasné světlo oslnilo stejně jako Campbella, takže se také

ani nehnul.

Všichni na okamžik ztuhli. Zvítězit mohl kdokoli, kdo udělá první krok.

68

Fedderman stál k Jubalovi nejblíž, a tak zareagoval jako první. Udělal

dlouhý krok a ohnal se po herci, ale dostal pořádnou ránu zleva. Vzápětí po

Jubalovi vyrukovala Pearl. Uhnula před jeho ránou a vrhla se až těsně k

němu, aby nemohl pořádně udeřit. Okamžitě ustoupil vzad a zvedl obě ruce

na znamení, že se vzdává.

Pearl ho otočila a strčila do něho. Hrudníkem a pravou tváří ho přitiskla

ke stěně. Když mu zkroutila ruce za zády a nasadila mu na zápěstí pouta,

nebránil se.

„Tohle nemůžete!“ řekl šokované, když ucítil, jak se mu pouta zaryla do

kůže. Nejisté se otočil a zadíval se na všechny přítomné.

„Ale můžeme a taky to děláme,“ opáčila Pearl. Vytáhla odznak a

přidržela mu ho před obličejem, aby na něj viděl.

Otevřely se dveře a do bytu vešli dva uniformovaní policisté s

vytaženými pistolemi, kteří vyjeli výtahem jako poslední.

„Máme ho,“ řekla Pearl a mávla na ně, aby sklonili zbraně. „Dostali

jsme toho hajzla dřív, než stihl utéct.“

„Jubale?“

Všichni se otočili. Ve dveřích obýváku stála Claire. Opírala se o stěnu a

nechápavě zírala na manžela. „Ty jsi přece v Chicagu.

„Je tady,“ řekl Quinn. „A je zatčen za vraždu.“

„Neposlouchej ty pitomosti! Zavolej mi právníka, Claire.“

„Jubale…?“

„Právníka!“

Fedderman mu přečetl jeho práva a pak ho popadl nad levým loktem.

Pearl ho držela za pravici.

„Všimla jsem si, že jste se ani nezeptal, jestli se vaší ženě něco nestalo,“

řekla mu.

Vrhl na ni takový pohled, že byla ráda, že je spoutaný.

Quinn se podíval na Campbella. Levá paže mu krvácela, ale jinak se

zdál v pořádku. Rána nevypadala příliš vážně.

„Nůž je v ložnici,“ řekl Campbell.

Quinn tam poslal Feddermana, aby zbraň uložil do sáčku na důkazy.

Fedderman jen neochotně pustil Jubala. Jako by si myslel, že jenom blázen

chytí něco tak těžko polapitelného a pak to zase pustí.

„Vypadá to, že právě tohle jsme hledali,“ řekl, když se vrátil s nožem v

plastovém sáčku. Ukazoval ho jako trofej. „Tenká, asi pětadvacet centimetrů

dlouhá čepel s nabroušeným ostřím a špičkou.“

„Je ostrý jako čert,“ podotkl Campbell.

„Mám ti zavolat sanitku?“ zeptal se pro jistotu Quinn, i když dobře znal

odpověd.

„Se sanitkou jdi do háje,“ opáčil Campbell.

Ty jsi správný ostřílený tvrdák. Takových bychom potřebovali víc.

Quinn se podíval na mladšího policistu v uniformě, Afroameričana s

klidným výrazem a roztěkanýma očima.

„Odvezeme ho do nemocnice,“ řekl policista. Podíval se na Campbella

a usmál se. „Trochu tě tam sešijí. Teda jestli se nebojíš.“

Quinn očekával, že Campbell vybuchne.

„Tenhle malý hajzlík je takový můj chráněnec,“ řekl Campbell.

Policista přikývl. „Dohlídnu, aby se o toho starého páprdu postarali.“

„A já zase dohlídnu, abys zbytek kariéry strávil honěním kreslířů po

Times Square,“ zavrčel Campbell. Vyhrožovali si celou cestu k výtahu.

Claire zírala na manžela a stále nemohla pochopit jeho proměnu. Muž,

který vypadal přesně jako její manžel, byl jedním z nejbrutálnějších a

nejnebezpečnějších vrahů v dějinách města. „Můžeš mi to vysvětlit, Jubale?

Povíš mi, co se to tu děje? Prosím tě?“

„Nejsi zraněná?“

„Ne, nic se mi nestalo.“

„Neměl bych mluvit bez právníka, Claire. To přece víš. Promiň. Prostě

mi zavolej právníka.“

„My ale žádného nemáme.“

Quinn věděl, že Jubal chytračí, ale nahlas to neřekl. „Chcete, aby tu s

vámi někdo zůstal?“ zeptal se Claire.

„Ne. Nic mi není, opravdu.“

„Odvedte podezřelého k výtahu a počkejte tam na mě,“ řekl Quinn

Pearl s Feddermanem.

Každý z nich vzal Jubala za jednu paži. Fedderman volnou rukou sevřel

límec Jubalovy košile. Vedli ho ke dveřím, jimiž se tak dychtivě snažil

dostat ven.

Mohli být trochu ohleduplnější.

69

Když Quinn zůstal s Claire sám, přistoupil k ní a zlehka jí položil ruku

na rameno. Očekával, že se bude chvět, ale byla klidná. Je vnitřně silná, i

když vypadá křehká jako ptáče.

„Můžu jet s ním?“ zeptala se.

„Mohla byste, ale v tuhle hodinu to nemá smysl. Nejdřív jeho data uloží

do záznamů a pak ho odvedou do vazební cely. Ráno dostanete informace,

koho kontaktovat, a budete se moci spojit s advokátem. Já mezitím zajistím,

aby dostal veřejného obhájce, který bude hájit jeho práva. To vám slibuju.“

Viděl, že o tom přemýšlí. Pokoušela se ujasnit si, na čí stranu se přidá.

Mám důvěřovat zatýkajícímu policistovi? Zachránil mi život. Anebo mám

stát při svém muži? I když se mě pokusil zabít?

Rozhodování jí trvalo zbytečně dlouho.

„Děkuju vám,“ řekla.

„Nemám zavolat lékaře?“ nabídl se Quinn. „Myslím kvůli vašemu

těhotenství.“

„Ne. Kdybych měla nějaké zranění, které by mohlo ohrozit dítě,

poznala bych to.“

„Zítra vám někdo zavolá. Pošleme pro vás auto.“

Přikývla.

„Určitě vám nic není?“

„Určitě ne. Jenom mi hlavou krouží všemožné otázky.“

„Vyřešíme to a pak vám dáme odpovědi. Mezitím se snažte pokud

možno si nedělat starosti.“

„To se lehko řekne.“

„Já vím. Mluvit je většinou snadné.“

„Tohle jsem vážně nečekala,“ řekla, kousla se do spodního rtu a

zadívala se na strop. Nevypadala však, že se rozpláče.

Quinn se podíval na její břicho, které už se začínalo zakulacovat.

Představil si, čemu musí sama čelit. Bůh jí pomáhej.

„Za nějakou dobu bude všechno zase v pořádku,“ zalhal a jemně ji

poplácal po rameni. Najednou mu připadalo, že prázdně plká a lže, i když se

jí snaží pomoci. „Nebo aspoň lepší,“ dodal.

Nevěděl, co by ještě řekl ženě, kterou se pokusil zavraždit manžel.

Odvrátil se od ní.

Když Quinn odešel, Claire přistoupila ke dveřím a zamkla je. Potom se

odvlekla do ložnice.

Jubal! Je tohle vůbec možné?

Měla pocit, jako by stála úplně sama před pekelnými branami. Jako by

v sobě nesla nějaký temný nedostatek. Ještě nikdy se takhle necítila. Jako by

se to všechno stalo kvůli něčemu, co provedla.

Udělala… Udělala jsem něco?

Nebo naopak neudělala?

Celá ohromená seděla na okraji postele a snažila se nezačít plakat.

Je to tak?

Nejradši by se rozkřičela.

Měla sto chutí hodit sebou na postel jako dítě a do úplného vyčerpání

bušit pěstmi do matrace.

Její utrpení bylo jako závaží, kterého se nikdy nezbaví. Měla pocit, že

nedokáže plakat. Po tvářích jí stékaly cizí slzy.

Toužila zemřít.

Miminko!

Netoužila zemřít.

Chtěla čokoládu.

V temném šatníku u dveří tiše vyčkával Noční lovec.

70

Noční lovec si byl jistý, že všichni odešli.

Bude lepší počkat a mít stoprocentní jistotu.

Romulus, jehož pravé jméno bylo Tom Wilde, stál v dusném horku a

tmě. Vdechoval štiplavý zápach kuliček na moly a čekal, až se mu zklidní

dech. Naslouchal, jestli za dveřmi šatníku neuslyší nějaký pohyb nebo hlasy.

Do bytu vešel těsně před Claiřiným manželem Jubalem. V ložnici ho

překvapil urostlý tvrdý policista. Pořezal ho nožem, což bylo jedině dobře,

protože toho umanutého hajzla alespoň trochu oslabil.

Policajt ho nepustil, ani když ho táhl předsíní do obýváku. Následovala

šílená bitka ve tmě. Když dorazili ostatní policajti, nastal pěkný zmatek.

Drsňák Wilda odhodil na dveře zavřeného šatníku, až se mu do boku zaryla

klika. Otočil se ve tmě a schoval se do šatníku těsně předtím, než se

rozsvítilo a pode dveřmi jeho úkrytu se objevila tenká žlutá čára.

Byl si jistý, že ho najdou, a chystal se k zoufalému pokusu o útěk, když

vtom zaslechl, že policisté zaměřili pozornost na někoho jiného.

Wildovi trvalo jen chvilinku, než pochopil, co se stalo – Claiřin manžel

se nečekaně vrátil domů a všechny překvapil. A oni jeho.

Když rozsvítili, museli Jubala chytit u dveří. Domnívali se, že utíká,

zatímco on vcházel do bytu.

Noční lovec vděkem málem omdlel.

Spletli si ho se mnou. Dnes v noci zaujal mé místo.

Wilde Jubalovi málem zatleskal, když zaslechl, jak odmítá policii

cokoli vysvětlit bez právníka. Na obvinění z vraždy si může troufnout jenom

člověk s právním zástupcem.

To je naprostá pravda. Wilde to věděl od dob, kdy žil v Hiramu v

Missouri.

Od noci, kdy byli zavražděni Sandovi.

Podezíral Luthera, že se s Carou schází dál. Sledoval ho až k domu,

čekal, dokud zase nevyjde, a pak si uvědomil, že tam určitě přespává. Wilde

před lety přišel o práci učitele kvůli tajnému vztahu se studentkou kreslení

Carou Smithovou, která si později vzala Milforda Sanda. Plamínky dávné

lásky v nitru Tona Wilda nikdy neuhasly a znovu v něm zažehly oheň.

Uprostřed jedné bezesné noci zašel k domu Sandových, aby Luthera pro

jeho vlastní dobro přesvědčil, že odtamtud má odejít. Viděl, že v domě se

svítí, a z kuchyně zaslechl křik. Když zjistil, co takový lomoz způsobilo,

zabolelo ho to. Zároveň ale vycítil příležitost.

V záchvatu zuřivosti se zoufalá logika, podle níž jednal nespočet mužů

před ním, zdála jednoduchá: pokud Caru nemůže mít on, nebude ji mít

nikdo.

Wilde si živě pamatoval scénu v kuchyni i její jasné barvy. Vybavoval

si krev, zmařenou svačinu, jejíž chuť cítil na jazyku, zmařené životy…

Všechno se může náhle změnit a nečekaně skončit.

Když naivní, omámený Luther přišel k sobě, byl v šoku. Snadno se

nechal přesvědčit, že manžele zavraždil on. Jeho dobrý přítel a učitel Tom

Wilde mu samozřejmě chtěl pomoci utéct. Řekl mu, že ho ve své lodce pošle

po proudu řeky na svobodu.

Jenže Luther si nejspíš vzpomněl, jak se to u Sandů v kuchyni

doopravdy seběhlo. Rozzuřil se a pokusil se Wilda zabít, ale nepovedlo se

mu to. V loďce od břehu odrazil Wilde. Jeden a půl kilometru po proudu se

ke dnu ponořilo Lutherovo zatížené tělo a nikdy se nenašlo.

Wilde se řídil radou, kterou sám dal Lutherovi: ztrať se ve velkoměstě a

vytvoř si novou totožnost. Staň se jiným člověkem a žij jinak.

Vytvořit si novou identitu nebylo snadné. Nestalo se to přes noc, ale

nakonec se to podařilo. Wilde v sobě objevil vynalézavost a nadání, jejichž

existenci dosud jen mlhavě tušil.

Jak roky ubíhaly, Wilde alias Romulus zjistil, že minulost s člověkem

zůstává, jako by čekala proti proudu za ohybem točité řeky. Neviditelná, ale

stále přítomná, zatímco čas dál plyne. Caro…! Claire…!

Když se teď schovával v temném šatníku, řekl si, že už uběhlo dost

času. Policisté si navíc mohou brzy uvědomit svou chybu a vrátit se.

Načasování je velice důležité.

Byl si jistý, že před chvílí zaslechl tiché šoupání nohou. Claire se

nejspíš vracela do ložnice. Potom se už žádný další zvuk neozval. Byla

sama.

Myslí si, že je sama.

To bzučení…

Polkl a uklidnil se, aby se připravil na to, co bude následovat. Musel se

ovládat.

Už brzy.

Policisté si jeho nůž sice odnesli, ale v kuchyni byly další. Plno dalších

nožů.

Velice brzy.

Noc. Černá. Rudá.

Na konci chodby ve dvacátém devátém patře se zastavil výtah.

Jeho dveře se otevřely a Pearl s Feddermanem do něj zavedli

spoutaného Jubala. Všichni tři se postavili co nejblíž k zadní stěně.

Quinn si k nim stoupl zády a stiskl tlačítko do přízemí. V naleštěné

ocelové indikační desce sledoval odraz svých dvou detektivů a Jubala Daye.

Sám se tvářil klidně, ale byl napjatý a připravený zasáhnout, kdyby Jubal

zpanikařil nebo z nějakého důvodu začal vyvádět. Někdy se to stávalo.

Podezřelý, jehož čekala beznadějná budoucnost, se najednou rozhodl porvat

se svým osudem, svou minulostí i svou úchylkou. S kýmkoli, kdo byl v

dosahu. Démon v jeho nitru se ještě naposledy pokusil osvobodit.

Dveře se zavřely a výtah začal klesat.

71

Teď!

Noční lovec neslyšně stiskl kliku a o několik centimetrů pootevřel dveře

šatníku.

V obýváku byla stále tma, ale vzadu v bytě se svítilo. V ložnici.

Několik sekund nehybně stál na místě a naslouchal a naslouchal…

Potom vyšel ze šatníku a tiše kráčel do kuchyně.

Claire bude v ložnici. Jistě se tam ještě pokouší všechno strávit. Prožívá

zármutek a bolest. Je toho na ni tolik, že nedokáže usnout.

Bude vzhůru. Bude sama.

Je skvělé, že nespí. Pokud jsme sami.

V kuchyni se snažil rozhodnout mezi nožem na vykosťování, který byl

možná moc pružný a křehký, a zubatým nožem na chléb.

Pak tam samozřejmě byl ještě masivní univerzální nůž, jaký používají

profesionální kuchaři. Sláva šéfkuchaři!

Chce, aby za ním přišla sem do kuchyně, anebo za ní půjde?

Kdepak zemřeš, Claire?

Rozhodl se, že půjde do ložnice. Dnes v noci už měl dost smůly.

Nebylo by dobré pokoušet osud.

Bude to rychlé. Dá si dobrý pozor, aby ho cestou do ložnice neprozradil

žádný zvuk. Až k ní vejde, bude ohromená a ochromená hrůzou. Stáhne se jí

krk, takže chvíli nebude schopná dýchat, natož vykřiknout.

A pak už bude na všechno pozdě.

Výtah klesal a všichni uvnitř mlčeli. Quinn odolal pokušení podívat se

vzhůru, jak to lidé ve výtahu dělávají. Místo toho se upřeně díval na Jubalův

odraz v nablýskané indikační desce.

Najednou se vedle něho objevila čísi napřažená ruka. Pearl stiskla

tlačítko STOP a výtah zpomalil, trhl sebou a zůstal stát.

„Co to ksakru děláš, Pearl?“ zeptal se Fedderman. Quinn se otočil a

podíval se na ni. „Proč jsi zastavila?“

Ukázala palcem na Jubala. „Zrovna se rval s drsným policajtem o život

a pokusil se nám utéct.“

„No a?“ opáčil Fedderman.

„Není zadýchaný.“

Quinn se podíval na Jubala.

Měla pravdu. Herec byl bledý a očividně mu nebylo do smíchu. Bál se,

ale klidně dýchal a bílé rty měl sevřené. Hrudník se mu pomalu zvedal a

klesal. Po několika kolech s Campbellem v ringu? Navíc na něm vůbec

nebylo vidět, že by se rval.

Jubal není Noční lovec!

To znamená…

„Pro boha živého!“ vyjekl Fedderman.

Všem třem to okamžitě došlo. Jako jeden muž sáhli po tlačítku s číslem

dvacet devět. Nakonec ho stiskla Pearl. Na palec jí tlačil Quinnúv prst.

Výtah se pomalu rozjel zpátky do poschodí, kde bydlela Claire.

72

„Caro?“

Claire zalapala po dechu a vzhlédla ze svého místa na kraji postele, kde

seděla zhroucená a opírala se lokty o kolena. Noční lovec najednou zaváhal.

Je ve svém smutku, ve svém tajném vědomí tak krásná. Teď ne, teď ještě

ne…

Napřímila se. Chvíli jí trvalo, než poznala muže, který stál ve dveřích

ložnice. To je přece ten malíři „Romule…“ Potom ho bezděčně opravila:

„Nejsem Cara, ale Claire.“

Usmál se, jako by mu bylo trapně. „Jistě. Claire.“

„Co tady kruci…“ Najednou si všimla nože v jeho ruce. Tiskl si ho ke

stehnu. Vzal ho v kuchyni. Její vlastní nůž.

„Nekřič, Caro.“

Už zase Cara?

Nedokázala se pohnout. Nebyla schopná odtrhnout od něho oči.

Nemohla popadnout dech. Srdce jí divoce bilo, jako by se mělo rozskočit na

tisíce kousků.

Povzdechl si a přistoupil k ní blíž.

Jakápak Cara?! Já nejsem Cara!

Když se dveře výtahu konečně otevřely, tři detektivové nechali

zmateného Jubala Daye stát uvnitř s pouty na rukou a rozběhli se ke dveřím

jeho bytu.

„Počkejte!“ vykřikl za nimi.

Ani se neotočili. Běželi chodbou a kolem se rozléhal zběsilý dupot

jejich nohou po koberci.

„Tak moment! Co to má být? Co to provádíte?“

Nevěnovali mu pozornost.

Dveře výtahu se zavřely, a než se Jubal nadál, zdviž začala klesat.

¦ ¦ ¦

°°

Claire v sobě našla dostatek síly, aby se pohnula. Rychle se na matraci

posunula dozadu a nespouštěla oči z nože. Potom se Romulovi podívala do

očí. Měl je tak krásně modré, smutné a vážné. A odhodlané. Zračila se v

nich děsivá jistota.

Má přede mnou náskok. Ví, co chce udělat, a provede to. Nerozmyslí si

to.

Rozhodla se, že popadne polštář a hodí ho po něm. Během několika

sekund, kdy ho rána oslepí, ho oběhne a dostane se ke dveřím. Musí ho

překvapit. Není to moc velká šance, ale jinou nemá.

Jako by jí četl myšlenky.

Jednoduše polštáři uhnul, obešel postel a dál se k ní blížil. Nepohnul

jediným svalem ve tváři.

S úsměvem jí uvolnil cestu ke dveřím. Claire věděla, že chce, aby se

pokusila utéct do bezpečí, aby jí mohl zkřížit cestu a ona mu vpadla přímo

do náruče. Čekal, až jí povolí nervy. Dával jí mizivou šanci. Jak se k ní

blížil, věděl, že jí Claire využije, protože jí nic jiného nezbývá.

Nic jiného jí nezbývá.

„Do toho, a vyrazte dveře,“ přikázal jim Quinn. Pomyslel si, že hluk by

mohl zastavit anebo alespoň oddálit to, co se zdá neodvratné.

Pokud už není po všem.

Fedderman funěl jako udýchaný býk. Poslechl Quinna, a jakmile se

přiblížili ke dveřím bytu, natočil dolů rameno.

Pearl už vytasila pistoli.

Claire i Noční lovec udělali první krok, ale vtom kdosi rozrazil dveře.

Oba ztuhli.

Tentokrát nemělo smysl se policistům stavět na odpor, instinkt i logika

velely Nočnímu lovci totéž. Vyrazil k oknu. Jestli se mu podaří rozbít sklo,

dostane se na únikové schodiště.

Claire pochopila, co se chystá udělat. Vzala z postele druhý polštář a vší

silou jím po něm mrštila, stejně jako tím prvním.

Tentokrát ho zasáhla do obličeje. Zastavil se a polštář odhodil.

Zaváhal jen na pár sekund, ale zaplatil za to nejvyšší cenu.

Do ložnice vtrhl Quinn a těsně po něm i Pearl s Feddermanem.

Noční lovec zvedl pravou paži. Claire se zprvu domnívala, že zvedá

ruce na znamení, že se vzdává. V pravici však držel nuž a napřahoval se,

jako by ho po ní chtěl hodit.

Nechce jim dát na vybranou.

Kdovíproč věděla, že po ní nůž nehodí. Ani se před ním nepokusila

uhnout.

Ložnicí zaburácel výstřel. Noční lovec upustil nůž a zapotácel se vzad.

Zkřížil ruce a chytil se za paže, jako by mu byla zima. Dlouze se zahleděl na

Claire.

Jako bych ho zradila.

Zvrátil oči v sloup jako v náhlém záchvatu paniky a svezl se do sedu.

Pak se zhroutil na zem a zůstal ležet na boku, jako by si chtěl zdřímnout.

Tvář měl přitisknutou na koberec a věděl, že umírá. Jeho konečný

horizont se přiblížil na dosah.

Poslední, co viděl, byla jasná červeň jeho krve, která se tloukla s

modrými vlákny koberce.

Bylo to špatně, všechno špatně.

73

„Jmenuje se Romulus,“ řekla Claire. Ochromeně stála na místě a zírala

na mrtvolu ve své ložnici. „Vymaloval nám dětský pokoj.“

Quinn se ani nemusel ohýbat a prohlížet mrtvého muže, aby poznal, že

to není Luther Lunt.

„Říkal mi Caro.“

Quinn se na ni zadíval. „Caro?“

„Až teď. Když přišel do ložnice. Těsně před tím, než jste dorazili.

Je…?“

„Mrtvý?“

„Že je mrtvý, to vím.“

„Je to Noční lovec,“ potvrdil Quinn.

„A co Jubal? Kde je Jubal?“

Quinn se podíval na Feddermana. „Odveď ji za manželem a sundej mu

pouta.“

Když Fedderman s Claire odešli, Quinn a Pearl se na sebe podívali.

Několikrát se zmýlili. Až teď pochopili, že oběti, které poškrábaly

čerstvě natřené dveře a vymalovanou stěnu, se nejen pokusily zanechat

zprávu, ale také namířit pozornost k barvě samotné a k malíři, který ji

použil. Obrácené V Mary Navarrové načmárané krví na stěně, o němž se

Quinn domníval, že by to mohly být první dva tahy písmene M nebo A, bylo

ve skutečnosti první svislou čarou písmene R. Ve chvíli, kdy se chystala

udělat druhý tah, ji zastihla smrt a její neživá ruka sjela v takřka přímé lince

dolů.

Také dostatečně pečlivě nepátrali po podezřelých, kteří si mohli udělat

duplikáty klíčů od bytů. Bytoví návrháři zřejmě specialisty, jako byl

Romulus, z ničeho nepodezírali, protože to nebyli obyčejní řemeslníci, ale

umělci jako oni.

„Tohle nám nemělo uniknout,“ řekla Pearl.

„Asi ne,“ připustil Quinn. „Pokud ten chlap nemá v rodném listě

napsáno Romulus, zjistíme, kdo opravdu je a proč prováděl takové hrůzy.“

„A taky kdo je Cara.“

„Kdo byla Cara,“ opravil ji Quinn. Vzpomněl si na informace v

pomačkané hnědé obálce, kterou mu přinesl Nester Brothers.

Pearl přistoupila k oknu poblíž těla a vyhlédla ven na ulici. „Dole se

všichni sjíždějí. Další hlídky, další neoznačená auta, supi z médií. Mám

dojem, že vidím Renze. Dokonce tam stojí někdo, kdo vypadá jako Egan, ale

nejsem si jistá, Z téhle výšky všichni debilové vypadají stejně.“

Quinn se na ni usmál. V tu chvíli jí miloval asi tak, jak Jubal Day

možná miloval Claire. Byli jako dva herci, kteří právě mají volno.

„Tak vzhůru do boje,“ řekl.

74

Dva dny nato se Quinn dozvěděl, co Pearl v nemocnici pošeptala

Eganovi do ucha a co ho rozzuřilo natolik, že nesplnil svou pohrůžku.

Michelle s pomocí pevného disku, který jí Pearl přinesla, spojila

inkriminující e-maily a návštěvy webových stránek v Quinnově služebním

počítači se dny a dokonce hodinami, kdy bylo v policejních záznamech

uvedeno, že její bratr byl někde jinde.

Kdosi si zjistil Quinnovo heslo, k čemuž mu stačilo podívat se

Quinnovi přes rameno, když se přihlašoval, a pracoval s jeho počítačem.

Michelle se opravdu zapletla do krádeže pevného disku a trestný čin

jako takový spáchala Pearl. Kdyby se však Egan pokusil kteroukoli z nich

obvinit, při pádu dolů by ho stáhly s sebou. Mohly ho stáhnout mnohem

hlouběji, než by se samy dostaly.

Egan v rukou nedržel žádné trumfy a dobře to věděl. Jediný způsob, jak

zabránit tomu, aby se informace z pevného disku dostaly na veřejnost, bylo

prozradit, kdo ve skutečnosti znásilnil Annu Carusovou, a tím očistit

Quinna. Skutečným násilníkem byl Mercer, který si na předloktí udělal

stejnou jizvu, jakou měl Quinn, a ukázal ji Anně. Z Quinnovy košile ve

skříňce ukradl knoflík a nechal ho na místě činu. Mercer se všechno pokusil

svalit na Egana. Bez pevného disku však neexistoval pádný důkaz, že

kapitán je do případu zapletený.

Znásilněním se chtěli zbavit Quinna a zastavit interní vyšetřování

prodeje drog a úplatkářství, v němž figurovali Egan, Mercer a šest dalších

policistů.

Teď se vyšetřování mělo obnovit. Eganovi by žádné trumfy ani

nepomohly.

Pokud ho rovnou nevyhodí a on bude chtít od policie odejít sice bez

modřin, ale s pošramocenou pověstí, musí ještě před začátkem vyšetřování

sám odstoupit z funkce.

V podstatě se ocitl ve stejné situaci, v jaké byl předtím Quinn.

Možná na tom byl hůř.

Anna Carusová se Quinnovi veřejně omluvila a policie ho vzala zpátky

do svých řad. Ve všech novinách byly fotografie, na nichž se ti dva objímají

a jejich usmíření s úsměvem přihlížejí pohlaváři od newyorské policie.

Anna pouhý den předtím hodila do kanálu otcovu zbraň, z níž po

Quinnovi střílela na First Avenue toho večera, kdy ji honil a možná by ji i

chytil, kdyby ho nezačalo zlobit srdce.

Anna si řekla, že život je sled těsně prohraných bitev, který občas

přeruší vítězství. Nejlepší je na porážky zapomenout a žít dál.

A věnovat se hudbě.

Doktorka Jeri Janessová měla radost, že se svým novým pacientem

postupuje dál. Přišel za ní a přiznal se, co ho trápí: drogová závislost a stále

rostoucí touha po sadistických vztazích s ochotnými oběťmi. Násilí, které na

nich páchal, ho nevyhnutelně ničilo zevnitř. Snažil se svého nutkání zbavit a

za doktorkou Janessovou přišel, aby mu pomohla. Důvěřoval jí natolik, že jí

nakonec sdělil, že se ve skutečnosti jmenuje Lars Svenson.

Když Svenson odešel z ordinace, doktorka se opřela do kancelářské

židle a spokojeně se usmála. Zapnula diktafon, aby sezení v krátkosti

shrnula, jak to dělala pokaždé, když od ní odešel pacient. Nadiktovala do něj

pacientovo jméno a datum a pak řekla hlasem plným naděje: „Pohnuli jsme

se z místa…“

May Quinnová se vdala za Elliotta Franzinea v kapli na kalifornském

pobřeží. Měli malý soukromý obřad. Quinn nevěděl, jestli jim má poslat

svatební dar. Pearl mu poradila, že pokud ano, pak jedině takový, který

vybuchne.

Dohodli se na stříbrném podnosu. Quinn za něj dostal zdvořilé

poděkování a o měsíc později mu přišel krátký dopis od Lauri, která si

stěžovala, že „Elliott“ je děsný blbec a je na ni moc přísný.

Quinn si řekl, že Mayino nové manželství funguje lépe, než si

představoval.

¦ ¦ ¦

Quinn a Pearl spolu nějakou dobu hladce spolupracovali u newyorské

policie, pak opět porušili pravidla a nastěhovali se k sobě.

Byt v Greenwich Village, který si pronajali, potřeboval vymalovat.

Místo aby na tu práci někoho najali, rozhodli se, že to radši udělají sami.

Jubal Day roli v sitcomu Kámoši z West Side nedostal. Po derniéře

Miluj bližního svého v Chicagu ho obsazovali stále sporadičtěji.

„Zlepší se to,“ ujišťovala ho Claire. „Nějaká role se vždycky objeví.

Bude přesně pro tebe. Možná tak ze začátku nebude vypadat, ale nakonec se

ukáže, že je pro tebe jako dělaná. Víš přece, jak to v naší branži chodí.“

Jubal to věděl, ale to mu nepomáhalo.

Dny se mu zdály pořád delší a jeho černé nálady a frustrace se

prohlubovaly.

Když je dítě v noci nechalo spát a bylo slyšet jenom vítr na ulici, který

dul do oken, ležel v posteli a zoufale se mu stýskalo po Dalii. Život mu

připadal stále nesnesitelnější. S trápením ruku v ruce přicházela nespavost a

hloubání.

Lidé uvažují zvláštním způsobem a osud záhadně řídí jejich životy a

ovlivňuje jejich mysl. Domnívají se, že mají svobodnou vůli, ale někdy to

tak není. Osud je prostě kamsi žene a nutí je rozhodovat se jenom podle

daných možností. Jsou bezmocní, i když chápou, co se děje.

Takhle se Jubal cítil. Ovládaly ho temné síly, jimž nerozuměl a

nedokázal jim uniknout. Pokud takhle vypadá skutečné zlo, nedá se mu

odolat. Není možné odlišit ho od zasloužené spravedlnosti. Tváří se jako

naděje. Proto také nakonec vyhrává.

Nedokázal si pomoci a musel myslet na to, co se stalo, když se

nečekaně vrátil do New Yorku, aby s Claire urovnal tu záležitost s

náhrdelníkem. Když otevřel dveře bytu, měl dojem, že narazil na další dveře.

Bylo jen na něm, jestli je otevře. Toho rozhodnutí se bál, i když určitým

způsobem věděl, že už ho učinil. V podobné situaci vlastně žádná

překvapení neexistují.

A tak ležel vedle Claire a myslel na to, jestli dítě, o které nestojí, zase

nezačne řvát. Chyběla mu Dalia a život, jaký si pro sebe vysnil. Byl v pasti

jako mnozí podobní chudáci. Jako většina z nich se také smířil se svým

osudem a myslel na zakázané ovoce.

Co kdyby neexistoval žádný náhrdelník a na seznamu cestujících

nočního letu z Chicaga nebyl žádný Jubal Day ani Arnold Wolfe? Co kdyby

do New Yorku přiletěl pod falešným jménem a použil totožnost, která se dá

koupit na několika místech na Times Square nebo v Greenwich Village? Co

kdyby si přes Dalii zařídil alibi, že byl celou dobu v Chicagu? Přísahala, že

pro něho udělá cokoli. Cokoli pro to, aby byli spolu. Co kdyby přiletěl domů

kvůli tomu, z čeho ho zpočátku podezírala policie?

Co kdyby…

Jednoho nesnesitelně šedého rána, když Claire rozložila kočárek a

odešla s tím spratkem na procházku do parku, než začne pršet, Jubal zavolal

Dalii.

Jakmile uslyšela jeho hlas, uvědomila si, že čekala, až se jí ozve. A

věděla, co jí navrhne.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog.